Jsou Duna či Star Wars fantasy díla a Pán prstenů zase sci-fi? Rozdíl není v laserech a mečích

Když jsme s kamarády na začátku roku vytvářeli fanouškovský podcast Meče, mýty a magie (najdete ho na Youtube či na Spotify), měl se věnovat především žánru fantasy – tedy literatuře, filmům, seriálům a hrám, které obsahují nejen magii a nadpřirozené jevy, ale především se odehrávají ve vymyšlených světech s převážně středověkým uspořádáním společnosti, kde souboje rozhodují pomocí mečů čestní rytíři, státům vládnou králové, císařové či knížata a na polích pracuje většinově nevzdělaná společnost obyčejných sedláků. To je samozřejmě velké zjednodušení – středověk obsahuje i města se spoustou řemesel, obchodníky, lázně, lukostřelce, náboženské kulty (ve fantasy nebývají křesťanské, ale nějakým způsobem křesťanství často napodobují) a podobné další „vymoženosti“. Přesto jsme si uvědomili, že není úplně zřejmé, co všechno se dá zařadit do fantasy, co je spíše pohádka či „pohádkový příběh“ a co už přesahuje spíše do žánru vědecko-fantastického – tedy sci-fi.

Asi ponesu dříví do lesa, když připomenu, že k rozšíření žánru fantasy výrazně přispěl britský spisovatel J. R. R. Tolkien se svým Pánem prstenů vydaným v padesátých letech 20. století. Ještě před válkou mu vyšel Hobit, ale ten byl stále vnímán spíše jako pohádka pro děti. Díky Pánovi prstenů začalo být fantasy přijímané jako žánr vhodný i pro dospělé. Svým jazykem a propracovanou historií i příběhem se totiž výrazně vzdaloval běžnému dětskému chápání a jistá část společnosti si začala uvědomovat, že prožívání fantastických vymyšlených příběhů ve vymyšleném světě nemusí být nic infantilního ani zahanbujícího, ale naopak to může přinést nový náhled i na náš svět pro poměrně inteligentní čtenářstvo. Navíc dává možnost přidat k pohádkám jistou míru krutosti a brutality, jichž chceme děti ušetřit. Stejně tak se dají propracovat mezilidské (či mezielfí, mezitrpasličí, …) vztahy. To dává fantasy románům nádech mnohem větší realističnosti než pohádkám.

K tomu bychom měli dodat, že asi dvacet let před vydáním Pána prstenů napsal Američan Robert E. Howard asi dvacet povídek a jeden román o barbaru Conanovi, čímž vytvořil také fantastický svět Hyborii, ale nezískal s ní zdaleka takovou popularitu jako Tolkien. Naopak teprve po Pánovi prstenů se tématiky Conana chopili další tvůrci i nakladatelé, aby vydělali na oblibě fantasy ve společnosti v době, kdy už Howard byl dávno po smrti. Dále tu máme známé Letopisy Narnie od Tolkienova současníka a přítele C. S. Lewise, jenže ty svým dětským zaměřením zůstaly hodně podobné pohádkám.

Samozřejmě můžeme uvažovat ještě o starších fantastických dílech jako například Utopii Thomase Mora z 16. století nebo v českém prostředí třeba o epochálním výletu pana Broučka do 15. století, případně na Měsíc. Ale to už se dostáváme opravdu do úplně jiné oblasti. Tolkien vytvořil jistý kánon, který byl i po jeho smrti roku 1973 mnohokrát napodobován, rozvíjen a přetvářen. Přispěly k tomu stále oblíbenější komiksy, obsahující i dříve zmíněného Conana. Nicméně ještě větší přínos nastal vytvořením takzvaných role-playingových her (u nás nazývaných Hry na hrdiny) v systému Dungeons & Dragons, které vyšly roku 1974, tedy krátce po Tolkienově smrti. Pro tento systém bylo vytvořeno několik nových fantastických světů a každý se mohl ztotožnit s nějakým fantastickým hrdinou rozličné rasy či povolání (kouzelník, bojovník, zloděj, kněz, …).

Souběžně s fantastikou se vyvíjel i žánr sci-fi, tedy science fiction – vědecká fantastika. Za jeho otce je někdy pokládán francouzský spisovatel Jules Verne, který však žil převážně v 19. století (zemřel 1905), takže je zřejmé, že při překotném vývoji technologií v posledním století se od moderních sci-fi značně liší. Právě pokročilé technologie odlišují sci-fi od fantasy ve všeobecném chápání, ale i v literárních definicích žánru. Kdybychom citovali Wikipedii, tak je „vymezený výskytem spekulativních technologií a přírodních jevů anebo dosud neznámých forem života v díle“. Je jasné, že v době Julese Verna šlo o ponorky, velmi jednoduché rakety spjaté s výlety do vesmíru (Na kometě, Okolo Měsíce) či ničivých zbraní hromadného ničení jako je Ocelové město. U nás nemůžeme zapomenout na meziválečné dílo Karla Čapka, který přivedl na světovou scénu roboty (R. U. R.), ale v Bílé nemoci či Válce s mloky se zabýval i náročnějšími společenskými tématy spojenými s překotným rozvojem vědy a technologií.

Podstata sci-fi ovšem spočívala ve vědeckém základu, který pak umělecky a spekulativně rozvíjí spisovatel (či třeba scénárista divadla nebo filmu), přičemž dochází k závěrům, jak by mohly tyto nové technologie či vědecké poznatky ovlivnit lidskou společnost v budoucnosti. Není potřeba vytvářet žádné nové fantastické světy – vše se odehrává buď na naší Zemi, případně v našem vesmíru, který je nějakým způsobem osídlován či dobýván pozemšťany. Slůvko „science“, tedy „věda“, je v tomto případě klíčovým rozlišovacím znakem sci-fi oproti fantasy. Je samozřejmě jen na znalostech a dobrém odhadu tvůrce, jak moc se dokáže trefit do předpokládaného vývoje technologií. Dnes s odstupem času můžeme skutečně spatřovat velkého vizionáře v Julesi Vernovi, ale když se podíváme mnohem dál, tak částečně třeba i v Leonardovi da Vincim, který žil na počátku raného novověku. Ale nikdo se nemůže trefit přesně – to je jasné.

Velmi zajímavá je v tomto směru například Marťanská kronika z roku 1950 od Raye Bradburyho, který předpokládal, že kolem roku 2000 už sice lidstvo bude běžně létat na Mars a osídlovat ho, ale novináři i spisovatelé tam budou stále psát na psacím stroji a komunikovat přes telefon závislý na drátovém připojení. Krátce po skončení druhé světové války ještě nemohl předpokládat vývoj počítačů ani mobilních telefonů, přesto to nijak jeho dílo neshazuje a dá se zhodnotit jako velmi kvalitní sci-fi.

Tím jsme si tak nějak laicky definovali nejklasičtější představy o obou fantastických žánrech, nyní se však na ně zkusme podívat trochu z jiného pohledu. Není totiž tak úplně pravda, že sci-fi je všechno, kde se létá v raketách a střílí laserem do robotů, zatímco ve fantasy musí být rytíři v brnění a mocní kouzelníci metající ohnivé koule. Už kdysi dávno krátce po uvedení Jacskonovy filmové trilogie Pán prstenů (v letech 2001–2003) jsem totiž navštěvoval v rámci svého studia na FF MU seminář o Pánovi prstenů, kde mi tehdejší vyučující (snad mi odpustí, že si už dnes nevzpomenu na jeho jméno) vnukl myšlenku, že celé rozdělení fantastické literatury může být postavené na úplně jiném vnímání. A to právě podle vědeckého základu. Díla, který tento vědecký základ mají, se mohou zařadit do onoho „science“ sloupečku, zatímco například „bezduché“ space opery typu Star Wars by měly zůstat v kategorii prosté fantasy, nehledě na to, kolik raket, robotů a laserů se tam vyskytuje.

Naopak vyzdvihoval právě Tolkienovo dílo založené velmi pečlivě na jeho studii jazykovědy (lingvistiky) spojené s historií, které by se podle tohoto členění mělo zařadit do žánru sci-fi – tedy vědecko-fantastického. A vůbec nevadí, že svým zpracováním připomíná středověký epos, odehrává se v dávné minulosti a podle toho je taky uspořádána společnost Středozemě. Tolik tedy k základní myšlence, která se však dá rozvíjet ještě dále.

Můžeme například poukázat na existenci magie a jiných zjevně nadpřirozených schopností, které nemají nic společného ani s vědou ani s technologií, takže do správného sci-fi by vlastně neměly patřit. Tady si musíme uvědomit, že Tolkien měl ve svém původním díle magii velmi omezeně – mocní čarodějové, kterých bylo ostatně jen pět (a z toho dva jsou dávno ztracení), byli ve skutečnosti spíše moudří mužové, kteří využívali své věkem nabyté moudrosti k ovládání lidí či manipulaci s nimi. Saruman tak činil spíše ve zlém, zatímco Gandalf ponechával objektům svého zájmu svobodnou vůli, přesto se je snažil postrkovat směrem, který považoval za správný. Prostě psychická manipulace s dobrým úmyslem.

Že dokázal navíc dělat ohňostroje a porazit třeba balroga v Morii pomocí kouzel? Ono to v knize vypadá přece jen trochu přirozeněji než přehnaně akční scény v Jacksonových filmech (ostatně i vůči tomu se právě tehdejší vyučující na onom semináři vymezoval). Gandalf vedl vždy souboje především pomocí síly vůle a byť pro něj byla jeho čarodějná hůl jistým prostředkem k moci, využíval vlastně jen schopnosti patřící k jeho původu. Mezi pravověrnými fanoušky Tolkiena je dobře známo, že Gandalf i Saruman patřili do řádu Maiar – byli tedy jacísi „polobohové“ či mimořádně mocné nadpřirozené bytosti vyslané do světa proto, aby tam nastolili rovnováhu narušenou jiným „polobohem“ (Maiou) Sauronem.

Samozřejmě právě tento nadpřirozený původ několika zásadních postav, stejně jako třeba nesmrtelnost rasy elfů, či dlouhověkost trpaslíků a Dúnadanů (privilegovaných lidí, potomků dávných Númenorejců) udělaly z Tolkienova díla onen kánon fantasy, který ho v očích čtenářů odlišil od jiných „běžných“ sci-fi, jichž od začátku 20. století vycházelo poměrně dost. Právě proto se stal uznávaným „otcem fantasy“, který vlastně přivedl zpět mezi čtenáře i dávno mrtvého a polozapomenutého Howarda a jeho hrdinu Conana. Na rozdíl od akčního Conana však Tolkien představil natolik propracovaný příběh založený na mnoha letech studia, stejně jako celou konstrukci svého fantastického světa Středozemě (či celé Ardy), že tím získal mnohem více pozornosti i uznání světových kapacit.

Zmíněné nadpřirozené prvky jsou doplněné podle způsobu starých mýtů – dodávají Ardě na tajemnosti a přivádějí ji do světa religionistiky a náboženské mystiky. To vše se pak doplnilo po autorově smrti, kdy jeho syn Christopher vydal otcův mnoho desítek let psaný a „vypiplávaný“ Silmarilion, který celé mýtické pozadí historie Ardy ještě osvětlil. Tolkien by skutečně asi nesouhlasil s pojetím čarodějů, coby podivných „strojů na kouzla“, která se naučí a pak je vypustí do světa v podobě ohně či ledu, jak nám to často představují další fantasy díla, zejména ta vytvořená pro potřeby RPG her, kde se z magie stal jakýsi systém schopností, který má být srovnatelný s válečným či loveckým uměním jiných hrdinských „povolání“.

Podobně s magií zacházel i Howard ve svém Conanovi, který sice nedělal z mágů „vrhače ohně“, ale dával jim natolik mocné schopnosti běžně používané při dosahování svých zájmů, že to vypadalo dost podobně. Přitom Howard se inspiroval spíše otcem hororu Lovecraftem, s nímž si i dopisoval. Jeho dílo ostatně horor skutečně připomíná a liší se snad pouze oním zmíněným vytvořením nového světa. Důležitou roli tam hrají kulty, které u Tolkiena prakticky nenajdeme. K tomu je třeba dodat, že Tolkien i Howard sice otevřeně přiznávali, že jejich literární svět není tím naším, ale zároveň ho propojovali s naší historií tak, že Hyborie i Středozem měly předcházet našim známým dějinám v dávných a temných dobách, přičemž Howard ji ještě propojil s bájnou Atlantidou (tehdy dost populární).

Když se pak podíváme na nadpřirozené schopnosti rytířů Jedi v Hvězdných válkách, je jasné, že se od magie ani tolik neliší (stejně jako Sithové na temné straně). Podobně je na tom i ženské společenství Bene Gesserit v Duně, které se však svojí tajemnou mystikou spjatou s proroctvími přece jen více přibližuje k Tolkienovi. Duna nebyla na začátku 21. století ještě tak populární, byť Herbertův román už byl dávno napsaný, proto se tehdy neprobírala tolik, jako Hvězdné války. Navíc i po vydání dvou dílů velkofilmu z posledních let je třeba přiznat, že Duna rozhodně není bezduchou space operou, jak se jeví Star Wars. Tím ovšem neříkám, že nemám Star Wars rád a nelíbí se mi, právě naopak, ale o hloubce jejich příběhu skutečně nejsem přesvědčen – na rozdíl od Tolkiena a vlastně i Duny. Tím v žádném případě neříkám, že sci-fi díla jsou jen hluboké artové záležitosti vypovídající o podstatě světa, zatímco fantasy je jen tupý brak. I podle mnou uvažovaného rozlišení bychom v obou žánrech nalezli oba póly.

U Duny je však třeba také zvážit, že Herbertem vytvořené univerzum (tedy vlastně vesmír) je už skutečně natolik vzdálené našemu světu a naší době (byť se také má odehrávat v naší vzdálené budoucnosti), že jde vlastně o umělý konstrukt připomínající spíše Ardu, Hyborii nebo planety ve Star Wars, než běžná díla sci-fi autorů, která jsou přece jenom mnohem více spjatá s lidstvem 20. či 21. století.

Nakonec ještě zmíním, že si uvědomuji existenci dalších specializovaných „podžánrů“, jako je cyberpunk, steampunk či postapo(kalyptický svět), ale ty už se v tomto smyslu rozebírat nedají. Dále chci říct, že si plně uvědomuji, že tímto článkem nezměním vnímání fantasy a sci-fi mezi většinovou populací a nadále budeme i v našem podcastu Meče, mýty, magie vycházet z toho, že fantasy jsou meče a kouzla, zatímco sci-fi jsou především rakety a roboti. Jen jsem chtěl nabídnout trochu jiný pohled k úvaze.

________________________________

Tolkien, J. R. R.: Pán prstenů (česky vydáváno od 1990)

Herbert, Frank: Duna (česky vydáváno od 1988)