Trápení nešťastné královny Elišky Přemyslovny aneb Marný boj s manželem Janem i krásnější macechou

Kronikář patřil totiž k řádu cisterciáků, kteří uvedli sedmnáctiletou Elišku Přemyslovnu roku 1309 do světa vysoké politiky. Do té doby máme o přemyslovské princezně pouze kusé zprávy a můžeme se jen domýšlet, že se ve své hluboké zbožnosti ovlivněná tetou Kunhutou, abatyší kláštera sv. Jiří, připravovala na duchovní dráhu jeptišky. Snad si to tak přál i její otec, protože na rozdíl od jejích dvou sester jí nikdy nedomluvil žádný sňatek.

Z náznaků můžeme usuzovat, že právě tato „klášterní“ výchova předurčila Eliščin osud. Díky ní byla totiž roku 1309 jedinou volnou neprovdanou Přemyslovnou, která mohla být „použita“ proti tehdejšímu právoplatně zvolenému králi Jindřichu Korutanskému (vládl 1307–1310), manželovi její starší sestry Anny. Korutanec se totiž znelíbil většině mocných osob Českého království, protože nedokázal uspokojivě vyřešit politické třenice ve složité situaci po vymření Přemyslovců, které vyvrcholily právě roku 1309 zajetím několika velmožů včetně nejmocnějšího z nich Jindřicha z Lipé. Jindřich Korutanský nebyl zřejmě tak neschopný váhavec, jak ho tendenčně popisuje zbraslavská kronika, která potřebuje ospravedlnit jeho svržení. Nicméně udělal několik zásadních politických chyb a český chaos mu přerostl přes hlavu.

A tak se česká šlechta dohodla s cisterciáckými mnichy, kteří tehdy měli v Čechách velký vliv, že bude nutná výměna na trůně. Jenže případný nový král musel být dostatečně zajištěn, aby jeho právo na trůn bylo co největší. Dcery Václava II. (vládl 1283–1305) byly v tomto směru velkou posilou, protože jako manželky českého krále mohly zajistit pokračování Přemyslovců alespoň přes ženskou linii. A tak si čeští šlechtici vzpomněli na Elišku a přemluvili ji, aby se postavila proti Korutanci i jeho ženě Anně, své starší sestře. Nemáme příliš spolehlivé zprávy o tom, jaké byly vztahy mezi sestrami do té doby. Zbraslavský kronikář se zmiňuje, že Eliška schvalovala panování Jindřicha Korutanského, protože se jí zdál lepší než jeho předchozí protikandidát Rudolf Habsburský, který měl tu drzost, že si ani nevzal Přemyslovnu, ale pouze královnu vdovu Alžbětu Rejčku, Eliščinu nevlastní matku, kterou zřejmě bytostně nesnášela.

Roku 1309 se však postoj Elišky ke královskému manželskému páru údajně dramaticky změnil, alespoň dle zbraslavské kroniky: …urozená panna, z rodu královského zrozená, mladá věkem, ale dospělá mravy a duchem stará, Eliška, dcera pana Václava, […] začala okem tichého pozorování jasněji chápat, […] že je totiž zcela nemožné, aby mohl nějak v tak silném království zůstat dlouhou dobu onen slabý král, pro něhož panovat znamenalo nedbat.

Těžko říct, co mladou princeznu opravdu přesvědčilo, aby se zapojila do protikorutanského spiknutí. Asi to nebyla nějaká egoistická touha po moci. To spíše idealisticky zaměřená Přemyslovna opravdu uvažovala o důležitosti dědictví svého otce a měla pocit, že ona je ponese lépe než její sestra po boku tápajícího manžela. Tato povahová vlastnost, která ji nutila brát na svá bedra co nejvíce zodpovědnosti za „blaho“ království, ji ostatně provázela celých příštích 13 let. V nadsázce bychom to mohli nazvat světospasitelským syndromem.

Zatím tedy Eliščini političtí ochránci domluvili její sňatek se synem nového římského krále Jindřicha VII. Lucemburského (vládl 1308–1313). Když totiž králi vyložili situaci v Čechách, Jindřich si spokojeně zamnul ruce, když si uvědomil, jak významně by mohl rozšířit svou nevelkou rodovou základnu. Slíbil, že Čechům pomůže a dal jim „k dispozici“ pro český trůn svého jediného syna Jana, tehdy ve věku 14 let, který si měl vzít Elišku Přemyslovnu. Spiklencům bylo jasné, že pouze s vojsky římského krále za zády se mohou postavit Jindřichovi Korutanskému, jenž nebyl zase tak hloupý, aby se nechal trpně sesadit z trůnu. Proto povolal do země své spojenecké míšeňské vojsko, s nímž obsadil Prahu. Byl si plně vědom nebezpečí, které mu hrozí od Elišky, proto se jí prý snažil násilím donutit ke sňatku s jakýmsi bezvýznamným míšeňským šlechticem.

Princezna se nenechala. V přestrojení za chudobnou ženu vyklouzla z Prahy na Vyšehrad pouze ve společnosti dvou služebnic a odtud ji pak doprovodil Jan z Vartemberka až do svého Nymburka nad Labem. Tam se chvíli zotavovala po prožitých strázních, aby se nakonec přece jen vrátila do Prahy, kterou mezitím dobyli zpět zase čeští šlechtici, když vytlačili korutanské vojsko. V létě roku 1310 se tak mohla ve skvostném doprovodu vydat konečně do říše, aby naplnila domluvený sňatek s Janem Lucemburským. Vzali se 28. srpna v johanitském klášteře v Heimbachu nedaleko Špýru.

Těžko říct, jak reagoval čtrnáctiletý Jan na svou o čtyři roky starší nevěstu. Kronikář ji popsal jako vysokou majestátní ženu s tmavými vlasy a tmavší barvou obličeje. Na mladého chlapce jistě působila značně charismatickým autoritativním dojmem. Jan dostal od otce vojsko se zkušenými vojevůdci a v doprovodu svých českých přívrženců se vypravil do Čech, aby odtud vyhnal Korutance, který mezitím znovu opanoval Prahu. To se mu nakonec podařilo až v prosinci, protože navzdory své pověsti zbabělce Korutanec neutekl a chtěl se statečně bránit. Jenže tehdy lucemburské straně pomohli právě příznivci Elišky Přemyslovny, kteří tajně otevřeli bránu a vpustili lucemburské vojsko dovnitř. Praha tak padla bez boje.

Jindřich Korutanský se svou ženou Annou se ještě pár dnů skrývali na Pražském hradě, ale nakonec jim Janovi moudří rádci umožnili útěk do Korutan. Eliška pak svou sestru už nikdy neviděla a po pravdě jí to asi ani moc nevadilo, protože poslední rok byly vztahy mezi nimi více než napjaté. Není divu, když se z nich staly soupeřky v boji o trůn.

Hned v únoru 1311 se konala velká slavnostní korunovace a vláda Lucemburků v Čechách mohla začít. I pro Elišku Přemyslovnu to bylo zpočátku šťastné období. Chlapecký král teprve sbíral zkušenosti a ona působila jako jeho starší rádce. Udržela si relativně velký vliv, i když fakticky vládli za krále jeho zahraniční rádci Petr z Aspeltu, arcibiskup mohučský a bývalý kancléř Václava II., a zkušený diplomat Bertold z Hennebergu. Elišce to nevadilo, protože měla pocit, že všechno jde směrem ke znovuupevnění královské moci, o což vlastně od roku 1309 usilovala. Přišla i radost v podobě prvního dítěte, když se jí 8. července 1313 narodila dcera Markéta.

Jenže už necelé dva měsíce po Markétině narození přišla zlá zpráva z Itálie, kde na cestě za císařským titulem zemřel Janův otec římský král Jindřich VII. Od té chvíle se začal Eliščin dočasně poklidný svět bortit a ona měla opět příležitost ukázat, jak houževnatá a tvrdohlavá dokáže být, když si něco usmyslí. Král Jan zatím truchlil za mrtvého otce, ale především ho čekal důležitý vstup do říšské politiky, kde se měl jako podílet na volbě římského krále. Odjel tedy ze země a od té doby už zde mnoho času nestrávil. Na politickém kolbišti obstál, protože za podporu jednoho z kandidátů Ludvíka Bavora proti Habsburkům si vymohl značné výhody. Říšská politika ho začala bavit.

Méně ho zajímalo, že se začíná hroutit situace doma v Čechách. Byl vychován ve Francii, takže české prostředí mu celý život připadalo cizí, zaostalé, snad až trochu „barbarské“. České i moravské šlechtě se postupně zajídal čím dál větší vliv králových rádců, Petra z Aspeltu a Bertolda z Hennebergu, který zvláště vynikl při králově nepřítomnosti v zemi.

Eliška Přemyslovna zatím porodila v květnu 1315 druhou holčičku, která dostala jméno Jitka. Král byl zklamán, že to opět není očekávaný dědic trůnu. Nicméně to hodlal rychle napravit a do tří měsíců byla Eliška znovu těhotná. Jenže role matky musela rychle ustoupit politice. Šlechta totiž přinutila krále odvolat ze země cizí rádce.

V zemi se vytvořily dvě mocné skupiny, takzvané šlechtické kotérie, které proti sobě vzájemně intrikovaly. První z nich vedl bohatý a mocný Jindřich z Lipé, jehož milenkou byla Alžběta Rejčka, vdova po dvou českých králích. Že si mohl ženatý Jindřich dovolit v podstatě veřejný vztah s Alžbětou, svědčí o jeho nesmírné moci a vlivu. Alžběta držela navíc po svých manželích bohaté dědictví, takzvaná věnná města, z nichž největší byl Hradec Králové, kde také sídlila. Byla Elišce téměř věčnou protivnicí. Byla prý nesmírně krásná a zjevně dokázala svého šarmu využívat k typicky ženským intrikám, které jí dovolovaly získat vliv skrze mocné milence. Naproti tomu Eliška Přemyslovna jistě nebyla ošklivá, ale zřejmě postrádala Alžbětin sex-appeal, snad byla v soukromém životě spíše chladná, zřejmě se projevila i její náboženská výchova. Dávala přednost přímým samostatným akcím, což měla jako žena ve středověku nesmírně těžké. Jejím nejvěrnějším mocným příznivcem mezi českou šlechtou byl Vilém Zajíc z Valdeka, nepřítel Jindřicha z Lipé a vůdce druhé šlechtické kotérie.

Právě Vilém Zajíc se svými společníky dosáhl u krále souhlas k zatčení Jindřicha z Lipé, když ho očernili ze zrádných úmyslů. Tato intrika ovšem neměla být zapomenuta a později byla dvakrát použita z druhé strany proti Elišce. Po Jindřichově uvěznění se vzedmula v Českém království velká vlna odporu ze strany Ronovců se znaky zkřížené ostrve, k nimž patřili i páni z Lipé. Král Jan nemohl situaci zvládnout ani s pomocí Valdekových příznivců, protože by tím rozpoutal krutou domácí válku. Poslal tedy těhotnou Elišku Přemyslovnu v prosinci 1315 na diplomatickou misi pro pomoc ke svému spojenci Ludvíku Bavorovi. Statečná žena sice vše ve zdraví přežila, ale v Bavorsku nemohla ničeho dosáhnout. Namísto toho pomohli Janovi jeho tradiční spojenci mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, což byl Janův strýc.

Ti přitáhli do Čech v čele vojska a přinutili horkokrevného krále k vyjednávání. Ten v dubnu 1316 propustil Jindřicha z Lipé, ale úřad podkomořího, tedy jakéhosi ministra financí, který kontroluje státní pokladnu, svěřil opět do rukou Petra z Aspeltu, jenž v zemi více než rok zůstal. Na rozdíl od krále Jana. Ten odjel opět do říše na pomoc Ludvíku Bavorovi poté, co se v květnu konečně zaradoval, když mu Eliška konečně porodila následníka trůnu, jenž sice dostal české jméno Václav, ale později byl znám především jako Karel IV.

Česká královna byla na svůj „úspěch“ natolik hrdá, že se po Janově odchodu začala aktivně plést do vládnutí. Zjevně stranila straně Viléma z Valdeka, jež byla ovšem v menšině, zatímco většina šlechty kolem Jindřicha z Lipé začala být čím dál nespokojenější. Bohužel však se však brzy prokázalo, že navzdory bohulibým ideálům nebo možná právě kvůli nim, nemá Eliška pro praktickou politiku cit. Zkušeného politického pragmatika Petra z Aspeltu to brzy natolik znechutilo, že raději předal královně regentskou vládu a v dubnu 1317 odjel ze země.

Tak se Eliška stala skutečnou vladařkou a snažila se k tomu přistoupit opravdu zodpovědně s vědomím toho, že je Přemyslovna a musí naplnit odkaz svých přemyslovských předků. Dokonce předala malého Václava do opatrování Vilémovi z Valdeka. Všechno marné. Proti mocnému Ronovci spojenému s Alžbětou Rejčkou neměla nejmenší šanci. Netrvalo ani pár měsíců, než Jindřich z Lipé otevřeně vypověděl Elišce poslušnost.

Eliška se zatím uchýlila na své oblíbené útočiště hrad Loket, kde zůstala téměř v politické izolaci, protože strana Viléma z Valdeka povážlivě oslabila, ač on sám jí zůstal věrný. Tehdy zoufale volala o pomoc do říše ke svému manželovi, aby přišel a dal vše do pořádku. Jan skutečně ještě v listopadu 1317 dorazil k Lokti a chtěl Jindřicha umravnit vojensky. Ovšem právě tehdy se Ronovec spojil s Habsburky, říšskými rivaly Ludvíka Bavora i Jana Lucemburského, takže sám král se ocitl ve vlastní zemi v izolaci. V únoru 1318 ho dokonce Jindřich z Lipé obklíčil s pomocí habsburských vojsk v Brně, kde královský pár zrovna prodléval. K žádné skutečné bitvě sice nedošlo, ale možná právě proto musel Jan Lucemburský nést následný vynucený smír nesmírně těžce. V úmluvách z Domažlic učinil české šlechtě rozsáhlé ústupky, ovšem se zjevnou nechutí a svoji zlobu přenesl na manželku, již právem vinil z toho, že situaci za jeho nepřítomnosti nezvládla.

Ještě v listopadu 1318 porodila Eliška králi dalšího syna Přemysla Otakara, který však brzy zemřel. V únoru 1319 už mezi nimi vyvrcholila zcela zjevná manželská krize. Jindřich z Lipé totiž nezapomněl, jak ho před čtyřmi lety očernili. On nebo jeho příznivci pustili do světa klevety, že Eliška se chystá krále sesadit z trůnu a dosadit na něj malého Václava, za nějž by vládla ona sama jako regentka. Je dokonce možné, že v záchvatu po nějaké manželské hádce tato myšlenka projela Elišce hlavou a mohla se prořeknout. Reálně však na takový zvrat myslet nemohla. Raději se opět uchýlila na svůj oblíbený hrad Loket.

Krále však pomluvy přesvědčily a přijel na Loket ztropit slavnou dramatickou scénu. Obsadil hrad svými lidmi, pohádal se s Eliškou a vytkl jí všechny chyby. Svéhlavá královna reagovala podrážděně, nechala tam Janovi všechny tři děti a odjela do svého města Mělník. Král jí sice brzy poslal dcerky, ale Václava už nikdy nespatřila, protože ho otec poslal na vychování do Francie.

To byl konec Eliščiny éry. Jindřich z Lipé slavil jednoznačný trumf a mladý král se v něm dokonce zhlédl natolik, že mu rád předal důležité úřady i kontrolu nad zemí po dobu jeho časté nepřítomnosti. Říká se, že Jan podlehl jeho kouzlu osobnosti. Něco na tom asi bude, protože Jindřich byl charismatický a okouzlující společník, když se mu zachtělo. Král milující zábavu a turnaje tak dal pochopitelně přednost jeho zábavné společnosti před příliš exaltovanou, moralizující, a ne zcela vyrovnanou Eliškou.

Ještě jednou se nakrátko královští manželé sblížili v letech 1321–1322, kdy se Jan zranil při turnaji v Praze. Tehdy se jim narodil další syn Jan Jindřich a později i dvojčata Anna a Eliška. Pak je však znovu rozdělila další pomluva politických odpůrců a Jan už měl v té době levobočka v Lucembursku. Zbytek života prožila Eliška v osamoceném ústranní, a když roku 1330 zemřela, neměl král Jan ani čas zajet na její pohřeb.

___________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), Praha 2017

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava (1310–1423), Praha 2001

Kopičková, Božena: Eliška Přemyslovna: Královna česká, Vyšehrad, Praha 2022