Článek
Otázka (byť bez otazníku) v nadpise článku dává dvě možnosti odpovědí. Za prvé jsme teoreticky mohli na Bílé hoře vyhrát (nebo alespoň vybojovat nějaký rozumný výsledek) a za druhé k rozhodující bitvě vůbec nemuselo dojít. Je některá z těchto variant vůbec možná a jak by v takovém případě probíhal další vývoj v českém království?
Marně očekávaná pomoc
Než se však pustím do odpovídání, pojďme si připomenout, za jakých okolností k bitvě došlo. Předpokládám, že události týkající se pražské defenestrace z roku 1618 a počátku českého povstání jsou čtenářům dostatečně známé, proto si rozebereme zejména zahraničně politickou situaci, která měla pro výsledek protihabsburského odboje klíčový význam. Českým stavům bylo totiž od počátku jasné, že nemohou proti nejmocnějšímu rodu Evropy obstát sami a horečně vyjednávali o pomoc v ostatních protestantských zemích, zejména Nizozemí, kde již padesát let probíhala válka o nezávislost severních provincií na habsburském Španělsku.
Jenže Češi se dočkali jen malé podpory a nemohla za to tak úplně jen neschopná česká diplomacie. Nizozemí totiž uzavřelo roku 1609 se Španělskem příměří na 12 let a zrovna tam probíhal ostrý vnitřní spor mezi zastánci mírového kompromisu (vedl je zemský advokát Oldenbarnevelt) a válečné strany vedené místodržícím Mořicem Oranžským. Byl to obecný problém republiky, o níž rozhoduje mnohohlasé shromáždění zvané generální stavy, kterému často dlouho trvá, než se dobere ke konečnému rozhodnutí. Mořic chtěl proto víc moci pro sebe a podařilo se mu prosadit odsouzení a popravu Oldenbarnevelta v květnu 1619.
Kdyby v této chvíli podpořil české povstání, mohlo se ještě leccos zachránit, jenže k tomu právě neměl dostatek politické moci. Nizozemské generální stavy po dlouhé diskusi schválily pouhé vyslání jediného pluku do Čech a to ještě měly takové problémy s vybíráním daní na jeho žold, že vojáci dostávali zaplaceno s několikaměsíčním zpožděním. Pluk si rychle získal pověst nejstrašněji rabující soldatesky v Čechách.
Ještě více zklamala české stavy Protestanská Unie, což bylo uskupení několik říšských (německých) knížat založené roku 1608 Fridrichem IV. Falckým proti katolíkům, zejména sílícím Habsburkům. O deset let později se však Unie ukázala neschopná jakékoliv akce a nepodpořila ani Fridricha V. Falckého (syna Fridricha IV.), když byl zvolen roku 1619 českým králem. Čechům pomohl pouze vévoda savojský – a to dvěma pluky pod velením generála Mansfelda. Naproti tomu obdobné opoziční uskupení zvané Katolická liga pod vedením Maxmiliána Bavorského fungovalo mnohem spolehlivěji a poskytlo Habsburkům účinnou a silnou vojenskou pomoc.
Jisté naděje byly vkládány i do anglického krále Jakuba I., jenže ten proslul svou váhavostí a přestával podporovat své bývalé nizozemské spojence. Říkalo se, že by desetkrát opustil Nizozemí, kdyby Španělé byli ochotni jednat o sňatku jeho syna se španělskou princeznou.
Sečteno a podtrženo: kdo mohl podpořit české stavy, ten buď zklamal, nebo přispěl mizerně (Nizozemí, Anglie, Protestantská unie) a kdo mohl podpořit Habsburky, ten to taky udělal a přispěl nemalým dílem k jejich vítězství (Katolická liga, Španělsko – tehdy nejmocnější evropský stát, jemuž vládla španělská větev Habsburků, kteří podpořili své příbuzné nemalou finanční pomocí, tedy zlatem dovezeným z Ameriky). Francie pod vládou katolíka Ludvíka XIII. zůstávala neutrální.
Problém načasování
Z předchozího výčtu je zřejmé, že české povstání vypuklo v nevhodnou dobu. Protestantské státy byly zrovna ochromené, zatímco o pár let později mohutně válčily po celé Evropě. Možná stačilo vydržet jen do roku 1621, kdy končilo nizozemské příměří se Španělskem, a situace mohla být o poznání lepší.
Daly se události počínající slavnou defenestrací roku 1618 o pár let pozdržet? Snad ano, pokud by české povstání mělo ve svém čele nějakou silnou osobnost s mezinárodními kontakty, bystrým úsudkem a správným odhadem situace. Jenže bohužel povstání vzniklo spíše spontánním činem jako vyústění vzrůstajícího napětí mezi katolickou a protestantskou českou šlechtou. Hrabě Thurn se stal vůdcem spíše z nouze, než že by on sám nějak větší povstání dlouho plánoval a připravoval. Měl v něm sice nejvíce osobních zájmů, ale ve skutečnosti bylo téměř bezprostřední příčinou defenestrace bylo uzavření dvou protestantských kostelů v Hrobu a Broumově, což se nám může zdát až směšné.
Připomeňme si, že náboženská situace v Čechách byla neklidná už od husitských válek, kdy museli vedle sebe žít příznivci obou vyznání. A nejhorší předbělohorský problém vznikl pro protestantské stavy po nepodařeném povstání z roku 1547 proti Ferdinandovi I. Habsburskému. Už tehdy prakticky začala pozvolná rekatolizace českých zemí (ne tedy až po Bílé hoře), což se dříve dominujícím protestantským stavům značně nelíbilo. Od tolerantnějších, byť katolických, císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. si vymohli určitá zajištění svých svobod, ale to nemohlo zabránit prudkému vzestupu katolíků. K moci se dostali radikálové (např. Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic). Množily se případy konverze (obrácení) ke katolické víře, jako v případě slavného Albrechta z Valdštejna.
Za téhle situace bylo jen otázkou času, kdy vroucí kotel plný různých názorů vybouchne. Nesmíme zapomenout, že poměry v českých zemích byly v tomto ohledu v Evropě naprosto ojedinělé. Od Augšpurského míru (1555) platila zásada: „Koho země, toho náboženství“ a soužití několika vyznání v jednom státě bylo známkou nevšední tolerance.
Zchlaďme horké hlavy
Zkusme si tedy nyní představit situaci, že po zavření kostelů v Hrobu a Broumově se sejdou v paláci Smiřických protestantští páni a třeba Jindřich Matyáš Thurn jako vůdce stavovské opozice pronese namísto plánu defenestrace tuto větu (německy, protože česky moc neuměl): „Přátelé, katolíci nás sice tlačí ke zdi a my se nedáme, ale ke vzpouře ještě není příhodná doba. Naši spojenci v Nizozemí nejsou připraveni k válce a sami nemůžeme císaře porazit.“ Potenciální vzbouřenci se tedy uklidní a vzpoura nevypukne.
O rok později ovšem Češi dostanou dilema, když zemře císař Matyáš a na jeho místo má nastoupit známý bigotní katolík Ferdinand Štýrský, přijatý českými stavy již roku 1617 za následníka trůnu a českého krále. Pokud by se v té chvíli rozhodli vzbouřit a povolat na trůn Fridricha Falckého, pravděpodobně by si příliš nepomohli. V Nizozemí se sice v té době už chystala Oldenbarneveltova poprava, ale do konce příměří bylo daleko. Jestliže by se ale Thurnovi nebo někomu jinému podařilo i v této chvíli zkrotit vášně protestantských šlechticů, musí pokorně přijmout neoblíbeného Ferdinanda. Mohl to být moudrý krok, protože po onom přijetí českým sněmem z roku 1617 (tehdy si měli čeští stavové rozmyslet, co dělají – mohli vyvinout odpor a legálně diplomaticky vzdorovat) by byla stejně jakákoliv vzpoura proti němu vnímána jako zrada a případná korunovace roku 1619 by na tom nic moc neměnila. Vzpoura proti legálnímu vládci byla tehdy chápána monarchy v celé Evropě jako nebezpečná a nepřípustná, i když vzbouřenci byli stejného vyznání jako oni. Pokud by totiž některý král či kníže podpořil vzbouřence proti legálnímu panovníkovi, zakládal by si tím vlastní problém a možnost, že se jeho poddaní vzbouří proti němu, až s ním nebudou spokojení. Jinak to pochopitelně vnímali Nizozemci, kteří se sami vzbouřili proti španělskému králi.
Češi v evropské válce
Řekněme tedy, že Ferdinand II. je přijat roku 1619 za českého krále a povstání stále nevypuklo. Pokud čeští protestanti vydrží snášet vládu bigotního katolíka ještě dva roky, než vyprší nizozemské-španělské příměří a Mořic Oranžský naverbuje armádu, může válka vypuknout právě roku 1621. Čeští stavové mohou vstoupit do válečného stavu po boku silného spojence, s nímž musí počítat i habsburská strana. (Ve skutečnosti byla léta 1621–1625 pro Nizozemce temným obdobím, protože marně hledali spojence pro válku proti Španělsku. Nicméně v naší alternativní historii mohou počítat alespoň s českými zeměmi.)
Je samozřejmě otázkou, jak by se nyní zachovaly další země koruny české, jejichž stavy se postavily ve skutečnosti po bok Čechů. Morava původně ovládaná umírněným Karlem Starším ze Žerotína, se může radikalizovat pod vedením jeho bratrance Ladislava Velena ze Žerotína (ve skutečnosti se tak stalo roku 1619 a je otázkou, jak by vše proběhlo za změněných podmínek).
Také slezské i lužické stavy se mohou přidat na stranu Čechů, stejně jako horno i dolnorakouské (právě tak tomu bylo ve skutečnosti). Věštění výsledku celého konfliktu za těchto podmínek se opravdu podobá pohledu do křišťálové koule. Evropská válka by zřejmě skončila stejně neutrálně (resp. naprostým vyčerpáním obou stran), jako tomu bylo doopravdy. České a moravské síly v celoevropském konfliktu by těžko zvrátily celkový výsledek boje. Habsburkové by si své panství pojistili a českou armádu zřejmě časem porazili. Jenže část jejich sil by přeci jen byla vázána v Nizozemí a česká porážka nemusela nabýt tak fatálních rozměrů. Při vyjednávání míru roku 1648 by měli čeští protestanti výhodnější pozici, konfiskace českých majetků by nebyly tak zásadní. Do Čech a na Moravu by nemusela přijít nová rakouská šlechta a v budoucnu mohly mít české země lepší postavení v rámci rakouské monarchie, podobně jako třeba Uhry. Když budeme fabulovat troufale dál do budoucnosti, můžeme si představit i vznik Rakousko-Uhersko-Česka. Pak bychom ovšem stáli v první světové válce jednoznačně na straně poražených (stejně jako Maďaři) a kdoví, jak by s námi vítězné mocnosti zatočily.
Úvaha na konec
Mohly české stavy (nejen) na Bílé hoře zvítězit?
Bylo vůbec možné uhájit v roce 1620 nějaký příznivý výsledek, i když povstání roku vypuklo podle skutečnosti už roku 1618? Stavovským vojskům zoufale chyběly peníze. Je zřejmé, že nešlo o jedinou bitvu na Bílé hoře. Kdyby tam tehdy stavovská vojska vyhrála, pro císaře by to neznamenalo žádnou pohromu. Vzbouřenci měli sice početní nevýhodu, ale nevelkou (21 tisíc mužů proti 26 tisícům císařsko-ligistických vojsk). Bitvu ostatně prohrálo především vyčerpání a nedostatečné odhodlání špatně placených žoldáků, kteří už měsíce nedostali žold. Pěšáci několikrát v kritickém okamžiku nepodpořili jízdu, uherští spojenci ustoupili příliš brzo a demoralizované vojsko bylo rozprášeno.
Jediným možným řešením byly peníze. Jimi by se zabránilo podplacení spojeneckého generála Mansfelda, který zůstal v Plzni a ke stavovskému vojsku se nepřipojil. Penězi by se zvýšila morálka vojska a mohlo se naverbovat další. V této souvislosti se často mluví o tom, jak si vůdci povstání od počátku cpali kapsy pokladem Rudolfa II., zatímco vojáci nedostali peníze.
V téhle situaci by mohl opravdu pomoci jen silný autoritativní vůdce, který by převzal úlohu Jana Žižky a Prokopa Holého, případně rozumná domluva vzbouřenců na společném zájmu a přispění do společné kasy namísto hrabání na svém písečku. V takovém případě by mohlo stavovské vojsko teoreticky vyhrát i na Bílé hoře a udržet se ještě alespoň rok i bez výrazné zahraniční pomoci. Pak by sice skončilo nizozemsko-španělské příměří. Ale chvíli by trvalo, než by Mořic Oranžský rozjel válečnou mašinérii. Zatím by českým stavům stejně došly prostředky a vítězství Habsburků by pravděpodobně přišlo tak jako tak. Znovu zůstává otázkou, zda by porážka Čechů byla nutně tak drtivá a jak by se k našim zemím zachovali „spojenci“ při vyjednávání míru.
_______________________________________________
Další literatura:
Englund, Peter: Nepokojná léta: Historie třicetileté války, NLN Praha 2000
Uhlíř, Dušan: Černý den na Bílé hoře: 8. listopad 1620, Ave Praha 1998
Polišenský, Josef: Tragic Triangle: The Netherlands, Spain And Bohemia 1617–1621, UK Praha 1991
Polišenský, Josef: Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, Praha 1970
