Článek
Osmanská říše se nepočítala k řadě „běžných“ evropských velmocí, jejichž vládnoucí rody prostě chtěly zabrat co největší území pro sebe, protože ony by tam přece vládly nejlépe! Kvůli příklonu k islámu představovali osmanští Turci v 16. století v jinak už plně křesťanské Evropě zcela cizorodý prvek, s nímž nebylo slušné se ani bavit, natož uzavírat nějaká spojenectví. A to platilo přesto, že mnozí křesťanští panovníci se k tomuto kroku uchýlili vedeni politickou „nevyhnutelností“ či prostou vypočítavostí. Navíc se Evropa ocitla od vystoupení Martina Luthera (1517) v pasti „vnitrokřesťanských“ náboženských válek, takže nějaká křížová tažení proti tureckému půlměsíci se vyhlašovala jen velmi těžko.
Měl tedy sultán Sulejman I. za těchto okolností šanci po případném dobytí Vídně roku 1529 (stručné informace o obléhání pro zájemce třeba zde na Wikipedii) zabrat i zbytek habsburské monarchie a pokračovat třeba i dál na západ? Mohla se pod tlakem janičárů rozpadnout Svatá říše římská už v 16. století a byly vzdálenější monarchie s velmocenskými ambicemi (Francie, Španělsko, Anglie) už zcela mimo turecké nebezpečí?
Scénář 1. – Osmané místo Habsburků
Vlna křesťanského odporu
Představme si, jak 14. října 1529 Turci konečně překonali tuhý odpor vídeňských obránců a skrz průlomy v hradbách se dostali do města, kde začali nemilosrdně plenit jako kdysi v Konstantinopoli, byť sultán nepovolil utopit město v krvi a chtěl zachovat jeho kulturní bohatství. Měl Sulejman I. šanci vládu nad městem udržet? Král Ferdinand I. tehdy pobýval v Linci a shromažďoval armádu ze všech svých panství. Jen v českých zemích stálo už v říjnu 1529 připravených asi 80 tisíc vojáků zemské hotovosti. I Rakušané, kteří nestihli včas přispěchat k Vídni, by pomohli. A snad by se připojili i další. Pád Vídně by znamenal pro všechny křesťany ve střední Evropě hlasitý alarm. Turek už klepal i na jejich dveře.
Dění na Balkáně se ještě dalo považovat za vzdálené, protože toto území bylo odjakživa poněkud specifické a přejalo západní kulturu jen částečně. Proto se dala i ztráta Uherského království ještě brát jako výlučná starost Habsburků, kteří ji zdědili společně se svatoštěpánskou korunou. Ale z Vídně už byl kousek do Čech, Bavorska i severní Itálie, jakkoliv ještě stály v cestě Alpy. Proto se dá předpokládat, že obrovská vlna odporu by dala dohromady armádu, která by pod vedením Ferdinanda I. mohla už příští rok 1530 dobýt město na Dunaji zpět. Minimálně z katolických oblastí by Ferdinand jistě získal četné posily, ale stejně tak z převážně kališnických Čech.
Ani protestanté v Německu čerstvě poražení v selské válce (1525–1526) by asi Habsburkům příliš neuškodili. A osmanská armáda skládající se z velké části žoldnéřů, by těžko mohla přezimovat ve Vídni v plném počtu a dlouho by regenerovala síly ztracené dlouhým namáhavým pochodem od Konstantinopole.
Sultán vládcem podunajské monarchie
Nicméně představme si dále, že by sultán tuto situaci ustál, zajistil si přísun posil i zásob a dokázal udržet morálku své armády posílenou triumfálním dobytím nepřátelské metropole. Turci by se ubránili mohutnému náporu Habsburků, které ještě nestihly posílit sbory jejich španělských příbuzných. Kdyby král Ferdinand I. padl v boji nebo by jen prohrál nějakou zásadní bitvu, při níž by se jeho vojsko rozpadlo, pak by měl sultán šanci své tažení vítězně ukončit a ovládnout všechny habsburské državy – tedy rakouské i české země a zbytek Uherského království včetně dnešního Slovenska.
Tam všude ještě mohly zavlát prapory s půlměsícem podobně jako na Balkáně a teoreticky se mohly udržet několik desetiletí i jedno či dvě století, kdyby Evropa nedokázala najít společnou řeč. Habsburkům by zůstalo jen Španělsko (a je otázka, zda by dokázali tak úspěšně zdegenerovat, kdyby neměli své středoevropské příbuzné) a rozhodujícím momentem by se staly dohody mezi protestanty a katolíky. Dokázali by se znesváření křesťané přenést přes své rozepře? O tom lze úspěšně pochybovat, protože pokud by katolictví ztratilo svou pevnou oporu z Vídně, protestanské hnutí by mohlo zažehnout svůj plamen odporu proti Římu ještě ostřeji a silněji.
Vojenské tábory na břehu Dunaje u předměstí Vídně při jejím obležení roku 1529. Mohly takové stany vyrůst po případném úspěchu sultána Sulejmana po celé Evropě?
Scénář 2 – Expanze dál na západ
Příliš velké impérium
Je ovšem zřejmé, že zábor habsburského území by sultána stál hodně sil a konsolidace tamních poměrů by trvala dlouho. Sulejman nebyl tak zbrklý jako Hitler či Napoleon, aby si myslel, že může ihned pokračovat v dobývání dalších a dalších zemí. Proto se nedá předpokládat, že by se bezhlavě vrhl na Bavorsko či Lombardii. Namísto toho by se jistě snažil uspořádat poměry ve střední Evropě a diplomaticky si zajistit krytí dohodou s některými ustrašenými křesťanskými monarchy.
Evropské dějiny by se ovšem bez rakouských Habsburků zásadně změnily. Náboženské spory by probíhaly jistě zcela jinak (nebudeme odhadovat jak, protože by šlo o nepodloženou spekulaci) a zřejmě by nedošlo ani k třicetileté válce, aspoň v té podobě, jak ji známe.
Šanci na další expanzi by Turci dostali nejdřív koncem 16. století, ale to už lze spíše předpokládat postupný rozklad příliš nabobtnalé muslimské říše, která by čelila mnohem větším vnitřním nepokojům, než museli zvládat Habsburkové. Dokonce i váhaví Češi by se zřejmě rázněji připojili s relativně čerstvou vzpomínkou na husitské předky. Namísto dalšího postupu by tak Sulejmanovi nástupci museli řešit otázku vnitřní bezpečnosti. Zvyšující se síla německých landsknechtů a později mušketýrů z celé Evropy by postavila pevnou hráz před tureckou rozpínavostí.
Svatá říše v rukou mohamedánů?
Pouze nejčernější scénář křesťanských rozporů by mohl nahrávat Turkům. Kdyby se protestanté a katolíci navzájem vyčerpali natolik, že by jedni nebo druzí poníženě škemrali o ochranu Turků a byli by ochotni uzavírat nevýhodná spojenectví, pak by se Turkům ještě teoreticky mohlo podařit zabrat nějakou část Svaté říše římské a vyvrátit tradičně nestabilní Itálii, kam by zvládli doplout na lodích bez nutnosti překračovat Alpy. Dobytí Říma by pak znamenalo třeba i úplný zánik katolického vyznání.
Nicméně ani tento zábor by nemohl zůstat trvalý, protože výše zmíněné problémy vnitřního odporu by pro turecké vládce ještě zesílily. Další rozšíření přes západoevropské mocnosti už je pak zcela mimo realitu i možnosti Osmanské říše. Turci tedy nemohli trvale ovládnout Evropu za žádných okolností. Maximálně její část a to ještě na omezený čas.
_________________________
Další literatura k obléhání Vídně (i cizojazyčná):
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648. Praha 2013.
Leopold Kupelwieser: Die Kämpfe Oesterreichs mit den Osmanen. Vídeň 1898.
Andrew Wheatcroft: The Enemy at the Gate. Londýn 2008.
