Článek
O králi Vratislavovi (vládl 1061–1092) se moc neví jedna důležitá věc. Neměl ho rád kronikář Kosmas. A protože ten je naším hlavním zpravodajem o jeho době, přináší zkreslený obraz jinak úspěšného vládce, který zde vládl přes třicet let! Přesný důvod averze si můžeme jen domýšlet. Každopádně oproti jeho otci Břetislavovi I. (vládl 1035–1055) či stejnojmennému synovi Břetislavovi II. (vládl 1092–1100), které upřímně chválil do nebes, nenechal na Vratislavovi téměř nit suchou. Že prý pošlapával práva českého lidu (rozuměj velmožů) a byl příliš servilní vůči císaři Jindřichovi IV. (vládl 1056–1106) v jeho sporu o investituru proti papeži. A to mohlo svatovítskému děkanovi Kosmovi vadit, protože jako duchovní stál v tomto sporu logicky spíše na straně římské kurie.
Kdo jmenuje biskupy?
Každopádně vztah mezi českým knížetem Vratislavem a římským císařem (do roku 1084 králem) Jindřichem IV. hrál v první české korunovaci klíčovou roli. Zmíněný spor o investituru začal pro Jindřicha roku 1076, když mu papež Řehoř VII. oznámil, že jmenoval nevhodného kandidáta na milánský arcibiskupský stolec. O rok dřív vydal totiž papež bulu zvanou Dictatus papae, v níž jasně definoval, že papež má nad císařem v jistých věcech navrch a ve věci jmenování biskupů a arcibiskupů (což je právě zmíněná investitura) se světský vládce musí řídit vůlí hlavy církve. Nemůžeme zde sledovat všechny zvraty vleklého zápasu, ale připomeňme, že součástí sporu se staly taky vzájemné klatby hlavních aktérů, přičemž papež inicioval jmenování protikrále Rudolfa Švábského. K tomu se houfovala spousta nespokojených říšských knížat, sympatie se přelévaly z jedné strany na druhou a změna stran byla u mnoha knížat téměř na denním pořádku. Nakonec však Jindřich IV. všechny své protivníky porazil a roku 1084 se mu podařilo zmocnit i Říma. Nechal tam zvolit zase pro změnu protipapeže Klimenta III., zatímco donutil Řehoře opustit úřad i Řím.
Ač tím spor zdaleka neskončil, pro tu chvíli se Jindřich IV. stal jednoznačným vítězem a slušelo se, aby odměnil své věrné. V nejistých dobách měl Jindřich málo tak jistých spojenců, jako českého knížete Vratislava II. Ten stál neochvějně na jeho straně, i když to s Jindřichem vypadalo nejhůře. Už předtím mu pomáhal v boji proti polským Piastovcům či vzbouřeným Sasům a roku 1076 podpořil výpad královských oddílů do odpadlého Švábska, stejně jako roku 1080 do Durynska proti Rudolfu Švábskému, který naštěstí téhož roku padl.
Jak odměnit knížete?
Nejdůležitější vítězství však vybojoval Vratislav II. roku 1082 u rakouského Mailberku, když se proti Jindřichovi IV. vzbouřil rakouský markrabě Leopold II. Slavné vítězství Čechů odbyl kronikář Kosmas s tím, že proti nim bojovali jen jacísi železem ozbrojení pasáčci sviní a volů, ale ve skutečnosti šlo o regulérní oddíly markraběte. Podle předchozí dohody měly veškeré državy odpadlého Leopolda připadnout po vítězství právě Vratislavovi, jenže Jindřich IV. si to nakonec rozmyslel. A tak za cenné služby získával zatím kníže od římského krále vlastně jen drobty a „nehynoucí vděčnost“.
Po císařské korunovaci už musel Jindřich vymyslet patřičnou odměnu, ovšem volné državy neměl nazbyt, pokud si chtěl udržet loajalitu ostatních říšských knížat, ať už těch „svých“ či čerstvě podmaněných. Těžko říct, koho vlastně napadlo, že by mohl věrnému vazalovi královskou korunu. Je zřejmé, vlastně Jindřicha nic zásadního nestála a přitom odměněnému mohla přinést patřičnou prestiž. Každopádně na synodě v Mohuči v dubnu 1085 Jindřich korunu slavnostně přislíbil a podle Kosmy ozdobil Vratislava jakousi královskou čelenkou (v latině regalis circulum).
Česká vojska pod vedením tehdy ještě knížete Vratislava pomáhala králi Jindřichovi dobýt Řím, romantická představa Josefa Mathausera
Král Čech a Polska
Samotná korunovace se pak konala v Praze na den sv. Víta 15. června roku 1086. Na tu se Vratislav náležitě připravil, nechal vyrazit korunovační denáry, obdržel už skutečnou korunu (diadema) a především královské pomazání od trevírského arcibiskupa Egilberta. Právě pomazání znamenalo ze symbolického hlediska prakticky bezprecedentní krok, protože na něj měl mít v říši právo výhradně zvolený král římský. I proto Vratislava mnozí současníci nazývali ho povýšencem. Sám Jindřich měl trochu obavy, proto Vratislavovi jasně určoval, že korunu smí nosit během význačných svátků, tedy na Vánoce, Velikonoce, Letnice a ve dny zasvěcené zemským patronům. Tehdy měla proběhnout vždy znovu slavnostní korunovace od některého zemského biskupa (pražského či olomouckého). V každém případě zůstal celý akt povýšení na království jakýmsi soukromým obdarováním, jinak byl v rámci říšského práva těžko obhajitelný.
Ovšem podle Kosmy se měl Vratislav stát králem jak Čech, tak Polska! Je snad možné, že tím chtěl Jindřich naznačit jakési přenesení (translatio) koruny z Polska do Čech, protože tamní Piastovci už si předtím párkrát na hlavu královskou korunu vložili (poprvé roku 1025), přestože tato čest v následných sporech mezi výhonky piastovského rodu zapadla, stejně jako celý rozvrácený polský stát. A existuje ještě jedna teorie od historika Martina Wihody. Je možné, že na dvoře Jindřicha IV. vznikla myšlenka obnovení jakési Sclavinie, tedy slovanského panství podléhající říši, do jejíhož čela chtěl císař jmenovat právě Vratislava. Tuto myšlenku kdysi prosazoval císař Ota III. (vládl 983–1002), ale brzy zapadla. Byla totiž naprosto nereálná. Vratislav sice v nějakých částech Polska jistou úctu požíval, občas ho králem titulovali někteří polští duchovní a rozhodně vystupoval proti piastovským knížatům, ale faktickou moc nad Polskem nikdy neměl.
Vlažné domácí přijetí
Čeho hodlal královským titulem dosáhnout sám Vratislav? Kromě mezinárodní prestiže si chtěl upevnit pozici i doma a je možné, že si připravoval pozici pro jmenování nástupce syna Boleslava, svého oblíbence, nejstaršího z druhého manželství se stále žijící polskou kněžnou Svatavou. Tomu ovšem zdatně konkuroval Břetislav z prvního manželství, jenž si získával stále větší podporu mezi velmoži. Kosmas obhajuje právě tuto druhou stranu, kam mimo jiné mířili mnozí mladší horlivci. Těm se údajně nelíbilo, stejně jako kronikáři, že se Vratislav hodlá rozejít se starou knížecí tradicí, podle níž měl právo volby knížete jedině český sněm (viz Libušin soud jako ústava Čechů), zatímco císař ho mohl maximálně potvrdit.
Vratislav se navíc zjevně začal přesunovat na Vyšehrad, sloužící od pradávna spíše jako soukromé sídlo Přemyslovců, zatímco se rozcházel s Pražským hradem, kde zřejmě stál i knížecí stolec, symbol starých českých tradic. To se jistě nelíbilo ani svatovítskému děkanovi.
Těžko říct, jak by celý spor dopadl, kdyby roku 1091 mladý Boleslav náhle a nečekaně nezemřel. Starý král zahořknul a vzápětí se před Brnem rozhořela takřka domácí válka mezi ním a stoupenci Břetislava. Sklíčený Vratislav nakonec moudře ustoupil, ale na projekt království definitivně rezignoval. Aby nemusel jmenovat nástupcem Břetislava, vrátil se ke stařešinskému řádu svého otce (podle něj měl vždy panovat nejstarší výhonek Přemyslova rodu), takže se dědicem země stal králův bratr Konrád Brněnský. Vystřídal ho na knížecím stolci na začátku následujícího roku 1092, kdy Vratislav zemřel. Na královský titul se zapomnělo. Pochopitelně se ho nepokusil obnovit ani Břetislav II., který po následné smrti svého strýce Konráda ještě téhož roku k vládě přece jen nastoupil.
Jakoby se královský diadém stal symbolem rozchodu se starými tradicemi a nevhodného zasahování říše do českých věcí. Můžeme se jen dohadovat, jestli by ho mladý Boleslav opravdu zdědil, kdyby nezemřel půl roku před svým otcem, zda by ho dokázal uhájit před domácí opozicí a jestli by ho v tomto kroku podpořil i Jindřich IV.
________________________________
Další literatura:
Wihoda, Martin: První česká království, Praha 2015
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1999
Reitinger, Lukáš: Vratislav, První král Čechů, Praha 2017
