Češi proti Moravanům v bitvě u Loděnice aneb Boj o knížecí stolec pod dohledem císaře

Roku 1172 s rezignací krále Vladislava začalo v Čechách dlouhé období svárů a válek mezi pozůstalými Přemyslovci. Vladislav pokládal svoji rezignaci za státotvorný čin, protože chtěl ještě za svého života zabezpečit podporu svému synovi a následníkovi Bedřichovi, aby o vládu v Čechách nevznikl spor. Jenže dosáhl pravého opaku.

Za daných okolností se nedal v Čechách udržet královský titul, který ostatně už v posledních letech Vladislavovy vlády ztratil vážnost a podporu mezi českými velmoži.

Vladislavovo jmenování Bedřicha svým nástupcem neuznávali ani čeští předáci ani císař Barbarossa, který udělil české korouhve v léno Soběslavovi (přesněji jeho bratru Oldřichovi a ten je pak dobrovolně předal staršímu Soběslavovi). Velmožům se sice způsob udělení Soběslavovy vlády bez jejich souhlasu příliš nelíbil, ale nakonec se mu bez větších protestů podvolili, protože Bedřich nebyl moc oblíbený a nechtělo se jim za něj bojovat. Ten se zatím uchýlil do exilu, kde vyčkával na svoji příležitost. Král Vladislav pak krátce po těchto událostech roku 1174 zemřel.

Nový vládce Soběslav II. byl poněkud zvláštní pavouk. Jeho povahu ovlivnilo dlouhé kruté věznění zahrnující i mučení, kterému ho vystavil za své vlády král Vladislav. Měl z něj strach jako z konkurenta, protože šlo o syna předchozího knížete.

Ale jinak zřejmě nebyl Soběslav neschopný vládce. Vcelku energicky se ujal knížecích zájmů a dokázal je prosazovat i s pomocí vojska. Zpočátku se opřel o přátelství se znojemským Přemyslovcem Konrádem Otou, jemuž daroval Brněnsko a ten tak získal vládu nad celou jižní Moravou.

Pak se ovšem kníže dopustil dvojího krutého plenění Rakouska kvůli sporu o Vitorazsko. Tím proti sobě popudil císaře a začal kupit chybu za chybou. Kníže podezíral všechny kolem sebe ze zrady, rozhádal se i s Konrádem Otou. Události dospěly tak daleko, že Fridrich Barbarossa jmenoval roku 1178 knížetem znovu Bedřicha, ač zřejmě nerad. Ten pak přitáhl do Čech a s pomocí Rakušanů i Konráda Oty se mu podařilo Soběslava zahnat na útěk. Přidala se k němu i většina velmožů. Soběslav se zbytkem věrných nalezl útočiště na hradě Skála nedaleko Prahy, kde sbíral síly k odvetě.

Kníže Bedřich nepatřil k nejbystřejším a nechal se v mnohém ovládat svou energickou manželkou Alžbětou. Svého protivníka podcenil a ještě koncem téhož roku 1178 odjel do Würzburgu k císaři. Soběslav využil příležitost a vytáhl s vojskem k Praze. Když to Bedřich uslyšel, sebral vojsko od svých přátel z Německa a dal vědět i Konrádu Otovi na Moravu.

Bedřich s vojskem se utábořil u brodu řeky Berounky a odtud pak vytáhl ku Praze, zatím ovšem bez Moravanů. Kronikář Jarloch o tom podává svědectví: „Bylo to v úterý 23. ledna [1179], když odtamtud vytáhli a dorazili k místu a k potůčku, který se nazývá Loděnice. A tu na ně Soběslav neočekávaně udeřil a zajal nebo zadržel ty, kdo hlídali na stráži a kvůli strašnému mrazu se zatím ohřívali. […] Soběslav a jeho lidé pronikli do Bedřichova vojska, napadli je, prorazili a strhla se nadmíru krvavá bitva. V této bitvě padli velmož Sezema, otec pana Hroznaty, Ahně a mnozí jiní. Byl zajat velmož Vítek a také urozenější Němci z těch, kdo přišli Bedřichovi na pomoc, mnohé z nich také pobili a ostatním uřezali nosy na posměch světu. Proč otálím? Soběslav zvítězil, Bedřich byl poražen a všichni jeho lidé byli obráceni na útěk, takže nezůstali dva pospolu.“

Podrobnější zprávy o bitvě nemáme. Vypadalo to na totální porážku, ale Bedřich utekl a kupodivu se nevzdal. Podařilo se mu zkonsolidovat zbytky svého vojska a dorazil až do Prčice, kde na něj čekal spojenec Konrád Ota. Chtěli přenocovat u Sázavy, ale dostali zprávu z Prahy od Bedřichovy ženy Alžběty, že se je Soběslav chystá znovu přepadnout. Proto se zvedli a podnikli raději noční tažení, než by nechali zopakovat předchozí masakr. Dostali se sice do rána až do Prahy, ale „oné noci jim kvůli velikému mrazu omrzly nohy, takže mnozí se do konce života nezotavili“. Oběť se vyplatila. Soběslav je nenašel na očekávaném místě a sledoval jejich stopy až pod Vyšehrad. Setkali se tváří v tvář na místě zvaném Bojiště. I dnes je tam ulice Na bojišti, která svým jménem připomíná dávnou bitvu. „A když se ze všech stran rozezvučely tu trouby, tam zvony, srazili se Bedřich a jeho lidé s předním vojem. Aby však nebyli znovu poraženi, Konrád, jenž stál naproti, zaútočil ihned na nepřítele a nikoliv bez nebezpečí pro sebe i své vojsko přinutil Soběslava a jeho lidi k útěku.“

K průběhu bitvy, která se odehrála jen čtyři dny po té předchozí, tedy 27. ledna 1179, ještě Jarloch dodává: „V tomto boji jich mnoho padlo a ještě více utrpělo zranění. Tehdy panoval tak tuhý mráz, že když někoho náhodou buď jen lehce zranili, nebo připravili o šaty, ihned při tom silném mrazu umrzl.“

Pro Bedřicha znamenalo vítězství na Bojišti konečný triumf, protože zraněný Soběslav sice uprchl, ale následující rok někde v cizině zemřel.

Vláda neoblíbeného knížete Bedřicha však neprobíhala poklidně. I on se obával spiknutí a přílišného vzestupu moci konkurentů. Konrádovi Otovi se za jeho pomoc neodměnil udělením Olomoucka, jak Moravan očekával, čímž ho proti sobě popudil. Namísto toho nechal na severní Moravě vládnout svého mladšího bratra Přemysla, budoucího českého krále.

A tak není divu, že už roku 1182 přerostlo reptání v otevřenou vzpouru. Čeští předáci povstali a za knížete si zvolili schopného Konráda Otu. Bedřich na nic nečekal, sbalil se a uprchl dle svého zvyku k císaři. Barbarossa už měl ale po krk odbojných Čechů, kteří sami nevěděli, kdo by jim měl vládnout. Pozval si české velmože i Konráda Otu „na kobereček“ do bavorského Řezna. Nikdo z nich se neopovážil odmítnout. Tam jim císař předvedl názornou ukázku toho, co je může v brzké době čekat, když se neumoudří: „Před císaře uvedli pouze urozené, které chtěl zastrašit, a proto dal přinést velké množství seker, jako by je chtěl dát popravit. Tu se mu vrhli k nohám, prosili o milost, a když se nutnost změnila ve vůli, přijali Bedřicha za pána a knížete a vrátili se s ním do Prahy.“ Císař vyřešil spor vskutku šalamounsky: „Jednomu vrátil Čechy, druhému však poručil, aby se spokojil s Moravou.“ Klade se mu za vinu, že chtěl takto rozetnout vedví Přemyslovské panství, ale spíš usiloval hlavně klid.

Pár let příměří vydrželo, ale Konrád Ota začal sám sebe nazývat moravským markrabětem, když byl teď konečně pánem celé Moravy, což se Bedřichovi moc nelíbilo. Nakonec ho předáci pod hrozbou císařovou přijali, a tak se cítil natolik silný, že přešel do protiútoku. V létě roku 1185 vyslal svého bratra Přemysla v čele vojska, aby plenil na Konrádově Moravě. Zřejmě těžce nesl utrpěné příkoří a umenšení své moci z předchozího sporu. Schopný bratr mu pak posloužil jako vhodný vojevůdce, aniž si sám musel špinit ruce. Navíc viděl vhodnou příležitost, protože císař zrovna odcestoval na jih za Alpy. Přemysl s vojskem „přitáhli do bítovské a znojemské provincie a všechno, co jim vpadlo do cesty, pobíjeli, plenili a pálili. Vtrhli rovněž do Kounic a vypálili všechny budovy kromě kostela a kláštera. Podobně sestry před nimi uprchly na Bítov, a když zničili všechno, co se jim i ďáblu zlíbilo, vrátili se do Čech bez boje, protože jim nikdo nekladl odpor.“

Bedřicha pak zřejmě uchvátila snadnost získané kořisti, a tak v listopadu téhož roku „poslal znovu Přemysla k záhubě Moravy s ještě větším vojskem. […] Když se Konrád dozvěděl o jejich příchodu, přivítal je se silným vojskem Němců i Moravanů, a tak na místě, jemuž se říká Loděnice, svedli krvavou a dlouho nerozhodnou bitvu s tak velikou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí i koní a třeskot zbraní bylo slyšet až v Kounicích, které odtamtud leží ve vzdálenosti více než jedné míle.“ Dále Jarloch popisuje hrdinství Viléma, zakladatele kostela v Kounicích, který v lítém boji přežil, což se nepodařilo jistému Jurovi, číšníkovi Jiřího z Milevska, který utrpěl smrtelnou ránu. „V témže boji padlo velké množství českých i moravských předáků, a to takový počet, že když je potom ti, kdo přežili, pochovávali, házeli jich do jedné jámy deset nebo patnáct, nebo dokonce až dvacet, a tak je zasypávali zemí a kamením.“

Podstatné je, že dlouho nerozhodný výsledek nakonec zlomili Přemyslovi Češi, kteří tak porazili Konrádovy Moravany. Každopádně jde o nejkrvavější a nejlítější bitvu mezi bojovníky těchto našich dvou zemí, která kdy byla zaznamenána. Přemyslovo vítězství bylo opravdu natolik těsné a bolestivé, že je historici označují za Pyrrhovo. Navzdory očekávání se totiž vzdal dalšího plenění a vrátil se s unavenými a posekanými českými bojovníky do Prahy.

Moravská Loděnice tedy svou krutostí a krvavou žní nakonec předčila tu českou. Důležitým výsledkem bylo ovšem vyčerpání obou stran, takže i Bedřich byl najednou ochotný k dohodě. Ta uskutečnila příštího roku v Kníně, kde Konrád Ota potvrdil Bedřicha jako knížete s podmínkou, že po jeho smrti zdědí po něm knížecí stolec on, a tak se také roku 1189 stalo.

___________________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 199

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí 906–1197, Praha 2010

Kernbach, Anna (ed.): Milevský letopis, Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta, Praha 2012