Horda Mongolů u Lehnice rozsekala výkvět polských rytířů aneb Český král Václav dorazil pozdě

O vzestupu mongolského chána Temüdžina (asi 1162–1227) zvaného Čingischán byly napsány mnohé legendy a příběhy. Z potupného otroctví se dokázal příslušník chudého národa pastevců vyšvihnout až do postavení vládce téměř celé Asie. Mongolští jezdci ozbrojení krátkým lukem a zahnutým mečem si ještě za jeho života podmanili celou Čínu a začali dobývat Persii i ruská knížectví. Dokázal totiž spojit charisma, vůli, vůdcovské schopnosti a inteligenci při přejímání nových technologií takovým způsobem, že jeho vojsku nedokázal nikdo odolat.

Čingischán zavedl ve vojsku dokonale systematické uspořádání po desítkách, stovkách a tisících, takže se může poměřovat s napoleonskou armádou mladší o šest století. Za jeho následovníka Ögedeje pak mongolské výboje pokračovaly a koncem třicátých let 13. století si horda (od roku 1242 pak Zlatá horda) podrobila někdejší ruské panství Rurikovců. Kyjev padl roku 1240 po dlouhém a tuhém boji. Hordy nájezdníků totiž používaly nejen primitivní luky, ale také sofistikované dobývací stroje – balisty i katapulty. Mongolští velitelé dokázali totiž v praxi využít vědomosti podmaněných čínských inženýrů.

Bylo zjevné, že Mongolové vedení Čingischánovým vnukem chánem Bátúem se v Rusku nezastaví. Přitom jim nešlo o pouhé kořistnické nájezdy, ale o regulérní zabrání území a ustavení vlastní vlády. Nicméně při postupu z Kyjeva na západ se mongolské vojsko rozdělilo na dvě části. Hlavní voj pod vedením Bátúa směřoval do Uher, které hodlal pokořit a ovládnout, protože zdejší roviny jsou pro mongolský způsob života ideální.

Druhý menší voj o síle jednoho tumenu, což je asi 10 tisíc bojovníků, pokračoval pod vedením chána Ordua do Polska rozdrobeného tehdy na mnoho malých knížectví. Měl odvést pozornost od hlavního cíle a navíc získat zásoby z bohaté kořisti zdejších zemí. Mongolové se zde nehodlali usadit, ale spoléhali na to, že případné spojené vojsko středoevropských vládců se vyčerpá v boji s Orduem, zatímco do vzdálenějších Uher už zkrátka nedojde.

Jenže žádné velké spojenectví křesťanských vládců se nekonalo, protože ti nebyli schopní opustit vzájemné spory a nepřátelství. Četná varování od uprchlíků z Ruska podcenili a těžkou hlavu si s Mongoly nedělal ani papež ani císař Fridrich II. sídlící na daleké Sicílii. Jednou z mála korunovaných hlav, která nebezpečí vzala vážně a zodpovědně se na něj připravila, byl český král Václav I. Ten sebral vojsko a vytáhl na pomoc ohroženým polským zemím.

V rozdrobeném Polsku měl v té době nejsilnější pozici vratislavský vládce Jindřich II. Pobožný, jehož otec Jindřich I. Bradatý ve svých rukou spojil vládu nad Slezskem, Krakovskem, Sandoměřskem a částí Velkopolska, takže mohl pomýšlet na obnovení kdysi mocného polského království. Když roku 1238 zemřel, zanechal své dědictví mladému synovi, který se ukázal jako schopný vládce, takže mohl na otcovy ambice navázat. Jindřich II. pocítil mongolské nebezpečí v plné síle, protože právě na jeho země Orduův nájezd mířil.

Prakticky bez odporu dobyli Mongolové Sandoměř. Pokračovali dále na Krakov, přičemž krakovský vojvoda Vladimír se rozhodl čelit nepřátelům v poli, a nadvakrát prohrál. Nejprve u vsi Tursko Wielkie a poté 18. března 1241 u Chmielniku. V obou případech se křesťanští bojovníci nechali vlákat do pasti oblíbenou taktikou stepních nájezdníků – tedy předstíraným ústupem předvoje. Po něm začali nekontrolovaně plenit, rozpustili řady a nemohli odolat nečekanému úderu hlavního Orduova vojska.

Krakov tak zůstal nechráněný, ale Mongolové už tam zřejmě plenili jen prázdné ulice, protože většina obyvatelstva utekla i se vším cenným. Jen staří a nemohoucí se zavřeli do kostela, aby se modlili za svou spásu. Tam je Mongolové i s celým městem upálili a celé budoucí královské sídlo v podstatě srovnali se zemí.

Jiný voj Mongolů poslal Ordu pod vedením chána Pajdara k Vratislavi. Ta však neprodyšně uzavřela brány a hodlala se bránit. Měšťané vypálili stavby v okolí hradeb, aby zde nájezdníci nemohli nalézt ochranu. Pajdar zhodnotil, že za těchto okolností by město nedobyl a ve spálené krajině by nedokázal živit armádu, a tak se obrátil zpět k hlavnímu voji chána Ordua. Je ovšem možné, že se jednalo pouze o průzkumné oddíly, které vůbec neměly za úkol nic dobývat, ale pouze shromáždit informace o situaci.

Všechny mongolské hordy v polských zemích zamířily na přelomu března a dubna k městu Lehnici, kde shromažďoval své síly slezský vévoda Jindřich II. Pobožný. Bohužel podrobnější zprávy o pohybech Mongolů ani o následné bitvě se v dobových pramenech nezachovaly, takže historici mohou často čerpat jen z popisu kronikáře Dlugosze vytvořenému asi 200 let po bitvě. Kvůli tomuto zpoždění se mnohé jeho zprávy často zpochybňují, přesto můžeme i díky stručnějším zmínkám v jiných kronikách sestavit pravděpodobný průběh bojů.

Bitva se odehrála na takzvaném Dobrém poli pod Lehnicí, jehož přesné umístění ovšem neznáme. Tam čekal Jindřich II. se svými rytíři na mongolské nájezdníky. Připomeňme, že poměrně silné vojsko českého krále Václava I. bylo v den bitvy vzdálené asi dva dny pochodu a kdyby se Jindřich II. dočasně stáhl pod ochranu lehnických hradeb, nemusel bojovat v tak výrazném oslabení. Takhle stál s asi 1 500 muži proti téměř celému mongolskému tumenu, který mohl v průběhu bojů a dobývání trochu prořídnout, ale pořád se jednalo nejméně o 8 tisíc dobře ozbrojených, dychtivých a zkušených válečníků.

Jako první vyjel do boje šik „křižáků“ pod vedením Boleslava z rodu českých Děpolticů a spolu s ním i řádoví rytíři spolupracující s pěchotou horníků ze Zlotoryje. Úder zkušených a odhodlaných bojovníků byl tak silný, že po něm mongolské přední řady couvly. Pravděpodobně se jednalo o klasickou taktikou předstíraného ústupu, ale je možné, že rytíři Mongoly skutečně zatlačili. V každém případě se však mongolským křídlům na rychlých koních podařilo Boleslava i jeho přední šiky obklíčit, sevřít a tím pádem i oddělit od zbytku vojska. Zdá se nepochopitelné, že mu Sulislaw s Mieczyslawem velící druhému a třetímu šiku nepřišli na pomoc. Vysvětlení je v nečekané rychlosti mongolských koní, která polské rytíře prostě překvapila, takže se nestihli včas pohnout kupředu.

První dějství tak skončilo masakrem předních křesťanských vojů. Ač se jednalo převážně o boj zblízka, kde Mongolové neměli dominovat, tak jejich početní převaha byla prostě příliš velká. Děpoltic Boleslav tam padl a z obklíčení se zvládla prosekat jen část řádových rytířů se zlotoryjskými horníky, kteří se v dalším průběhu včlenili do polských vojů.

Následovalo dějství druhé, prezentované náporem krakovských, velkopolských a opolských rytířů. Podporovali je střelci z kuše, kteří sice stříleli pomaleji, ale budili respekt, protože dokázali spolehlivě prorazit svými šipkami i pevnou mongolskou zbroj. Sulislaw a Mieczyslaw zaveleli k útoku, ale podle Dlugosze prý nějaký zrádce či „odrodilec“ začal polsky křičet „Biegajcie, biegajcie!“ (Utíkejte, utíkejte!), což Mieczyslawa zmátlo natolik, že se svými opolskými rytíři skutečně utekl z boje.

V té chvíli přišel čas pro mohutnou zálohu slezských rytířů Jindřicha II., který zvolal při pohledu na situaci: „Velký žal na nás dopadl!“ a osobně vedl své muže na pomoc opuštěnému Sulislawovi, který osamoceně čelil náporu mongolské přesily. Po zapojení všech křesťanských sil se na chvíli zdálo, že se bitva obrací a Mongolové budou obrácení na útěk.

Jenže v té chvíli zahráli údajně Mongolové kartu, o níž se vedou vášnivé diskuze a někteří historici ji zpochybňují. Dlugosz píše (kráceno): „Mezi jinými korouhvemi byla jedna olbřímí s písmenem X. Na vrcholu byla figura odporné, černé hlavy s vousisky. Tataři ustoupili a korouhevník té zástavy začal třást tou hlavou. Vybuchla z ní a rozptýlila se nad celým polským vojskem pára, dým a mlha, jež smrděla tak odporně, že bojující Poláci téměř omdlévali, zeslábli, sotva byli živi a válčit už nedokázali.“ Že by použití střelného prachu ve spojení se sírou či jinou omamnou látkou? To by na ni museli být Mongolové imunní, aby sami nepopadali. Někteří autoři uvádí, že mohlo jít o zapálené rákosí (či konopí?) dovezené z Asie, na něž Evropané nebyli zvyklí. Zdá se, že účinek z nečekané zbraně byl spíše psychologický, než že by způsobovala nějakou reálnou otravu. Pokud to tedy nejsou celé jen Dlugoszovy výmysly na základě nepodložených pozdějších pověstí. Možná díky nim začali Evropané říkat Mongolům Tataři podle slova Tartaros – peklo. Démoni přicházející ze samotného pekla.

V každém případě se v konečném důsledku bitva proměnila v dokonalý masakr křesťanů, kteří začali panikařit a utíkat. Sám vévoda Jindřich se pokoušel dostat z bojové vřavy. Padl prý pod ním kůň, jehož mu dodal jinak neznámý hrdinný rytíř Jan Iwanowic, kterého si však možná Dlugosz vymyslel. Ani na novém koni se vévoda totiž z obklíčení nedostal, protože z jeho družiny už zbyli pouze čtyři muži, kteří ho už nezvládli uchránit. Jeden z Tatarů mu prý vrazil kopí do podpaží a srazil ho z koně. Na zemi mu pak Mongolové uťali hlavu, nabodli ji na kopí a odvezli s sebou do Uher chánu Bátúovi.

Zmar křesťanů byl dokonalý. Mongolové se pak jen ladným obloukem vyhnuli vojsku Václava I., protože se báli, že s dalším silným protivníkem už by mohli prohrát. Kdyby se stihl spojit s Jindřichem II., zřejmě by se vyhnuli i bitvě u Lehnice. Sám král Václav reagoval na zvěsti o porážce tím, že se obrátil zpět domů a logicky chtěl chránit české země. Ostatně Tataři zamířili pravděpodobně právě přes jeho Moravu (naštěstí tam nestihli napáchat moc velké škody) ke svému hlavnímu vojsku do Uher a odtud se pak stáhli zpět do rodného Mongolska, kde zemřel chán Ögedej, takže Bátú chtěl být přítomen volbě nového vládce. Ke štěstí Středoevropanů už se sem nikdy nevrátili.

_____________________________________

Literatura:

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, 1198–1253: Proměna státu a společnosti, NLN Praha 2002

Wihoda, Martin a kol.: Dějiny Polska (kap. 1 Polsko v době knížecí), NLN Praha 2017

Weatherford, Jack: Čingischán a utváření moderního světa, BB Art Praha 2006