První šlechtic království Jindřich z Lipé u lůžka zraněného krále Jana. Proč si ti dva rozuměli?

O Jindřichovi z Lipé se vědělo, že byl skvělým finančníkem a hospodářem, přičemž se neváhal obohatit při každé příležitosti. Někteří historici ho dodnes nazývají lstivým hamižníkem, intrikánem, svým způsobem i korytářem a tunelářem. Jiní to vidí spíš jako výhodu a přiznávají mu, že měl skvělý čich na zisk a dokázal odhadnout, co mu jaká transakce přinese. V podstatě obojí znamená totéž. A je pravda, že když dostatečně obohatil sebe, dokázal úspěšně pracovat i pro královskou pokladnu.

O jeho osobnosti jsem už publikoval článek Královnin milenec Jindřich z Lipé, aneb Šlechtic mocnější než král. V tomto textu se ho pokusím poněkud více oživit a inscenovat jeho setkání s Janem Lucemburským v nelehký okamžik králova života, když se uzdravoval z těžkého zranění.

Roku 1321 se v Praze konaly masopustní slavnosti, při nichž král Jan uspořádal velkolepý turnaj. Jenže „při něm spadl z koně, a když se dlouho válel v převelikém blátě a byl hrozně pošlapán nohama koní, byl konečně vytažen ze zástupu takřka polomrtev se zablácenou zbraní a úplně zohaveným oděvem. Při té žalostné podívané někteří naříkali, druzí však tleskali“. Tak praví Zbraslavská kronika a dokládá též, že se po té nešťastné příhodě o krále v bolesti a nouzi starala jeho manželka Eliška, takže se oba po předchozích neshodách znovu sblížili.

Král poté dlouhé měsíce ležel ve svém pražském domě U kamenného zvonu (Pražský hrad byl dlouhodobě vyhořelý a neobyvatelný), kde ho navštívil i jeho přítel – pan Jindřich z Lipé, toho času pobývající v Brně s hodností moravského zemského hejtmana. Tihle dva měli za sebou dlouhou historii vzájemného potýkání zahrnující celou řadu dohod, konfliktů a následných usmíření. V této chvíli už však dobře rozuměli jeden druhému. Jak asi mohl vypadat rozhovor dvou nejmocnějších mužů království, z nichž jeden byl zrovna připoután na lůžko?

Jindřich z Lipé: Buď zdráv, králi.

Jan Lucemburský: Ostatní by neváhali dodat: A Bůh pomáhej, aby se ti zdraví brzy navrátilo… Jsem rád, že aspoň ty si na tyhle zdvořilostní řečičky nepotrpíš, Jindřichu. Rád tě vidím po takové době.

I já tebe, králi. Slyšel jsem zlé zvěsti o tvém zdraví, tak jsem co nejrychleji přibyl do Prahy. Jak se ti daří?

Pomáhá mi má milující manželka. Až se divím, kde se v ní tolik lásky zase vzalo. Už to vypadalo, že mi bude chtít jen vyškrábat oči a najednou je to samá starost a péče. Nevíš, co ode mě může potřebovat?

Mohu se jen domýšlet, Veličenstvo. Víš, že jsem s ní nikdy moc nevycházel. Ale nezapomínej, že jen díky ní jsi získal českou korunu a skrze Elišku, hrdý plod Přemyslova rodu, o ni můžeš zase přijít.

Vzpomínám si dobře na svatební den. Představili mi ji ve Špýru 1. září 1310. Bylo mi 14 let, jí o čtyři roky víc – vyzrálá, sebevědomá, připravená přinést jakoukoliv oběť své zemi. Někdy si říkám, že měla raději zůstat jeptiškou. Ale tenkrát jsem ji obdivoval. Dokázala mě provést prvními roky vlády v téhle podivné cizí zemi.

Byl jsi mladík, králi. Neměl bys však zapomínat, že k Elišce tě dovedli čeští páni. Bez nich bys zůstal jen lucemburským hrabětem.

A jedním z nich jsi měl být ty, že? Neboj se, dnes už dobře vím, že jsi zůstal dlouhou dobu věrný svému jmenovci Jindřichovi, přivandrovalci z Korutan. Kdyby to nebyl takový hňup, snad bys i za něj bojoval!

Ale no tak, Veličenstvo. Ctím nade vše věrnost vládci, jemuž jsem přísahal! Bohužel se nakonec opravdu ukázalo, že Korutanec chce zemi přivést ke krachu, když si sem pozval cizí vojska, která tu poplenila, co se dalo.

Takže věrnost? Mně říkali, že sis udělal z králíka Jindřicha dojnou krávu. Vydojil jsi z něj spoustu statků a stříbra. Nedivím se, že za těchto okolností zachovals věrnost.

Mocný šlechtic se nevyhnul mírnému úšklebku, když podotknul: Jistě jsi králi nezapomněl na Kutnou Horu, kde jsme se poprvé potkali. V boji za tvou korunu jsem dokonce krvácel!

Pche, takové škrábnutí! mávl zdravou rukou král Jan, který si vzpomněl na Jindřichovo lehké zranění při dobývání Kutné Hory v listopadu 1310. Někdy mě napadá, jestli sis ho neudělal sám. A stejně jsme tu tvou milovanou stříbrnou pokladnici tehdy nedobyli. A tobě to jenom pomohlo, aby sis udělal oko u mých rádců.

Byli to přece oni, kdo nakonec přiměl Korutance ke kapitulaci. Zejména prohnaný arcibiskup Petr z Aspeltu. Toho jsem obdivoval, škoda, že loni odešel na pravdu boží.

Nepovídej. Nikdy jste ho tu neměli rádi. Když jsem ho nechal spravovat království, všichni jste reptali, když odmítal tancovat podle vašich not. Ostatně stejně tak jste se zachovali ke mně, vzpomínáš?

Jindřich nehnul ani brvou. Udělal jsi zkrátka chybu, králi, když sis přivedl cizí rádce a dal jim tak vysoké úřady. Nedodržel jsi dohodu a jednal jsi proti inauguračním diplomům, které jsi zpečetil hned při nástupu na trůn.

Už mi to konečně přestaň předhazovat, zasténal stonající Lucemburk. Beztak to pro tebe byla jen záminka. Víš stejně dobře jako já, že jsem byl tehdy ve vleku své ženy.

Ale dát se zviklat k takovým hloupostem?

Aha, pan upřímný mluví bez skrupulí. Takže si to shrňme. Ty jsi bez cavyků opustil Jindřicha Korutanského. Přidal ses ke mně, protože to pro tebe bylo výhodnější, a když pak o tři roky později zahynul můj císařský otec, rozhodl ses, že tím moje výhodnost končí a bude lepší, když mě vyměníš za nějakého Habsburka? A ještě to chceš svádět na moji ženu?

Zjednodušuješ a zkresluješ, králi. Dovol, abych ti připomněl, jak to ve skutečnosti bylo. V tom divokém roce 1315 jsem tě přesvědčil, abys propustil své německé rádce…

Abys sám získal jejich úřady. Na to si vzpomínám.

Musel je zastávat někdo, komu zdejší lid důvěřuje. Pak jsem táhl s tebou na Moravu, kde jste jen díky mně porazili Matúše Czáka Trenčanského. Přepadl vás tehdy nečekaně u Holíče a pobil by vás do jednoho, kdybych včas nesvolal své muže a nezasáhl do boje. S žádným Habsburkem jsem tehdy nejednal, přesto tě tvá žena poštvala proti mně. Prý bylo celkově tažení na Moravu neúspěšné a nakonec tě přesvědčila, že bych tě mohl zbavit trůnu. Takže poslala svého honicího psa, který však nese jméno po mnohem zbabělejším zvířeti, Viléma Zajíce z Valdeka, aby mě zajal a uvěznil na Týřově.

Nemůžeš se jí divit. Měla pocit, že jí i mně přerůstáš přes hlavu. Sbíral jsi úřady pro sebe a své příbuzné, ověnčil ses mocí a dával jsi najevo, že když ti nebudu po vůli, můžeš mě kdykoliv vyměnit, jak jsi to už udělal Habsburkům a Jindřichovi Korutanskému. Jako by jen na tobě záleželo, kdo bude král.

V tom měla pravdu. Ale já jsem neměl v úmyslu tě zbavovat trůnu, dokud budeš rozumně vládnout a vycházet české šlechtě vstříc.

Šlechtě, což znamená tobě. Ani se nedivím, že se jí to nelíbilo.

Jsem rád, že mám tolik příbuzných, kteří se postavili na moji obranu. Dlouho jsem se obával, že tě Eliška přinutí, abys použil metodu jejího otce Václava II., který vláčel zajatého Záviše z Falkenštejna kolem hradů jeho příbuzných. Vzdali se mu všichni, než ho nakonec stejně nechal popravit. Dnes už vím, proč jsi to neudělal.

Vděčíš za to Vilému Zajícovi z Valdeka, přikývl král. Ač zajíc podle jména, přece statečný a čestný rytíř. Zavázal se, že tě nevydá do našich rukou a zůstaneš jeho zajatcem. Eliška soptila, ale nedalo se nic dělat. Místo toho přivedla z říše na pomoc armádu mého strýce Balduina a římského krále Ludvíka Bavorského, jehož jsem podporoval.

A taky Petra z Aspeltu. Hlavně díky němu jsem se dostal už v dubnu 1316 na svobodu. Tví říšští diplomaté potřebovali v Čechách mír, aby získali tvou pomoc. Už tehdy chápali, že je lepší dohoda než konflikt, vzali si záruky, ale obnovili klid. Na takové řešení by sama Eliška se svou horkou hlavou nikdy nepřistoupila.

Jenže vás poněkud přecenili. Vzali si za tebe záruky, potom nastolili jakousi křehkou rovnováhu sil, když rozdělili úřady mezi ty vaše šlechtické kotérie a mysleli si, že tím je to vyřízeno. Řekli mi, že s nimi můžu klidně odtáhnout do boje proti Fridrichovi Habsburskému, který pořád zápasí s Ludvíkem Bavorským o římský trůn.

Slyšel jsem, králi, že jsi tehdy bojoval jako lev u Esslingenu a mnoho našich českých rytířů s tebou. Vysloužil sis ve dvaceti letech rytířský pás!

Zatímco tys tady připravoval půdu pro další vzpouru. Nelíbilo se ti, že jsem svěřil zemi do rukou Petra z Aspeltu, a na tom jsi pěkně získával mezi českou šlechtou další spojence. Nakonec jsi i Petra z Aspeltu dokázal znechutit natolik, že raději opustil království.

Ale pak převzala správu země tvoje žena. A to byla naprostá katastrofa.

To máš pravdu. Už jsem zjistil, že Eliška nemá pro politiku ani nejmenší cit. Všechno přiváděla do extrémů a všude prosazovala své oblíbence. Ale to ještě neznamená, že jsi musel jednat s Habsburky, zatímco já proti nim bojuji!

Tehdy jsem ještě nejednal. Když se situace vyhrotila tak, že malé šarvátky přerůstaly ve válku, tvoje žena i s dětmi raději utekla z Prahy. I poté jsem jí nabídl smír, pokud mi uhradí škody, které mi způsobili její poštvaní straníci.

Pravda je, že jste mě všichni opravdu namíchli. Já bojuji v říši za čest království a vy se tady perete v žabomyších válkách. Když jsem koncem roku 1317 přijel zpátky do země i s vojskem, měl jsem chuť vás nechat zavřít všechny. Přiznám se, že jsem začal mít plné zuby celé české šlechty!

A bohužel bylo příliš očividné, jak tě žena popouzí. Chtěl jsi s cizím vojskem obsadit České království, ovšem to se ti nemohlo podařit. Přesně tak skončil tvůj předchůdce z Korutan.

Takže tehdy jsi mě chtěl sesadit.

Chtěl, přikývl pan z Lipé, a nebojím se to přiznat. Dokud jsi byl pod vlivem Elišky, nebylo s tebou k vydržení. A země trpěla. V prosinci 1317 jsem se domluvil s Fridrichem Habsburským, že tě na trůnu nahradí. A za mnou stála celá česká šlechta, včetně hlupáka Zajíce. Už se nemohli dívat na to, jak si silou vynucuješ poslušnost.

Přitáhl jsi tehdy sebevědomě k Brnu, když jsi měl za zadkem rakouské rytíře. Ale stejně ti nikdo neodpáře, že to byla zrada, a i Fridricha jsi nakonec zradil. Kdybychom vaše povstání utopili v krvi, vládli bychom mrtvé zemi.

Zmoudřel jsi, králi a dal jsi na své německé rádce. Oni tě potřebovali silného a věděli, že nesmíš přijít o českou korunu. To oni tě přemluvili, aby ses proti vůli manželky poddal našim podmínkám, přenechal nám pravomoci, které nám náleží, a mohl jsi v klidu vládnout. Šlechta ti bude stát věrně po boku, když si jí budeš vážit. Proto jsme nakonec opustili Fridricha a dali ti ještě jednu šanci.

Jenže stejně nebyl klid, ani když jsem v Domažlicích podepsal svůj ortel. Kapitulaci, že máte mít všechno, oč žádáte, a veškerá provinění se vám odpouštějí. Elišku ještě ten rok posedl znovu amok a opět přemluvila Viléma z Valdeka, aby proti tobě zvedl zbraň.

Moudře jsi ji tehdy zastavil. Pochopils, že ta žena prostě není schopná přizpůsobit se novým časům. Teprve když jsi ji dal uvěznit na Mělníku, mohli jsme spolu konečně zařídit klid v naší zemi. Ale varuji tě králi! Jestliže teď po zranění využívá tvé slabosti a maže ti med kolem pusy, neznamená to, že nemá v úmyslu tě sesadit. Zaslechl jsem alespoň takové klevety, že se kvůli tomu spolčila se svým bratrem Janem Volkem, tvým kancléřem.

Trvalo pouhý rok, než se spor mezi královskými manžely obnovil a Eliška Přemyslovna utekla z Čech. Král dal internovat a mučit Jana Volka, levobočka Václava II. Zatím si ovšem Jindřich z Lipé upevnil svoji pozici a až do své smrti roku 1329 pohodlně určoval vnitřní politiku Českého království. Měl v tom královu plnou podporu.

___________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), Praha 2017

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava (1310–1423), Praha 2001

Sovadina, Miloslav: Jindřich z Lipé. První muž království. 1.-2. část Časopis Matice moravské, 2001–2002, roč. 120–121