Článek
Nešlo o nic menšího než o knížecí stolec v Praze. Po smrti knížete Vladislava roku 1125 na něj usedl jeho mladší bratr Soběslav. Mezi českými předáky byl poměrně oblíbený. Kronikáři vyzdvihují tyto jeho nevšední vlastnosti: „moudrostí nad zralé zralejší, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný…“. Navíc byl zjevně urputný a tvrdý, někdy až krutý a bezohledný, když chtěl dosáhnout svého cíle. To ovšem v raném středověku symbolizovalo silného a dobrého vládce.
Jenže problém byl v tom, že podle platného stařešinského řádu měl na trůn usednout nejstarší člen rodu Přemyslovců, což byl Ota Černý, bratranec předchozího i současného knížete. Jednu dobu už byl dokonce vyhlášen jako Vladislavův nástupce, a tak své opominutí těžce nesl. Jenže mezi Čechy měl málo stoupenců, proto se obrátil na římského krále Lothara III. ze Supplinburgu. I on usedl na trůn v roce 1125 a nutně potřeboval posílit své pozice v říši. Ota Černý mu nabídl spoustu peněz a pevnou věrnost, když mu pomůže k vládě v Čechách. Lothar neváhal, chytil se příležitosti, připravil vojsko a očekával, že zahájí vládu velkolepým vítězstvím. Ota mu ostatně tvrdil, že má v Čechách spoustu příznivců, kteří se k němu přidají, když tam vstoupí s vojskem, a společně pak Soběslava vyženou.
Přípravy na válku
Snad i proto poslal Lothar českým předákům ultimátum, že mají zpupného Soběslava sami vypudit, jinak sám vtrhne s vojskem do země a knížete i jeho věrné potrestá. Jenže to se přepočítal. Češi obecně neměli rádi, když se jim římští králové či císaři vměšovali do vnitřních záležitostí. Přece si nenecháme diktovat potupné podmínky, řekl si Soběslav i jeho blízcí a všichni se začali svorně chystat na boj. Knížecí kaplan Vít se rozjel do vsi Vrbčany, která kdysi patřila k panství Slavníkovců, a na zdi tamějšího kostela nalezl praporec svatého Vojtěcha, jenž z rodu Slavníkovců pocházel. Rozradostněný kaplan slavnostně připevnil prapor na kopí svatého Václava a Češi tím získali posvátnou standartu, aby mohli bojovat za podpory svých nebeských přímluvců. Bojová euforie dostoupila vrcholu, jenže to už udeřila zima. Jakékoliv cestování se kvůli mrazům stalo obtížným. Jak jsme už zmínili, v zimních měsících se ve středověku příliš nebojovalo. Rytířům totiž kovová zbroj přimrzala ke spodnímu odění a železná přilba se stávala téměř neúnosnou přítěží. Kníže Soběslav přesto neváhal a na jaro nečekal. Věděl, že se nepřátelská armáda shromažďuje v Sasku a nechal proto veškeré pohraniční průsmyky v Krušných horách přehradit přeseky, tedy pokácenými stromy.
Ota Černý zatím už od prosince svolával v Lotharově jménu vojsko v dolnosaském Goslaru. Ten je od českých hranic dost vzdálený, ale právě tam dorazil někdy na přelomu ledna a února 1126 římský král Lothar. Pod jeho korouhví se tam shromáždily dva až tři tisíce bojovníků. Většinou pocházeli z Lotharova domovského Saska, ale byl tu i markrabě Severní marky (pozdějšího Braniborska) Albrecht Medvěd, durynský hrabě Ludvík von Lohra či syn holštýnského hraběte Hartung.
V polovině února se říšské vojsko rozložilo na německé straně Krušných hor a chystalo se ke vpádu do Čech. V únorovém mrazu byly ovšem hory neprůchodné a vydat se do jejich spárů by byla čirá sebevražda. Hned 16. února se ale na knížata z říše usmálo štěstí. Přišlo nečekané oteplení a silná obleva. Král Lothar k sobě povolal Otu Černého a řekl mu něco v tomto smyslu: „Mám-li ti pomoci k tvému právu, musíš teď prokázat odvahu. Vezmi si 200 mých rytířů i s jejich doprovodem a najdi cestu skrz hory. Já tě budu s ostatními muži následovat.“ Ota bez výhrad souhlasil. Zdejší krajinu dobře znal, vzal určené muže a vydal se na obtížnou cestu. Dva dny se vojska proplétala horskými průsmyky. Zima sice polevila, ale obleva způsobila velké rozvodnění toků a překračování horských potoků se tak stalo obtížnou překážkou. Další problém představovaly Soběslavovy přeseky, které bránily v cestě. Přechod hor musel být pro říšské vojáky noční můrou. Nad horami se vznášela mlha, v níž sám Ota několikrát zabloudil. Unavení muži si sundávali zbroj a nakládali ji na koně. Těšili se na to, až tahle hrůza skončí. Ota i Lothar předpokládali, že Soběslav nic netuší a čeká v teple v daleké Praze, takže ho svým odvážným zimním přesunem překvapí a Čechy bez odporu zaberou. Když po dvoudenním pochodu konečně sestupovali z hor k hradišti Chlumec, rýsoval se před nimi konec strastiplné pouti. Předvoj vedený Otou procházel zřejmě údolím Telnického potoka, král Lothar s hlavním vojskem a zásobami buď za ním, nebo vedlejším pohodlnějším údolím Jílovského potoka. Všichni mysleli, že si v podhůří odpočinou, doplní zásoby a vydají se na Prahu. Tam dole zatím čekala smrt!
Soběslavovo vítězství u Chlumce v představách Adolfa Liebschera z 19. století
Nám pomáhají svatí
Nejen dnes, ale i ve středověké válce často rozhodovaly o výsledku informace o pohybech nepřítele. Zatímco si Lothar s Otou naivně mysleli, že Soběslava překvapí, ten byl zjevně dost přesně informován o každém jejich kroku. Ať už měl v jejich táboře své lidi, nebo zapracovali rychlí zvědové (či obojí dohromady), český kníže byl připraven. Přes Krušné hory nevedlo mnoho schůdných cest a kromě té chlumecké přicházely v úvahu vlastně jen mostecká a chomutovská. Ty však byly relativně daleko na jihozápadě a navíc byly horší, takže Soběslav mohl podle pohybu saského vojska dopředu určit, kde se vynoří. Rozložil se tedy se třemi až čtyřmi tisíci českých bojovníků u hradiště Chlumec a trpělivě čekal. Nad průsmykem nechal zbudovat několik válečných táborů, kde ukryl část jednotek, aby odtud mohly překvapivě zaútočit.
A pak se prý ve ztichlé zimní krajině ozval orel, což mělo být pro české vojsko znamení, že se nepřítel blíží. Jiní kronikáři tvrdí, že to Čechové poznali podle zkalené vody v horských potocích. Možná říšské vojsko prostě spatřili vhodně umístění čeští zvědové. Kaplan Vít oděný v brnění měl na hlavě přilbu a vypadal prý jako hrdina Achilles. V rukou třímal kopí svatého Václava s praporcem svatého Vojtěcha. Náhle pronesl vzrušeným hlasem ke shromážděným vojákům: „Druhové a bratři, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje i za nás.“ Ostatní sice nic neviděli, ale kaplanovi věřili, takže odpověděli sborovým „Kyrie eleison!“
V pasti
Většina nic netušících rytířů Otova předvoje měla zbroj pořád složenou na koních, když zazněl český povel k útoku. Překvapení bylo dokonalé a sesypalo se na Sasy ze tří stran. Nejméně jeden šik zaútočil z připraveného vyvýšeného lesního tábora. Spíš než bitvu to připomínalo masakr. Zatímco stovky unavených Sasů byly bez milosti rozsekány a zbytek se obrátil na útěk, na české straně prý zahynuli pouze tři bojovníci. V krvavé řeži padl i sám Ota Černý. Když utíkající Sasové přiběhli k hlavnímu vojsku krále Lothara, zachvátila panika i většinu zbylých vojáků. Sám král se však prý zachoval „zmužile jako lev“ a s chladnou hlavou zavelel k organizovanému ústupu na některé z blízkých návrší. Zpět přes hory utíkat nemohl a vpředu čekali Čechové. Na návrší ho obklopili jeho štítonoši a hodlali ho bránit do poslední kapky krve. Češi ho neprostupně obklíčili, takže neměl šanci uniknout.
V té chvíli mohl Lothar bojovat svůj poslední statečný a předem prohraný boj, nebo se uchýlit k jednání. Rozumně zvolil druhou možnost, protože po Otově smrti už stejně neměl o co bojovat. Kníže Soběslav na jednání přistoupil a k překvapení některých dokonce nekladl poraženému a zajatému králi žádné potupné podmínky. Nechtěl po něm nic jiného, než aby ho potvrdil jako právoplatného knížete, a dokonce od něj přijal Čechy v léno! Za to slíbil propustit jeho i všechny zajaté říšské šlechtice. Král musel být dojat jeho velkorysostí. Získal v Čechách důstojného spojence, kterého pro svůj boj v říši potřeboval. Soběslav se vzdal možného tučného výkupného, jež by za Lothara určitě mohl požadovat, a odměnou mu bylo přátelství římského krále. A to nebyla malá cena. Hodila se mu pro zajištění pozice v Čechách vůči případným rebelům a hlavně získal přední místo mezi říšskými knížaty.
___________________________________
Další literatura:
Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1995
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Praha a Litomyšl 2007
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí. Praha 2010
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha 1999
