Barokní medicína pohledem Jessenia, jenž provedl první veřejnou pitvu a byl odsouzen za povstání

Proslulý lékař byl zatčen císařskými vojáky necelý měsíc po bitvě na Bílé hoře, tedy v prosinci 1620. Není jisté, proč vlastně z Prahy neutekl, ale předpokládá se, že spoléhal na ochranu pána z Michalovic, který zůstal na svobodě až do února. Jistě, že v té době ještě neexistovali investigativní novináři, nicméně tištěné propagační letáky už mezi lidem kolovaly.

Pojďme si na chvíli pustit uzdu fantazii a představme si, že jeden z autorů takových letáků si zjednal přístup do pražského žaláře a vymohl si rozhovor právě s bývalým rektorem Univerzity Karlovy, Janem Jesseniem. Pochopitelně tehdy neprobíhaly „interview“ dnešního typu, čemuž se tady úplně nevyhnu, ale zkusme to brát jako střet dvou pohledů – zvídavého a vzdělaného představitele veřejnosti, jenž se zajímá o aktuální dění (a takoví jistě byli), a na smrt odsouzeného lékaře, který se zapletl do politického spiknutí. Nebudeme se přitom však věnovat primárně politice a stavovskému povstání, ale zabrousíme spíše do oblasti raně barokní medicíny. Jak se tehdy rozvíjela tato důležitá věda o lidském zdraví?

Nejprve si však připomeneme na pár základních historických dat, abychom měli z čeho vycházet. Jan Jessenius (1566–1621) pocházel z uherského zemanského rodu z obce Horní Jaseno, podle níž si také zvolil své příjmení. Narodil se však ve slezské Vratislavi, kde jeho nepříliš bohatá rodina sídlila. Studoval filozofii a medicínu na univerzitách ve Wittenbergu, Lipsku, a hlavně na proslulé lékařské fakultě v Padově.

Roku 1594 obdržel profesuru chirurgie a anatomie ve Wittenbergu, kde se později stal rektorem. Roku 1600 provedl první veřejnou pitvu v Praze, o které vydal tiskem i svůj záznam. Další dvě pitvy pak provedl v Praze roku 1605. O tři roky později se stal dvorským lékařem u císařova bratra a později císaře Matyáše. S ním se však rozešel, protože se vrátil k protireformační politice. Roku 1617 byl zvolen rektorem pražské univerzity, zejména z politických důvodů. Stal se jedním z hlavních diplomatů českých protestantských stavů. Proto byl také po bitvě na Bílé hoře zatčen, vyslýchán a popraven.

Nechť vám Bůh dopřeje dobrého dne, je-li to možné v této tmavé cele, mistře. Na úvod bych se rád zeptal, jestli spoléháte na to, že vám jako učenému lékaři císař udělí milost.

Vážený pane, rád bych upozornil, že jsem souhlasil s tímto rozhovorem pouze za podmínky, že půjde o témata čistě odborná a nebudete se ptát na politické záležitosti. Přesto vám odpovím. Ano, myslím si, že lékaři jakožto přední představitelé inteligence by měli mít jistá privilegia, neboť zachraňují lidské životy. Není snad v císařově zájmu, aby jeho poddaní zbytečně neumírali?

Máte tedy na mysli především blaho poddaných, to je chvályhodné, mistře. Pokud jsem ale slyšel, pak jste mezi poddanými příliš nepůsobil. Kromě univerzitního výzkumu jste pobýval především ve Vídni u dvora zesnulého císaře Matyáše.

To není zcela pravda. Již dříve jsem provozoval lékařskou praxi v Praze a ke dvoru císaře Matyáše mě hnala především touha po vědění. Stejně jako na univerzitu. Musíte si totiž uvědomit, že právě díky vědeckému poznání na univerzitách mohou všichni lékaři lépe pečovat o zdraví lidí.

A jste si jist, že se výsledky vašeho výzkumu ke všem dostanou? Na vesnice, kde žije valná část poddaných Jeho Milosti, jen málokdy zavítá skutečný lékař.

Ano, to je samozřejmě trochu problém. Na vesnicích působí různí mastičkáři, šarlatáni a zaříkávači. Ti potom lidem život spíše ztrpčují, než aby jim pomáhali. Mají nějaké základní znalosti o účincích několika bylin, s nimi potom provádějí různé nevědecké čarodějné kejkle a mají tak na svědomí mnoho lidských životů. Jenže to je právě tím, že skutečných vzdělaných lékařů je málo. I proto věřím, že mě císař nakonec omilostní.

Můžete tedy prosím říci, v čem je zásadní rozdíl mezi vámi a vesnickými šarlatány? Jaké jsou vaše metody lékařství?

Opravdu si myslíte, mladíku, že mohu výsledky staletého výzkumu jen tak shrnout několika větami? Pokusím se vám však nastínit několik základních principů. Především se vždy vycházelo z poznatků o čtyřech tělních šťávách dávno zesnulého učence Galéna (starověký řecký lékař Galénos, žil asi 129–199, pozn. aut.), které je u nás známo nejpozději od nepaměti (nejpozději od 14. století, pozn. aut.). V těle každého člověka jsou tyto základní kapaliny: krev, hlen, žluč a černá žluč. Ty odpovídají čtyřem základním živlům: vodě, vzduchu, zemi a ohni. Důležité je, že na tyto šťávy mají vliv i nebeská tělesa – Slunce, Měsíc, Merkur a další. Mikrokosmos lidského těla se tak spojuje s makrokosmem vesmíru, jenž má vliv na vaše zdraví.

Promiňte, ale učení o čtyřech šťávách je známé i mezi vesnickými léčiteli. Stejně jako třeba přikládání pijavic.

Pijavice, stejně jako jiné způsoby pouštění žilou, jsou právě součástí tohoto učení. Mají za účel vyrovnat rovnováhu tekutin v těle. Jenže rozdíl mezi námi a vesnickými lékaři je právě v použití. Lékař totiž musí provést správnou analýzu odebrané tekutiny, aby určil, která z nich pacientovi schází a která naopak přebývá. Potom musí pomocí různých zákroků uvést tekutiny do rovnováhy a pacient se uzdraví.

Zní to jako univerzální recept na zdraví. Ale byli jsme přece mnohokrát svědky případů, kdy se ani učenému lékaři jeho zákrok nepodařil a pacient překročil práh do království božího.

Jistě chápete, mladíku, že ani my lékaři nezmůžeme nic proti vůli boží. Náš odlišný přístup však spočívá především v tom, že se nechceme na Boha jen vymlouvat, jak to činilo mnoho lékařů v temném středověku a jak se to stává na vesnicích i v menších městech dodnes. Věřil byste, že to není tak dávno, kdy lidé dokonce odmítali léčení, protože věřili na to, že jejich nemoc je boží trest, a proto si ji vlastně zaslouží? Zejména při morových ranách je takový přístup krajně trestuhodný a z křesťanského hlediska se rovná sebevraždě a často i vraždě, když se nemoc přenese na další lidi. Výmluva na Boha v tomto případě opravdu neobstojí. My, vzdělaní lékaři, činíme vše, co je v našich silách, abychom pacientovi pomohli k uzdravení, i když se jeho situace zdá beznadějná. Pokud i přesto pacient zemře, pak ho Všemohoucí opravdu povolal k sobě a my smrtelníci, byť povolaní lékaři, proti tomu nic nezmůžeme.

Kromě toho je zřejmé, že učení o čtyřech šťávách zdaleka není všelék. Někteří lékaři v minulém století se jej dokonce snažili zcela vyvrátit a v poslední době se stále častěji objevují pochybnosti o jeho správnosti.

Odvoláváte se na Boha, ale přitom jste znám jako člověk, jenž provedl před dvaceti lety první veřejnou pitvu a pět let poté ještě dvě další. Nerozumím tomu, jak řezání mrtvol souvisí s učením o čtyřech šťávách. Mnohými lidmi to navíc bylo považováno za bezbožný a rouhačský čin, za nějž si právem zasloužíte trest.

Tito lidé nerozumí medicíně. Právě zde vidíte dobrý příklad toho, v čem máme my učenci na univerzitě navrch nad vesnickými léčiteli. Pitva mrtvého těla, z něhož už duše odešla na věčnost, není proti božím přikázáním. Pro nás je však velmi důležité, abychom lidské tělo poznali co nejpodrobněji. Jenom pak ho budeme moci správně léčit, dokud je ještě živé. Ostatně všemi mými kolegy byla pitva přijata s nadšením. I pro studenty nebo nestudované léčitele představovala jedinečnou možnost, jak se s lidským tělem blíže seznámit.

Můžete nám tedy říci, k jakým závěrům ohledně lidského těla jste dospěl?

Opět po mě chcete, abych stručně shrnul velmi složitou problematiku. Nemohu přece v několika větách popsat, jak přesně funguje lidské tělo. Zkusím však vybrat alespoň některé základní poznatky, které vám to mohou přiblížit. Tělo je zcela ve službách duše, která vykonává tři hlavní činnosti: rozumovou, vyživovací a vitální. K tomu jí slouží v těle tři důležité orgány: mozek, játra a srdce. Je zřejmé, že mozek zajišťuje činnost přemítání a přemýšlení. Podnětů se mu dostává díky smyslovému vnímání a intelektu.

Nástrojem vyživovací schopnosti duše jsou zejména játra, jež mají pomocníky v ústech, zubech, jícnu, žaludku, střevech, všech žílách, slezině, žlučníku, ledvinách a mnoha dalších orgánech. Poslední činnost duše je vitální, která má za úkol, aby nevychladlo v těle teplo, jež je nám vrozené. K tomu slouží vitální části těla – zejména srdce a dále plíce, průdušnice a hrtan. Chcete-li více informací, pak vám doporučuji přečíst si můj popis pitvy, který jsem věnoval svého času císaři Rudolfovi a stavům našeho království.

Rozhodně ji našim čtenářům doporučím, pokud se k ní dostanou. Určitě by je však zajímalo, s jakými nemocemi jste se mezi lidem nejčastěji setkal a zda se dají všechny vyléčit.

Nemocí koluje mezi lidmi bezpočet a některé jsou opravdu nevyléčitelné. Dnes již naštěstí není tolik rozšířená lepra, proti níž věda nenalezla lék a jen díky zásahu božímu od nás teď ustupuje. Podobným případem je nejstrašnější z nemocí, takzvaná „černá smrt“, tedy mor. Ani ten už nás dnes nezasahuje tolik jako dřív. Nepřišli jsme bohužel na jiný způsob léčení než izolovat pacienta, aby nepřišel do styku s ostatními lidmi a pak doufat v jeho uzdravení, tedy opět boží zásah.

V poslední době se velmi rozšířila nemoc přivezená zřejmě námořníky z nového světa. Říká se jí lidově příjice (nový název je syfilis, pozn. aut.), která je někdy horší než mor. Znamenala dokonce vymření několika šlechtických rodů a naše ošetření se omezuje na léčení kůže, protože příjice se projevuje silnou vyrážkou a vředy na postižených místech, což bývají často pohlavní orgány. To však postiženému pomůže jen krátkodobě, a nakonec stejně zemře. Nemoc se přenáší zejména ohavným hříchem smilnosti. Proto se šířila především v lázních, kde k takovým neřestem často docházelo. Ostatně od těch dob, co sem byla ta zhoubná nemoc zavlečena, tak se z lazebníků stali ranhojiči a někdy i dobří chirurgové. Staré lázně, kde se kromě omývání těl, dělo všelicos, až na výjimky zanikly.

K dalším rozšířeným nebezpečným nemocem, v jejichž léčení jsme trochu úspěšnější, patří takzvaná uherská nemoc (skvrnitý tyfus, pozn. aut.), černé neštovice, cholera nebo různé formy paralýzy.

To zní hrůzostrašně. Skoro mám pocit, že většinu nemocných čeká neodvratná smrt nebo znetvoření.

Především musí lidé dbát na svoji životosprávu. Jíst zdravou zeleninu, nepřejídat se tučnými jídly, dbát doma na dobré ovzduší. Je vhodné poradit se s astrologem, kterou stravu vám doporučí podle horoskopu. Navštíví-li pak kdo lékaře, třeba městského, je dobré prověřit si, zda se jedná o skutečného odborníka. Dobrý lékař pacienta pečlivě vyšetří, na vše se poptá, léčebné postupy předepisuje pomalu a postupně, ať už se jedná o podávání léků nebo pouštění žilou. Teprve až se příznivě projeví, mohou se dávky zvyšovat.

Chtěl bych se zeptat, jak se díváte na činnost astrologů a alchymistů, kteří za císaře Rudolfa působili v Praze? Považujete je za šarlatány nebo je počítáte mezi vědce?

To je těžké. Někteří z nich byli skutečně podvodníci, kteří zneužívali císařovy důvěry. Měl jsem však mezi nimi i dost dobrých přátel, většinou z okruhu astrologů. Jmenoval bych císařského historika Typotia či astrologa Tychona de Brahe (astrologie byla v tehdejší době totožná s astronomií, zkrátka nauka o pohybu vesmírných těles, pozn. aut.).

Na lidské zdraví působí kromě vnitřního působení tělesných šťáv také vnější příčiny. Kromě zkaženého vzduchu sem patří i vliv nebeských těles a z toho důvodu je astrologie pro lékaře zcela nepostradatelná. Můžeme s její pomocí také vypočítat, kdy je nejvhodnější doba pro pouštění žilou či jiné lékařské zákroky.

Co se týká alchymistů, tak mezi hlupáky nebo podvodníky řadím ty, kteří se snaží nalézt kámen mudrců nebo vyrobit zlato. Mnohem větší význam mají pro nás lékárníci čili apatekáři, kteří zkoumají účinky rostlin, různě je míchají a vyrábí z nich léčiva. Rozdíl mezi nimi je však těžko rozeznatelný, nejlépe poznáte ty poctivé podle jasných a přesných návodů, jež ke svým receptům uvádějí.

Nakonec bych vám tedy popřál, ať vás ze žaláře brzy propustí a chci se zeptat, proč se tak učený muž jako vy, vůbec pletl do politiky.

Protože učenost, mladíku, spočívá též ve znalosti věcí společenských. A já jsem již od dob svých studií v Padově pevně zastával názor, že poddaní mají právo vzbouřit se proti svému panovníkovi, pokud ten vládne špatně. Vyvracel jsem tak Macchiavelliho, jenž lstivě ospravedlňoval jakoukoliv zvůli vládce vůči jeho poddaným.

Jan Jessenius marně spoléhal na své postavení lékaře i na své šlechtické přátele. Během pobytu ve vězení byl několikrát mučen. Když ho pak 21. června 1621 čtvrtili s pomocí koní na Staroměstském náměstí (naštěstí až po usmrcení), mnoho lidí si mezi sebou povídalo, že si to jako jediný vlastně zaslouží. Za živa přece řezal mrtvé lidi, je to tedy spravedlivý boží trest.

Dodatek na konec:

Mast červená jest dobrá, když se kto natrhne neb nalomí, anebo vnitř oteče, anebo má neštovice vnitř a tu mast pie. A takto ji máš udělati: Vezmi červené kořenie a poplákniž jeho i ostruž jeho kuoru svrchní červenú a vlož v máslo májové, budeš li mieti. Vařiž to dobře velmi, ale učiň, ať kořenie máslo přemuož, a také přilož kořen jeden stařečku. Pakli nemáš májového másla, ale to máslo vezmi, ještoť jest uděláno týden před Matkú boží narozením nebo když jest uděláno třetí den před svatým Jakubem Filipem.

______________________________

Literatura:

Nejeschleba, Tomáš: Jan Jessenius v kontextu renesanční filosofie. Praha Vyšehrad, 2008

Polišenský, Josef: Jan Jesenský-Jessenius. Studie s ukázkami z díla. Praha: Svobodné slovo, 1965

Janáček, Josef: Rudolf II. a jeho doba. Praha Nakladatelství Svoboda, 1987

Klabník, Milan: Ján Jessenius Jesenský (1566–1621), Horné Jaseno 1971

Černá, Alena: Staročeské knihy lékařské, Brno Host 2006