Yggdrasil: bájný strom vikingů a střed světa, na němž se „oběsil“ Ódin, aby obětí získal moudrost

Neobyčejně mohutný kmen Yggdrasilu nebyl součástí žádného hvozdu, a dokonce ani posvátného háje. Musel totiž pokrýt obrovskou plochu, protože jeho větve se klenou přes celý svět a sahají až do nebe, alespoň podle autora souboru starogermánských legend zvaných Edda Snorriho Sturlusona. Je tedy jen přirozené, že strom tvořil přirozený střed světa, u nějž každý den scházejí bohové (nebo dle dobového označení Ásové), kteří zde konají soudy.

Takzvaná Starší nebo také Poetická Edda je soubor veršů sepsaných ve třináctém století na Islandu na podkladě staršího díla z období osmého nebo devátého století. Skladby byly předávány mezi pěvci (skaldy) ústní tradicí po staletí. Jejím obsahem je především stvoření světa a jeho následný zánik. Zabývá se příběhy bohů, obrů a hrdinů. Je nejstarším dochovaným zdrojem severské mytologie. Nalézá se ve spise, dnes známém jako Codex Regius a obsahuje dvacet devět básní na pětačtyřiceti listech. Roku 1662 dánský král Frederic III. požádal známého odborníka na historii Islandu Brynjólfura Sveinssona, aby pro něj připravil kolekci předmětů týkajících se historie země. Starší Edda se objevila v době, kdy byly ságy dobře známy z Prozaické neboli Mladší Eddy Snorriho. Učenci už tehdy spekulovali nad materiály, ze kterých Snorri čerpal a Starší Edda přišla jako zjevení.

Prozaická Edda mladší byla napsána Snorri Storlusonem okolo roku 1220. Obsahuje okolo devadesáti tisíc slov a byla míněna jako obsáhlý manuál k porozumění a práci se skaldickými verši. Skaldové (dvorní pěvci) se stali pevnou součástí severských dvorů až poměrně pozdě, v průběhu třináctého století, kdy si je králové mohli dovolit vydržovat. Skaldický verš je mimořádně pevně svázán pravidly a operuje s obrovským množstvím fixovaných metafor, které fungují jako heiti čili něco jako opisná synonyma (například vlny=moře, nevěsta=žena, Aegi jako vládce moře znamená moře obecně). Zatímco verše Starší Eddy působí dojmem hrubě tesaných trámů, skaldské verše lze přirovnat k dobře tkanému koberci.

Jasan drží při životě tři mohutné kořeny, z nichž jeden dosahuje právě do světa Ásů, druhý k mrazivým obrům hrímtursům a třetí do temného světa Niflheimu. Bývá znázorňován symbolem (či runou) ve tvaru Y, což znázorňuje jeho klenoucí se větve. Když si ovšem představíme, že nejen podle Germánů bohové sídlili na nebi, nedává to prostorově moc smysl, protože by jeden z kořenů musel vést podivně nahoru. To však seveřanům v raném středověku absolutně nevadilo, protože jejich vnímání prostoru bylo hodně odlišné od našich moderních znalostí, takže nemá smysl nad tím nějak moc spekulovat.

K posvátnému stromu se váže celá řada příběhů a výjevů. Samotné slovo Yggdrasil znamená v opise Yggův kůň (oř). Ygg bylo jedno z mnoha jmen nejvyššího germánského boha Ódina a kůň je v severské poezii takzvané heiti (čili přirovnání či analogie) pro šibenici. Bůh moudrosti Ódin se totiž kdysi rozhodl, že se obětuje sám sobě, což je poněkud absurdní představa, ale vypovídá to o způsobu myšlení tehdejších lidí. Pověsil se tedy na jednu z větví Yggdrasilu a dle Snorriho sám nejvyšší bůh poté promluvil takto: „Vím, že jsem visel ve větrném stromu devět dlouhých nocí, oštěpem proklát v oběť Ódinovi, sám sobě samému, na onom stromě, o němž nikdo neví, z kterých kořenů roste. Chléb mi nepodali ani chmelovinu; dolů jsem se díval: runy jsem zhlédl, s nářkem je zvedl, pak padl jsem k zemi.“

Díky této oběti získal tedy Ódin znalost run, což bylo také smyslem podivného činu. Probodl se přitom oštěpem Gungnirem vyrobeným právě ze dřeva posvátného stromu. Moudrý bůh čerpal tímto způsobem svoji moudrost. Oběť byla pro pohanské etniky základním rituálem, jak si od bohů cokoliv vyprosit, není tedy divu, že se často objevuje i v mytologii.

A od Ódina nebylo vlastní oběšení jedinou obětí pro zisk moudrosti. Druhá souvisí s kořeny Yggdrasilu, konkrétně s tím, který vede do Jötunheimu – světa ledových obrů hrímtursů. Tam kdysi zela hlubina zvaná Ginnungagap, ale po vzniku světů i Yggdrasilu se objevila pod tímto kořenem Mímiho studně, která mu dodává vláhu, ale hlavně ukrývá moudrost a poznání. „Ten, jemuž studně patří, se jmenuje Mími. Oplývá věděním, ježto pije ze studny rohem Gjallahornem. Sem přišel Praotec (Ódin) a žádal o doušek ze studně a dostal jej, až když do ní uložil jako zástavu své oko. Toto se vypráví ve Vědmině věštbě:

I to vím, Ódine,

kdes oko ukryl:

v Mímiho studni

mnoho proslavené.

Za ranního úsvitu

upíjí Mími

ze zástavy vládce.

Ví někdo víc?“

A tak se stalo, že nejvyšší germánský bůh je zobrazován jako jednooký. Mimochodem Mími jako ztělesnění moudrosti hrál později důležitou roli při uzavření míru mezi Ásy a „konkurečním“ božským pokolením Vanů. Když už byly škody způsobené vzájemnou válkou příliš velké, dohodly se obě strany, že si pošlou jako záruku míru své nejznamenitější a nejmoudřejší muže. Ásové poslali Vanům prý velmi znamenitého Höniho a s ním šel právě Mími, který mu měl být k ruce jako rádce. Vanové udělali z Höniho náčelníka a Mími mu ve všem radil.

Jenže se brzy ukázalo, že Höni zdaleka není tak bystrý a znamenitý, když zrovna nemá po ruce Mímiho. „Tu pojali Vanové podezření, že je Ásové při výměně mužů ošidili. I chytili Mímiho, usekli mu hlavu a poslali ji Ásům. Ódin hlavu vzal, pomazal ji bylinami, aby nezetlela, a zaříkáním jí přičaroval takovou moc, že s ním mohla promlouvat a prozradila mu mnohá tajemství.“ Jak je vidět, bůh moudrosti se neštítil žádných způsobů, jak ke své moudrosti přijít.

Ale vraťme se ke kořenům Yggdrasilu, protože i další dva z nich se pojí s mytologickými obrazy, které stojí za zmínku. Kořen ve světě temnot Niflheimu posvátnému stromu příliš nepomáhá. Sice i on potřebný k udržení jeho stability, ale přitom mu škodí. I tomuto kořenu dodává vláhu studna, ta nese jméno Hvergelmi a přebývá v ní drak Nídhögg a s ním bezpočet hadů, kteří kořen neustále ohlodávají.

„Jasan Yggdrasil

osudem strádá

více, než lidé vědí.

Jelen jej shora hryže,

had zdola nahlodává

a peň z boku práchniví.

A dále se říká:

Více hadů jedových

pod jasanem leží,

než hlupáka napadne.

Góin a Móin

toť Grafvitniho syni,

Ófni a Sváfni, ti,

tuším, věčně budou

jeho kořeny hubit.“

K jelenům se ještě dostaneme, ale nyní se zastavíme u nejdůležitějšího kořene, který je jmenován jako první. Je to ten, který vede do nebe k Ásům – do Ásgardu. I tento kořen je vyživován speciální studnou, která sluje Urdino zřídlo. Své jméno dostala podle jedné ze tří sudiček… „U studně pod jasanem je krásná síň a z té vycházejí tři panny, které se jmenují Urd, Verdandi a Skuld. Tyto panny určují lidem běh života a nazýváme je norny. Jsou ještě jiné norny, které přicházejí určit život všem novorozeným dětem. Jsou dílem božského původu, dílem z rodu álfů (elfů), anebo z rodu skřítků…“

Norny nejsou jen sudičkami, ale mají i pro život Yggdrasilu důležitý úkol, protože z Urdina zřídla nabírají každý den vodu a s tou i bahno kolem ní a polévají jasan, aby mu neuschly a neztrouchnivěly větve. „A ta voda je tak posvátná, že všechny věci, které se dostanou do studně, zbělí jako blána pod skořápkou vejce, jak se vypravuje na tomto místě:

Jasan znám zkrápěný

bělostným bahnem,

Yggdrasil jméno jest

svatého stromu.

Odtud spadá rosa, jež svlažuje údolí.

Věčně zelený stojí

nad Urdiným zřídlem.

Rose, která odtud padá na zemi, říkají lidé medová a živí se jí včely. Dva ptáci žijí v Urdině zřídle. Nazývají se labutě a z nich pochází ptačí plemeno toho jména.“

U Urdina zřídla, a tedy i u kořene Yggdrasilu mají bohové své sudiště, o němž už byla řeč na začátku. Každý den se k něm sjíždějí po Bifröstu, kterému se také říká Most Ásů. Tento most tvořící vlastně spojnici mezi zemí a nebem je podle víry seveřanů mnohobarevná duha. Není však tak jednoduché po mostě přejít. Každý z bohů má svého koně, který to dokáže, jen válečný bůh Tór (či Thor) chodí pěšky. Nejprve se však musí dostat přes řeky s podivnými jmény:

„Körmt a Örmt

a Kerlaugy dvě,

ty musí přebrodit

Tór dennodenně,

když na soud jde

k jasanu Yggdrasilu,

neboť Most Ásů

ohněm plane,

až svaté vody vřou.

Tu se Gangleri zeptal: Což na Bifröstu hoří oheň?

Vysoký praví: Ta červeň, co vidíš v oblouku, to je hořící oheň. Mraziví a skalní obři by se neprodleně vydali do nebe, kdyby směl Bifröst přejít každý, kdo chce.“

Část Snorriho zápisů, včetně tohoto o červené barvě duhy, je psána v kapitole Gylfiho oblouzení formou dialogu mezi Ganglerim (to znamená Znavený chůzí) a králem zvaným Vysoký, což má být jedno z Ódinových vtělení.

Od kořenů stromu se nyní posuneme výše do jeho koruny, kde se také dějí nevídané věci. „Ve větvích jasanu sedí orel a ten je vševědoucí. Mezi očima mu sedí jestřáb zvaný Vedrfölni. Veverka jménem Ratatosk běhá nahoru a dolů po jasanu a donáší nevraživá slova mezi orlem a hadem Nidhöggem. Čtyři jeleni běhají ve větvích jasanu a okusují jeho listí. Jmenují se Dáin, Dvalin, Dunenyr a Duratró.“

Tím jsme se dostali ke slibovaným jelenům, kteří zjevně nepatří mezi dobré a prospěšné bytosti. Je zřejmé, že život u Yggdrasilu není žádná sluníčková idylka. Jednotlivé bytosti v jeho blízkosti se mezi sebou neustále sváří, přičemž strom poškozují, ale ten musí vše ustát s pomocí dobrých Ásů a noren.

Dodatek na konec: Devět světů

Strom Yggdrasil nezastřešuje jen svět lidí a bohů, ale propojuje svými větvemi a kořeny devět různých světů, které sice dle severské mytologie fungují odděleně, ale navzájem se dá mezi nimi pomocí různých kouzel či tajných cest přecházet. Například zmíněný Most Ásů (tedy duha – viz Sudičky a soudy bohů) se klene mezi světem lidí Midgardem a světem bohů Ásgardem. Těchto devět světů je popsáno v jednotlivých pramenech různě, proto se dají vykládat různými způsoby. Nicméně dle současného kompromisu většiny badatelů se popisují zhruba takto:

1. Midgard – Země neboli domov lidí

2. Álfheim – domov Álfů čili elfů

3. Nidavellir či Svartálfaheimr – domov trpaslíků, nebo případně temných Álfů

4. Jötunheim – domov obrů hrímtursů

5. Vanaheim – domov Vanů, alternativního božského pokolení k Ásům

6. Niflheim – temný svět ledu a mlhy existující ještě před vznikem řádu a Yggdrasilu

7. Muspelheim – svět ohně také existující před vznikem řádu

8. Hel – svět mrtvých, kde vládne královna stejného jména

9. Ásgard – domov mocných Ásů čili bohů

_________________________________

Literatura:

Sturluson, Snorri: Edda a sága o Ynglinzích, Praha 2003.

Ladislav Heger (překl.), Helena Kadlečková (ed.): Edda. Praha 2004.

Arnulf Krause: Skutečná Středozemě. Tolkienova mytologie a její středověké kořeny, Praha 2013.