Češi proti vládě ve středověku aneb Vzpoura velmožů i příbuzných panovníka

Až do konce 12. století můžeme o českých povstáních v pravém slova smyslu mluvit jen zřídka. Pravé povstání totiž předpokládá organizovaný ozbrojený odpor nějakého vojska (klidně sedláků s vidlemi) proti vládci. Ne že by v našich raných dějinách měla česká knížata málo vnitřních nepřátel – právě naopak, vzpoury byly častější než kdykoliv jindy, ale obvykle měly formu spiknutí, čili vraha vyslaného s nožem nebo jedem. Poměrně časté bylo též spojení nespokojence s vnějším nepřítelem (většinou Poláky či římským králem) a vynucení si vlády válkou. To však také není ani povstání ani revoluce.

870

Tradice vrahů a vnějších spojenectví začala už na Velké Moravě, když se roku 870 proti knížeti Rostislavovi spojil jeho synovec Svatopluk s východofranským králem Ludvíkem Němcem. Když se to Rostislav dozvěděl, pokusil se ho nechat zavraždit na hostině, ale Svatopluk léčku odhalil a z hostiny včas odjel pronásledován Rostislavem. Svatopluk však chytil Rostislava do léčky a předal ho Ludvíku Němcovi. První známý státní převrat na našem území byl dokonán – Svatopluk se stal příštím knížetem.

935

Z moravské tradice si vzali příklad i Čechové – došlo k nejslavnější vraždě české historie. Její okolnosti dosud nejsou zcela přesně objasněny, protože jsou překryty nánosem legend, ale jisté je, že Boleslav I. Ukrutný měl podíl na zabití svého staršího bratra knížete Václava při oslavě svátků sv. Kosmy a Damiána 28. září asi roku 935 (letopočet byl zpochybňován, ale dnes se všeobecně přijímá za platný). Možná nešlo o vyvrcholení mocenského sporu. Uznávaný historik Dušan Třeštík publikoval teorii, že Boleslava při cestě do kostela rozlítila bratrova povýšenost, se kterou ho pozdravil. „Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili.“

Spolu s Václavem však byli zabiti i všichni jeho příznivci z řad velmožů a jeho bratr Boleslav se ujal vlády. On a jeho syn dokázali stabilizovat vznikající český stát.

1003–1012

V 11. a 12. století se vyskytlo mezi jednotlivými členy vládnoucího rodu Přemyslovců tolik sporů, spiknutí a převratů, že na vypsání všech ani nemáme místo. Můžeme však vysledovat tři období nestabilních vlád, kdy pokusy o vraždy, vyhnanství a oslepení bylo častější než jindy.

První z nich začalo asi roku 1002, když proti Boleslavovi III. povstal rod Vršovců. Na trůn dosadili Boleslavova bratra Jaromíra. Boleslav se proti nim spojil s polským knížetem Boleslavem Chrabrým a s jeho pomocí se vrátil do Prahy. Nechal Vršovce tvrdě potrestat, takže vypuklo další povstání. Na to se už nemohl dívat ani Boleslav Chrabrý, který nechal svého někdejšího spojence uvěznit a sám se ujal vlády v Čechách. Byl však vypuzen římským králem Jindřichem II. podporujícím Jaromíra, který dosedl na trůn. Začíná to být trochu nepřehledné, jak je v knížecích Čechách obvyklé. A to ještě musíme dodat, že roku 1012 povstal proti Jaromírovi jeho další bratr Oldřich, který ho zbavil vlády.

1100–1110

Předzvěst nepokojů se ukázala už roku 1091, když budoucí kníže Břetislav II. zorganizoval v části vojska odpor proti svému otci, prvnímu českému králi Vratislavovi. Povstání však bylo neúspěšné a nějakou dobu vládl relativní klid. Až do roku 1100, kdy kníže Břetislav II. zemřel na následky atentátu v lesích u Zbečna. Snad ho zase měli na svědomí Vršovci, ale problém byl hlavně v určení následníka. Břetislav totiž protiprávně označil bez volby za následníka svého bratra Bořivoje II. a nechal ho potvrdit od císaře. Následovalo 10 let bojů, do nichž se zapojilo několik Přemyslovců. Nakonec převzal vládu roku 1107, bývalý Bořivojův spojenec Svatopluk Olomoucký. Opřel se o vojska polská a uherská a zlou pomluvou donutil Bořivoje k útěku do zahraničí. Již o dva roky později však byl sám přepaden neznámým jezdcem a probodnut kopím. Vládu získal jeho strýc Vladislav I. Ještě roku 1110 obsadil Prahu znovu Bořivoj II., ale nezískal dostatečnou podporu, takže musel odtáhnout.

1172–1197

Nejdelší období knížecích válek se počítá od rezignace druhého českého krále Vladislava II.

Určil za nástupce svého nejstaršího syna Bedřicha a naivně si myslel, že tím zajistí stabilitu. Nezajistil. Už roku 1173 se s pomocí císaře Fridricha Barbarossy zmocnil vlády Soběslav II., označovaný jako „kníže sedláků“, což v podstatě znamená, že nedůvěřoval českým velmožům a opřel se o „nižší“ šlechtu. Roku 1178 se Bedřich v čele vojska svých příznivců opět zmocnil Prahy. Pak sice vládl celých 11 let, ale musel neustále bojovat proti svým příbuzným. Po jeho smrti se knížata rychle střídala, až se nakonec dohodli mezi sebou roku 1197 zbývající Vladislavovi synové Přemysl Otakar I. a Vladislav Jindřich, přestože proti sobě stáli na válečném poli. První z nich se stal českým knížetem (později králem), druhý převzal Moravu a stal se později prvním moravským markrabětem.

1248–1249

Proti králi Václavovi I. se vzbouřil jeho vlastní nepříliš milovaný syn Přemysl. Byl tehdy nerozumným impulzivním mladíkem a postavil se do čela skupiny nespokojených šlechticů, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence. Povstání bylo silné a poměrně dlouhé. Václav musel dokonce na čas opustit zemi, ale nakonec Přemysla porazil a jeho stoupence potrestal.

1276

O tři desetiletí později už se z Přemysla stal obávaný král železný a zlatý – jeden z nejmocnějších panovníků Evropy. Ale také bohužel jeden z nejzpupnějších – těžce tiskl šlechtu nejen v nově získaných rakouských zemích, ale také doma v Čechách a na Moravě. Tak vznikl historicky první český odboj, který nebyl zaštítěn žádným členem přemyslovského rodu. Do čela se postavil předák bohatého rodu Vítkovců Záviš z Falkenštejna. I díky nedostatečné podpoře vlastní šlechty, musel Přemysl Otakar II. roku 1276 všechny rakouské země odevzdat římskému králi Rudolfu Habsburskému. Pak si to s pány šlechtici ovšem náležitě vyřídil a o dva roky později na Moravském poli stála už většina z nich po jeho boku. Bohužel zbytečně.

1315–1319

Vítězný zápas o svá práva svedla česká a moravská šlechta proti králi Janu Lucemburskému, i když proti němu nevedla žádnou bitvu. Odpor začal roku 1315, když Janova manželka Eliška Přemyslovna nechala zatknout nejmocnějšího českého šlechtice Jindřicha z Lipé. Ten byl sice na nátlak svých přátel po půl roce propuštěn, ale šlechta zůstala nespokojená a požadovala zvětšení svých pravomocí. Král Jan moc netušil, jak situaci vyřešit, a tak obsadil Čechy s cizími vojsky. To vyvolalo takový odpor, že král byl blízko rezignaci. Nakonec byl nucen podepsat roku 1318 tzv. Domažlické úmluvy, které posílily moc šlechticů. O rok později se proti němu ovšem vzbouřili pražští měšťané tentokrát dokonce ve spojení s královnou Eliškou. Král dokonce oblehl Prahu, ale nakonec ztratil o Čechy zcela zájem a většinu zbylého života strávil na válečných výpravách po Evropě. Faktickou moc v zemi převzal Jindřich z Lipé.

1419–1436

Nejslavnější revoluce v našich dějinách byla bezkonkurenčně husitská. Historici se dodnes přou, zda měla příčiny sociální, náboženské či politické a pravda je, že asi od všeho trochu. Začala první pražskou defenestrací a odmítnutím přijmout Zikmunda Lucemburského za krále. Skončila trpkou porážkou u Lipan, kdy umírnění husité spolu s katolíky porazili radikální husitské křídlo. Předtím však kališníci svedli řadu vítězných bitev a strach z českých bojovníků se rozšířil po celé Evropě.

Na rozdíl od všech předchozích vzpour, jejichž motivací byla pouhá nespokojenost s králem, měla jednotnou ideologii udávající poměrně jasné cíle a spojující všechny účastníky povstání. V čele hnutí stály výrazné osobnosti s dostatečnou autoritou a vůdčími schopnostmi (Jan Žižka, Prokop Veliký, Jan Rokycana, Hynek Krušina z Lichtenburka). České síly se dokázaly dočasně spojit do takřka jednotného proudu a nespoléhaly se na zahraniční pomoc. Dokázali využít výhodnou mezinárodní situaci, kdy se Evropa topila ve víru stoleté války a boji s Turky. Díky vojenským úspěchům mohli husitští vůdcové vyjednávat z pozice síly a jednali nekompromisně, tvrdě a rozhodně.

Přes vyčerpání a nutné ústupky vedlo povstání nakonec k všeobecnému uznání a částečnému vítězství husitů, což umožnilo relativní náboženskou svobodu v českých zemích po dalších dvě staletí. Kromě toho se během husitských válek zformovaly stavy (měšťané, nižší šlechta, vyšší šlechta), které vytvořily instituce (především zemský sněm), jež dokázaly dočasně vládnout i bez krále.

1485

Poprvé od husitské revoluce se síla stavů projevila za vlády slabého krále Vladislava Jagellonského. Když se král začal sbližovat s katolíky, vzbouřilo se v Praze kališnické panstvo a měšťané. Došlo ke druhé pražské defenestraci, jež bývá v našich dějinách často opomíjena ve stínu ostatních dvou. Smír byl obnoven na sněmu v Kutné Hoře, kde král zaručil náboženskou svobodu pro všechny obyvatele Čech i Moravy. V hlavních zemských úřadech také zůstali kališníci.

__________________________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997

Wihoda, Martin: První česká království, Praha 2015

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, Praha 2002

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993