Článek
Byla to jedna z nejdelších nocí v roce. Toho mrazivého rána, dva dny po zimním slunovratu roku 1100, dorazil k branám Pražského hradu vyčerpaný posel na schváceném koni. Měl za sebou nebezpečnou noční jízdu ze Zbečna a přivážel do Prahy smutnou zprávu.
Velmož a kronikář
Nemůžeme vědět, kdo byl tehdy poslem zlých zvěstí, ale proč by to nemohl být třeba Hrabiš z mocného rodu Hrabišiců, který se kdysi postavil na obranu českých tradic proti samotnému králi Vratislavovi, takže mnozí z jeho členů museli uprchnout do exilu v okolních zemích. Zkusím tedy svůj fiktivní příběh založený ovšem na reálných událostech vložit do jeho úst.
Promrzlý Hrabiš sdělil strážným u brány, že má důležitou zprávu pro kněžnu Luitgardu. Novina se rychle roznesla po celém hradě. Bylo zřejmé, že se stalo něco vážného a v hodovní místnosti se shromáždily davy. Všichni, kteří si ráno mysleli, že nastává jen další předvánoční den, všeho nechali a spěchali si poslechnout zprávy. Mezi nimi byl zřejmě i nedávno vysvěcený kněz Kosmas, kanovník pražské kapituly, který se možná už tehdy zabýval myšlenkou na sepsání kroniky, která by zachytila soudobé dramatické události.
Když dostal Hrabiš napít horké medoviny a cítil se dostatečně silný, poklekl před kněžnou a mírně sklopil hlavu, když sděloval tu smutnou zprávu: „Nejjasnější kníže Břetislav byl včerejšího večera těžce raněn vrahovou dýkou a v této chvíli už pravděpodobně dlí po boku Všemohoucího na nebesích.“ Dalo se to čekat. Kněžna k sobě přivinula malého synka a propukla v usedavý pláč. Většina žen, urozených i prostých, jí v této činnosti zdatně sekundovala. Děti zmateně pokřikovaly, muži si připíjeli, někteří nasedali na koně, aby urychleně předali zprávu svým pánům a někteří se začali shánět po informacích. Jenže Hrabiše si už odtáhl do soukromých pokojů kanovník Kosmas, který chtěl vždy přesně vědět, co se v Čechách děje.
Síla zákona
„Posaď se u mě, pane Hrabiši a dej si trochu dobrého svařeného vína,“ vítal kanovník velmože, když ho dovedl do svého pokoje.
„Už jsem měl tolik medoviny, že víno mi jen obrátí žaludek. Ale co, dej ho sem, dneska už je všechno jedno. Náš kníže je na onom světě a Čechy teď budou vzhůru nohama. Tak se s tím aspoň můj žaludek srovná,“ zachechtal se bojovník.
„Myslíš, že potáhneme zase do boje?“
„Asi ne, ale člověk nikdy neví. Viděl jsem, že poslové k Bořivojovi na Moravu vyrazili takřka ihned, jak jsem předal tu novinu. Řekl bych, že ten svolá český sněm takřka okamžitě, aby usedl na ten posvátný kámen ještě v čase vánočním.“
Kněz se zamyšleně poškrábal na hlavě. „Pravdou je, že spěch je na místě. Bořivojův bratranec Oldřich sedí opevněn na svém hradě v Brně a čeká na příležitost, jak se chopit vlády. Jakmile se mu ta novinka donese, začne svolávat své věrné. Ostatně po právu se o stolec uchází! Je nejstarším z Přemyslovců. A podle zákona, který ustanovil jeho děd na smrtelné posteli, by měl právě on nastoupit vládu!“
„Proč by se ta volba vůbec konala, kdyby mohl prostě a jednoduše nastoupit nejstarší z rodu? Jsi tu na hradě už dost dlouho, abys věděl, že knížetem bude ten, kdo bude mít největší podporu velmožů. Zákon nezákon.“
„Pravdu díš, pane Hrabiši. Spravedlnost zničila v naší zemi nadobro své stopy. Chaos a zlovůle zde nyní zavládne.“
„Povídá se, že prý Břetislav označil svého bratra Bořivoje za nástupce, aby ten v budoucnu podržel knížecí stolec pro jeho syna, který je zatím příliš malý. Mimochodem, víš, jaká byla poslední knížecí slova, která jsem slyšel před svým odjezdem do Prahy? Mému synáčkovi dejte loveckou trubku mou a kopí; ostatní, co Bůh v své moci uložil, mně nepřísluší, abych mu dal.“
Zavražděný vrah
„Hmm, na jednu stranu jednal kníže rozumně. Věděl, že pětiletý syn vládnout nemůže.“
„Na to moc rozumu nepotřebuješ, pane kanovníku. Ale jestli si myslel, že někdo bude držet deset let stolec pro malého Břéťu, tak se mi to moc rozumné nezdá. Víš, jak to chodí. Dokonce ani takový ústupný a neprůbojný hlupák, jako je Bořivoj, něco takového neudělá.“
„Pozor, pane Hrabiši! Mluvíš zřejmě o budoucím knížeti. Prý nemá příliš velké osobní ambice. Ale říká se, že je to čestný a poctivý muž, i když na vládu nemá dle zákona nárok.“
„Dej už pokoj s tím zákonem. Přemyslovec bez ambicí? Nenech se vysmát. To je něco jako jelen, který neumí běhat, nebo vlk, který nebojuje! A čest a poctivost? Snad, ale to ještě nikoho před zradou a úskokem nezachránilo.“
„Alespoň však můžeme předpokládat, že toho zákeřného vraha neposlal na knížete jeho bratr Bořivoj. Což mě přivádí na myšlenku… Nemáš tušení, kdo mohl ten zákeřný čin spáchat?“
„Tak to vím naprosto přesně, spáchal ho nějaký Lork. Zákeřný vrahoun, který si počkal, až se bude kníže vracet z lovu, vyskočil z úkrytu a bodl ho dlouhým loveckým nožem přímo do břicha. Služebníci už vycházeli knížeti naproti s lucernami, takže celý ten bezbožný čin viděli na vlastní oči. Lork vyskočil na koně a upaloval, jako kdyby mu za patami hořelo. Jenže to tak úplně nezvládl. O kus dál se v tmavé noci zřítil do příkopu a těžce se poranil, prý se nabodl na vlastní meč.“
„Nebo mu tím mečem někdo pomohl, aby ho umlčel. Horší zločin spáchal ten, kdo vraha poslal, než ten, jehož ruka držela nůž.“
„A hned první muž, který ho našel, ho ani nenechal na tu ránu pomalu zemřít a ve vzteku mu odťal hlavu. To už se pak mluví dost těžce.“
„Předpokládám, že ho našel někdo sám, takže byl jediným svědkem jeho posledních chvil.“ Kosmu zajímalo jen to, kdo byl ten chrabrý bijec, jenž seká hlavy smrtelně raněným.
„To už ani nevím, je to důležité?“ odvětil Hrabiš.
Zrádný rod Vršovců
„A tušíš aspoň, kdo toho Lorka mohl poslat?“ nevzdával se kanovník.
„Jistě, Vršovci.“
„Proč zrovna Vršovci? Ti jsou přece v Polsku.“
„No právě. Už čtyři roky. Vím z vlastní zkušenosti, jak takové vyhnanství působí. My Hrabišici jsme si to zažili asi před patnácti lety.“
„A to jste chtěli krále Vratislava nechat zavraždit? Kvůli pomstě?“
„To víš, stesk po domově. Našli se takoví, kteří to chtěli zkusit. Rozmluvili jsme jim to, ale my nejsme Vršovci. Sám dobře víš, čeho je tenhle prokletý rod schopen, když se chce mstít. Vzpomínám si na tu výpravu do Polska před čtyřmi lety. Jak to Břetislav tehdy řekl jejich předákovi Mutinovi, když byl přesvědčen, že ho Vršovci zradili polskému knížeti? ‚Kdybych se nebál urazit Boha, dal bych ti vyloupnout oči, jak si zasloužíš. Ale nechci, protože je to hřích zkazit, co prst Boží na člověku učinil,‘“ zavzpomínal Hrabiš.
„To byl celý náš kníže,“ pousmál se Kosmas nevesele. „Když chtěl působit hrozivě, začal si hrát na božího mstitele. A když někdy náhodou dokázal zadržet svůj vztek, vydával to rád za bezbřehé milosrdenství.“
„Jenže Vršovci pak našli útočiště v Polsku. Tím přece prokázali svou zradu,“ založil si Hrabiš ruce a zpříma se podíval kanovníkovi do očí.
Hrabiš se příliš nemýlil. Už začátkem příštího roku povolal nový kníže Vršovce zpět do Čech a navíc jim vrátil jejich výnosná území i s hrady. Mutina dostal Litoměřice a jeho bratr Božej Žatec. Snad proto je uvedl později Kosmas do své kroniky jako hlavní podezřelé. To už se nemusel obávat jejich pomsty, protože roku 1108 je nechal kníže Svatopluk bez milosti krutě vyvraždit. Jen několika málo z nich se podařilo utéct do zahraničí.
Kníže Bořivoj II. byl čestný a někdy až zbytečně naivní. Po sporu s bratrancem Svatoplukem byl roku 1107 odvezen jako zajatec k římskému králi. Ilustrace od Věnceslava Černého
Cui bono?
Kosmas se chvíli mlčky díval na Hrabiše a usilovně přemýšlel. Kníže se vracel sám z lovu. To není u panovníka běžné. Obvykle si s sebou bere na lov vydatnou družinu. Někdo o tom musel vědět a poslat vraha na správné místo. A Vršovci na Zbečně nebyli, protože tvrdli ve vyhnanství v Polsku.
„Poslyš, Hrabiši. Měl kníže nějaké podezření, že se ho někdo chystá zabít?“
Velmož rozvážně dožvýkal sousto a zamyslel se. „Slyšel jsem, že prý se o tom bavil s Kukatou. Na hromadné večerní žranici po úspěšném lovu. Ptal se ho, jestli si myslí, že je tu mezi námi někdo, kdo ho chce zabít. Ale možná to je jenom drb.“
Kosmas věděl, že Kukata je zkušený zabiják, který vykonával špinavou práci už pro krále Vratislava. V 11. století ještě nemůžeme mluvit o profesionální tajné službě, ale jistá síť špionů a vrahů pro vládce a jiné mocné lidi už tehdy určitě fungovala.
„A co mu na to Kukata odpověděl?“ zeptal se kanovník.
„Vím já? Ten drb říká něco o tom, že se zbožný lovec Kukata pokřižoval a volal na pomoc Boha, aby takový podlý úklad odvrátil. Nechť prý brzy zahyne ten, kdo takové věci strojí.“
Jistě, fráze a zbožné řeči zní nejlépe z úst krutých násilníků, pomyslel si Kosmas. „Takhle se nikam nedostaneme. V jedné věci jsi měl s Vršovci pravdu. Knížecí smrt by jim prospěla. Pokud chceme vypátrat, kdo objednal vraždu, musíme se řídit zásadou Cui bono.“
„Čekal jsem, kdy se na mě začneš vytahovat s latinou. A ty chceš vypátrat viníky? K čemu ti to bude? Zbytečně rýpeš do vosího hnízda.“
„Pravda by měla vyjít na světlo boží. Pokud se ji podaří vypátrat. A cui bono znamená v čí prospěch. Napadá tě někdo kromě Vršovců? Co třeba Poláci? Břetislav natropil v Polsku během své vlády hodně škody. Nakonec si dokonce vymohl, aby mu kníže Vladislav Heřman odváděl poplatky za Slezsko.“
„To se mi moc nezdá. A navíc, v Polsku jsou Vršovci, takže jestli chtěl někdo z Poláků poslat vraha, určitě to udělal skrze ně. To je jasné,“ doplnil bez váhání Hrabiš svůj „nezaujatý“ úsudek.
Příbuzný či družiník?
„Jasné,“ přikývl se sotva slyšitelným povzdechem Kosmas. „Tak se podívejme trochu blíž. O nejstarším Přemyslovci Oldřichovi už jsme mluvili. Asi si všichni vzpomínají, že loni po diplomatické cestě do Uher se Břetislav jen tak mimochodem zastavil s vojskem na Moravě, chtěl vyhnat Oldřicha a jeho bratra Litolda z jejich zemí a předat Brněnsko i Znojemsko svému milému nástupci Bořivojovi. Od té doby sedí oba dva zavření ve svých hradech v Brně a Znojmě, zatímco zbytku země vládne Bořivoj. Ti měli hodně pádný důvod zbavit se svého nevyzpytatelného bratrance.“
„Myslel jsem, že jsi před chvílí Oldřicha hájil jakýmsi zákonem. A víš co? Dej si vážně pozor na pusu, kanovníku. A tohle vyšetřování raději zastav dřív, než toho budeš litovat. Já nikomu nic neřeknu, ale nikdy nevíš, kdo bude za chvíli vládnout. Oba dobře víme, jak byl Břetislav popudlivý, ješitný a mstivý, když ho někdo jen trošku urazil. Ve skutečnosti mohl Lorka poslat kdokoliv odtud z Prahy, kdo nebyl spokojen s tím, jak se mu Břetislav (ne)odvděčil za jeho předchozí služby. Nezapomínej, že i on byl před osmi lety ve vyhnanství a měl tam sebou celé vojsko příznivců. Ti všichni čekali odměnu za svou věrnost, když se stal knížetem. Jenže odměn není tolik, jako zájemců. A při Břetislavově povaze stačila jen malá záminka, trochu vzteku, knížecí rozmar, aby u někoho nespokojenost přerostla v chuť po pomstě. Možná sedí vrah v hodovní síni! Běž a začni se vyptávat, jestli chceš. Ale beze mě.“
____________________________________
Další literatura a prameny:
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1999
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí (906–1197), Praha 2010
Bláhová, Marie; Hrdina, Karel (překl. a ed.): Kosmova kronika česká, Praha–Litomyšl 2005
Doplňky:
Kdo byl kníže Břetislav II.?
Šlo o nejstaršího syna českého krále Vratislava II. a prvního knížete osmé generace pokřtěných Přemyslovců. Jeho vláda (1092–1100) byla relativně pevná, protože byl nejen nejsilnější a s největší podporou velmožů, ale i nejstarší ze svého rodu a tedy knížetem dle platného stařešinského zákona. Přesto měl problémy zejména s určením svého nástupce, protože nechtěl nechat vládnout svého neoblíbeného bratrance Oldřicha Brněnského, který měl nastoupit po něm. Proto vehementně prosazoval svého nevlastního bratra Bořivoje a nechal mu ještě za svého života udělit Čechy v léno od císaře.
Proslul svárlivou povahou. Ještě za otcova života nechal zabít jeho důvěrníka a rádce Zderada, protože se cítil uražen jednou sarkastickou poznámkou. Stejně jako jeho stejnojmenný děd proslul jako chrabrý bojovník a vojevůdce, přestože nevyhrál žádnou velkou bitvu. Více než na zákulisní intriky spoléhal na sílu, moc a bezohlednou pomstu, pokud se mu někdo postavil do cesty. Přesto všechno byl uznávaným a u většiny Čechů snad i oblíbeným vládcem. Jeho vládou však začalo období svárlivosti typické častými změnami na knížecím stolci.
Kdo byl Kosmas a proč psal svou kroniku?
Ze životních osudů našeho prvního kronikáře známe jen zlomky, které sám zmínil ve své kronice. Narodil se kolem roku 1045, pravděpodobně v kněžské rodině. Tehdy ještě bývalo v Čechách běžné, že kněží měli ženu a děti. Výjimkou nebyl ani sám Kosmas. Základní vzdělání získal v Praze a teprve kolem roku 1074, tedy téměř ve 30 letech, se vydal na studia do ciziny. Studoval u mistra Franka v Lutychu, ale navštívil zřejmě i jiné školy ve Francii. Kanovníkem pražské kapituly se stal v roce 1090, kněžské svěcení však získal až roku 1099 od uherského arcibiskupa. Do té doby byl jen jáhnem.
Svou kroniku začal psát až v pozdním stáří kolem roku 1119, přičemž jeho dílo mělo být reakcí na nepříjemné poměry v Čechách právě po roce 1100, kdy se na českém stolci často střídala knížata podporována různými skupinami velmožů. Kosmas chtěl ukázat, jak si mají knížata i čeští páni vzít poučení z historie. Zemřel ve vysokém věku roku 1125, jímž také jeho kronika končí.
Vyobrazení kanovníka Kosmy v lipském rukopise jeho kroniky
