Šlechtic a kapitán Johanky z Arku uctíval ďábla a provozoval černou magii, obětoval stovky dětí

Ocitáme se v době, kdy se stoletá válka už chýlila ke konci. Francouzi tvrdě tlačili Angličany pryč ze své země. Díky Johance z Arku, Panně Orleanské, se válečné štěstí obrátilo. I poté, co shořela na hranici, zůstali její kapitáni věrni odkazu Panny. Kromě jednoho z nich, Gillese de Rais, který upadl natolik, že se stal postrachem. Říkalo se, že má spolky s ďáblem. (O samotné Johance z Arku si můžete více přečíst v článku Kdo poslal Pannu Orleánskou.)

Příběh hromadného vraha dětí začal v době, kdy se setkal s jistým italským šarlatánem. Zkusme si představit, jak jejich první setkání mohlo vypadat, byť přesné záznamy o tom pochopitelně nemáme. „Padej pryč a už se nevracej,“ zavrčel na něj strážný, když ho vykopl do noci za bránu města Tours, která se s rachotem zavřela. Prelati vlastně mohl mluvit o štěstí, že ho tentokrát nezavřeli. Jeho kejkle s černou magií v krčmách často přilákaly nežádoucí pozornost městské stráže. Ale pozor, brána se znovu pootevřela. Na hezkém vraníkovi z ní vyjel honosně vypadající muž, který za sebou vedl dalšího osedlaného koně.

„Hej Taliáne, pojď sem!“ Prelati opatrně udělal pár kroků směrem k jezdci. „Viděl jsem, co jsi předváděl tam v hospodě. Zdá se, že máš talent na vyvolávání duchů a démonů. Umíš ještě něco navíc?“ Prelati nezaváhal ani vteřinu: „Jsem nejlepší, pane.“

„A co samotného Lucifera? Toho by sis troufl přivolat?“

„I s tím už jsem se setkal, ale bude to chtít trochu času a hodně prostředků.“

„O to se nemusíš bát.“ Jezdec mu hodil šest zlaťáků. „Tady máš zálohu a nasedni na koně. Můj pán tě rád přijme do svých služeb na hradě Tiffauges.“

S jezdcem se brzy seznámili a padli si do noty. Jmenoval se Eustache Blanchet a byl ve službách mocného pána Gillese de Rais, barona s nespočtem hradů, vesnic a dalších výnosných pozemků. Prelati cítil, že se mu plní další životní sen. Po dvou letech marného potloukání po tavernách a malých dvorech bezvýznamných šlechticů konečně zase našel bohatého mecenáše, který ho královsky zaopatří, když mu on poskytne své umění.

Cestou vymysleli s Blanchetem přijatelnou historku, že prý se potkali až v daleké Florencii, kde ho Eustache musel vyplatit ze služeb bohatého obchodníka, když poznal, jak zázračnými schopnostmi v oblasti černé magie oplývá. Prelati ostatně skutečně z Florencie pocházel, takže to bude znít věrohodně. Pochopitelně se nemínil šířit o tom, že ho tam i v dalších italských městech hledají četní šlechtici i měšťané a chtějí ho pověsit za příliš mnoho podvodů. To proto musel utéct do téhle prokleté země, která je už snad sto let ve válce s Anglií. Prelati dobře věděl, že v chaosu a bezvládí se takovým, jako je on, podaří vždy lépe ukrýt.

Jeli dva dny a dvě noci a Blanchet zatím nechtěl Prelatimu o svém pánovi moc prozradit. Kromě toho, že je sice nesmírně bohatý na pozemky, ale dostal se do jakýchsi finančních obtíží, proto potřebuje vyrobit zlato. A nebojí se přivolat na pomoc ďábla. Jenže se to zatím nikdy nepodařilo. Jednou už prý satan málem přišel, ale pan de Rais se polekal kroků na střeše, pokřižoval se a začal se modlit. Tím ovšem celou věc nejen pokazil, ale temné síly svým modlením tak naštval, že najatý vyvolávač řval hrůzou a baron de Rais s dalším společníkem strachy vyskočili z okna. „On je tak pobožný?“ zeptal se udiveně Prelati. „Popravdě někdy mu sám nerozumím,“ odpověděl opatrně Blanchet. „Vypadá, jako by nevěděl, co chce, ale jde neochvějně za svým cílem. Netouží vlastně po moci ani po penězích, ale chce se pouze bavit. Užívat si a naplňovat Boží záměry. Však ho sám poznáš.“

Když byl poprvé uveden k baronovi de Rais, udivilo ho, s jakým klidem, hraničícím až téměř s nezájmem, ho pán přijal. Čekal nervózního nadšeného blázna, pídícího se po senzacích a úspěších. Zatím ho v křesle čekal vysoký svalnatý asi pětatřicetiletý muž plavých vlasů s bradou podle tehdejší módy hladce vyholenou, v jehož očích se zračila lhostejnost, sebejistota a smíření s osudem. „Řekli mi, že umíš přivolat pána pekel,“ pravil bez okolků. „Musím ho obtěžovat s tak nicotnou žádostí, jako je zlato. Vím, že peníze nejsou dílem Božím, a proto nejsou důležité. Přesto je zrovna teď naléhavě potřebuji.“ Prelati se na tuhle chvíli dlouho připravoval. „Milosti, můžeme na to jít třeba hned. Dovolil jsem si již navštívit vaši laboratoř a vše připravit.“

Prelati si dal na svém představení záležet. Vyznal se v kovech, prášcích a tekutinách, takže roztodivně měnily barvu, dokázal malovat všelijaké magické obrazce a zaříkávat tajemným hlasem. De Rais se přitom snažil vypadat nezúčastněně, ale bylo vidět, že ho to zaujalo. Asi po dvou hodinách prohlásil Prelati: „Kníže temnot je připraven přijít. Jste i vy připraveni se s ním setkat?“ De Rais však zavrtěl hlavou: „Potřebuji jen zlato. Netoužím měřit síly s ďáblem.“ Nato vyšel ven z místnosti. Za pár minut se ozvalo: „Milosti! Milosti, úspěch! Je tady! Hromada zlata!“ Než však Prelati přivedl pána dovnitř, změnil zlomyslný satanáš zlato v hromadu listí. Ital se na pána zkroušeně podíval. „To nic, už jsem zažil i horší neúspěchy.“

Od těch dob se troufalý šikovný Ital stal de Raisovým předním mágem. Uměl se vetřít i do přízně jeho služebníků, kteří v něm brzy vycítili člověka svého druhu. Oni všichni tady byli jen proto, aby zneužili pánových slabostí ve svůj prospěch. A nejeden z nich už si na tom nahrabal jmění. Už za pár dnů se Prelati dozvěděl pánovo největší tajemství a neukojitelnou slabost. Téměř každý den baron de Rais rituálně obětoval jedno dítě z okolí.

Děti, většinou chlapce, sháněli baronovi sluhové. Brali nejen opuštěné kluky z ulice, které lákali na cukrátka, ale mnohokrát řekli rodičům, že pán hledá chlapce do služby. „Bude z něj páže,“ říkali. V těžkých válečných dobách bylo mnoho rodin, které se rády zbavily hladového krku. Synův osud je pak obvykle nezajímal, a když ano, tak se baronovi sluhové nějak obratně vymluvili.

Mazaný Ital byl příliš protřelý parchant, než aby ho taková věc rozhodila. Jen se podivil, jak takový člověk mohl vycházet s proslulou Pannou Johankou. Blanchet mu to jednou večer u vína vysvětlil. „Byli jako den a noc. Protiklady, které se přitahují. Okouzlila ho svou čistotou a zápalem. Našel pevný bod v tomhle jinak zkaženém světě. Když ji zajali Angličané, prosil krále, aby ji vykoupil. Ale král ho zklamal, vlastně Pannu opustil. Můj pán se ji snažil osvobodit sám, ale neměl šanci. Když ji upálili, strašlivě ho to zlomilo. Ostatně myslím, že je to hlavní důvod, proč teď dělá tak podivné věci.“

Prelati pokýval hlavou a vymyslel, jak pánovu úchylku na krásné malé chlapce spojit se svým „posláním“. Namluvil de Raisovi, že ďábel požaduje za zlato oběti dětí. Do této chvíle baron vlastně obětovával chlapce Bohu. Namlouval si, že je Boží posel, který posílá neviňátka přímo do nebe. Nicméně spolek s ďáblem potřeboval a jakékoliv morální zásady se mu dávno rozpadly v prach, měl-li vůbec kdy jaké.

Šikovný italský čaroděj pokračoval ve svých úspěšných představeních a pán byl kupodivu spokojen, i když žádné zlato od ďábla nepřicházelo. Měl totiž skutečně úchylnou zálibu v zabíjení, která se časem stále prohlubovala. Už nemohl vydržet ani den, aniž by zabil dítě. Jejich hlavičky si stavěl vedle sebe na stůl a porovnával, která z nich je krásnější. Namlouval si, že je zabil pro vyšší dobro a říkal tomu mystérium. Zatímco dříve jejich ostatky zakopával, teď už se ani nesnažil. Jednou ho Prelati přistihl, jak s těmi hlavami mluví: „Mí drazí pozemští andílci! Krásní cherubíni! Řekněte mi, co vám mám přinést? Jak to vypadá v nebi? Řekněte! Čekejte tam na mě!“

Bylo jen ironií těch těžkých dob, že baron de Rais nakonec nebyl zatčen kvůli vraždám, ač si o nich už špitali i vrabci na střeše. Lidé v okolí už tušili, kam se ztrácí děti, ale proti mocnému pánovi nemohli nic dělat. Gillese de Rais dostaly jeho dluhy. Hamižní přátelé i nepřátelé mu sebrali postupně všechno jmění, které zdědil po předcích. Každý si urval, co mohl. Gillese pozemské statky nezajímaly. Potřeboval je jen k naplňování mystérií, po kterých toužil. Ani nantský biskup Jan Malestroit ho původně nechtěl zatknout kvůli vraždám, ale kvůli majetku. Chtěl získat vše, co šílenému baronovi zbylo, a tak hledal záminku, jak by ho mohl dostat před soud. Začal slídit kolem něj a shromažďovat důkazy o jeho bezbožných činech. Když se konečně odvážil ho zatknout a předat inkvizici, zlomili ho snadno. Nebohý de Rais se ke všemu přiznal a soudní tribunál trnul v hrůze, když jim baron líčil, čeho se dopustil. Neměli tušení, jak děsivého rozsahu jeho skutky nabyly. Mezi lety 1435 a 1440 zabil stovky malých chlapců. Přesné číslo se nedalo zjistit.

Většině jeho sluhů se podařilo včas utéct, ale Prelatiho zatkli. Ochotně vypovídal a dokonce přiznal, že ďábla vyvolával jen on sám. Baron s tím prý neměl nic společného. Přesto nakonec vyvázl s vězením a později se stal dvorním astrologem jiného bohatého pána, Reného z Anjou. Gilles de Rais skončil na šibenici a jeho mrtvé tělo pak shořelo na hranici se dvěma sluhy, které se podařilo zadržet. Před smrtí se kál a těžce litoval svých činů. Příliš pozdě.

Doplněk na konec

Bývalý králův maršálek Gilles de Rais (asi 1404–1440) zanechal hlubokou stopu ve francouzské historii. Stal se postrachem všech rodičů, kteří jeho příběhem ještě po staletí strašili své děti. V legendách mu přimysleli ďábelský vzhled, havranově černé vlasy a pěstěný vous, podle něhož dostal přízvisko Modrovous, i když ve skutečnosti byl zřejmě opravdu spíše plavovlasý a bezvousý. Jeho podivná mentalita, pro moderního člověka téměř nepochopitelná, vyšla z jeho šlechtické výchovy. V dětství mu bylo dovoleno téměř vše. Když jeho rodiče zemřeli, vzal si jej do péče děd Jean de Craon, který ho učinil univerzálním dědicem a rozmazlil ho. Tak získal své pohádkové bohatství. Byl nejspíš homosexuál, ale ve skutečnosti neměl rád ani ženy ani muže. Chtěl si pouze užívat. Jeho jedinou životní láskou byla pouze Panna Johanka, kterou ale obdivoval čistě platonicky pro její silnou osobnost.

___________________________________________

Literatura:

Kovařík, Jiří: Rytířské bitvy a osudy III., Čas stoleté války 1356–1450, Akcent Praha 2017

Hyatte, Reginald: Laughter for the Devil: The Trials of Gilles De Rais, Companion-In-Arms of Joan of Arc (1440). Fairleigh Dickinson Univ Press 1984

Bordonove, Georges: Gilles de Rais. Pygmalion 2001

Bataille, Georges: The Trial of Gilles de Rais. Amok Books 1996