Čeští bojovníci na křížových výpravách k Jeruzalému. Nejen plenění, ale i pevná obrana, hrdinský boj

První a jednoznačně nejúspěšnější křížová výprava, která skončila roku 1099 dobytím Jeruzaléma, minula Čechy prakticky úplně. Když tedy nepočítáme židovský pogrom v Praze podniknutý jedním z menších vedlejších křižáckých oddílů. Druhá výprava se sešla na počátku roku 1147 jako odveta křesťanské Evropy za pád Edessy – centra jednoho ze čtyř křižáckých států ve Svaté zemi. Kruciátu chystali dva králové, francouzský Ludvík VII. a římský (německý) Konrád III. Konrádovu výzvu vyslyšely i oddíly z Čech pod vedením knížete Vladislava II. (vládl 1140–1172), ale o jejich aktivitě ve skutečnosti neznáme mnoho podrobností.

Nevíme, jak bylo Vladislavovo vojsko velké ani kudy táhlo, a dokonce ani to, zda jelo samostatně či se připojilo k hlavnímu voji krále Konráda III. Ten se po cestě pohádal s byzantským císařem Manuelem, táhl dál Malou Asií bez jeho podpory a proti jeho radám, načež utrpěl 25. října 1147 krvavou porážku u Dorylea, kde kdysi slavně zvítězila první křížová výprava. Z německého vojska zbyla asi desetina a Konrád se musel útrpně a nerad připojit k francouzské výpravě.

Bojovala však u Dorylea v krvavé řeži s Turky i družina Vladislava II., nebo tam vůbec nedorazila? Nevíme, ale vzhledem k tomu, že kronikáři nám žádné velké české ztráty nehlásí, tak se zdá pravděpodobnější druhá možnost. U Nikáje, kam křižáci ustoupili po trpné porážce z Dorylea, ovšem o nich už zmínku máme. Tam se potkaly zbytky Němců s Francouzi a víme, že po boku Konráda a Ludvíka byl i Vladislav. Nicméně pravděpodobně zde také jeho jízda skončila, podobně jako spousty jiných přeživších německých rytířů, kterým se po těžké porážce dál nechtělo.

Česká výprava žádných úspěchů ani slávy při výpravě nedosáhla a vlastně se obrátila zpět chvíli po příchodu na nepřátelské území. Přes Konstantinopol pak zamířila směrem k Rusku a přes tyto kraje se vrátila v červenci 1148 zpět do Prahy. Ovšem co tam Češi dělali, o čem jednali a s kým bojovali, nevíme. Kronikář Vincentius jen zaznamenal, že na výpravě padl knížecí podkoní Jurik a Turci prý zajali kancléře Bartoloměje „a již jsme o něm nemohli zjistit nic jistého.“ To nevypadá na velké ztráty od Dorylea, ale spíše z nějakých drobných potyček po cestě, kterých Češi asi pár prožili.

Mnohem významnější se stala česká účast na třetí kruciátě, byť ji nevedl kníže, ale pouze jeho nevlastní bratr. Císař Fridrich Barbarossa ji totiž svolával roku 1189 zrovna tehdy, když zemřel kníže Bedřich a nastoupil nový vládce Konrád Ota. Ten si ovšem nemohl dovolit opustit svou zemi zrovna v nejisté politické situaci, kdy si potřeboval upevnit vlastní vládu. Pověřil tedy vedením bratra Děpolta a doufal, že to mocného císaře uspokojí. Chtěl mu ovšem dodat co největší množství nadšených dobrovolníků (k přijetí kříže nebylo možné nikoho nutit), a tak údajně doplnil zhruba polovinu vojska z řad odsouzených lotrů, kteří dostali na výběr – buď přijmou kříž, nebo oprátku, případně dlouhé vězení. Dokážete si jistě představit, jak vypadala morálka české družiny na této výpravě a také se to několikrát projevilo. Podrobnější zprávy o činech Čechů na této výpravě máme díky kronikáři Ansbertovi, který byl možná nějak příbuzensky s českým prostředím spjatý.

Fridrich Barbarossa táhl opět přes Konstantinopol, ale tam se zatím zcela změnily poměry. Zatímco Manuel I. Komnenos (vládl 1143–1180) požíval kdysi značné úcty, císař Izák Angelos se dostal na trůn palácovým převratem a třásl se strachy, aby ho nechtěl nikdo sesadit. Ve městě plném intrik měl k obavám důvod. Potřeboval ovšem navenek vystupovat jako tvrdý a nesmlouvavý vládce, takže se neštítil krutostí. I kvůli tomu jednal s křižáky zpočátku dost povýšeně.

Přesto se Barbarossa snažil odrazovat své vojáky od přílišného plenění a kořistění na území Byzance, protože stále doufal v dohodu. Násilí na civilistech jim přímo zakázal. Většina křižáků se jakžtakž držela, ale našlo se i dost těch, kteří si servítky ve vesnicích po cestě nebrali. Na ty nasadil císař přísný metr a nechal třináct provinilců bez milosti popravit. Plných osm z nich patřilo k české družině. Kníže Děpolt (byť nebyl přímo vládcem, tak jako jeho bratr měl na titul knížete nárok) s tím musel souhlasit a varoval své muže před dalšími podobnými excesy.

Potom ovšem proběhlo několik nevraživých poselství mezi oběma císaři a Barbarossa už měl zpupného jednání samozvance Izáka dost, takže vyhlásil, že od jistého zářijového dne v okolí města Filipopole (dnes bulharský Plovdiv) končí neutrální vztah k Byzanci a vojáci mají právo rekvírovat zásoby sedlákům, když jim je nechce poskytnout (ani za dobrou cenu) byzantský císař. Rabování vedl Fridrichův stejnojmenný syn a česká družina se ho pochopitelně s nadšením účastnila. Neplenili ovšem jen vesnice, ale obsazovali i menší města a hrady.

Postup křižáků se zpomalil, protože museli občas čelit nenadálým útokům Izákova byzantského vojska. Mladšímu Fridrichovi se ovšem podařilo je bez potíží zatlačit zpět. Každopádně křižáci museli z donucení přezimovat v Thrákii a Makedonii, kde císař sice povolil zabavovat nutné zásoby, ale chtěl se vystříhat přehnaných krutostí, aby „Boží bojovníci“ nezískali pověst bezohledných lupičů. Němci to víceméně zvládli, zato nechal popravit další tři Čechy, kteří to zase při nějakém plenění výrazně přehnali.

Ohromné vojsko čítající snad 30 až 40 tisíc mužů každopádně napáchalo v Byzanci velké škody. Některá města dokonce křižáci vypálili tak důkladně, že úplně přestala existovat. Z mnohých dalších obyvatelé uprchli a odnesli s sebou vše cenné. V jedné poměrně bohaté osadě s kamenným dlážděním našla dle záznamů česká družina jen ubohou chátru, na níž neměli co získat. Pak si ovšem Češi všimli, že chudáci mají nohy od bláta a vymáčkli z nich přiznání, že je bohatší spoluobčané přinutili odnést jejich cennosti do bažin a tam je ukrýt. Za příslib podílu na kořisti z nich Čechové dostali přesnější popis cesty a cennosti z bažin si vyzvedli.

Češi si vůbec získali brzy pověst obávaných a nesmiřitelných rabiátů. Jednou dopadli byzantské výběrčí daní, které zbili a uvrhli kamsi do vězení, kde je krutě týrali. Během onoho dlouhého vynuceného pobytu v Thrákii se Barbarossovi nakonec podařilo přesvědčit Izáka k jakési dohodě, výměně zajatců a volnému odchodu směrem do Malé Asie, když se Řekové vzdají jakéhokoliv nároku ze zisků křížové výpravy. Za těchto okolností se v březnu 1190 konečně mohlo přepravit celé početné latinské vojsko přes Hellespont na břehy Malé Asie. Tam už se o ně byzantský císař víceméně přestal zajímat, byť stále zůstávali formálně na byzantském území. Jenže šlo o jakési nárazníkové pásmo mezi Byzancí a tureckým (seldžuckým) sultanátem Kiliče Arslana II.

Křižáci se konečně dostali na dosah hlavního protivníka – nepřátelských muslimů. A tak si nebrali servítky při jakékoliv známce odporu. Například u pevnosti Sycheron, kterou opustila ozbrojená posádka a nechala ji na pospas křižákům, se opět projevili mimořádně kruté choutky české družiny. Fridrich Barbarossa už minimálně potřetí během této výpravy soptil vztekem vůči neukázněným Čechům, ale tentokrát už potřeboval šetřit každého vojáka, a tak je namísto popravy nechal jen zbičovat a potrestat jinými tělesnými tresty, které však nezanechaly trvalé následky.

Další důvod ke zlosti zavdali Češi císaři u města Filadelfia (dnes turecký Alasehir). Tam totiž Barbarossa uzavřel s místními křehké příměří za právo nákupu potravin na zdejším trhu. Jenže přitom došlo k nějakým hádkám kvůli cenám a kvalitě, které skončily tím, že velitel města nechal nakupující křižáky uvrhnout do vězení. Barbarossa si to pochopitelně nenechal líbit. Sešikoval svá vojska a chystal se ztéci hradby. Když to uviděl velitel Filadelfie, zalekl se a okamžitě všechny zajatce s omluvou propustil. Císař sice skřípal zuby, ale nakonec se rozhodl neplýtvat silami a útočnou akci odvolal. Tady ovšem narazil znovu na neposlušnost Čechů, kteří již společně s oddíly řezenského biskupa táhli proti jedné z filadelfských bran a svými kušemi a luky zabili poměrně dost obránců. Vypadalo to, že brána povolí pod údery beranidla a město se otevře k plenění. Na poslední chvíli však zasáhlo vojsko Fridricha Mladšího, kterého poslal otec proti vlastním lidem, aby jim v nepovoleném útoku zabránil.

Češi i nadále svévolně rabovali, kde se dalo, přes zákaz císaře. Nejvíce na území kočovných turkmenských kmenů, které žily v jakési tiché shodě se selžduckými Turky. Češi z jednoho plenění jejich tábora přivedli nazpět jako zajatce nejen Turkmeny, ale k překvapení všech také jakési loupeživé Řeky. Císaři opět došlo trpělivost a nakázal knížeti Děpoltovi, ať provinilé Čechy potrestá a zajatce propustí.

Přiblížila se chvíle, kdy mělo dojít k prvnímu velkému střetu s nepřátelskými Turky. Už od počátku května napadaly německé vojsko skupiny dobře ozbrojených lehkých jezdců a bylo jasné, že nejde o náhodné loupeživé přepady. Navíc terén v Malé Asii byl značně vysilující a neúrodná pohoří působila na křižáky depresivním dojmem. Když dorazili k městu Filomelion (dnes turecký Aksehir), čekala tam na ně obrovská turecká armáda pod vedením sultánova syna Kutb-ad-Dina.

Útok Turků na předvoj křižácké armády, kde mimo jiné stála i česká družina, začal 7. května. Křižáci nápor Turků odrazili, dokonce je obrátili na útěk a při pronásledování několik tisíc pobili, aniž sami zaznamenali velké ztráty. Další den se dali křižáci na pochod, ale Turci je zpovzdálí sledovali. Až 11. května se odvážili napadnout zadní křižácké řady, v nichž cestoval sám císař, ale disciplinovaní Němci se opět ubránili, byť tentokrát Barbarossa potřeboval pomoc svého syna Fridricha z předních řad.

Největší střet se ovšem odehrál o dva dny později a křižáci se na něj dobře připravili. Bitva nemá žádné geografické pojmenování, protože poblíž nebylo nic důležitého. Ansbert píše jen o „úzkém mostu přes úplně vyschlé řečiště kdysi velkého toku“. Barbarossa měl ovšem příležitost své voje uspořádat, protože viděl zdálky blížící se turecké vojsko se zcela zjevným úmyslem. Čechy umístil do vysunutého postavení mírně na bok, kde byli nejlákavějším cílem. Zjevně už jich měl plné zuby, a tak se je rozhodl zkrátka obětovat, a zatímco budou čelit tureckému útoku, využije příležitosti a se zbylými křižáky Turky obklíčí.

Jakmile se Kutb-ad-Din přiblížil, zavelel císař svým předním řadám k čelnímu útoku, aby Turky rozdělil a trochu rozprášil. Ti se pokusili o svou oblíbenou taktiku předstíraného útoku, ale nikdo je nepronásledoval. Císař už měl dost zkušeností, aby na takovou lest naletěl. Křižáci se stáhli zpět. Nicméně sultánův syn na císařský lep skočil, a rozhodl se uhnout se svým hlavním vojskem kousek bokem a zaútočit na lákavě vystrčenou českou družinu s knížetem Děpoltem v čele, která vypadala jako snadný cíl.

Jakmile Turci ve velkém počtu na Čechy zaútočili, začal Barbarossa uskutečňovat svůj plán a nenápadně Turky obkličoval, aby na ně udeřil z boku. Kutb-ad-Din mezitím marně bušil do Čechů. Když pak Barbarossa vydal rozkaz k útoku na křídlo, počítal, že Češi už jsou dávno mrtví. Za pár hodin mu ovšem spadla jeho rudá brada překvapením, když mu posel donesl zprávu, že Češi se stále drží a v této chvíli odrážejí asi sedmnáctý útok hlavních tureckých sil. Jestliže původně počítal s tím, že je nechá svému osudu, nyní jim zkrátka musel poslat posily a podporu, aby před svými lidmi neztratil tvář.

Křižáci toho dne 13. května 1190 v nepojmenované bitvě nad Turky drtivě zvítězili a císař po bitvě pasoval většinu českých raubířů na rytíře, čímž v české družině získali rytíři značnou početní převahu nad panoši a jinými služebníky. Nevíme přesně, jaké zaznamenali ztráty, ale zůstalo jich pořád dost – snad několik stovek.

Přes velkolepé vítězství křižáci stále trpěli nedostatkem zásob, a tak o pět dní později přitáhli v zádech ustupujících Turků k městu Ikonion, hlavnímu městu rúmského sultanátu, kde se ke svému synovi přidal s vojskem sám sultán Kilič Arslan. I tady ovšem Barbarossova armáda šlapala jako dobře namazaný stroj, Turky na hlavu porazila a v Ikoniu získala dostatek zásob. Čechům se pak prý podařilo objevit při večerním táboření jakýsi zakopaný poklad byzantských a egyptských zlaťáků, z něhož jim třetina připadla jako podíl na válečné kořisti.

Bůhví, jak by výprava dopadla, kdyby došla až k cíli – do Jeruzaléma. Snad by zkušený válečník Barbarossa zastínil i slávu anglického Richarda Lví srdce, jenž se právě v té době už plavil do Svaté země po moři. Jenže Němcům nebylo dáno svou misi dokončit. Císař Fridrich Barbarossa se totiž necelý měsíc po bitvě chtěl v parném blízkovýchodním létě osvěžit koupáním v chladné říčce Salef, kterou měl u svého tábora. Už mu bylo skoro sedmdesát, a byť se udržoval v dobré kondici, nelze se divit, že z náhlého šoku dostal nejspíš infarkt.

Po smrti charismatického vůdce se výprava bohužel rychle rozpadla, i když se ji snažil zachránit Fridrich Mladší, který se postavil do jejího čela. Během dlouhého pochodu Malou Asií navíc čelili zbylí poutníci zákeřným nemocem, jimž mnozí podlehli. Většina ostatních se vrátila, aby bránila své statky v říši, protože po smrti císaře se vyrojili mnozí nečekaní nepřátelé. Až 7. října 1190 dorazili zbytky německé výpravy k hradbám důležitého přístavu Akkonu a zapojili se do obléhání, které tam zrovna prováděli angličtí a francouzští křižáci pod vedením Richarda Lví srdce.

To už jich z velké německé armády zbyla jen asi tisícovka. Snad polovinu z nich měla tvořit česká družina, která se ještě jednou vyznamenala dle kronikářů při lítém boji na jednom mostě u Akkonu, kde prý Češi bojovali jako lvi. Více než polovina jich tam však padla a z toho zbytku pak většina mužů postupně utrpěla různá zranění, jimž během bojů se Saracény podlehli. A to včetně knížete Děpolta. Domů se jich zřejmě mnoho nevrátilo a po dlouhém obléhání Akkonu se nám jejich stopa ztrácí.

______________________________________

Doporučená literatura:

překl. Anna Kernbach: Milevský letopis: Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta, Praha 2013

Soukup, Pavel: Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta, Příbram 2003

Bridge, Antony: Křížové výpravy, Academia Praha 1995