Královnin milenec Jindřich z Lipé aneb Šlechtic mocnější než král

Jindřich z rodu Ronovců vyrostl v době, kdy česká šlechta sváděla svůj zápas o vliv ve státě s panovnickou mocí, která z nich dříve dělala (zjednodušeně řečeno) jen lépe postavené úředníky spravující knížecí majetek. Situace se začala měnit koncem 12. století, kdy si šlechtici prosadili právo vlastnit svá území dědičně.

Během 13. století pak začala nobilita své zemské i dvorské úřady využívat k uchvacování stále většího vlivu a moci, což v závěru vlády Václava I. (vládl 1230-1253) přerostlo v otevřenou vzpouru proti králi, tehdy ještě zaštítěnou osobou jeho syna Přemysla, budoucího krále železného a zlatého Přemysla Otakara II. (vládl 1253-1278). Ten však měl nakonec poznat sveřepý odpor šlechty ještě silněji a jeho spory s nejmocnějšími zemskými předáky se staly jednou z příčin jeho pádu na Moravském poli roku 1278. Několik let před touto tragickou událostí se zřejmě narodil i Jindřich z Lipé.

Z této doby se dochovalo poměrně málo pramenů, proto jen tušíme, že se narodil kolem roku 1270 a nejsme si jistí ani tím, kdo byl jeho otcem. Dle tradice to měl být jistý Chval, který se usídlil na hradě jménem Lipý a začal se po něm psát, ale podle novějších výzkumů to vypadá, že Jindřichovým otcem byl až Chvalův syn Čeněk. Je dokonce možné, že právě tento Čeněk padl spolu se svým králem ve zmiňované bitvě na Moravském poli, proto je o něm tak málo zmínek. Zanechal by tak po sobě dva nezletilé syny, staršího Čeňka a mladšího Jindřicha.

Ronovci ve 13. století vlastnili velkou část svých majetků v severních Čechách. Tam také měl svou původní základnu Čeněk, který se psal po Ojvíně (dnes Oybin v Německu) i jeho bratr Jindřich z Lipé. Víme o nich od devadesátých let 13. století. Další větve Ronovců se nazývaly z Dubé a z Lichtenburka. V té době už panoval v Čechách mladý král Václav II. (vládl 1283-1305), který spory se šlechtou řešil citlivěji než jeho otec Přemysl. Poskytl jim četná práva na jejich panství, přičemž si sám zachoval významnou moc jako hlava státu. Kromě upevnění vlastní vlády v Čechách získal díky svým politickým schopnostem i polskou korunu a pro svého syna Václava III. korunu uherskou.

Co dělal v této době Jindřich z Lipé? Kolem roku 1295 se oženil s jistou Scholastikou a z větší části pak pobýval v Praze, protože šlechtic, který chtěl v království něco znamenat, se musel pohybovat na skvostném dvoře Václava II. proslulém po celé Evropě bohatými slavnostmi a minnesängry (pěvci a básníky). O hýření, hostiny ani rytířské turnaje nebyla nouze - při korunovaci roku 1297 prý dokonce teklo z pražských kašen víno a Jindřich z Lipé do toho společenského kolotoče dobře zapadl. Nadělal přitom i s bratrem Čeňkem četné dluhy u pražských měšťanů, což pak museli oba nějakou dobu splácet.

Nicméně obraz marnotratného mladíka, který o Jindřichovi z Lipé kdysi vytvořil historik Josef Šusta, není úplně spravedlivý, protože velkolepé hýření tehdy prostě patřilo k povinné reprezentaci mocného šlechtice a bratři z Lipé a Ojvína se nijak neodlišovali od jiných podobně postavených vrstevníků. A že nebyl dostatek hotových peněz? Tím se měřila úspěšnost kupce, nikoliv urozenost.

Nicméně Jindřich neseděl králi Václavovi po boku jen při hostinách, ale pravděpodobně též v sedle při jeho válečných výpravách do Polska. S jistotou víme, že se zúčastnil velkého tažení roku 1300, při němž Václav II. získal polskou korunu. Bojoval tam pod velením krakovského hejtmana Tasa z Vizmburka a navíc se jedním z králových hejtmanů v Polsku stal Jindřichův mocný příbuzný Hynek z Dubé. Snad i díky tomu pronikli oba bratři mezi nejbližší královy rádce a Čeněk z Ojvína získal významný úřad královského strážce lesů. Starší bratr se však kolem roku 1305 se z pramenů vytrácí, takže v té době patrně zemřel a nezanechal po sobě žádného dědice.

Mezitím se stačil mladší Jindřich z Lipé vyznamenat při obraně Kutné Hory, nazývané tehdy pokladnice království díky stříbrnému bohatství. Roku 1304 k ní totiž přitáhl římský král Albrecht Habsburský, který potřeboval přivést k poslušnosti příliš mocného českého panovníka, ale i díky Jindřichově statečnosti odtud odtáhl s nepořízenou. Avšak zmínka o Jindřichově účasti je pouze v kronice takřečeného Dalimila, zatímco Zbraslavská kronika o něm v této souvislosti mlčí.

Na konci vlády Václava II. i během panování jeho syna Václava III. v letech 1305–1306 byl zřejmě Jindřich z Lipé jen jedním z mnoha šlechticů pohybujících se u královského dvora. Nicméně Ronovci obecně nabyli na síle, když si získali přízeň mladičkého Václava III., přičemž velký vliv měl zejména Hynek z Dubé jako pražský purkrabí a nový strážce lesů Raimund z Lichtenburka, který úřad převzal po smrti Čeňka z Ojvína. Navíc se jim podařilo získat do něj několik vesnic ke svému panství „za dobré služby“ a Hynek dokonce hrad Bezděz s okolním panstvím (ještě za vlády Václava II.).

Jméno Jindřicha z Lipé se mezi předními reprezentanty české šlechty objevilo až po olomoucké vraždě Václava III. roku 1306, kvůli níž vymřel vládnoucí rod Přemyslovců po meči. Nejprve vlažně podporoval nového krále Rudolfa Habsburského, ale po jeho nečekaně brzké smrti na tažení u Horažďovic v červenci 1307 se jednoznačně postavil za nového kandidáta Jindřicha Korutanského i proti vůli římského krále Albrechta Habsburského, který na český trůn prosazoval svého dalšího syna Fridricha.

Jindřich z Lipé pak znovu musel uhájit Kutnou Horu před habsburským vpádem na podzim roku 1307, přičemž tentokrát už se o něm zmiňuje nejen Dalimil, ale i zbraslavský kronikář Petr Žitavský: „Avšak Jindřich z Lipé a Jan z Vartemberka mužně se postavili na odpor vojsku krále římského, způsobili mu přemnoho ztrát a odporujíce uvnitř zabránili, že nepřátelé nedobyli a nezabrali Horu s Kolínem.“

I za vlády Korutancovy získali Ronovci největší podíl na moci a lví podíl měl na tom tentokrát Jindřich z Lipé. Soudobí kronikáři i mnozí moderní historici ho obviňují, že se přilepil na královskou pokladnu a bezostyšně z ní čerpal pro vlastní prospěch. Jindřich Korutanský se označuje za slabého a neschopného krále. Ve skutečnosti zřejmě zase tak neschopný asi nebyl, ale bohužel musel splácet dluhy svých předchozích králů, a hlavně byl závislý na pomoci české a moravské šlechty proti silným Habsburkům.

Mezinárodní situace se změnila poté, co byl zavražděn roku 1308 římský král Albrecht Habsburský a na trůn usedl Jindřich VII. Lucemburský. To Korutancovi poněkud uvolnilo ruce, ale již se nevymanil z moci šlechty, jejíž přízeň si kupoval z královského majetku. Ten však časem došel, a tak se Korutanec dostal do neschopnosti platební. Navíc ho dohnala nespokojenost měšťanů, především pražských a kutnohorských, jimž se nelíbila neustále vzrůstající moc šlechty a mizivé zastání svých zájmů ze strany panovníka.

A tak kutnohorští měšťané přepadli v únoru 1309 v sedleckém klášteře Jindřicha z Lipé, Jana z Vartenberga a dva další šlechtice, přičemž ve stejnou dobu zajali v Praze tamní patricijové Raimunda z Lichtenburka s dalšími spojenci. Měšťané požadovali nad zajatými šlechtici spravedlivý soud za rozkrádání královského majetku. Jenže Korutanec se rozhodného zákroku bál, a tak nakonec z celé situace nejvíc profitoval Jindřich z Lipé. Sám se dohodl s měšťany a když se dostal na svobodu, jeho vliv mezi ostatními šlechtici stále sílil. Nakonec své hlavní měšťanské odpůrce donutil k opuštění země.

Situace v zemi se stávala stále zoufalejší a opozice vůči Jindřichovi Korutanskému rostla. Měšťané se spojili s těžce zkoušenými kláštery a také většinou šlechty, která nedokázala získat takové výhody jako Ronovci. Oslovili nového římského krále Jindřicha Lucemburského a domluvili svatbu poslední volné Přemyslovny Elišky s jeho synem Janem. Trvalo však ještě téměř dva roky, než se podařilo Korutance z Prahy úplně vyhnat a nahradit ho novým králem Janem Lucemburským.

Jindřich z Lipé sehrál kontroverzní roli. Až do konce roku 1309 stál na straně Jindřicha Korutanského jako jeden z mála šlechticů. Úvaha, že to dělal čistě pro své obohacení a nechtěl přijít o svůj vliv na slabého panovníka, není zřejmě daleko od pravdy. Ostatně opozice vůči králi se silně vymezovala také proti mocnému Ronovci. Teprve na začátku roku 1310 Korutanec pochopil, že ztrácí v Čechách půdu pod nohama, proto si povolal vojsko z Korutan a dohodl se o pomoci s míšeňským markrabětem Fridrichem.

To už nemohl akceptovat ani Jindřich z Lipé, který se na jaře nakonec také přidal k lucemburské straně, přestože v ní už nedokázal získat silný vliv. Za těch několik let královské přízně však nashromáždil takový majetek, že se nemusel bát o nějaké druhořadé postavení. Nakonec byl součástí lucemburského vojska, v němž tentokrát přitáhl v listopadu ke Kutné Hoře v roli útočníka, ale město i tentokrát odolalo - dokonce navzdory výraznému osobnímu úsilí Jindřicha z Lipé, který při bojích okolo Kutné Hory utrpěl lehké zranění.

Nakonec však Lucemburkové s podporou téměř veškeré české šlechty přitáhli do Prahy a Jindřich Korutanský neměl jinou možnost než potupně utéct. Síle římského krále spojeného s českou šlechtou nemohlo korutansko-míšeňské vojsko odolávat dlouho.

V českých zemích začala dlouhá lucemburská epocha a pokud se snad zdálo, že by Jindřich z Lipé měl ztratit svůj předchozí vliv, opak byl pravdou. Ukázalo se, že chladně uvažující diplomat s dobrým čichem na finanční příležitosti se prosadí za každého režimu. Králi Janovi bylo při nástupu na trůn teprve čtrnáct let. Stihl už sice absolvovat nějaká dílčí studia na pařížské univerzitě a přivezl si s sebou do Prahy nejen skupinu německých rádců, ale též názory na autokratické postavení panovníka, ale realita české kotliny se ukázala značně vzdálená od francouzského prostředí.

Eliška Přemyslovna, coby hrdá dcera Václava II. z přemyslovského rodu, sice svého manžela v názorech na výsadní práva panovníka podporovala, ale občas tak činila dost necitlivě a zbytečně tvrdě. Už při nástupu na trůn musel Jan podepsat inaugurační diplom, který zakotvil práva české šlechty, což byl nezbytný ústupek za podporu při tažení proti Jindřichu Korutanskému. Od první chvíle musel čelit tlaku, před nímž ho uchránil pouze mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, bývalý kancléř Václava II., který stál v čele Janových německých rádců.

Mezi českými šlechtici měl od počátku nejvyšší pozici Jindřich z Lipé zastávající dva významné úřady – maršálka a podkomořího. S tímhle zázemím dokázal nejen stále rozmnožovat svůj majetek, ale také vést svou takřka nezávislou politiku s pomocí takzvané kotérie – skupiny spřátelených šlechticů. Roku 1311 dostal po vymření pánů z Obřan první majetky na jižní Moravě.

Už tak vratné postavení krále Jana se pak ještě zhoršilo po smrti otce roku 1313, v němž ztratil ochranu římského krále. O trůn se v říši rozhořely nové boje, kterých se mladý Jan z pozice českého krále aktivně účastnil, ale mezitím se mu drolila situace doma. Zemskou správu totiž v době své nepřítomnosti svěřil cizincům, což se české šlechtě vůbec nelíbilo a situaci nezachránil ani zkušený Petr z Aspeltu.

V dubnu 1315 musel Jan poslat všechny své německé rádce domů a nejvyšší pozici Jindřich z Lipé. Jako podkomoří sám rozhodoval o rozdělení stříbra z Kutné Hory, založil si vlastní dvůr a jeho ozbrojená družina prý předčila i tu královskou. Jeho moc zesílila natolik, že se proti němu začala formovat i vnitřní šlechtická opozice vedená Vilémem Zajícem z Valdeka. Tahle skupina pochopila, že Jindřich z Lipé se na svěřené správě země bezostyšně obohacuje.

V létě 1315 ještě společně čeští i moravští pánové bojovali proti Matúšovi Czakovi Trenčanskému, který je ohrožoval zpoza uherských hranic (dnešního Slovenska). Jindřich z Lipé se tam vyznamenal, když Matúš Czak nečekaně přepadl český tábor, mnozí šlechtici začali prchat a pouze zásah mocného Ronovce zformoval odpor a zvrátil situaci.

Až v říjnu pak Vilém Zajíc z Valdeka podněcovaný královnou Eliškou zorganizoval odpor proti Ronovcům. Podařilo se mu přesvědčit krále, že se Jindřich z Lipé spřáhl s Habsburky a chystá protilucemburské spiknutí a s tímto zdůvodním ho zatkl a uvěznil na hradě Týřově.

Zdánlivý pád pyšného feudála však naopak ukázal jeho silnou stránku, ač si přitom pobyl půl roku ve vězení. Jeho příbuzní Ronovci, dávný přítel Jan z Vartenberka i věrná družka královna-vdova Eliška Rejčka (viz Románek s bývalou královnou) zorganizovali dohromady tak mohutné povstání, že mu nedokázali král Jan a Vilém z Valdeka čelit ani s vydatnou pomocí ze zahraničí. Nakonec se musel do hry diplomaticky vložit zkušený vyjednavač Petr z Aspeltu. Král nejenže pustil v dubnu 1316 Jindřicha z vězení, ale podmínky příměří byly nakonec pro povstalce poměrně mírné a zemské úřady si nadále udrželi příslušníci obou znesvářených šlechtických stran – Jindřichovy i Vilémovy.

Nešlo o poslední spor tohoto druhu. V srpnu byl Jindřich s králem zase zadobře, ale pak musel Jan odjet do říše na pomoc spojeneckému kandidátovi na římského krále Ludvíkovi Bavorskému. Správu svěřil Petrovi z Aspeltu, ale toho brzy odstavila od moci královna Eliška Přemyslovna se svým oblíbeným Vilémem Zajícem z Valdeka. Tento šlechtic byl ve srovnání s intrikánským Jindřichem přímočarý (až jednoduchý), ale zato velmi zásadový a věrný rytíř, mimořádně schopný v boji. Oddaně sloužil své královně, a tak spolu přivedli české země téměř ke katastrofě. Opět obvinili Jindřicha z Lipé ze spolupráce s Habsburky a uspořádali na něj takový hon, až to musel řešit smírčí sbor neutrálních soudců. Jindřich pak pokorně přijal jeho kompromisní závěry, ale Eliška byla rozhodnutá hnát vše na ostří nože. Podpořil ji v tom i její manžel, který se koncem roku 1317 vrátil do Čech s vojskem a hodlal sjednat pořádek hrubou silou.

Tehdy se strana Jindřicha z Lipé dostala do tak kritické situace, že skutečně začala jednat o spojenectví s Fridrichem Habsburským. Král Jan už byl natolik unaven věčnými spory české šlechty, že jí přestal důvěřovat jako celku. Měl v zádech říšské vojsko a hodlal definitivně zatočit s veškerým odporem, což se mu stalo osudným. Svým nekompromisním postojem vehnal do spojenectví s Jindřichem z Lipé nejen dosud neutrální šlechtice, ale dokonce i jeho bývalé odpůrce v čele s Vilémem z Valdeka. Měl jediné štěstí, že Jindřich z Lipé i přes všechna příkoří usiloval s králem o smír a nechtěl znovu opakovat převrat z dob Jindřicha Korutanského.

Král Jan ztratil veškeré zábrany, ale naštěstí ho nakonec k jednacímu stolu přivedl tlak římského krále Ludvíka Bavorského, který potřeboval svého spojence s pevným zázemím. Český král se vzbouřenou a rozvrácenou zemí mu nemohl v jeho boji s nepřátelskými Habsburky pomoci. Výsledkem se staly známé domažlické úmluvy, jimiž Jan znovu potvrdil šlechtě její práva a v podstatě rezignoval na autokratickou královskou moc. Pochopil, že se o ni musí rozdělit se šlechtou, což v té době znamenalo především s Jindřichem z Lipé.

Ten vyměnil své majetky v severních Čechách za nové panství na jižní Moravě. Nový dvůr si vytvořil se svou životní družkou Eliškou Rejčkou v Brně, kde jsou také oba pohřbeni v klášteře Aula S. Mariae, který Eliška založila a Jindřich svými penězi podpořil.

___________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), Praha 2017

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava (1310–1423), Praha 2001

Sovadina, Miloslav: Jindřich z Lipé. První muž království. 1.-2. část Časopis Matice moravské, 2001–2002, roč. 120–121