Výpověď na mučidlech aneb Zápisy o zločinech loupežnických band nejen z dob předhusitských

Přečíst si zápisy ze středověkých soudních případů, byť jsou spíše stručné, znamená více porozumět tehdejšímu všednímu životu. Ne, že by snad trestné činy byly typickou ukázkou každodennosti, nebo že by většina lidí ve středověku byli kriminálníci, ale jde o jeden z mála pramenů, kde jsou podrobněji popsány i příběhy měšťanů či vesničanů, nejen králů, knížat, biskupů a jiných pánů. Poměrně unikátním pramenem je popravčí kniha pánů z Rožmberka ze 14. století. My se však tentokrát podíváme na další podobné zápisky, které známe z předhusitských let z Jihlavy. Ty vypadají velmi podobně, protože je v nich většinou zapsán stručný obsah celého případu, ale nikoliv rozsáhlejší výpovědi svědků, jak je známe z pozdějších smolných knih.

V předhusitské a husitské době měli lidé problém především s ozbrojenými družinami lapků. Díky činnosti těchto band se značně natahovaly také zápisy v popravčích knihách. Přestože pouze stručně popisují zločiny, za něž byl odsouzený popraven, jejich výčet vydá na hezkých pár stránek. Hlavně proto, že zápis o celé družině se vedl dohromady. Jako příklad uveďme záznam o loupežné tlupě Prokopa z Kamenice, založený na výpovědích pacholka Jana Holého, podaných na mučidlech roku 1417. Latinským slůvkem Item vždy začíná další bod obžaloby (zápis je mírně upraven kvůli srozumitelnosti a převeden do moderní češtiny):

„Nejprve přiznal, že zradil Němce z Ličova [pravděpodobně Litschau v Dolních Rakousech]. Item zradil Orvejšlara z Hradce, Sukeníka Sasemkova ze Sedlče. A s ním byli Petřík od Kladrub z Rutova, Hanuš, pacholek Kačkův z Loun a Vilém z Lomnice. Item přiznal, že byl za Miličínem, kde panské lidi z Hradce olupovali a jímali, a odtáhli je odtud na Skálu [proslavené lupičské hnízdo u Přeštic] a sloužil tak Hádkovi. Byl tu také Bušek, Život, Mikuláš z Dvorce a Těhnice z Merklína. Item přiznal, že byl s těmi, kteří oloupili Konráda, Johana a jiné lidi z Hradce […] Item přiznal, že Ryglecz mladší a Jakeš Kabeleč, měšťané z Plzně, také loupili na Svrčovci [ves u Klatov].“

A tímto stylem zápis pokračuje. Možná vás zarazilo, proč se v Jihlavě psalo o vzdálených zločinech z Rakouska a ze západních Čech. Jednak je zde poznat široký záběr loupežných družin a jednak popravčí zápisy z Jihlavy obsahovaly zápisy poprav z poměrně širokého okolí, které se právě v Jihlavě shromažďovaly. V těchto dobách, na začátku 15. století, se spojovala města do takzvaných landfrýdů čili městských spolků, aby mohla spolupracovat v boji proti zločinu.

U zápisků není uveden konkrétní rozsudek, ale je zřejmé, že pokud někdo z uvedených zločinců padl do zajetí, propadl trestu smrti. Ze zápisů však nepoznáme, kdo z členů bandy jak skončil. Mnohé z nich se totiž chytit nepodařilo, a z těch se stávali takzvaní psanci. Název pochází z toho, že dotyčný zločinec byl zapsán do městské knihy, čímž se stával bezprávnou osobou a mohl ho kdokoliv zabít. Pokud však sám projevil snahu své činy nějak napravit (například vyrovnání se s oběťmi a zaplacení nějaké pokuty), mohl se ještě domoci aspoň částečného vrácení práv. Nicméně platilo, že zapsaní byli pouze zločinci, kteří si zasloužili trest smrti. Za menší přečiny se do knihy nezapisovalo. Institut takzvaného „psání“ umožňoval i vzájemnou spolupráci mezi městy, která si informace předávala.

Problém lapkovských družin často přerůstal z pouhé kriminality až do podoby drobné lokální války a zapojovali se do něj místy i mocní šlechtici, které šlo postihovat dost těžko. Pokud to chtěl nějaký soud zkusit, musel mít svůj případ velmi dobře podložený. Například při výslechu lapky Šráma, který vypovídal v Bystřici nad Pernštejnem o účasti Viléma z Pernštejna (asi 1360–1427) na loupežích a nejtěžších trestných činech, muselo být přítomno několik úředních svědků, aby jeho výpověď nemohl nikdo překroutit. To se však týkalo ještě staršího období moravských válek markrabat Jošta s Prokopem, takže tento vysoce urozený pán odsouzen nebyl a naopak zastával mnoho let funkci moravského zemského hejtmana a další důležité úřady.

Pojďme si přiblížit, jak takový městský soud vlastně vypadal. Soudní pravomoc ve městě vykonával původně rychtář, tedy jakýsi správce dosazený panovníkem. Tomu posléze pomáhala ve větších městech městská rada, která měla zhruba 5 až 10 členů v závislosti na velikosti města. Od 16. století se tato instituce ještě významně rozrostla. Radní neboli konšelé se postupně osvobodili od vlivu panovníka a do svého čela si volili purkmistra, v kterémžto úřadu se jednotliví měšťané střídali. Ten potom předsedal městskému soudu, zatímco z rychtáře se v průběhu času stával jakýsi šerif či strážník, který ohledával místa činů, shromažďoval důkazy, zodpovídal za věznění podezřelých a účastnil se výslechů i exekucí.

Městské právo u nás vycházelo z německých vzorů, konkrétně z práva norimberského a magdeburského, nicméně až do 16. století každé město soudilo zločince podle svých zvyklostí. Městské soudy se ovšem staly natolik propracovanou institucí, že pod jejich pravomoc občas podsouvali své poddané i šlechtici na blízkých panstvích, aby si trochu ulehčili ve svých povinnostech. V 16. století se objevily první snahy o sjednocení práva, čemuž se města zpočátku bránila. Až roku 1569 předložil staroměstský kancléř Kristián z Koldína text závazné kodifikace, do níž sjednotil zkušenosti z městského soudnictví nasbírané za poslední desetiletí. Za dalších deset let jeho soubor schválil zemský sněm pod souhrnnou hlavičkou Práva městská Království českého, a stal se z něj zákoník městského stavu platný pak až do roku 1812.

V 16. století navíc začaly vznikat první opravdové smolné (nebo taky černé) knihy. Oproti dřívějším popravčím zápisům obsahují daleko podrobnější informace. Výslechy obviněných už jsou zaznamenány téměř doslova, takže jejich příběh získává mnohem plastičtější obraz. Navíc městský písař často poctivě zaznamenával, na jakém stupni mučení obviněný zrovna vypovídá. Nebo si pouze poznamenal formuli: „Na trápení dotyčný vypověděl…“ Tortura byla v té době bohužel nedílnou součástí výslechů, protože se tak nějak obecně předpokládalo, že o svých zločinech nebude nikdo mluvit dobrovolně a že bez mučení by výpověď nebyla úplná. Přestože mnozí moudří soudci brzy přišli na to, že výpověď při mučení často postrádá věrohodnost a mnozí lidé si vymyslí cokoliv, jen aby své trápení ukončili, tato metoda se udržela dlouho do 18. století (jednotlivé druhy mučení viz Z klády na žebřík).

Ve smolných knihách se ovšem nezaznamenávaly výslechy svědků, pro ty se zakládaly zvláštní knihy svědomí. Pokud bylo obviněných více, vyslýchali je vyšetřující každého zvlášť a výpovědi porovnávali v takzvané vejvodu. Kromě podrobných výpovědí a popisů, co se zrovna s obžalovaným při výpovědi děje (například „je stržen ze žebříku“), obsahují knihy rozsudek i jeho zdůvodnění.

Trest smrti se uděloval v případech nejzávažnějších zločinů. Vedle už zmíněné lapkovské činnosti to mohly být opakované krádeže, žhářství, činy proti mravnosti, čarodějnictví, ale ze všeho nejčastěji vražda a mord. Kristián z Koldic mezi uvedenými pojmy rozlišoval. Za vraždu označoval neúmyslné zabití, případně zabití z hněvu, ve sporu a hádce či z pomsty. Naopak mord byl promyšlená akce. Obvykle někdo za účelem vlastního obohacení „na zemi, na lavici, na posteli ležícího, za stolem sedícího aneb spícího, v lázni se myjícího, krom půtky zabije (udáví, urdousí anebo jakkoli jinak o hrdlo připraví).“ Mord se pak pochopitelně posuzoval přísněji a usvědčení viníci umírali hroznou smrtí.

Ne všichni obvinění zapsaní ve smolných knihách však museli skončit na popravišti. K úplnému omilostnění docházelo velmi zřídka, ale i takové případy se stávaly, obzvláště když se proti vynesenému rozsudku odvolala nějaká mocná osoba, která znala odsouzeného. Jestliže konšelé shledali, že viník se neprovinil zase tak moc, mohli mu udělit za trest pranýř (potupné vystavení odsouzence na veřejném místě) či mrskání, nebo ho mohli vypovědět z města. Samotný trest smrti se dělil na nejběžnější oběšení, pro vážené muže stínání hlavy; za žhářství, sodomii či čarodějnictví skončil odsouzený upálený na hranici. Pro nejtěžší zločince pak přicházelo v úvahu vbíjení (vplétání) do kola, čtvrcení, narážení na kůl či zahrabávání za živa.

___________________________________________

Další literatura:

Francek, Jindřich: Velké dějiny zemí Koruny české. Zločinnost a bezpráví. Praha 2011

Oberpfalzer, František: Vyznání na mučidlech. Praha 1937

Hoffmann, František: Popravčí a psanecké zápisy jihlavské z let 1405-1457. Praha 2000

_______________________________________________

Pro zájemce a fajnšmekry tu mám na konec ještě dvě ukázky soudních případů z 16. století:

Ze smolných knih můžeme vysledovat zvláštní vyjadřování zločinců či obecně nižší společnosti (kejklířů, žebráků, prostitutek a dalších). Říká se tomu argot a Koldín ve svých knihách zaznamenal mnoho takových argotických výrazů, aby ujasnil výpovědi vyslýchaných. Například kapsa je „důl“, šátek je „květ“, pero je „štros“, klobouk je „svršek“, ručnice je „psík“, sekyra je „vobušek“, šavle je „micka“, kožich je „pařibok“, sedlák je „špalek“, rychtář je „pastucha“ a tak dál.

Při výpovědích používali obvinění mnoho neslušných výrazů a urážek, jako v Náchodě roku 1564: „Stál sem na souseda náchodského ve vsi Březový za stodolou, chtíce ho zabíti, že mi řekl, abych jedl hovna.“ Nebo o čtyři roky mladší případ z Pardubic: „Potom jsme tu spolu lehli a on mi vždycky smradil. A já mu řekl: ,Proč vždycky smradíš?‘ A on mi zase řekl: ,Co bych to v sobě choval, jebáku?‘“ A ještě jeden příklad z Mladé Boleslavi z roku 1606: „Marta, žena moje… prosím Boha, aby přivedena byla a se mnou trpěla, nebo skrze ni, kurvu, k tomu zlému já jsem přišel!“

Smolné knihy táborské, Tábor, 25. květen 1537

„Vyznání Jakuba Chmele na trápení téhož léta etc.

Item vyznal, že panu Popelovi člověka zamordoval, protože mu ženy nevěřil. A skrze to že na něj stával [pozn. praktikoval na ní násilí]. Až potom že šel na svou louku, jí opatrovat, že mu jí vyžínali. Potom ta Šimkova žena přišla na tu louku i počala k němu mluvit, že má pro to stávání dosti činiti. A Chmel jí řekl: ,Sama-li si?‘ A ta žena řekla: ,S kýmž bych byla, než sama?‘ A potom nebožtík Šimek že na něj vystoupil a hodil na něj sekyrou. I chybil se jeho. Potom po druhé nebožtík hodil jej v hnát [asi ho chytil za ruku či nohu]. A on potom nebožtík když se sehnul, udělal mu ránu, až se převrhl.

I to dostavil, že ta Důra Šimková nikdy ho nenavozovala, by chtěl a měl ho zabíti, muže jejího.

Item potom s tou Šimkovou Chmel šel pryč, zabiv jí muže. Etc.

Na tom umřel a jest sťat u Tábora.

Důra Šimková na trápení téhož dne a léta toto jest vyznala:

Item: Že žala trávu ve křoví a Chmel vyšel a dal jí pozdravení. A tu jí ptal: ,Kdo tě odpustil žíti?‘ A vtom vyskočil muž její Šimek a udeřil na Chmele sekerou. I chybil ho. A potom se chumelili spolu tak, až Chmel obrátiv se Šimka zabil. Potom po smrti jeho, muže svého, šla s Chmelem pryč.

Item: O tom odchodu věděla Petříková. A ta Důra že přimlouvala, aby s Chmelem pryč šla. A tak že i o druhých věděla, že mají pryč jíti.

A tak ta Důra Šimková měla za to pardus a cejch k tomu a uši uřezány jí.“