Masakr na Libici kvůli cizoložnici aneb Důsledky krevní msty při vyvraždění Slavníkovců

Pojďme si připomenout slavníkovský mýtus, který je dodnes na stránkách většiny českých učebnic a šíří se v našich krajích již od dob Františka Palackého. V roce 950 prohrál český kníže Boleslav I. (vládl 935–972) pod Novým hradem svůj čtrnáctiletý boj s římským králem Otou I. a byl donucen se mu poddat. Oslabilo ho to údajně natolik, že toho využil k posílení svých pozic ve východních Čechách jistý Slavník, kníže kmene Charvátů (v jiné verzi Zličanů) podrobeného dříve Přemyslovci. Tento Slavník se prý natolik roztahoval, že zabral kromě východních i velkou část jižních Čech (hrady Chýnov, Doudleby, Netolice, jak vypočítává kronikář Kosmas), takže jeho panství převyšovalo svou rozlohou i území ovládané samotným Boleslavem I.

Slavník měl naštěstí za manželku Střezislavu, která snad pocházela z přemyslovského rodu, takže prozatím se vztahy mocných v české kotlině udržovaly v přátelském duchu. Dokonce i poté, co 18. března 981 Slavník odevzdal svou duši Bohu, mír zůstal zachován. Vlády se chopil jeho nejstarší syn Soběslav a o rok později se jeden z jeho mladších bratrů Vojtěch stal druhým pražským biskupem. Tím vstoupila na scénu nejznámější a nejdůležitější postava slavníkovských dějin.

Vztahy mezi oběma rody se prý začaly kazit kolem roku 987, když zemřela Přemyslovna Střezislava. Mladý kníže Soběslav už dříve provokativně razil na svých hradech Libice a Malín vlastní mince se svým jménem, čímž narušoval mincovní regál knížete Boleslava II. (vládl 972–999). Navíc se sám pražský biskup Vojtěch dostal s knížetem do ostrého sporu kvůli porušování několika závažných křesťanských zásad v české kotlině (mnohoženství, svatby kněžích, nedodržování půstu). Odešel proto nadvakrát do Říma a jednou dokonce vyhlásil nad Čechami klatbu.

Když odešel Vojtěch do Říma podruhé a jeho bratr Soběslav zrovna táhl v čele svého vojska na pomoc římskému králi Otovi III. proti polabským Slovanům, rozhodl se kníže Boleslav II. využít příležitosti, aby se vzpurnými Slavníkovci jednou provždy zatočil. Na svátek svého předchůdce svatého Václava, 28. září roku 995, poslal na Libici, hlavní sídlo Slavníkovců, české vojsko, které povraždilo čtyři přítomné Vojtěchovy bratry a Libici vypálilo do základů. Český kníže pak mohl zabrat jejich území a dokončit tak sjednocení mladého českého státu.

Jednotlivé detaily slavníkovského příběhu do sebe tak hezky zapadají, že bylo opravdu těžké jeho celistvost narušit. Musíme si však uvědomit, že se pohybujeme v „temném“ 10. století, o němž máme zprávy natolik útržkovité, že v české kotlině můžeme jménem identifikovat v drtivé většině jen členy vládnoucího rodu. A najednou máme před sebou příběh dalšího mocného rodu? Předem můžeme napovědět, že za to může osobnost svatého Vojtěcha.

Na základě výzkumů některých historiků a archeologů, z nichž jmenujme především Michala Lutovského, Zdeňka Petráně a Dušana Třeštíka, vyrostl před námi zhruba na přelomu tisíciletí příběh nový, ne tolik kruciální pro chod českých dějin, přesto zajímavě popisující situaci v české kotlině v 10. století.

Ještě český kníže Václav (vládl 921–935) ovládal pravděpodobně pouze území středních Čech. Až po něm jeho bratr Boleslav I., jemuž dala historie kvůli bratrovraždě přízvisko Ukrutný, rozšířil svou moc na celou českou kotlinu. Rozdíl byl především ve velikosti vojska, kterým mohl disponovat. Zatímco střední Čechy mohly uživit nanejvýš několik desítek, možná pár stovek bojovníků, z produkce celých Čech už jich mohl mít několik tisíc.

Pak Boleslav ještě ovládl severní část Moravy s centrem v Olomouci, dále na východ Krakovsko a takzvané Červené Hrady. Víme jistě, že v Krakově sídlila česká posádka, v ostatních místech ji můžeme předpokládat. Tímto směrem vedla totiž důležitá obchodní stezka, po které proudilo zboží (většinou otroci) až z daleké Córdoby ovládané Araby. Její ochranu svěřil pak kníže společně s hrady Libicí, Malínem a dalšími jistému Slavníkovi, možná svému příbuznému, protože ho považoval za svého loajálního bojovníka, nikoliv konkurenta.

Krize Boleslavovy říše však nastala po smrti knížete, když se vlády ujal jeho stejnojmenný syn Boleslav II. Pobožný (vládl 972–999). Polský kníže Měšek (vládl 960–992) dobyl určitě Krakovsko a zřejmě i Moravu. Boleslavova moc se tak opět zúžila jen na českou kotlinu. A navíc nebohý kníže zhruba v roce 992 těžce onemocněl, zřejmě raněn záchvatem mrtvice a nemohl se zvednout z lůžka.

Naprostá většina našich zpráv o Slavníkovi, jeho ženě a synech pochází ze dvou legend o svatém Vojtěchovi (asi 956–997) sepsaných nedlouho po jeho smrti. Především z nich pak zprávy převzal na začátku 12. století kronikář Kosmas. Nikdo z nich ovšem nenazývá Slavníkův rod Slavníkovci – toto pojmenování pochází až od Františka Palackého z 19. století. Zatímco jiné významné rody, jako Vršovce, Munice či Těptice, kronikář Kosmas běžně jmenuje, o Slavníkovcích nepíše. Známe prostě Slavníka, jeho ženu Střezislavu, dále pak jejich syny Soběslava a Vojtěcha a další čtyři syny zavražděné na Libici jen ve zmínce pod jménem Pobraslav, Pořej, Spytimír a Čáslav (možná po něm bylo pojmenováno město). Posledním pak je Slavníkův nemanželský syn Radim (Gaudentius), jenž věrně doprovázel Vojtěcha na jeho životní pouti a stal se prvním arcibiskupem hnězdenským. A to je vše. Pouhé dvě generace rodu, z nějž historici učinili vládnoucí rod knížecí.

Dejme však slovo opatovi Brunovi z Querfurtu, jenž je autorem druhé legendy o svatém Vojtěchovi: „Vojtěchův otec byl vznešený a velmi mocný, jeho država byla netknutá a majetek rozlehlý. Měl dostatek pozemských statků, spoustu poddaných lidí, dům plný zlata a stříbra, v němž hlučela početná čeleď. Ačkoli byl pánem země, přece nebyl nijak zvláštní člověk; zřídka se modlil, ale domovem u něho bylo vlídné milosrdenství, nedbal o cudnost, ale štědře se staral o chudé. Matka Vojtěcha byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená, spjatá důstojným sňatkem s důstojným manželem…“

Právě od Bruna pochází domněnka o rozlehlém Slavníkově panství a převeliké moci. Jenže Bruno nemohl znát poměry v českém knížectví a není pochyb o tom, že Slavník spravoval velké území a byl to bohatý velmož. Kosmas pak jeho bohatství ještě zveličil. Matoucí označení „pán země“ (dominus terrae) však neznačí samostatného vládce. Do jisté míry však můžeme odvodit příbuzenství s Přemyslovci, protože jistý řezenský mnich Kristián byl pravděpodobně bratrem vládnoucího Boleslava II. a nazval Vojtěcha ve svém zanechaném textu „nepos carissime“– nejdražší synovče. Jenže slovo nepos může vyjadřovat i jiný příbuzenský vztah. Je tedy otázkou, jestli pocházela z přemyslovského rodu Slavníkova manželka Střezislava, nebo naopak Slavník sám byl z nějaké vedlejší přemyslovské větve. To už jsou ale spekulace.

Důležité je, že Boleslav I. Slavníkovi věřil, proto mu svěřil do správy území kolem hlavní obchodní stezky. Když pak Slavník roku 981 zemřel, převzal ono území nejstarší syn Soběslav. Koncem osmdesátých let přišla krize, ne však kvůli smrti Střezislavy (987), ale spíš kvůli útokům Poláků. O nějakém soupeření Přemyslovců a Slavníkovců však nemáme žádné přímé zprávy a dokonce ani indicie. Zato máme zprávy o tom, jak byl Vojtěch nespokojen s poměry v Čechách. Mimo jiné kritizoval i obchod s otroky. Útočil tím ovšem na nejdůležitější zdroj přemyslovského bohatství, což bylo Boleslavovi II. hodně nepříjemné.

Dostáváme se k jádru příběhu spojeného s biskupem Vojtěchem. Tezi o tom, že s libickým vražděním přímo souvisí jeho příhoda s cizoložnicí, přinesl uznávaný medievalista Dušan Třeštík.

Jistá urozená žena se provdala za vlivného příslušníka některého z mocných rodů, snad Vršovců. Byla mu však nevěrná s jakýmsi klerikem a jednoho dne se na to přišlo. Žena si uvědomila, že je zle a přiběhla s pláčem za biskupem. Takový přečin se tehdy trestal smrtí. Biskup Vojtěch ji přijal pod svou ochranu, udělil jí církevní azyl a ukryl v klášteře sv. Jiří na Hradčanech. Dušan Třeštík se domnívá, že onen klerik, s nímž byla žena nevěrná, patřil k biskupovým mladým žákům. Možná i proto chtěl Vojtěch vzít jeho hřích na sebe a hrdě se postavit proti příbuzným zhrzeného manžela. Je zvykem, že mučedníci na sebe berou hříchy jiných. To mu naštěstí rozumně rozmluvil probošt Vilik. Vojtěch přesto vyšel ven a za nevěrnou ženu se postavil. Jenže Vršovci (?) tvrdě požadovali její vydání. Biskup rázně odmítl a řekl jim, ať ho raději zabijí. Jenže uražení příbuzní nechtěli a nemohli zabít biskupa, proto mu začali vyhrožovat, že se pomstí na jeho bratrech, jejich ženách, dětech a majetku. Tím se odvolali na zákon krevní msty, v kmenové společnosti obvyklý. Za činy jakéhokoliv člověka nesl odpovědnost celý rod.

Už nepomohlo, že mezitím jakýsi zrádce vyvedl cizoložnici z kláštera a vydal ji do rukou manžela. Ten se zdráhal setnout jí hlavu, až to za něj učinil nějaký obyčejný pacholek, který byl poblíž. Biskup Vojtěch nedlouho poté odešel i s nevlastním bratrem Radimem do Říma.

Tím se dostáváme do kritického roku 995, kdy senior Vojtěchova rodu Soběslav hodlal vytáhnout na pomoc králi Otovi III. proti Luticům. Netáhl ovšem v čele vlastního vojska, jak se domnívali dříve historikové, ale pouze zařadil svoji družinu do vojska Boleslavova. Sám kníže byl těžce nemocen, takže na výpravu osobně vytáhnout nemohl, ale podle Bruna z Querfurtu dal Soběslavovi záruku, že až do návratu ochrání jeho bratry a majetek před nepřáteli. Jenže kníže slovo nedodržel. „[Vojtěchovi bratři] uvěří tedy přísaze; nač by ji křesťané dávali, kdyby v ní křesťanští bratři křesťana Vojtěcha nespatřovali záruku míru? Lid svobodně chodil po polích, po daném slibu nemyslel na boj. I hrad velmi blízký záhubě se cítí bezpečný. Avšak tu náhle přišli nepřátelé, rozprášili lid a oblehli hrad. V pátek, o vigilii převzácného mučedníka Václava (28. září), začali boj, a i v sám sváteční den bojovně pokračovali v obléhání. Nic nebylo platno, že obyvatelé hradu žádali, aby se světil sváteční den, ti zvenčí proti nim vrhali pyšná slova: ,Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav.’ Později, třebaže se zmocnili hradu, stihl je za jízlivá slova trest. Neboť mečem obyvatel hradu padlo ten den mnoho nepřátelských hlav a všichni, kdo byli při tom, buď odpočívají mrtvi, nebo oslepli a rozprášeni bídně žijí. Pobořený hrad podlehl místní válce, rodiny byly roztrhány bědným vyhnanstvím, všechny statky padly do rukou nepřátel … čtyři bratři svatého muže, udatní v boji a neznající, co je ústup, na radu klerika Radly zahodili zbraně, jež málo zmohly a uchýlivše se do kostela, přijali smrt potupnou v lidských očích, touž smrt, která se v boji pokládá za krásnou.“

Byli to ti stejní nepřátelé, kteří před nedávnem přísahali, že se pomstí na Vojtěchových bratřích? Nemůžeme říct s jistotou, že zaútočili právě Vršovci, ale téměř jistě to nebyl nebohý Boleslav II.

Kníže totiž v té době ležel pravděpodobně s těžkou nemocí na lůžku a provinil se hlavně tím, že majetek a životy příslušníků Slavníkova rodu neochránil, přestože to slíbil. Možná kvůli nemoci nemohl nic dělat, nebo zkrátka nechtěl, snad pro spory s Vojtěchem. Právě tuhle vinu mu soudobí legendisté nevybíravě předhazují. Moderní historici ovšem Boleslava přímo obviňují z rozpoutání celého incidentu. Jenže Boleslav neměl nejmenší důvod se Soběslavovým bratrům mstít.

Příběh o krevní mstě je tedy jistě zajímavý, ale v české kotlině 10. století zřejmě nijak neobvyklý. Kdyby zavraždění nebyli shodou okolností příbuzní svatého Vojtěcha, pravděpodobně bychom dnes o libickém vraždění vůbec nevěděli.

__________________________________

Další literatura:

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk: Slavníkovci, Praha 2004

Třeštík, Dušan: Proč byli vyvražděni Slavníkovci, in: Slavníkovci v českých dějinách, Kutná Hora 2007

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997