Rytířští čeští králové: kdo z nich osobně bojoval a kolik jich padlo v bitvě?

Co vlastně znamenalo být rytířským králem? Ponechme nyní stranou dvorné chování, platonické lásky a dvorskou lyriku, v čemž by asi z českých středověkých králů nejvíce vynikal Václav II. (vládl 1283–1305), ale toho bychom pro jeho chatrné zdraví, poměrně slabou tělesnou konstrukci i častá psychická traumata (třeba strach z bouřek) rozhodně rytířským králem nenazvali. Přesto to byl jeden z nejsilnějších a nejschopnějších vládců, jakého naše země kdy měly. Být dobrým rytířem neznamená být dobrým panovníkem a obráceně. Jde o úplně odlišné „disciplíny“. Mnohem více nás budou zajímat schopnosti rytíře-bojovníka. Protože pouze v boji si rytíř mohl získat ostruhy, slávu a respekt ostatních rytířů. Bojové dovednosti mohl rytíř osvědčit na turnaji (viz dodatky na konec - Skupinové turnaje za Přemyslovců a lucemburská klání), ale především v bitvách.

V dostupných pramenech zůstává často zamlženo, kdy králové při svých vojenských výpravách projevili opravdovou osobní odvahu a kdy zůstali „v zázemí“, aby mohli v poklidu velet a neutrpěli zbytečné zranění. Až do doby Václava I. (vládl 1230–1253), který otevřel v Čechách dveře rytířské kultuře, nemůžeme hovořit o rytířských králích, ale mnohou účast českých panovníků v boji doloženou máme. Jenže neznáme detaily, i když ponecháme stranou knížata a zaměříme se jen na krále.

První z nich, Vratislav II. (vládl 1061–1092), si vysloužil korunu za věrné služby římskému králi Jindřichovi IV., když mu často poskytoval svou vojenskou podporu. Velké vítězství vybojoval proti Rakušanům u Mailberku roku 1082. Lze předpokládat jeho osobní účast a pravděpodobně i zapojení do boje, ovšem velmi opatrně s patřičnou ochranou družiníků, kteří by ho asi nenechali padnout (více o něm v článku Koruna Vratislava II. proti vůli velmožů).

Podobně se zřejmě zúčastnil bojových operací i druhý král Vladislav II. (vládl 1140–1172), když poskytoval podporu římskému císaři Barbarossovi při jeho italských taženích. O krutostech a bojovém nadšení Čechů se tam vyprávěly hotové legendy. I krále zmínil letopisec: „Sám český král ve skvostné zbroji napadá se svým silným vojskem první šik Mílánských a probodává skrz naskrz jejich velitele a korouhevníka Dacia.“ V této době už máme pramenů více, takže se takové zmínky občas začínají objevovat, ale stejně je musíme brát s rezervou. Král stál v čele vojska a dával pokyn k útoku. Sám se ho rovněž účastnil, ale spíš tak, aby měl možnost zasazovat čestné rány, o nichž se dalo psát do kronika a písni, ale sám nebyl moc ohrožen.

A tak bychom mohli pokračovat dál. Málokterý král, který vládl trochu déle, se při svém tažení obešel bez válečných výprav. U Přemysla Otakara I. (vládl 1197–1230) však převažovaly spíše výpravy kořistného typu, při nichž se žádná rytířská sláva získat nedá (více o něm v článku Přemysl I. Otakar upevnil korunu vychytralým přebíháním).

Zmiňovaný Václav I., který měl zásluhu na českém rytířství, vedl nejednu válku, ať už proti vnitřním soupeřům nebo sousedním Rakušanům. Ale o jeho vlastním bojovém zapojení nic nevíme. Neúčastnil se žádných slavných bitev. Jeho syn Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278), zvaný Král železný a zlatý, si jel dobýt rytířskou slávu na daleký sever do Pruska v boji proti pohanům. Jeho vojsko tam zaznamenalo sice nějaké úspěchy, ale on sám asi spíš velel, než bojoval (více o něm v článku Tragická říšská politika pyšného Přemysla II.).

Ve skutečnosti ani on těch velkých bitev moc nevybojoval. Při vítězství u Kressenbrunu nad Maďary měl spíše štěstí (viz Jediné vítězství železného krále) a ve svém druhém velkém střetu na Moravském poli (1278) pak získal poněkud smutný primát. Stal se prvním českým králem, který padl v bitvě. Sám vedl do boje největší šik spojeneckých knížat z říše. Přesto by jeho účast asi zůstala v intencích jeho předchůdců (to jest „bezpečný“ boj pod ochranou družiny, aby nebyl obviněn ze zbabělosti). Jenže když se průběh bitvy tak zvrtl, že české vojsko začalo panicky utíkat, octl se neplánovaně na místě, kde vůbec nechtěl být a jeho družina zřejmě celá padla. Potupnou smrt, při níž ho nepřátelští Rakušané strhli z koně a pak z něj strhali drahocennou zbroj, načež ho prostě v přesile ubili, si Král železný a zlatý za svůj rytířský rámeček asi nedá.

O bojových schopnostech českých králů si tedy nedělejme žádné iluze. V rovném souboji se svými nejlepšími rytíři by asi prohráli. A to dokonce i Jan Lucemburský (vládl 1310–1346), který byl skutečným rytířem tělem i duší a fyzický boj ho hodně bavil. Navíc nastoupil na trůn velmi mladý (ve 14 letech), takže si ještě dlouhou dobu na trůně udržel bojovou svěžest a zápal. Zpočátku válčil po boku staršího Ludvíka Bavorského, jehož podporoval v boji o trůn římského krále. Roku 1316 v bitvě u švábského města Esslingen získal po Bavorově boku své první bojové zkušenosti a také rytířské ostruhy (viz Jan Lucemburský: rytířský král v bitevní akci). V lítém boji, který probíhal především uprostřed proudu řeky Neckar, se dvacetiletý Jan osvědčil jako statečný bojovník a svůj rytířský pás si plně zasloužil. Největší bitvu však vybojoval po Bavorově boku v září 1322 u Mühldorfu, kde na hlavu porazili Fridricha Habsburského. Už zkušený Jan tam bojoval jako velitel česko-lucemburského vojska a zbraslavský kronikář o něm píše, že podněcoval před bitvou k akci i samotného Ludvíka, jenž byl sice zdatný politik a intrikán, ale na bojišti spíš zbabělec a váhavec.

Poté se potom Jan osvědčil jako vojevůdce při křížových taženích do Litvy, kde roku 1328 dosáhl mnoha úspěchů. O jeho osobní účasti v boji proti pohanům nemáme zprávy, ale vzhledem k jeho povaze ji můžeme předpokládat. Hlavně však prokázal nesmírnou mobilitu, když se dokázal s vojskem přesunovat na dlouhé vzdálenosti velmi rychle, takže o něm kronikář napsal, že působí dojmem, jako by létal. Při své druhé křížové výpravě týmž směrem však onemocněl a přišel přitom o oko. O pár let později pak ve Francii ztratil i druhé, což byl konec krále-válečníka, ačkoliv mu bylo teprve 45 let. Snad i frustrace z fyzické neschopnosti ho pak vedla k de facto řízené sebevraždě, když se slepý král nechal v bitvě u Kresčaku roku 1346 vést do husté bojové vřavy, aby tam slavně padl. Shodou okolností to bylo ve stejný den (26. srpna na sv. Rufa), jako o 68 let padl jeho předchůdce Přemysl Otakar II. na Moravském poli.

U Kresčaku však po Janově boku bojoval pro Angličanům i jeho syn a dědic Karel IV. Ten tam však nehodlal v žádném případě umřít a poté, co ho zranili střely anglických lučištníků, tak ho družiníci vyvedli z boje. Dle kronikáře proti jeho vůli. Nicméně už padla zmínka o tom, že i Karel stejně jako jeho otec bojoval rád a šarvátkám se nevyhýbal. Ostatně ho zato několikrát káral papež Klement VI., což byl jinak jeho přítel, ale připomínal, že na římského krále (tím byl Karel od roku 1346) se nesluší vrhat do boje jako nějaký bláznivý mladý rytíř. V době bitvy u Kresčaku však bylo Karlovi 30 let a měl za sebou bouřlivých 15 let plných dobrodružství. Začalo to při jeho tažení do Itálie, kam ho vyslal velmi mladého roku 1331 otec Jan Lucemburský, aby tam bojoval za rodové zájmy v rodící se lucemburské signorii proti vůdcům italských městských států. Soupeření spočívalo sice především v intrikách a diplomacii, ale i k válečným střetům došlo. O agilním mládí Karla IV. se více dočtete v článku Rytířská dobrodružství mladého Otce vlasti.

První bitvu vybojoval Karel už v 16 letech roku 1332 u San Felice, kde se úspěšně střetl s velkou protilucemburskou koalicí italských měst. Ve svém vlastním životopise ji popisuje Karel takto: „A bitva trvala od druhé hodiny až přes západ slunce. A na obou stranách byli zabiti skoro všichni oři. Byli jsme skoro přemoženi a oř, na kterém jsme seděli, také byl zabit. A zdviženi byvše od našich stáli jsme tak a pozorovali, že jsme takřka přemoženi, a již jsme téměř upadali v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé počali utíkat se svými praporci, nejdříve Mantovští a pak mnozí jiní je následovali […].“

Karel tedy neřídil bitvu ze zadních řad, ale vrhnul se přímo do bitevní vřavy, jak se na tehdejší rytířské vládce slušelo. Jistěže i on měl kolem sebe družinu osobních strážců, ale ti nezabránili tomu, že byl pod ním zabit kůň. Vyznamenal se natolik, že byl v šestnácti letech po bitvě pasován na rytíře.

Také v dalších letech musel Karel nejednou sáhnout k fyzické konfrontaci, když bojoval za lucemburské zájmy proti Janovu někdejšímu spojenci Ludvíku Bavorovi a znovu několikrát proti intrikánským Italům. Málem přitom upadl do zajetí pirátů u Benátek, ale podařilo se mu vyklouznout. Dokázal mnohokrát nečekaně udeřit, například nočním přepadem hradu Primeiro, čímž totálně zaskočil početně silnější Benátčany, kteří raději odtáhli. Bylo vidět, že Karel se na bojišti cítí jako doma, nebojí se neotřelých řešení a bylo-li potřeba, aby někde osobně zasáhl, vůbec se tomu nebránil.

To se však výrazně změnilo po jeho nástupu na trůn český i římský roku 1346 a zejména po zranění z turnaje roku 1350 (viz dodatky na konec: Lucemburská klání). Zdá se, že potom se věnoval už opravdu spíše diplomacii a vládnutí, zatímco bojové šarvátky přenechal svým rytířům.

Bojový elán však po svém otci a dědovi nezdědili Karlovi synové Václav IV. (vládl 1378–1419) ani Zikmund Lucemburský (vládl 1419–1437). Václav byl vyložený zbabělec, který sice miloval lov, ale k bitvě by se dobrovolně nikdy nepřiblížil. Naproti tomu Zikmund několikrát vytáhl do pole jako vojevůdce ať už proti Turkům či husitům, ale nikdy se moc neosvědčil a rozhodně neinklinoval k nějakým vlastním bojovým aktivitám.

Posledním skutečně rytířským králem se tak stal Jiří z Poděbrad (vládl 1458–1471). I ten však svůj bojový zápal projevil podobně jako Karel IV. především před svým nástupem na trůn, který si musel doslova vybojovat. Budoucí husitský král získal své první bojové zkušenosti ve 14 letech u Lipan roku 1434, kde bojoval proti radikálním husitským svazům. Poté se začal prosazovat zejména od roku 1448, kdy se rychlým přepadem dokázal zmocnit Prahy a následnou válkou proti katolickému velmoži Oldřichovi z Rožmberka si upevnil své postavení nejmocnějšího muže v Čechách (viz Jak Jiří z Poděbrad ke koruně přišel). Pak ovšem výrazně začal nabývat na váze a při zvolení králem už byl prý natolik obtloustlý, že ho ani neunesl kůň. Své královské války s uherským vládcem Matyášem Korvínem už tedy řídil jen jako vojevůdce zpovzdálí.

Pokud jde o statečný přímý souboj, je pro dokazování bojových schopností mnohem vhodnější turnaj než bitevní vřava, kde mohl král mnohem spíše utrpět zranění, nebo dokonce padnout. Jenže v turnajovém souboji se dá zranit a navíc se zpočátku konaly spíše turnaje zvané Melée, v nichž se střetávaly skupiny válečníků. Byla to vlastně taková příprava na bitvu, i když v jejím rámci docházelo k řadě jednotlivých soubojů.

Jenže co v takovém souboji s králem? Vládce měl v celém turnajovém rituálu poněkud specifické postavení. Rytířská kultura totiž vycházela z artušovských mýtů, v nichž král Artuš spíše udílel svým rytířům pokyny a turnaje sledoval z tribuny. Za krále se měli bít jeho rytíři.

Turnajové tradice podle západních vzorů přinesl do českých zemí Václav I., ale nemáme žádné konkrétní zprávy o tom, že by se turnajů sám účastnil. Vlastně ani nevíme přesně, jaké turnaje se tady odehrávaly a kdo v nich bojoval. Podobné je to i v době Václavova syna Přemysla Otakara II., přezdívaného Král železný a zlatý. Svou železnost si vydobyl na četných válečných výpravách (a při plenění) a také možná svojí tvrdohlavou a neústupnou povahou, ale o nějaké jeho účasti v turnaji nic nevíme. Ve skutečnosti to u něj ani u jeho otce není ani příliš pravděpodobné. Jednak nebyl tehdy ještě duelový tjost příliš rozšířený a jednak to asi neměli zapotřebí.

Můžeme si sice představit, že by Václav I. či Přemysl Otakar II. nastoupili do skupinové Meléev čele své královské družiny, ale spíše by tam měli zahajovací rituální funkci. Přestože oba dva jsou tradičně považováni za rytířské krále, tak neměli žádnou motivaci někomu dokazovat odvahu a zbytečně riskovat zdraví ve skupinové strkanici.

Po nástupu Lucemburků, kteří s sebou přivezli do Prahy i francouzské mravy, se rozšířil nový druh turnajů. Šlo o takzvaný tjost (klání), v němž proti sobě stáli dva rytíři na koních se založenými dlouhými kopími. Účelem bylo shodit protivníka z koně a pak případně ještě dokončit duel na zemi. Tyto turnaje miloval zejména první lucemburský král Jan, zřejmě nejrytířštější král české historie.

Roku 1319 uspořádal v Praze takzvaný Artušův kulatý stůl, při němž měli rytíři napodobovat slavná dobrodružství artušovských mýtů v předem připravených scénářích, případně probíhali výzvy jednotlivých bojovníků. Nicméně v tomto turnaji asi odehrál Jan roli krále Artuše, který nebojoval, což ho při jeho povaze asi trochu nudilo.

Další turnaj se pak konal v Praze roku 1321 a král při něm utrpěl vážné zranění. Tím pokusy o velké turnaje v Čechách víceméně skončily a příště už se král účastnil hlavně klání v zahraničí. Hned roku 1323 se jedno pořádalo v Cambrai, kde se oslavovalo vítězství u Mühdorfu (viz Za krále i za Krista) a kde se měla dojednat nová říšsko-francouzská aliance. Roku 1327 prý Jan probodl při turnaji nějakého rytíře v Burgundsku. Velká veselice byla i při vjezdu krále Jana do italské Parmy – hromadný turnaj tam trval celých osm dní. Další zranění pak utrpěl Jan na turnaji v Paříži roku 1335, kdy chtěl oslavit svůj sňatek s Beatricií Burgundskou. Král Filip VI. to tehdy usilovně vyšetřoval, zda nešlo o nějaký úklad vůči Janovi, ale ten vyšetřování s rytířským nadhledem zastavil, protože se prý jednalo o pouhou náhodu.

Podobně kladný vztah k turnajům měl i Janův syn Karel IV. (vládl 1346–1378), o němž se to až tolik neví, protože si spíš uchoval aureolu moudrého a rozvážného Otce vlasti. Ve svém vlastním životopise nezmiňoval žádnou účast na turnajích (stejně jako se moc nezmiňoval o jiných „vojenských radovánkách“ včetně krátkodobých vztahů se ženami), protože církev turnaje odsuzovala jako násilnou a nebezpečnou zábavu. Nicméně, i přes několikeré papežovo napomínání Karel turnaje miloval a mnohých se účastnil, byť často inkognito.

Roku 1350 Karel náhle onemocněl, přičemž povahu nemoci tajil. Až při moderním průzkumu ostatků se přišlo na to, že zřejmě nebyl nemocný, ale utrpěl zranění páteře při turnaji, jehož se pravděpodobně účastnil tajně kvůli dřívějšímu papežovu zákazu. Proto se o pravé příčině jeho indispozice nikdy nehovořilo a nepsalo.

__________________________________

Literatura:

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, Praha NLN 2002

Žemlička, Josef: Přemysl II. Otakar, Král na rozhraní věků, Praha NLN 2011

Seibt, Ferdinand: Karel IV., Císař v Evropě (1346–1378), Praha NLN 1999

Šmahel, František: Husitské Čechy, Struktury, procesy, ideje, Praha NLN 2001