Obležení Kutné Hory aneb Jak si Habsburk vylámal zuby na stříbrné pokladnici Přemyslovců

Rudolf Habsburský zemřel roku 1291 v době, kdy už se zdálo, že spory mezi oběma rody jsou minulostí. Mladý český král Václav II. (vládl 1283–1305) netoužil po pomstě za smrt svého otce na Moravském poli, přičemž byl šťastně ženatý s Gutou Habsburskou, dcerou právě zesnulého římského krále.

Jenže situace nebyla tak jednoduchá. Po Rudolfovi měl původně nastoupit na římský trůn jeho oblíbený stejnojmenný mladší syn, který však nečekaně zesnul o rok dříve než jeho otec. A tak měl místo něj nastoupit starší Albrecht, který však byl velmi protivný a neoblíbený – opak svého zesnulého bratra. Měl ho zvolit sbor sedmi volitelů (kurfiřtů), z nichž jedním byl český král.

Albrecht Habsburský měl povahu buldoka: vynikal rozhodností i trpělivostí, vyzařovala z něj energie a dokázal tvrdě prosadit svoji vůli. Na druhé straně však měl drsný, nevázaný charakter, postrádal dobré a přátelské způsoby a mnozí současníci mu vyčítali hamižnost a bezohlednost. Navíc byl údajně velmi nevzhledný až ošklivý. Takového člověka kurfiřti nemínili pustit na římský trůn, zvláště proto, že by tím nebývale vzrostla už tak přebujelá moc Habsburků.

Snad nejvíce ze všech Albrechta nesnášel český král Václav, známý svou zbožností a jistou jemnou plachostí, jež mu nedovolovala drsného Habsburka přijmout za přítele. Pak zemřel starý král Rudolf a jednání o volbě nového krále trvala téměř celý rok. Strhnout na svou stranu proti Albrechtovi i zbylé kurfiřty Václavovi nedělalo příliš problémů, složitější už bylo najít vhodného protikandidáta. Nakonec ho nalezli v osobě nepříliš významného hraběte Adolfa Nasavského, který byl v květnu 1292 bez problémů zvolen novým římským králem.

Jenže Adolf prosazoval dost nevybíravou a sobeckou politiku, což se kurfiřtům během několika let zajedlo a český král nakonec uznal, že bude lepší smířit se s Albrechtem. Kurfiřti prohlásili roku 1298 Adolfa za sesazeného a na jeho místo dosadili podruhé v historii Habsburka. Ten ještě stihl porazit svého soka ve velké bitvě u Göllheimu, kde Adolf dokonce padl, takže Albrechtovo zvolení nemohl nikdo zpochybnit.

Zdálo se, že by se situace mohl uklidnit, protože všichni dosáhli svého. Ale k hlavnímu střetu Albrechta s Václavem mělo teprve dojít. Následujících pět let se nicméně oba vladaři zabývali vlastními záležitostmi. Albrecht se zapletl do složitých sporů na hranicích s Francií, ale nakonec svůj marný zápas na „západní frontě“ vzdal a roku 1303 obrátil zrak zpět na východ. Určitě ho ten pohled nepotěšil. Český král Václav se zrovna ženil s mladičkou polskou princeznou Eliškou Rejčkou, aby tím potvrdil svůj nárok na polskou korunu, kterou si nechal posadit na hlavu už roku 1300. A jeho mladý syn, budoucí Václav III., zatím seděl v Budíně jako uherský král. Začala se rýsovat nepříjemná přemyslovská velmoc, která by vážně ohrozila habsburské pozice ve střední Evropě.

Albrecht se rozhodl, že to tak nemůže nechat a vyhlásil další kolo přemyslovsko-habsburského zápasu. Předložil Václavovi nesmlouvavé požadavky: měl se vzdát uherského království, vydat mu zastavené Míšeňsko a Chebsko, vzdát se i polských území, a jako vrchol podřízenosti odevzdat Habsburkovi na šest let všechny příjmy z kutnohorských stříbrných dolů, v té době nejbohatších v zaalpské Evropě. Zvláště ten poslední požadavek byl jasnou provokací a výzvou k boji. Obě strany si začaly zajišťovat spojence.

Albrecht začal především tlakem v Uhrách, kde podpořil Karla z Anjou, protivníka Přemyslovců v boji o uherský trůn. V tom byl poměrně úspěšný, protože v Uhrách vládly divoké poměry a snahy Přemyslovců o svatoštěpánskou korunu byly od začátku neuváženým dobrodružstvím. A tak musel Václav II. jet roku 1304 se silným českým vojskem do Budína vyzvednout svého patnáctiletého syna, než ho nějaká mocná klika uherských magnátů smete i s trůnem a korunou. Oba Václavové se s uherskými korunovačními klenoty vrátili koncem srpna do Prahy.

Proto zvolil římský král přímější taktiku a na začátku října vpadl od jihu do Čech „…a postaviv stany u Budějovic, čekal tam na svého syna, vévodu rakouského. Zatím vévoda rakouský s Uhry, Bulhary a pohany, provázen ukrutností, dral se dravou dravostí Moravou a zanechal tam příšerné stopy své zmužilosti a svého vítězství, po staletí neslýchané. Neboť zahubil mečem a ohněm na čtyři tisíce lidí obojího pohlaví; také zástupy panen a paní a ostatních žen bídně vyvedlo za zemské hranice ono strašné pohanské vojsko.“ Takto poprvé přibližuje Zbraslavská kronika budoucího českého krále Rudolfa, protože oním vévodou rakouským a Albrechtovým synem byl právě on. Jakkoliv kronikář podle středověkého zvyku záměrně přehání, zanechalo řádění habsburského vojska v Čechách i na Moravě jistě hluboké stopy. Jestliže snad Albrecht čekal, že se k němu v tažení proti králi přidá část české šlechty, jako před lety k jeho otci v boji proti Přemyslu Otakarovi II., pak se šeredně zmýlil. Pravděpodobně však nebyl tak naivní. Bylo mu jasné, že šlechta bude stát za svým oblíbeným a mocným králem Václavem, a usiloval spíše o nějaké významné vítězství, které by mu dalo nad protivníkem dostatečnou převahu a dobrou pozici k vyjednávání, či přesněji řečeno vydírání.

Sílu vojska na to měl Albrecht se svými uherskými spojenci dostatečnou, ale Václav mu nedopřál ani tuhle radost. Oba Habsburkové se sice spojili u Budějovic a pokračovali na sever směrem na Kutnou Horu, ale ani to nevyprovokovalo Přemyslovce k odvetnému tažení. České posádky se uzavřely do svých hradů a měst, přičemž nechaly Habsburky, ať si plení méně významné vesnice, z nichž velkou část lidí i zboží stáhli k sobě do opevnění. Tak habsburské vojsko řádilo několik týdnů, ale nedosáhlo vlastně ničeho. Habsburkové se proto rozhodli oblehnout Kutnou Horu, pokladnici Českého království, s nadějí, že tím vyprovokují Václava k nějaké akci, aby ho mohli „spravedlivě“ porazit v bitvě.

„…přitáhli ke Kutné Hoře a zřídili tábor na místě, které doporučovala utěšenost lučin, majíce na severní straně řeku Labe. Tak také potok (Malešovský) tekoucí mimo Kutnou Horu a protékající nepřátelským táborem, podivuhodně lahodil jejich zrakům a lákal je, … takže dráždil žízeň těch, kteří chtěli pít.“ Krále Václava nevyprovokovali, ale Malešovský potok se měl stát jejich zhoubou. Kutná Hora byla tehdy ve svých počátcích, protože stříbro se nalezlo teprve nedávno. Přes překotný rozvoj zatím nestihli měšťané ani král vybudovat žádné pevné hradby a zdejší horníci měli evidentně strach, že by je Habsburkové mohli svou silou přehrnout. A tak vymysleli způsob, jak se jich zbavit, který vešel do dějin.

„Neboť četní horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty vytékající z jam a z hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku, z kterého oni dosti hojně pili, takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno oním jedem. (…). Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili. A nemělo úspěch nic z toho, oč se tehdy pokusili proti Kutné Hoře, třebas jen slabými ploty ohrazené. Zatím, protože bylo třeba zabíjet kruté netvory krutými střelami, umístil český král slavné šiky bojovníků, které už dávno sebral, po městech, tvrzích a po kraji.“

Známá trpělivost Václava II. přinesla své ovoce. Někdo by to ovšem mohl nazvat zbabělostí, ale jistě to byl vychytralý tah. Ukázalo se totiž, že celou dobu vlastně jen čekal se shromážděným vojskem na vhodný okamžik, který přišel právě tehdy, když se bojovníci pod habsburským praporem přiotrávili struskou z potoka. V té chvíli Václav vytáhl z Prahy ke Kutné Hoře a chtěl dát Habsburkům jejich bitvu, po které tak dlouho toužili. Jenže už nebylo, s kým by ji svedl. Říšští i uherští vojáci prchali zmateným úprkem zpět do svých domovů, jak jim zdraví dovolilo. České vojsko mělo lehkou práci, když doráželo roztroušené šiky nepřátel. Pro Habsburky tak skončilo celé tažení trapným fiaskem a ostudou.

Habsbursko-přemyslovský zápas však ještě nekončil. Václav II. zemřel už příští rok ve věku pouhých 34 let. Před smrtí se mu už nepodařilo sjednat mírovou smlouvu s Habsburky, a tak ji musel dotáhnout do konce jeho syn Václav III. Mladý král však řešil hlavně problémy v Polsku, kam se chtěl vydat v srpnu 1306 v čele silného vojska. Hned na začátku tažení byl ovšem v Olomouci zavražděn. Stalo se tak na příkaz římského krále, který tak netradičním způsobem uzavřel letitý spor mezi oběma rody? Je to možné, ale spíše nepravděpodobné, protože chybí jakékoliv důkazy.

Přemyslovci definitivně skončili svoji pouť dějinami, zatímco pro Habsburky začal dvouletý zápas o osiřelý český královský trůn. Ten vedl ve jménu svých synů především římský král Albrecht. Podařilo se mu prosadit na trůn již zmiňovaného Rudolfa, když na podzim roku 1306 opět přitáhl do Čech v čele silného vojska. Čeští pánové se bez odporu podrobili. Ale když i Rudolf do roka zemřel, nepodařilo se už Habsburkovi svého dalšího syna Fridricha na trůn protlačit. Již potřetí v krátké době vytáhlo habsburské vojsko do Čech, ale než mohl Fridrich v jeho čele dosáhnout úspěchu, byl jeho neoblíbený otec Albrecht v květnu 1308 zavražděn. Vrahem byl Albrechtův synovec Jan zvaným Parricida (Vrah příbuzných), jemuž nerudný strýc upíral právo na rodinné dědictví, protože upřednostňoval své vlastní syny.

Říká se, že s čím kdo zachází, tím také schází. Albrecht Habsburský po sobě nezanechal mnoho truchlících přátel. Jeho smrti želela snad pouze věrná manželka a synové, jež zanechal v nelehké situaci. Přes všechnu snahu a buldočí bojovnost nedosáhla nakonec úspěchu ani Albrechtova nekompromisní politika. Naopak, kvůli ní proti sobě spíše poštval i bývalé přátele a spojence. Habsburkové na dlouhou dobu po jeho smrti klesli mezi „obyčejná“ říšská knížata. Teprve po 130 letech se jim podařilo znovu dosáhnout na římský trůn. Pak už se ho ovšem nepustili.

___________________________________

Další literatura:

Jan, Libor: Václav II., král na stříbrném trůnu, Praha 2015

Žemlička, Josef: Konec Přemyslovců, skladba a fungování jejich pozdní monarchie, Praha 2020

Dvořáčkova-Malá, Dana: Královský dvůr Václava II., Praha 2011