Království za koně Richard III. nenabízel, ale u Bosworthu přišel o vše. Obviňovali ho z vraždy dětí

Po potlačení Warwickova povstání a smrti slabého krále Jindřicha VI. roku 1471 uplynulo 12 let pod vládou Edwarda IV. z Yorku, během nichž se zdálo, že válečné časy patří minulosti. Problém nastal, když král Edward roku 1483 náhle zemřel v poměrně nízkém věku 41 let. V čase jeho panování získal velkou moc rod královny Alžběty Woodvillové, jejž většina ostatních mocných šlechticů v Anglii neměla v lásce, ale během králova života si netroufli proti němu vystoupit.

Nicméně panovník si nevraživost svého okolí vůči Woodvillům dobře uvědomoval a snad právě proto zvolil za lorda protektora (regenta) svých nezletilých synů Edwarda (V.) a Richarda nikoliv svou manželku ani její bratry, ale svého vlastního bratra Richarda, vévodu z Gloucesteru, který se v předchozích letech osvědčil jako mimořádně spolehlivý spojenec a po výtce čestný muž. Rozhodně neměl hrb, jaký mu připsal Shakespeare a všeobecně byl považován za pohledného a příjemného muže, jenž v době Edwardovy smrti dosáhl 31 let. Po nálezu jeho ostatků roku 2012 však vědci zjistili, že trpěl skoliózou (zakřivením) páteře, což ovšem neznamenalo hrb, ale jedno rameno měl výše než druhé. To mohlo způsobovat jistý estetický nesoulad, který proti němu zřejmě jeho nepřátelé a odpůrci používali, když ho chtěli očernit či urazit, takže Shakespeare ho pak zveličil do podoby hrbu.

Richard, na rozdíl od svého dalšího bratra George, vždy věrně hájil zájmy svého bratra Edwarda a obecně proslul jako dobrý rytíř v politice i na válečném poli. Abychom si ho však neidealizovali, ani on neváhal pro vlastní prospěch sáhnout občas k nevybíravým a krutým prostředkům, čímž ovšem nijak nevybočoval z morálního kreditu své doby. Nicméně ani Richard neměl moc rád Woodvilly a kvůli jejich rostoucí moci se svého času stáhl z Londýna na sever do svého oblíbeného Yorku.

Tam ovšem přišel o jednu zásadní událost – bratrovu smrt. Královnini příbuzní Richarda o bratrově smrti záměrně neinformovali a využili čas, aby si zajistili kontrolu nad královskou flotilou a pokladnou. Když se Richard dozvěděl, že se stal lordem protektorem, chvátal doprovodit mladé prince Edwarda (V.) a Richarda do Londýna, přičemž preventivně nechal pozatýkat tři blízké Woodvilly. Spojil se přitom se svým mocným bratrancem, lordem z Buckinghamu, čímž vytvořili Woodvillům mocnou protiváhu.

Zpočátku se zdálo, že Richard přeci jen nechá mladého Edwarda (V.) nakonec vládnout a připravoval jeho korunovaci. Regentství či protektorství mělo ostatně trvat pouhé dva roky, než dvanáctiletý chlapec dosáhne zletilosti, která se ve středověké Anglii uznávala od 14 let. Jenže během příprav korunovace dorazila k Richardovi zásadní, byť velmi pochybná informace, že manželství jeho bratra Edwarda s Alžbětou Woodvillovou je neplatné, protože král se už předtím tajně oženil s jinou ženou a toto manželství nebylo nikdy zneplatněno. Tím se všichni potomci Edwarda s Alžbětou stávali bastardy, kteří neměli právo na trůn. A kdo ho tedy měl držet místo nich? Samozřejmě Edwardův mladší bratr Richard z Gloucesteru.

Je otázka, zda Richard této pomluvě opravdu uvěřil, byť ji i dnešní historici považují spíše za nevěrohodnou. Zdá se pravděpodobnější, že Richard dal prostě průchod své nenávisti k Woodvillům a vlastní touze po moci, přičemž pochybná historka mu posloužila jako vítaná záminka. Namísto malého Edwarda, který je dodnes v historii označován za Edwarda V., ač ve skutečnosti nikdy nevládl, nechal tedy korunovat sám sebe jako Richarda III. a namísto protektorství se ujal samostatné vlády.

To by ještě samo o sobě nemuselo být tak strašné, ale kvůli zajištění svého pochybného práva rozjel král Richard kolotoč pochybných a těžko obhajitelných činů. Když bylo jasné, že Richard hodlá osobně usednout na trůn, postavil se proti němu jeho dosavadní příznivec lord Hastings, načež ho Richard nechal bez milosti popravit. Pár dní poté odeslal také příkaz na hrad Pontefract, aby popravili všechny tři zajaté Woodvilly.

Své malé synovce nechal Richard prý pro jejich vlastní bezpečí uklidit do Toweru a od té doby je nikdy nikdo nespatřil, nebo o tom aspoň nepodal věrohodné svědectví. Brzy se začalo šeptat, že Richard III. nechal dvanáctiletého Edwarda V. i jeho desetiletého bratra v Toweru zavraždit, aby ho nemohli ohrozit. Právě tento čin z něj učinil v očích Shakespeara a všech Richardových protivníků bezcharakterního démona, jehož je možné obvinit téměř z čehokoliv. Přitom není dodnes vůbec jisté, kdo vlastně nechal malé prince zavraždit. V 17. století se našly jejich kostry, ale na odstranění dědiců mohli mít zájem i jiní, nebo se někdo chtěl novopečenému králi prostě jen zalíbit a provedl ohavný zločin bez jeho vědomí. To už asi nikdy nezjistíme.

Zatímco byl Richard III. v červenci 1483 korunován, začala se proti němu utvářet silná opozice, které se nelíbil způsob, jak se zmocnil trůnu. Původně chtěli dosadit na trůn Edwarda V., ale když se začalo proslýchat, že je mrtvý, tak se objevil nový kandidát, Jindřich Tudor, hrabě z Richmondu, jenž sice nebyl Lancaster, ale byl s nimi přes matku vzdáleně spřízněn. Proto se k němu sbíhali příznivci rudé růže, angličtí političtí exulanti, kteří už dávno pozbyli naději. Shromažďoval je kolem sebe ve francouzské Bretani, kde pobýval dlouhá léta ve vyhnanství.

Richard III. navíc musel potlačit domácí vzpouru svého dosavadního spojence vévody z Buckinghamu, který se proti němu postavil z ne zcela jasných důvodů. Snad se chtěl sám zmocnit trůnu, ale proč tedy předtím inicioval Richardovu korunovaci? Nicméně vzpoura se nezdařila. Už koncem října ho královi lidé zajali a 1. listopadu král vydal rozkaz k popravě.

Už v té době, na podzim roku 1483, se pokusil Jindřich Tudor vylodit v Anglii a zmocnit se trůnu. Chtěl využít neklidné situace, ale nepodařilo se mu to. Podruhé to zkusil 7. srpna 1485 u břehů Walesu a tentokrát uspěl. Přijel však s nevelkým vojskem asi 2 500 mužů sestávajícím z anglických politických vyhnanců a převážně z francouzských žoldnéřů. Aby vůbec mohl pomýšlet na úspěch, potřeboval výrazně posílit, proto rozeslal všem možným příznivcům listy, že se k němu mají přidat, protože král Richard je zrádce, který zabil děti svého bratra a nemá právo na trůn. Velký úspěch však neměl. Výjimkou byl zkušený válečník lord z Oxfordu, dávný příznivce Lancasterů, který měl s Richardem osobní účty.

Ani král však nebyl bůhvíjak silný. Podpořil ho vlastně jen vévoda z Norfolku a váhající Northumberland. Největším problémem byl mocný lord Thomas Stanley a jeho bratr William, jimž král přestal věřit, proto držel v zajetí Thomasova syna. Oba bratři nakonec přitáhli s velkým vojskem, ale nepřidali se na žádnou stranu.

Pro Jindřicha Tudora bylo štěstí, že se k němu přidal lord z Oxfordu, protože on sám žádné zkušenosti s válkou neměl. Ani po všech posilách však tudorovské vojsko netvořilo více než 5 000 mužů.

Jenže ani k Richardovi se velmožové nesbíhali zrovna s nadšením. Král chtěl shromáždit vojsko v Nottinghamu, ale přidal se k němu z velkých lordů jen vévoda z Norfolku. Ostatní se většinou na něco vymluvili a pravda byla taková, že jim bylo v podstatě jedno, kdo korunu získá. Ani po čtrnáctileté pauze od poslední velké bitvy z nich nezmizela nechuť k válčení. Jeho zdánlivý příznivec hrabě z Northumberlandu, jenž vděčil Richardovi za mnoho, sice podle příkazu sbíral vojsko, ale zároveň hrál vlastní obojakou hru.

Zkušený válečník Richard III. měl k dispozici celkem 8 000 ozbrojenců. Jenže 3 000 z těchto vojáků patřilo váhajícímu Northumberlandovi, který nakonec přijel a měl tvořit zadní voj.

V jediné bitvě u Bosworthu se rozhodlo o tom, který rod bude sedět dalších 120 let na anglickém trůně. Kousek od nevysokého pahorku Ambion Hill (tyčí se do výšky 417 stop, tedy asi 140), kde se odehrál hlavní střet, stála dvě vojska Stanleyů s dalšími 3 000 vojáky a čekala. Kde přesně Stanleyové čekali, můžeme jen odhadovat, ale pravděpodobná se zdá poloha obou vojsk na jihu od pahorku blízko sebe.

Richard III. zkušeně zvolil za svou základnu vrcholek Ambion Hillu, kde očekával útok protivníků. Ráno 22. srpna 1485 před bitvou Richard vzkázal lordu Thomasovi, že pokud se k němu nepřipojí, dá jeho syna popravit. Posel však přinesl odpověď: „Mám i jiné syny a v této chvíli nejsem v rozpoložení, kdy bych se chtěl ke králi připojit.“ Rozzlobeného krále však jeho lordi přemluvili, aby popravu odložil až po bitvě, jinak by se Stanley hned přidal k nepříteli. Zkušený politik Thomas Stanley dobře odhadl královu pozici i reakci. Chtěl se přidat k Tudorovi, ale jen tehdy, když bude jasné, že zvítězí.

Přesný průběh bitvy neznáme, i když vojenští historici o něm mnohokrát spekulovali. Je zřejmé, že Richard seskupil vojsko do tří šiků, které však nerozvinul tradičně vedle sebe do linie, kde by tvořily střed se dvěma křídly, ale postavil je do poněkud nahuštěné formace za sebe. Přednímu voji velel lord z Norfolku, střední hlavní sílu ovládal sám král Richard, zatímco vzadu čekal nespolehlivý Northumberland. Jaký měl k nezvyklému uspořádání důvod? Nevíme přesně, ale širší formaci zřejmě nedovoloval bažinatý terén, nebo král hodlal udržet své voje pohromadě, jelikož vojska potenciálně nepřátelských Stanleyů stála ze dvou stran, zatímco Jindřich Tudor se zkušeným lordem Oxfordem se blížili z jihozápadu.

Rozhodující úder provedl právě Oxford velící pravděpodobně levému křídlu tudorovské armády. Podařilo se mu provést obchvat kolem Ambion Hillu a vyrazil proti přednímu voji vévody z Norfolku. Oxford zakázal svým mužům, aby postoupili dále než deset kroků za řady korouhví, čímž se mu podařilo udržet kompaktní řady, které postupovaly kryté střelbou z děl a luků na vršek Ambion Hillu, kde je očekával Norfolk. Mírné svahy pahorku umožňovaly postup směrem vzhůru, aniž by se muži příliš unavili. Na vrcholku pak naopak zatlačili Norfolkovi vojáky směrem na jihovýchodní svah k Ambion Farm, přičemž se odehrával tuhý asi půlhodinový boj, v němž padl sám vévoda z Norfolku.

Když to viděl král Richard, chtěl rozhodnout bitvu tím, že zaútočí přímo na Jindřicha Tudora. Ten mezitím postupoval za Oxfordem a chtěl se na jeho pravé straně spojit s Williamem Stanleym, jehož vojsko se také pohnulo kupředu, obešlo bratra Thomase a vydalo se pravděpodobně podpořit Tudorovce. Richard chtěl jejich spojení zabránit a snad se mu i podařilo dojet až k Tudorově družině, byť o tom mnozí pochybují.

V té chvíli totiž zasáhli Stanleyové a přidali se k Tudorovi, zatímco váhavý Northumberland zůstal stát. I proto král Richard v bitvě padl ubodán píkami a halapartnami obyčejných pěšáků. Koruna se mu prý zakutálela do křoví. Po zmíněném nálezu jeho ostatků vědci potvrdili četná zranění z boje, z nichž některá byla smrtelná. Jeho poslední slova nebyla „Království za koně!“, ale pravděpodobně „Zrada! Zrada! Zrada!“ To, když spatřil barvy Stanleyů útočit proti svým mužům. Stanley pak donesl korunu Jindřichu Tudorovi, který nastoupil na trůn jako Jindřich VII. (vládl 1485–1509) a založil novou královskou dynastii.

_________________________________

Další literatura:

Neillands, Robin: Války růží, Praha Naše vojsko 2011

Vodička, Pavel: Války růží, střet Lancasterů a Yorků 1455–1485, Praha Epocha 2021

Morgan, O. Kenneth a kol.: Dějiny Británie, Praha NLN 1999