Článek
Martinových sedm království spojených do jednoho státu tak bylo obrazem Británie, vojensky zdatní Yorkové s původní nechutí k rozmařilému životu královského dvora byli předlohou Starkům, zatímco Lannisterové vychází ze vzoru intrikujících Lancasterů s původně nezpochybnitelným právem na trůn. Ostatně podobnost jmen obou Martinových hlavních rodů s těmi historickými je na první pohled nápadná.
Richard z Yorku, čestný rytíř předobrazem Neda Starka
Nejvýraznější podobností Písně ledu a ohně s válkami růží nejsou ovšem konkrétní události, ale samotná atmosféra a prostředí knihy. I když jde o fantasy ságu, tak zde nelétají vzduchem ohnivé koule, ani tu nedominují mocní kouzelníci se špičatými klobouky, ale mnohem více zde platí středověké zásady rytířské cti a věrnosti, které jsou sice uznávanou tradicí, ale přitom jsou neustále porušovány.
V Evropě se tomu ke konci středověku říkalo krize feudalismu. Pokud rytíři najdou důvod ke zradě (většinou je to vlastní prospěch), vždy si to umí zdůvodnit. Sídelní město krále je pak natolik prolezlé dvorskými intrikami, že se začíná rytířskému světu vymykat, ovšem s výjimkou vnější pompy a slavností s rytířskými turnaji. A to platí stejně pro Londýn v 15. století, jako pro Královo přístaviště.
Války růží rozpoutal vojensky zdatný Richard z Yorku, který však původně nechtěl bojovat proti králi, ale proti jeho intrikánským rádcům. Králem byl totiž poměrně slabý (možná až slaboduchý) vládce Jindřich VI. z rodu Lancasterů, který vládl dlouho, ale kvůli jeho slabosti si skutečnou moc uzurpovali mocní lordové a využívali ji ve vlastní prospěch. Rytířsky čestného Richarda z Yorku to štvalo, protože cítil, jak se „jeho“ milovaná Anglie rozkládá zevnitř a chtěl tomu zabránit. Jenže ve své až naivní rytířské cti si nedokázal poradit dost chytře a své stížnosti vedl až příliš přímočaře a okatě, takže se daly snadno otočit proti němu. Vychytralí intrikáni na dvoře Jindřicha VI. se o to postarali.
Yorkové proti Králotvůrci, zrada jako z dílny Malíčka
Richard je jasným předobrazem pro Neda Starka a podobá se mu i tím, že zemře hned v počátečních fázích konfliktu, ač za jiných okolností. Richarda zabijí v bitvě nedaleko jeho hradu. Prapor rodu pak zvedne jeho mladý nejstarší syn Edward, který přes své mládí dokáže s přehledem vyhrávat bitvy a vítězit nad Lancastery, až se z něj stane král Edward IV. Poznáváte v něm Robba Starka? V této fázi je podobnost až příliš zjevná, přesto mohli být znalci historie překvapeni Robbovým temným osudem na takzvané „krvavé svatbě“, protože ve skutečnosti byl život Edwarda IV. zcela odlišný. Na rozdíl od Robba nejenže nezahynul, ale dokázal svůj boj dovést až do vítězného konce a usednout na anglický trůn. Slaboduchého Jindřicha VI. přitom však nezabil ani nenechal popravit, ale držel ho v luxusním vězení mimo politické dění. Na trůně se udržel dokonce dlouhých 22 let (1461–1483), ovšem s přestávkou 1470–1471, kdy musel čelit zradě svého někdejšího věrného rádce hraběte z Warwicku. Ten byl ve své době nazývaný Králotvůrce, protože měl mimořádnou neformální a neoficiální moc, která ho sice neopravňovala k nárokům na trůn, ale osoboval si právo rozhodovat o věcech, které náležely právě hlavě státu. Navíc chtěl dokázat, že monarchové jeho přízeň a podporu potřebují a když mu ji odepřou, zle se jim to nevyplatí. Říkalo se, že hrabě z Warwicku, vlastním jménem Richard Neville, tak trochu stvořil už Edwarda IV. Ten se ho prý při prvním setkání roku 1461 zeptal: „Kde je král?“ Měl tím na mysli zajatého Jindřicha VI., ale hrabě mu lišácky odpověděl: „Král, to jsi ty!“ Nakonec se s ním Edward spojil a bojoval proti armádě královny Markéty. Hlavně díky tomuto spojení pak Edward dosáhl trůnu. A Warwick toho moc dobře využil, aby se po kariérním žebříčku vyšplhal výše.
Jenže před rokem 1470 se situace změnila. Král Edward si vzal novou ženu spojenou s rodem Woodwillů a ta proti Warwickovi a celému rodu Nevillů dost otevřeně vystupovala. Proto Králotvůrce skončil ve vyhnanství a rozhodl se ukázat svoji moc. Spojil se znovu s Lancastery a vytáhl z vězení (či spíše blahodárného odpočinku) nebohého Jindřicha VI., dal dohromady silnou lancasterskou armádu a s její pomocí vyhnal Edwarda IV. do vyhnanství a na krátkou dobu ho nahradil Jindřichem VI. Jenže Edward IV. prokázal, že ze svého bývalého válečného ani diplomatického umění nic nezapomněl. Dal dohromady znovu vlastní armádu a s ní porazil jak Warwicka, tak i královnu Markétu s jejím synem Edwardem (aby se to trochu pletlo), který si dělal nárok na trůn. V každém případě to vypadá, že příběh Warwicka, čili Richarda Nevilla, byl vzorem pro intrikána Petyra Baelyse, zvaného Malíček. I on byl bezbřehý kariérista, který se pyšnil svým neformálním vlivem a mocí dosazovat krále. Sice nezahynul v bitvě a celá ta zrada probíhala trochu jiným stylem, ale charakterové vlastnosti jsou tam zřejmé.
No a z Edwarda IV. se nakonec po druhém nástupu na trůn roku 1471 stal starý, často opilý král se zálibou v záletech. V té chvíli už ze všeho nejvíce připomíná oplzlého Roberta Baratheona, někdejšího válečného hrdinu a vítěze nad uzurpátorem, z kterého se postupem času stane jen podivná karikatura ovládaná do velké míry svou ženou.
Markéta z Anjou, intrikánská královna vzorem pro Cersei Lannister
Ale Alžběta Woodwillová ve skutečnosti nebyla předlohou pro Cersei Lannister. Tu ve skutečnosti najdeme na druhé straně konfliktu, při čemž se vlastně musíme vrátit úplně na samý začátek válek růží. Už jsme zmínili intrikánskou a sebevědomou královnu Markétu z Anjou, která vůbec nemilovala svého neschopného manžela lancasterského krále Jindřicha VI., ale o to víc měla ráda svou moc. Narodil se jí syn, jehož otcem byl pravděpodobně první královský rádce vévoda ze Somersetu, králův oblíbenec a skutečný vládce londýnského Toweru. Ten v Písni ledu a ohně trochu připomíná Cerseina bratra Jamieho, byť jejich sourozenecký poměr i další osud už je Martinovou dramatickou fikcí. Královna Markéta je však skutečně jednou z hlavních vůdkyní lancasterské strany jak v začátku války, tak při Warwickově povstání roku 1470.
Tehdy právě projeví snahu dosadit svého sedmnáctiletého syna na anglický trůn, aby mohla vládnout jeho jménem. Vůbec ji přitom nezajímá (a Warwicka vlastně taky ne), že ve skutečnosti je jeho nemanželský původ jakýmsi veřejným tajemstvím. Pokud by dokázali Lancasteři zvítězit v bitvě, všichni by se tvářili, že mladý Edward Lancaster je právoplatný král. Jenže to nedokázali, jak už bylo napsáno výše. O mladém Lancasterovi bychom se mohli domnívat, že se jím inspiroval jeden z nechutných záporáků Martinova díla – Joffrey Baratheon (ve skutečnosti syn Cersei a Jamieho), ale je fakt, že o skutečném charakteru Edwarda Lancastera moc zpráv nemáme a morální výstřelky v Joffreyho stylu o něm nikde doloženy nejsou.
Vítězství Tudorů inspirací pro Targaryeny
Ve válkách růží nakonec zvítězil Jindřich Tudor z třetího rodu, jemuž dopomohli k vylodění v Británii Walesané, kteří zde připomínají zrádné Martelly. Tudor sice neměl k dispozici draky, ani nebyl dlouhovlasá blondýnka, takže tady je podobenství s Daenerys Targaryen opravdu hodně vzdálené, ale jinak je vpád dalšího rodu s právem na trůn také zřejmou inspirací k Targaryenům. Nicméně tady už se dostáváme na pole seriálového zpracování HBO, protože poslední dva díly Písně ledu a ohně pořád Martin nevydal a zřejmě ani nedopsal. Navíc víme, že Tudorové byli ve skutečnosti pokrevně spřízněni s Lancastery, což se o vztahu speciálního dračího rodu Targaryenů říct nedá. Ten byl spřízněn především se sebou samým navzájem, jak víme podle jejich nepokrytých incestních sňatků.
Nicméně i těžká léta po smrti Edwarda IV. připomínají svými intrikami a bitvami Hru o trůny, čili Píseň ledu a ohně. Tehdy se vlády zmocnil mladší Edwardův bratr Richard III. poté, co zřejmě nechal tajemným způsobem zabít (nebo jinak odstranit) v Toweru dva malé Edwardovy syny – Edwarda V. a jeho bratra Richarda (opět další matoucí jméno shodné s jeho strýcem). Nakonec byl poražen již zmíněným Jindřichem Tudorem, ale v jeho osobě bychom mohli hledat inspirace pro bratry Roberta Baratheona – tedy Stannise a zejména Renlyho, byť i jejich příběh je značně odlišný.
Naštěstí však Martin neopisuje historii, ale pouze se inspiruje, takže pro nás může být další vývoj ságy stále překvapením.
_____________________________
Literatura:
Martin, George R.R.: Píseň ledu a ohně I.-V., Praha
Neillands, Robin: Války růží, Praha 2011
