Hledá se pravlast Slovanů. Praotec Čech z ní zřejmě nepřišel a jsou pochybnosti, zda existovala

Ve své knize Temné počátky českých dějin jsem nevyhnutelně musel začít pátráním po tom, odkud k nám Slované vůbec v 6. a 7. století vůbec přišli.

Jako základ si vezmeme známou školskou teorii o tom, že nejstarší Slované sídlili ve své pravlasti, jejíž lokalizaci sice přesně neznáme, ale domníváme se, že ležela někde u řeky Dněpru, zhruba na území dnešní Ukrajiny. Teorií o tomto tématu je víc, ale v zásadě se liší pouze v tom, jestli bychom měli pravlast hledat spíše mezi Dněprem a Odrou, nebo mezi Dněprem a Vislou, případně do toho Vislu a Odru vůbec neplést a raději zůstat čistě u Dněpru. Pro naše účely ovšem není přesné určení rozhodující, proto si z toho odneseme jen jedno zásadní poučení – pro staré Slovany byly řeky mimořádně důležité. Poskytovaly jim nejen vláhu na obdělávané pole, ale sloužily též jako dopravní tepny a názvy některých z nich se potom dostaly i do názvů jednotlivých kmenů (třeba Morava, ale to předbíháme).

Podle oné školské teorie by se pak Slované měli někdy v 5. až 6. století pod tlakem jiných kočovných kmenů rozejít na tři světové strany. Východní větev měli tvořit předkové dnešních Rusů a Bělorusů, západní pak Čechů, Moravanů, Poláků a Slováků plus polabští Slované a lužičtí Srbové, a nakonec jižní větev založila sídla na místech dnešního Bulharska, Chorvatska, Srbska a Slovinska. Zvláštní skupinu pak tvoří baltské národy (Litevci, Lotyši a původní Prusové), které jsou se Slovany spjaty jen volně. Když je však pomineme (což ostatně školské učebnice většinou dělají), pak celá tato teorie zní velice jednoduše a navozuje představu obrovského národa, etnika či kmene shromážděného hustě na jednom místě, který se z náhlého popudu zvedl a jeho jednotlivé části se prostě přesunuly „o dům dál“. Kéž by byly dějiny tak snadno uchopitelné!

Tato teorie má své kořeny v 19. století, kdy moderní národy potřebovaly nalézt své nejstarší prapředky a dokázat, že je národem starobylým, úctyhodným a ve vypjatějších případech i vyvoleným. To proto museli Češi, Poláci, Bulhaři, Rusové, Chorvati a další najít své předky co nejdále do minulosti a když prokazatelně neexistovaly žádné zmínky o jejich konkrétních národech, tak bylo potřeba alespoň vytvořit „temnou“ slovanskou pravlast, která by byla dostatečně daleko od všech civilizovaných míst se znalostí písma, aby o ní prostě nemohly existovat žádné záznamy. Navíc bylo potřeba zdůraznit, že tam žili Slované, kteří neměli absolutně nic společného s Římany, Kelty či především s Germány, pod jejichž „útlakem“ většina slovanských národů v 19. století „úpěla“.

A proč se tato poněkud zastaralá teorie udržela dodnes ve školních učebnicích? Jednoduše proto, že je jednoduchá, jasná a přehledná, takže si ji žáci základních i studenti středních škol mohou snadno zapamatovat a lze je z ní vyzkoušet.

Na čem je však tato teorie postavená? Ani národovečtí vědci 19. století si ji nemohli úplně „vycucat z prstu“. Vzhledem k úplné absenci písemných pramenů a nejasnosti archeologických nálezů, které určují jen jakési kulturní okruhy rozdělené podle druhu nalezené keramiky (např. keramika pražského typu, či okruh Praha-Korčak), bylo potřeba založit předpoklad o stěhování slovanských kmenů na jazyku, či spíše jazycích. I dnes, stejně jako v 19. století, je na první poslech zřejmé, že existuje skupina příbuzných slovanských jazyků s určitým společným základem, který měl asi nejblíže ke staroslověnštině (i její podobu však máme zaznamenanou až z 9. století). Pokud tedy čeština vychází ze stejného základu, jako polština, ruština, bulharština, srbština, ukrajinština či chorvatština, logicky tyto národy musely mít nějaké společné předky. A na základě podobnosti se z nich dají pak utvořit tři skupiny, v nichž jsou si jazyky ještě podobnější – západní (čeština, polština, slovenština), jižní (chorvatština, srbština, slovinština) a východní (ruština, ukrajinština a svým způsobem i bulharština, byť ta je na hranici mezi jižní a východní skupinou).

Nicméně například podle teorie Florina Curty, což je americký historik rumunského původu, je to jako důkaz hodně málo. Jeho teorie získává dnes na Západě (tedy v neslovanských oblastech!) čím dál větší uznání, už je hojně přijímaná i v Polsku a zvolna proniká i k nám. Florin Curta tvrdí, že tyto lingvistické důkazy se dají kdykoliv volně přiohnout, přičemž archeologie má tendenci jazykovou tezi potvrdit, takže záměrně vytváří ony kulturní okruhy tak, aby se se přizpůsobily jednoduchému základnímu schématu – pravlast a tři proudy. Ve skutečnosti je zřejmé, že jazyky se značně vyvíjely i v následujících stoletích a těžko se můžeme dobrat nějakých přesných vzájemných ovlivnění. Samotná staroslověnština je kodifikována až jako liturgický jazyk křesťanských kněží východního ritu. Například slovenština vlastně vznikla až v 19. století na základě lidového nářečí na území dnešního Slovenska, o němž neexistují prakticky žádné starší záznamy. Proto její pravidla tak hojně vychází z češtiny a polštiny.

Dále je zřejmé, že kulturní zvyky a tradice (náboženství, rituály, rodinný a sociální život) naprosto nemusí souviset ani s jazykem ani s používanou keramikou. Nic nedokazuje, že lidé vyrábějící keramiku typu Praha-Korčak mluvili všichni stejným jazykem a vyznávali stejné bohy. Tyto skupiny prostě spolu vůbec nemusí souviset, a byť se navzájem jistě nějak překrývají, nejsou totožné.

Není ani nijak dokázáno, že bychom se my jako Slované nějak fyzicky lišili typickými znaky od Germánů či Římanů. Fakt, že ve Skandinávii se hojně vyskytují světlé vlasy rozhodně nic nedokazuje. Jistěže třeba lidé žijící ve Středomoří mají vlivem podnebí trochu jinou fyziognomii (třeba většinou tmavší kůži), ale pořád to nejsou nějaké přesně určitelné rozdíly, jaké můžeme jasně vysledovat třeba mezi černochy a bělochy. Navíc během několika generací se rozdíly mezi nově příchozími etniky a domorodci smazávají především vlivem smíšených potomků, takže to o nějakém rozdílném původu nevypovídá vůbec nic.

Jistěže během posledních 1500 let, které uplynuly od první písemné zmínky o Slovanech, se promíchala krev všech evropských národů dosti důkladně. Konkrétně u nás ve střední Evropě máme tolik germánských genů, že můžeme na nějaké čistokrevné „slovanství“ směle zapomenout a ostatní slovanské národy na tom nejsou o moc lépe. Vždyť Bulhaři byli vlastně původně neslovanským kmenem (turkotatarského původu), který vládl zdejšímu slovanskému obyvatelstvu, až s ním splynul ve zvycích a jazyku. V samotném Rusku, největším slovanském státě, se jistě projevují vlivy vikingů čili Varjagů, příchozích ze Skandinávie, kteří vládli na Rusi od 9. století a vytvořili vládnoucí vrstvu, opět po čase splynuvší s původním slovanským obyvatelstvem. A to ani nemluvme o mongolské Zlaté hordě, která převzala vládu nad ruskými knížectvími od 13. do 16. století.

Není divu, že ani moderní testy DNA nemůžou určit nějaký typicky slovanský či germánský gen, který by zaručoval pravé slovanství či germánství. Například typ chromozomu Y (u mužů se dědí z otce na syna) zvaný R1a je nejvíce rozšířený ve východní a střední Evropě, měl by tedy zaručovat slovanství. U nás ho má však pouhých 36,8 % mužů, plus můžeme připočíst ještě 10,8 % balkánského typu I2, takže by to znamenalo, že jen asi 47 % českých mužů jsou Slované.

Zajímavým příkladem pro srovnání je sousední Rakousko, která má v tomto smyslu velmi podobný genetický profil jako Česká republika. Dalo by se říct, že tam lidé mají i podobnou mentalitu, byť to je poměrně diskutabilní. Ale mluví se tam germánským jazykem, zatímco u nás slovanským. Proto jsou Rakušané vnímaní jako Germáni a my jako Slované.

Co z toho všeho ovšem plyne pro nejstarší Slovany ve střední a východní Evropě? Připomeňme si citát svatého Isidora ze Sevilly (560–636), jednoho z nejvlivnějších učenců raného středověku, z jehož díla vycházel třeba i český kronikář Kosmas. „Ex linguis gentes, non ex gentibus linguae exortae sunt.“ Čili česky: „Z řečí vznikly národy, ne z národů řeči.“ Tato teze jasně říká, že určitá skupina (etnikum či kmen), která mluví stejnou či podobnou řečí, má tendenci spojovat se dohromady, vytvářet společnou kulturu, organizační struktury podle své vyspělosti, a především se vymezovat vůči svému okolí. Poté se nazve nějakým jménem a může z ní vzniknout kmen či národ. Nikde ovšem není psáno, že takových skupin ze stejného jazyka nemůže vzniknout víc.

Utváření kmenové organizace

K čemu tedy došel Florin Curta ve své knize The Making of Slavs (Stvoření Slovanů)? Rozvíjí myšlenku, že původní Slované vlastně neexistovali a nežili v žádné pravlasti se společnou kulturou a zvyky. Pouze existovaly nějaké skupiny kmenů, které žily za hranicí byzantské říše, pravděpodobně mohly mluvit nějakým společným jazykem, ale prozatím nevytvářely žádné větší společenství, protože byly volně rozptýlené na velkém území. Teprve Byzantinci, kteří se s nimi v 6. století tvrdě střetli, je ve skutečnosti stvořili, když se o ně začali zajímat a popisovat jejich zvyky a způsoby.

V 6. století také byli poprvé zmíněni jako Slované (Sclavini) gótským historikem Jordanem žijícím v Konstantinopoli: „Dácie se rozprostírá v podobě věnce, obklopená strmými Alpami [Karpaty], podél kterých na levém břehu [svahu], jenž směřuje na sever, a to od pramene řeky Visly, se na nesmírných prostorech usadil početný kmen Venetů. I když se jejich jména teď mění podle rodů a sídlišť, nazývají se především Slované (v orig. Sclavini) a Antové. Slované přebývají od města Novietum a jezera zvaného Mursiánské až po Dněstr a na sever až po Vislu. Sídlí v močálech a v lesích místo ve městech. Antové, kteří jsou mocnější než Slované, jsou rozšířeni tam, kde se Černé moře zakřivuje mezi Dněstrem a Dněprem, obě řeky jsou od sebe vzdáleny mnoha stanovišti. Na pobřeží Baltského moře, kde se tok řeky Visly vlévá trojím ústím, sídlí Vidivariové, pocházející z různých národností, …“

Zde se poprvé dostáváme k Venetům (či Venedům, Vinidům, …). Tak se zřejmě nazývali předkové Slovanů, kteří mohli žít údajně už od 2. tisíciletí př. n. l. někde v jihoruských stepích. Zmiňují je i někteří starořímští dějepisci, ale nic bližšího o nich neříkají. Že by tedy namísto Slovanů žili v oné pravlasti (pokud bychom přijali teorii o tom, že nějaká pravlast vůbec existovala) vlastně Veneti, které někteří badatelé nazývají Protoslovany? Podle zmínek ve starověkých pramenech se zdá, že tito Veneti se dělili na Slovany (Sclaviny) a Anty. I když Jordanes uvádí, že jsou Antové mocnější než Slované, později se situace otočila. Antové se stali víceméně slovanským kmenem (alespoň dle kultury a jazyka), ale sídlili na východě Balkánu a dál na východ podél pobřeží Černého moře, kde byli vystaveni velkému tlaku etnik přicházejících z Asie i z Evropy (Sarmatů, Gótů, Avarů. Navíc zřejmě došlo i k nějakým konfliktům se samotnými Slovany. Zejména trestná výprava Avarů kolem roku 602 znamenala pro Anty krutou ránu, takže zmizeli z byzantských pramenů a později se podíleli na vzniku kmenového svazu Poljanů, který měl centrum v Kyjevě.

Curta ovšem tvrdí, že Jordanes, stejně jako další byzantští vzdělanci, měli zprávy o kmenech za hranicí říše jen zprostředkované a na základě kusých informací je záměrně formovaly do nějakých skupin, aby se v nich vyznali. Přitom se systematičtí Byzantinci samozřejmě snažili přisoudit jim nějaké vlastnosti, opět podle jednotlivě obdržených zpráv od obchodníků, vojáků či zvědů, a roztřídit je podle nich. Samotní Slované ovšem takovou strukturu, jak si ji představovali civilizovaní Byzantinci, mohli jen těžko dodržovat.

Ve skutečnosti se podle Curty začali spojovat a organizovat právě až v bojích s Byzantskou říší. To platí nejenom pro Slovany jako celek, ale i pro menší jednotky. Je tedy zřejmé, že určitě nemohl existovat v nějaké pravlasti žádný kmen Čechů (ani Chorvatů, Polanů či Rusů), který by se zvedl a hromadně v počtu tisíců či desetitisíců osob se přemístil do české kotliny. To ovšem nikdy netvrdili ani starší badatelé, přestože takovou představu trochu vyvolávají ona zjednodušená školská schémata o putování tří slovanských proudů.

Jak tedy mohla reálně migrace Slovanů do budoucích českých zemí v 6. a 7. století vlastně vypadat? Opět můžeme pouze odhadovat, takže zkusme nastínit několik teorií, o nichž historici uvažují a zhodnotit, jak jsou reálné či pravděpodobné. Obecně se předpokládá, že Slované sem přišli ve dvou vlnách, přičemž ta první se tu objevila zřejmě někdy v první polovině 6. století. Dříve se uvádělo takřka s jistotou, že přišli takzvanou Moravskou branou, což je důležitá komunikační stezka procházející mezi Ostravou a Olomoucí. To by znamenalo směr z Polska. Ale dnes předpokládáme, že putovali i ze směru jihovýchodního, tedy ze Slovenska.

Druhá vlna Slovanů pak přišla na naše území někdy na přelomu 6. a 7. století, když byli Slované od „původních“ sídel na Dunaji vytlačováni kmenem Avarů, s nimiž doposud sdíleli jedno území.

Otázka putujících skupin

Každopádně Slované osídlovali náš kraj postupně a není vůbec pravděpodobné, že tento prostor byl zcela volný a našli zde panensky neosídlenou půdu, jak naznačuje kronikář Kosmas: „A poněvadž tato země [Čechy] za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotkl, uznávám za vhodnější o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčet, než říci něco nezaručeného.“

Můžeme jen tušit, že kdysi výrazná moc Germánů se vytratila i díky rozpadu říše Durynků na západě. Proto zbytky Germánů nebyly dostatečně organizované, aby mohly vlně slovanských kolonizátorů vzdorovat. Jak ovšem tyto příchozí skupinky vypadaly?

Dříve se předpokládalo, že z původní pravlasti se prostě vydělilo několik desítek, možná až stovek jedinců, tvořících třeba nějakou vesnici. Ti pak vytvořili jakousi karavanu plnou mužů, žen, dětí i starců, naložili své nezbytné věci na vozy, případně na záda, na dobytek či koně (těch ovšem asi moc neměli) a vyrazili na západ, o němž měli jen velmi nejasné informace, vstříc světlým zítřkům. Tady se trochu nabízí paralela s migrací bílých karavan na Divoký Západ v Americe, kterážto situace byla našim předkům v 19. století dostatečně známá, takže předpokládali, že o 13 století dříve to mohlo probíhat podobně. V zásadě to nemusí být daleko od pravdy, pokud zůstaneme u toho, že putovaly nějaké skupinky s nějakými věcmi, ale pokud jde o jejich motivaci i způsob pohybu, vypadalo putování zřejmě trochu jinak.

Modernější historici často hovoří o jakémsi toulání vojenských družin, které se zformovaly kolem charismatických vůdců. Potom putovaly krajem a buď plenily, nebo se nechávaly najmout jednotlivými lokálními náčelníky. Taková vojenská družina teoreticky podle některých badatelů mohla mít i několik tisíc členů. Nicméně v tak velké skupině už by asi vázla běžná komunikace a bylo by potřeba nějakou složitější organizaci, takže pak už by se dala označit spíše za vojsko. To už by se však dost složitě „potulovalo“ a muselo by spíš táhnout za nějakým cílem. Lépe je představitelné, že příležitostně se několik družin do takového vojska spojilo, když to bylo potřeba třeba proti silnějšímu nepříteli, a pak se zase rozešly. Běžný počet členů družiny bychom mohli odhadnout na několik desítek, maximálně třeba do dvou set.

Když pak tyto muže putování unavilo, někde se usadili a založili vesnici nebo soustavu vesnic ve vybraném kraji (obvykle u řeky). V tomto případě zůstává otevřená otázka žen a dětí. Je možné, že tito válečníci prostě žádné rodiny neměli, protože od nich nadobro odešli ze své vesnice a když se pak chtěli usadit, tak si zkrátka zabrali místní ženy (langobardské, bavorské, keltské či už slovanské), které buď koupili od jejich otců a bratrů, nebo je prostě unesli násilím poté, co muže povraždili.

Další možnost je, že muži z těchto družin měli nějakou základnu, kde hospodařily jejich rodiny a kam se příležitostně vraceli, ať už třeba na zimu, na odpočinek či jen doplnit zásoby při nedostatku kořisti. To trochu připomíná způsob života severských vikingů, jen nájezdy by se odehrávaly po souši, nikoliv na dlouhých lodích. V takovém případě by pak migrace probíhala tak, že bojovníci z vojenské družiny by objevili nějaké příhodné místo pro žití – například opuštěnou vesnici, kterou buď už opuštěnou našli, případně ji oni sami vydrancovali a vyvraždili, čímž z ní „opuštěnou“ udělali. Následně by vyhodnotili, že je pro ně výhodné přesunout svá sídla do této nové oblasti. Pak by se vrátili pro své rodiny a dovedli je do nového domova.

Jaké vzdálenosti mohli členové družin, případně jejich rodiny, přitom překonat? Měli docela širokou oblast působnosti, když uvážíme, že jižní hranici tvořila Byzantská říše na Dunaji a severní hranici Baltské moře (u něhož ovšem sídlili baltické národy se Slovany pouze příbuzné). Na západě by naráželi na území germánských kmenů, s nimiž se museli buď dohodnout nebo střetnout a na východě ležely nedozírné ruské pláně, kde mohli potkat maximálně nějaké turkické nomádské kmeny.

Rozlévání slovanské kultury

V každém případě se od dolního toku Dunaje, kde jsou doloženy střety Slovanů s Byzancí, dostali postupně před rokem 800 až Polabí, kde víme o sídlech polabských Slovanů (Obodritů, Veletů, Stodoranů, Ratarů a dalších). Nicméně takový přesun nemusel proběhnout najednou. Jelikož hovoříme o období čítající několik generací, mohly vojenské družiny svá sídla posouvat postupně, s odstupem několika let či dokonce desítek let mezi jednotlivými přesuny. Přesto můžeme předpokládat, že přesun o několik set kilometrů, což obnáší cesta ze středního Podunají do české kotliny, se dal zvládnout i během jednoho roku. Tedy pokud bojovníci předem prozkoumali a zajistili cestu pro ženy a děti. Z dolního Podunají od pobřeží Černého moře už by to však mohl být problém, protože to je skoro 1 500 km.

Podle Florina Curty vypadala tedy situace tak, „že slovy klasické filozofie se Slovanstvo od 5. či 6. století rozlévalo po širých pláních i hornatinách evropského východu jako aristotelovská látka, základní stavební a skladebný prvek lidského universa.“ To znamená, že u představy přesunujících se slovanských skupinek můžeme zůstat, ale podstatný je přesun kultury, kterou s sebou přinášejí. A s ní se také šířil jazyk. Řekněme, že vymezení se vůči civilizované Byzanci mohlo být pro jakékoliv skupiny usídlené v dříve zmíněné oblasti mezi Středozemním a Baltským mořem natolik lákavé, že zkrátka místní obyvatelstvo přijalo způsob života příchozích Slovanů a splynulo s nimi. Přijalo i slovanský jazyk, v němž ovšem zanechalo nějaké své vlivy. Tím se obloukem vracíme k tomu, že Slovany těžko můžeme vymezit nějak geneticky, protože lidé, jejichž předkové sídlili ve střední Evropě od dávného pravěku se stali Slovany stejně tak jako nově příchozí.

Proč se ovšem natolik potřebovali vymezit vůči Byzantské říši, když ta přece nabízí tolik civilizovaných výhod? Historik Petr Charvát (inspirovaný rakouským historikem Waltherem Pohlem) uvádí ve své knize Počátky českého státu několik zajímavých zaznamenaných příkladů, jak „barbarům“ (byť tedy germánským) 6. století civilizovaný systém škodil a utíkali před ním. Zahrnoval totiž nejen pravidelné daně, ale také tlak na přijetí křesťanství a s tím související konfiskace majetku od různých velmožů, kteří si zrovna usmysleli obohatit se na úkor pohanů. Římané (jak se Byzantinci v té době sami nazývali) se tak chovali i vůči lidem, kteří jim dříve třeba věrně sloužili a bojovali v jejich vojsku proti nepřátelům. Občas dokonce i k těm, kteří se zcela romanizovali, přijali křesťanství i byzantský způsob života. Pro některé byzantské šlechtice zůstávali totiž pořád přivandrovalými barbary a proti organizované státní moci neměli tito lidé jinou obranu, než se zvednout a odejít z jejího dosahu.

__________________________________

Literatura:

Curta, Florin: The Making of the Slavs, Cambridge 2001

Luděk Galuška: Slované, doteky předků: o životě na Moravě v 6.–10. století, Brno 2004

Lutovský, Michal – Profantová, Naďa: Sámova říše, Praha 1995.

Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002.

Kačer, Jindřich: Temné počátky českých dějin, Odkud k nám přišli a jak žili první Slované, Brno 2021