Jan Žižka předhusitský a podobní loupežní rytíři. Když je právo slabé, silnice patří lupičům

V Čechách se lapkovské řemeslo nejvíce rozbujelo za vlády slabého krále Václava IV. a sporů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem. Romantická představa loupeživého rytíře se v hlavách veřejnosti trochu mísí s obrazem pirátů z Karibiku či zbojníků typu Robina Hooda a Jánošíka. Příběhy popsané v krásné literatuře popisují bratrské společenství drsných mužů, kteří se sice pohybují za hranou zákona, ale často k tomu byli dotlačeni nešťastnými okolnostmi, proto mají svou „loupežnickou“ čest, neubližují chudým a bezbranným, ale okrádají bohaté panstvo, jejichž zvůle a nezřízená touha po moci je ostatně přivedla do tak bezvýchodné situace. To kvůli nim museli opustit domov a nocovat někde po rozpadlých tvrzích a namísto poctivé práce se živit zbraněmi a přepadáváním bohatých kupců s nedostatečnou ochranou.

Dnes už asi není třeba dlouze dokazovat, že realita byla úplně odlišná. Pojem loupeživý rytíř opravdu vznikl v hlavách romantiků 19. století a měl označovat chudé středověké šlechtice, kteří sice měli titul a vojenský výcvik, ale vlivem okolností se z nich stali vůdcové či členové loupežných band. V samotném středověku by je tak nikdo neoznačil. Ve skutečnosti se nijak zvlášť nelišili od běžných lapků na cestách, s nimiž si královská a předtím knížecí moc snažila poradit už od raného středověku.

Přesto se dá na tomto jevu rozšířeném od přelomu 14. a 15. století najít několik specifik. Především v tomto období nabyl dříve nebývalých rozměrů. Dále byl typický tím, že množství relativně chudých šlechticů vycvičených v boji nabylo zkušenosti jako žoldnéři v různých válkách po Evropě i doma, takže vojenské řemeslo a schopnost ovládat meč byly vlastně tím jediným, co doopravdy uměli. Přitom si často chtěli zachovat svou šlechtickou čest, v níž byli vychovaní, ale dělali to po svém způsobu mnohdy protiprávně, spíš kvůli vlastnímu svědomí a hrdosti. A tím nejpodstatnějším rysem lapků z tohoto období bylo, že je často podporovali i mocní šlechtici, kteří si jejich prostřednictvím vyřizovali vlastní soukromé zájmy, případně se obohacovali na úkor šlechtických konkurentů či měst. Je všeobecně známo, že svou lapkovskou družinu si vydržoval jak mocný jihočeský šlechtic Jindřich III. z Rožmberka, tak moravský zemský hejtman Vilém I. z Pernštejna.

Na Moravě pak tyto skupiny sloužily jako prostředek boje mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem, kteří neměli dost zdrojů na regulérní válku, a tak ji vedli mezi sebou záškodnickým způsobem, dnes bychom řekli partyzánským či guerillovým. To znamenalo co nejvíce uškodit statkům protivníka a zabrat pro sebe důležitá ekonomická či mocenská centra – hrady a města. A právě v tomhle kontextu se z lapkovských bratrstev stávají bojové družiny. Ve srovnání s předchozí vládou Karla IV. v Čechách a jeho bratra Jana Jindřicha na Moravě jde o výrazný rozdíl týkající se bezpečnosti na zemských cestách.

I Otec vlasti samozřejmě řešil případy „loupeživých rytířů“ (v dobové terminologii spíše těch, co bývali rytíři a stali se z nich lapkové), ale ve znatelně nižším měřítku. Příkladem budiž Jan Pancíř, který za svého císaře statečně bojoval při nepokojích v Itálii na jeho korunovační cestě, takže ho Karel IV. osobně pasoval na rytíře. Přesto ho pak nemilosrdně potrestal trestem oběšení, když se z něj stal lapka, se slovy: „Rytíři přísluší zajetí rytířské a loupežníkovi loupežnické!“ ¨

Právě nemilosrdné potírání zločinu ve stylu „padni komu padni“ pak výrazně odlišilo dobu Karla IV. od vlády jeho syna Václava IV., které bývá nelichotivě označováno jako „zlaté časy lapků“. Začalo to ve větším měřítku v devadesátých letech, kdy krále zajala vzbouřená skupina pánů sdružená do panské jednoty a plynule to pokračovalo při jeho sporech s bratrem Zikmundem, který sem po Václavově druhém zajetí roku 1402 přivedl regulérní vojsko, takže začala krátká plenící válka.

Ve stejném čase na Moravě probíhala zmíněná válka markrabat (synů Jana Jindřicha), takže spory mezi členy lucemburského rodu se vzájemně prolínaly a nebylo výjimkou, že různé bojové družiny putovaly po celé zemi podle toho, kdo si je zrovna hodlal najmout. Stejně tak přecházely do rozličných družin i jejich jednotliví členové. Záleželo na tom, kde byla zrovna poptávka po jejich službách, kde je naopak pronásledovali a u koho si vyhodnotili, že mohou nejvíc vydělat.

Z toho důvodu se nedají bojové družiny či lapkovská bratrstva označit za nějaký stabilizovaný útvar organizovaný jedním určitým způsobem. Romantická představa nějakého polorozbořeného hradu, kde „loupežníci“ žijí a plánují tam společně u o ohně loupežné výpravy je platná jen částečně. Mnohá společenstva se svolávala jen při určité příležitosti, když vůdce či některý z členů dostal zajímavou nabídku od bohatého šlechtice, případně tip na možnou bohatou kořist od obchodní karavany nebo v nějaké vesnici či městě.

Na druhou stranu někteří známí bojovníci dostávali za své služby od šlechticů nějaký menší hrad a pokud šlo o nějakého vypočítavého lapku, jako byl třeba Hynek zvaný Suchý Čert na Rabštejně, pak se takový hrad skutečně mohl stát centrem loupežné družiny, odkud se vyráželo na akce. To už pak onen šlechtic fungoval jako hradní pán s družinou, což bylo tehdy běžné, jen cílem jejich akcí nebyla ochrana cest, ale naopak nezákonná kořist.

Při válkách mezi šlechtici navíc fungovala instituce takzvané odpovědi (či opovědi). To některý ze šlechticů vyhlásil nepřátelství vůči jinému tím, že třeba vylepil text na městskou bránu či vrata kostela, vypočítal tam své důvody, čím ho ten protivník urazil a proč mu musí „odpovědět“ a vyjmenoval své spojence, kteří jsou ve sporu na jeho straně. Následně pak mohl podle jakéhosi zvykového práva (navazujícího zřejmě na krevní mstu) škodit statkům svého nepřítele. Nicméně je třeba připomenout, že taková instituce fungovala jen v době bezkrálí či válek, protože jinak se scházel zemský soud a ten rozhodně nebral odpověď jako právní omluvu, protože ji neuznával.

Členové družin však nebývali jen šlechtici, ale i různé kriminální existence z nižších kruhů. Ti pak mívali různá nevšední jména, či spíše přezdívky – například Máslo, Černoch, Škaredý, Sličný, Tobolka, Trhavec, Motýl, Kobyla, Jabléčko, Slíva, Hříšník, nebo Močihub. I středověký svět zločinu se opíral o celou síť spolupracovníků, hlavně krčmáře a hospodské, plnící roli překupníků i zpravodajů, a rovněž četné mlynáře. Osamoceně stojící mlýny, dostatečně vzdálené od měst či vsí, sloužily jako stavy, tedy místa, kde se dalo ukrýt, přespat či načas uložit kořist. Běžnou praxí bylo úkolování poběhlých žen, prostitutek. Mimořádně cenné služby odváděla jakási Mareta, nabízející se formanům, poslům a kupcům v Miličíně, kde fungovalo množství ubytovacích hospod i evropsky důležitá přepřahací stanice na silnici Praha – České Budějovice – Linec. Zprávy, které Mareta předávala prostřednictvím spojek vůdcům ozbrojených družin, byly aktuální a z první ruky.

Pro přiblížení typické činnosti lapkovských družin bude nejlepší uvést konkrétní případ vůdce takové bandy. Jan Sokol z Lamberka bývá uváděn především jako přítel a velitel Jana Žižky, jehož možná už ve 14. století učil vojenskému řemeslu, byť o tom nemáme přímé doklady. Ve známost vešel už roku 1370, kdy dělal spolu s dalšími žoldnéři osobní ochranu byzantskému císaři Janu V. Palailogovi při jeho cestě do Benátek pro korunovační klenoty. Byl už tehdy zkušeným kondotiérem, který se i v italském konkurenčním prostředí dokázal prosadit.

Jméno Jana Sokola se uvádí opravdu spíše ve spojitosti s žoldnéřstvím a regulérními válkami, jenže on se kolem roku 1394 vrátil do Čech a od té doby několik let působil právě jako vůdce jedné z bojových družin v lucemburských sporech. Vystoupil například proti zmíněné panské jednotě vedené Jindřichem z Rožmberka, která zajala krále Václava IV. Opíral se při tom o několik svých hradů a podnikal z nich výpady na rožmberské statky. Nejen za to se mu pak král odvděčil roku 1397 velkolepou sumou 300 kop pražských grošů, za niž se dal koupit třeba dům na Staroměstském náměstí.

Každý vládce by chtěl mít ve svých službách tak zkušeného válečníka jako Jan Sokol, proto mu i Václav IV. nabídl, že může sloužit jako člen vyšehradské posádky, ovšem s poněkud speciálním zaměřením. Král mu všemožně projevoval svou přízeň a Jan Sokol vždy bojoval na jeho straně a je možné, že už tehdy byl s ním i Jan Žižka, čímž by se vysvětlovala pozdější králova milost pro jednookého hejtmana. Kromě krále bojoval Jan Sokol na Moravě ve službách markraběte Prokopa.

Úspěšnost akcí Sokolovy ozbrojené družiny zvyšovala součinnost s jinými bojovými skupinami, například s muži pana Hynka Jevišovického z Kunštátu, známého pod přezdívkou Suchý Čert, či Jana Zúla z Ostředka. Z popravčích zápisků se dozvídáme i o složení Sokolovy ozbrojené družiny. Tvořilo ji několik desítek mužů pestrého sociálního složení. Nacházíme mezi nimi nižší šlechtice a jejich čeleď, dále vojáky, čekající na uplatnění ve velkém válečném konfliktu, rychtáře, vesnické poddané, deklasované jedince, ale nechybějí ani klerikové či nedostudovaní mladíci. Nicméně struktura družiny nebyla pevně daná, trvaleji se udrželo pouze její jádro, jež se pro účely větších akcí rozrůstalo o další lidi, svolávané podle potřeby. Řada z nich přitom souběžně působila i v jiných bojových družinách, což bylo poměrně obvyklé.

Na samém sklonku 14. století vystoupil spolu s mnoha moravskými, českými a hornolužickými šlechtici i s několika slezskými knížaty po boku markraběte Prokopa a napadl statky olomoucké kapituly a olomouckého biskupství. Jeho jméno sice nenalézáme na obsáhlém seznamu osob, které církevní orgány exkomunikovaly, avšak tento trest se na pána z Lamberka nepochybně vztahoval.

S angažováním na Prokopově straně souvisel i Sokolův známý dobrodružný kousek, uskutečněný v noci z 19. na 20. února 1402. Ve spolupráci se Zikmundem z Křižanova a s ozbrojenými družinami dalších moravských i českých šlechticů se ve skrytu noci pokusil zmocnit královského města Jihlavy. Bdělý minoritský mnich však vetřelce zpozoroval, takže se měšťané, prý i s pomocí místních žen, ubránili, několik útočníků zabili a zajali snad též samotného Sokola, který se musel z vězení vykoupit.

Jenže pak nastalo druhé zajetí krále Václava a Sokol se opět postavil na jeho stranu, tentokrát proti jeho bratru Zikmundovi, přičemž napadal i pražská města. Zřejmě se nakonec podílel i na králově vysvobození z vídeňského vězení, za což ho král opět patřičně odměnil.

Po roce 1405 se situace v Čechách a na Moravě poněkud uklidnila, protože zemřel markrabě Prokop a mnohé ozbrojené družiny ztratily svého ochránce a chlebodárce. Také král Václav začal činnost lapkovských družin kvůli četným stížnostem aktivně potírat, a tak se Jan Sokol zapojil do války v Rakousku mezi Habsburky. Jeho družina měla však základnu na Moravě na hradě Kraví Hora, odkud vyrážela plenit do Rakous. Šlo právě o jedno z oněch „loupežnických“ sídel, které později dali bratrstvům romantický nádech.

Když pak Jan Sokol pochopil, že v českých zemích už mu moc pšenka nepokvete, po roce 1409 odjel do Polska bojovat za tamějšího krále proti německým rytířům a vzal s sebou i Jana Žižku, zřejmě svého starého známého, který po rozprášení jeho tehdejší loupežné družiny unikl na přímluvu krále katu. Oba šlechtici pak bojovali roku 1410 u Grunwaldu, ale Jan Sokol nedlouho poté zemřel v Toruni po otravě zkaženou rybou. I tak končí velcí válečníci a kondotiéři.

Neporažený vojevůdce po své smrti vstoupil do legend jako oslavovaný hrdina i zatracovaný ďábel. Přispěla k tomu i aureola božího bojovníka, kterou o něm už za života šířili přátelé a společníci. Na druhé straně pak stála katolická kampaň, která se opírala i o předválečné roky, z nichž se nám sice dochovaly jen zmínky, ale Žižkova účast v lapkovské družině se nedá popřít. Co tedy víme o Janu Žižkovi před husitskými válkami?

Narodil se zřejmě kolem roku 1360 a v mládí se určitě nechoval jako svědomitý hospodář, protože rozprodal věno své manželky Kateřiny a opustil i svůj rodný stateček v Trocnově. Podle průzkumů lebky přišel o levé oko již jako chlapec ve věku 10–12 let. To jsou ovšem jediné spolehlivé zprávy, které o něm ze 14. století máme.

Chudá jihočeská šlechta se od sedláků lišila vlastně jen tím, že její mužští příslušníci často dokázali ovládat zbraně. Nestali se z nich ovšem rytíři na hradech, ale dávali se najmout jako žoldnéři, což také předpokládáme u Jana Žižky. Pravděpodobně sloužil nějaký čas Rožmberkům, možná se nechal najímat i v zahraničí. Podle profesora Čorneje, který sepsal Žižkovu rozsáhlou biografii, se dá odůvodněně předpokládat, že se už z té doby znal s Janem Sokolem z Lamberka a že spolu bojovali v zahraničních válkách.

Kolem roku 1405 pak máme zmínku v prostějovské městské knize o nějakém nebezpečném zločinci jménem Žižka z Krumlova, přičemž víme, že budoucí hejtman měl ke Krumlovu blízký vztah. Ale není jisté, zda se jedná právě o něj.

Teprve roku 1409 ho už zcela jistě zachytáváme v popravčích zápisech rožmberských jako člena loupežné bandy jistého Matěje Vůdce. Tehdy už naopak Rožmberkům škodil a vyhlásil nepřátelství i Českým Budějovicím. Z rožmberských popravčích knih můžeme sledovat činnost této lapkovské skupiny, která se scházela jen ke konkrétním případům a pravděpodobně nikde nesídlila. O samotném Matěji Vůdci nevíme téměř nic, kromě toho, že snad pocházel ze Dvorce, ale každopádně velel několika desítkám mužů. Díky nestálé organizaci skupiny se její složení značně proměňovalo. Chtěli škodit především Rožmberkům, což mohlo souviset s nějakou osobní mstou, ať ze strany Matěje Vůdce, Žižky či dalších členů.

Bratrstvo se scházelo sice nepravidelně, ale poměrně často a když zrovna nedostávalo zakázky, přepadávalo kupecké povozy, načež pak uloupené zboží rozprodalo nebo použilo pro vlastní potřebu. Matějovi muži uskutečňovali dokonce i únosy prominentních osob, za něž pak požadovali tučné výkupné.

Mnozí z členů družiny byli šlechtického původu, takže neopomněli podle zvykového práva vyhlásit Jindřichovi z Rožmberka řádnou odpověď, což činil každý za sebe včetně Jana Žižky, který vždy zjevně dbal o svou šlechtickou čest. Měli však nepoměrně širší akční rádius, který zasahoval kromě jižních Čech až do Rakous a na Moravu, kde udržovali čilé styky s Rabštejnem pod vedením Hynka Suchého Čerta. Sám Žižka se navíc zřejmě souběžně účastnil i akcí pod vedením Jana Sokola, které vycházely z hradu Kraví hora. Podobně jako jiní lapkové, kradli kromě peněz především koně, pro něž měli široké využití, případně se dali dobře prodat, podobně jako zbraně či zbroj. Nevyhýbali se ale ani dalšímu obchodnímu zboží jako byl dobytek, sukno, šperky, šaty, koření či potraviny.

Ze zápisků vyplývá, že Jan Žižka patřil k předním protagonistům Matějovy družiny. Účastnil se únosů i krádeží na silnicích (například kradl herynky čili slanečky). Vozy prý „vzebral“ ještě několikrát a dokonce „zabil páně člověka“, což byl zřejmě nějaký rožmberský služebník či poddaný – možná vozka na nějakém voze se zbožím. Obecně šlo o vážnou věc, byť se ve středověku nebrala tak tragicky jako dnes. Zabíjení a vraždám se snažili i lapkové obecně vyhnout, protože šlo o výrazně přitěžující okolnost a zbytečně to vzbuzovalo pozornost. Zabíjeli proto jen v nezbytných případech. Je však vidět, že s tím třeba Žižka neměl osobní problém, což nebylo zcela obvyklé ani mezi lapky.

Když Matějovy muže pochytali královští či rožmberští vojáci, odsoudil soud samotného Vůdce ke ztrátě hrdla, ale Žižku král omilostnil. Dodnes nevíme přesně proč, ale v příběhu Jana Sokola z Lamberka vidíme, že mu král byl velmi nakloněn a pokud Žižka patřil k jeho přátelům, pak se přízeň přenesla i na něj. Každopádně lapkovská činnost tím pro budoucího hejtmana skončila a zbylých 10 let do husitských válek pak strávil buď jako žoldnéř (například v bitvě u Grunwaldu), nebo přímo v královských službách.

_______________________________

Literatura:

Bělina, Pavel – Čornej, Petr a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993

Šmahel František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1996

Čornej, Petr: Jan Žižka, Praha 2019