Rozpadlé dědictví opavských Přemyslovců aneb Fascinující příběh bastardů, kteří zmizeli v zapomnění

Příběh opavských Přemyslovců se dá rozdělit do tří částí. První z nich představuje trochu zoufalý boj Mikuláše I., druhá vrchol moci za Mikuláše II. ve službách lucemburských králů. O třetím úseku (1365–1521) už se zmíníme jen letmo, protože došlo k postupnému drobení jeho dědictví a postupný ústup ze slávy a vydobytých pozic.

První řádky příběhu Mikuláše I. (asi 1255–1318) se začaly psát roku 1260, kdy sedmadvacetiletý král Přemysl Otakar II. definitivně pochopil, že už nemůže mít žádné legální potomky se svojí starou manželkou – bylo jí 55 let. Potřeboval dědice trůnu, proto chtěl využít svých dobrých vztahů s Římem a požádal papeže Alexandra IV., aby uznal práva jeho nemanželských dětí, především syna Mikuláše, jehož matkou byla rakouská šlechtična Anežka z Kuenrigu. Svatý otec mu však vyhověl pouze napůl. Uznal Přemysla za legálního otce levobočků a s tím jim přiznal všechna práva na tituly a dědictví, ale s výjimkou české královské koruny.

Papež totiž nechtěl svého spojence úplně zklamat, ale ani ho zbytečně posílit. Tohle šalamounské rozhodnutí vytvořilo v Čechách do té doby nevídanou situaci. Nešlo ani tak o to, že král zapudil svou manželku a vzal si z politických důvodů novou, mladší a hezčí – vnučku uherského krále Kunhutu. Podstatné bylo, že v českých zemích náhle žili legální potomci krále, kteří nemohli zdědit trůn, a tak bylo nutné je zaopatřit jiným způsobem. Přitom to nebyli vlastně ani šlechtici ani panovníci, ale něco mezitím. Dcery Přemysl výhodně provdal, zatímco synu Mikulášovi přiznal titul pán Opavy. To ovšem zdaleka neznamenalo, že Mikuláš v této okrajové provincii skutečně vládl, nicméně z ní mohl pobírat výnosy asi 3000 hřiven.

Osudy opavského pána jsou nám až do smrti jeho otce téměř neznámé, ale je zřejmé, že nejpozději poté, co se Přemyslovi roku 1271 narodil z druhého manželství legální syn Václav, byl Mikuláš odsunut na vedlejší kolej, což ovšem jako bastard, byť legální, musel pokorně přijmout.

Mikulášův zápas o dědictví začal po smrti Přemysla, který zahynul v bitvě na Moravském poli proti římskému králi Rudolfovi Habsburskému roku 1278. Nevlastní syn bojoval po jeho boku a po nešťastné prohře padl do habsburského zajetí. Počítal, že se vykoupí ze zisků „svého“ Opavska, ale plány mu zkřížila nevlastní matka Kunhuta, která si zabrala tuto provincii pro sebe a vybudovala si tam úctyhodný dvůr z pozůstalých příznivců padlého krále.

Zřejmě to považovala za klidný kraj příhodně ležící v dalekém ústraní od neklidné Prahy. Opavští měšťané, okolní šlechtici i duchovní preláti byli z její přítomnosti zprvu nadšení, protože to pokládali za čest a pozvednutí prestiže svého území. Jenže Kunhuta udělala chybu, když si na hrad Hradec nedaleko Opavy přivedla i svého milence démonizovaného Záviše z Falkenštejna, v němž mnozí viděli hlavního viníka porážky na Moravském poli. Královna vdova svůj vztah k novému favoritovi nijak neskrývala, což vzbudilo všeobecné pohoršení.

Mikuláš I. byl propuštěn ze zajetí roku 1281, i když není jasné, kdo za něj vlastně zaplatil výkupné. Možná to byli právě nespokojení opavští měšťané, či protizávišovsky naladění šlechtici, ale možná ho také omilostnil sám Rudolf Habsburský, jemuž začal Závišův rostoucí vliv dost vadit. Tak se dostal Mikuláš vlastně mimoděk do vleku habsburské politiky, protože římský král ho využil jako páku k prosazení svých zájmů. Nedá se to chápat, jako nějaká zrada na otcových idejích, protože Mikuláš v té chvíli vlastně jiného spojence neměl a musel využít toho, co se mu nabízelo, pokud nechtěl zůstat opominutý v ústraní či dokonce v zajetí.

Podařilo se mu vypudit z Opavska macechu i s milencem ještě téhož roku, a to za vydatné pomoci opavských stavů. Poprvé se tak ujal skutečné vlády nad územím, které však v té době ještě nemělo status oficiální status vévodství, ale bylo stále nejasně určenou provincií.

Mikulášova první vláda na Opavsku trvala více než deset let, ale nebyla klidná ani bezproblémová. Dva roky se snažil svědomitě plnit vladařské povinnosti, což nebylo v království sužovaném faktickým bezvládím snadné. Nicméně větší problémy nastaly, když se z braniborského zajetí vrátil roku 1283 jeho nevlastní bratr Václav II., ujal se vlády nad Českým královstvím, ovšem ve svých 12 letech snadno podlehl kouzlu matčina šarmantního milence Záviše. Ten ho popouzel i proti Mikulášovi, jemuž nemohl zapomenout potupné vyhnání z Opavska.

Mikuláš však nakonec své území uhájil, byť mu Václav (nebo spíš fakticky Záviš) občas zasahoval do vladařských úkonů. Těšil se však stále ochraně Rudolfa Habsburského, jehož si král nemohl dovolit úplně znepřátelit, už proto, že se roku 1285 oženil s jeho dcerou Gutou. Na velkolepé svatbě v Chebu byl ostatně přítomen i Mikuláš, zatímco Záviš musel zůstat daleko, protože Habsburkové ho nemohli ani cítit. Měsíc nato pak dokonce římský král dal Mikulášovi za manželku svou vzdálenou příbuznou Adelheidu, aby ho ještě víc připoutal k vlastním zájmům. Pro královského bastarda to byla veliká čest.

Jenže jako bastard musel bohužel strpět, že ho králové využívají pro svůj prospěch. Na konci osmdesátých let se hodil i Václavovi II., který mu nabídl pochybnou satisfakci, když se sám vymanil ze Závišova vlivu a mocného šlechtice uvěznil. Mikulášovi pak svěřil trestnou výpravu proti Závišovým příbuzným, jihočeským Vítkovcům. Zbraslavská kronika nám prozrazuje, že to byl právě Mikuláš, kdo roku 1290 před hradem „jenž se obecně nazývá Hluboká, a zvláště když Závišovi přátelé bydlící nahoře odmítli vydat hrad, rozkázal setnout Záviše na podhradí toho hradu před očima jeho bratří“.

Král Václav II. se tedy definitivně postavil na vlastní nohy a začal svou úspěšnou patnáctiletou samostatnou vládu. Asi rok po Závišově popravě však zemřel římský král Rudolf Habsburský, takže jeho chráněnec Mikuláš ztratil mocného spojence. Václav nikdy nenašel k nevlastnímu bratrovi cestu a čím dál agresivněji zasahoval do řízení opavských záležitostí. Pravděpodobně proto, aby mu dokázal vlastní nadřazenost. Mikuláš pochopil, že se nedokáže bránit a odešel do Polska, kde zastával různé funkce, například krakovského hejtmana. Používal titul opavského knížete, ale Václav mu dal brzy najevo, že ho dokáže kdykoliv obejít. Mikuláš už se neměl kam vrátit.

Naděje mu svitla teprve roku 1298, když na římský trůn usedl Rudolfův syn Albrecht Habsburský a pozval do Vídně i oba nevlastní přemyslovské bratry. Ale smíření se nekonalo. Ještě dalších osm let musel Mikuláš trávit v různých službách v Polsku, byť roku 1303 podle jedné nejasné zmínky vyzval Albrecht Habsburský krále Václava, aby bratrovi vrátil Opavsko. Zřejmě však ne dost důrazně. Teprve roku 1306, kdy po olomoucké vraždě vyhasla definitivně královská větev Přemyslovců, se Mikuláš mohl podruhé ujmout vlády ve svém knížectví, samozřejmě opět s podporou Habsburků. Jenže tato druhá vláda trvala jen asi dva roky. Zbraslavský kronikář se zmiňuje o tom, že proti němu povstala opavská šlechta, ale důvodem zřejmě nebyla špatná správa majetků či útisk poddaných.

Není náhodou, že se tak stalo roku 1308 (nebo 1309), tedy poté, co byl zavražděn Albrecht Habsburský, takže Mikuláš přišel opět o svého ochránce. A habsburští straníci nebyli v českém království vítaní ani po nástupu Lucemburků roku 1310. Syn kdysi mocného krále se stal natolik závislý na podpoře otcových pokořitelů, že mu nezbývalo nic jiného než se stáhnout do ústraní. Na stará kolena dožil v poklidu v Brně, kde nechal vystavět velkolepý pro minority kostel svatých Janů (Jana Křtitele a Jana Evangelisty), v němž byl také nakonec pohřben.

Těsně před smrtí se starému Mikuláši I. dostalo určitého zadostiučinění. Nabídl mu ho jeho stejnojmenný syn, který měl v sobě krev Přemyslovců i Habsburků, neboť jeho matkou byla příbuzná Rudolfa Habsburského. Když tento mladík pobýval s otcem v brněnském ústraní, nemohl odolat, aby se roku 1312 nepřidal k povstání moravské šlechty proti novému králi Janu Lucemburskému. Možná chtěl pomstít otce, možná si chtěl prostě vydobýt své místo na slunci. Každopádně povstání se nepodařilo, Mikuláš II. se musel spolu s ostatními šlechtici poddat králi a složit mu právě v Brně slib věrnosti.

Trochu naivní a nezkušený šestnáctiletý král si tehdy ještě myslel, že se mu může podařit šlechtu v českých zemích zklidnit a rozumnou cestou přinutit ke spolupráci (ovšem podle svých not), proto s radostí vítal každého nového spojence. V rozhádané české šlechtě ho nezískal, ale zato Mikuláš se stal od té doby jeho věrným poddaným a pomocníkem, jemuž se král za jeho služby bohatě odměnil. Už šest let poté udělal král z Opavska konečně právoplatné vévodství, které udělil Mikuláši II. do dědičné lenní držby. To se stalo 3. července 1318 a události tehdy nabraly rychlý spád. Hned poté se novopečený vévoda Mikuláš stal nejvyšší komořím Českého království a v následujících týdnech se oženil s Annou Ratibořskou, dcerou ratibořského vévody. Už 19. července složil spolu s moravskou šlechtou hold králi v Brně, kde mohl být přítomen i Mikulášův otec. Jako by stařec čekal jen na tento okamžik, aby pak mohl v klidu zemřít.

Mikuláš II. už nebyl bastard, ale slezský vévoda bez vážnějších osobních rozporů s mocnými, proto ho čekal jednodušší život. Strávil ho zčásti poctivou správou svého nového panství a zčásti po boku toulavého krále Jana, který po roce 1319 víceméně vzdal svůj zápas o vliv v království s českou šlechtou a realizoval se jako sebevědomý vládce a rytíř ve vysoké evropské politice. Mikuláš II. se účastnil několika jeho tažení do říše jako spolubojovník i jako diplomat a vyjednavač.

Především však králi pomáhal získat pro českou korunu definitivně Slezsko, k čemuž mu měla pomoct výhodná poloha Opavského vévodství. Připomeňme si, že Slezsko bylo po celý středověk a raný novověk konglomerátem jednotlivých knížectví, která nikdy neměla jednotného vládce, jako byl třeba markrabě na Moravě. Slezská knížata pocházela většinou z polského královského rodu Piastovců, kteří mezi sebou navzájem mezi často bojovali, spojovali se do různých koalic a účelově se poddávali různým králům. Vznikem Opavského vévodství se Mikuláš stal vlastně jedním z nich a z této pozice mohl Janu Lucemburskému pomoci, aby se mu už roku 1327 mu velká část z nich složila lenní slib. Definitivně pak Slezsko připojil Jan Lucemburský roku 1335.

O dva roky později zemřel Mikulášův švagr kníže ratibořský, načež král potvrdil svému věrnému služebníkovi dědictví Ratibořska, čímž potomek Přemyslovců zdvojnásobil své državy. Svému ochránci stál pak po boku i v jeho poslední bitvě u Kresčaku. Poté vstoupil do služeb jeho syna, římského krále a později císaře Karla IV., jemuž sloužil stejně věrně. Karel mu za to potvrdil držení obou vévodství, přičemž Opavsko jasně vyňal z příslušnosti k Moravě, takže Mikuláš byl suverénní vládce.

Jako takový mohl dát svou dceru Markétu za ženu Karlovu bratrovi moravskému markraběti Janu Jindřichovi, a jeho krev se tak spojila i s dalším královským rodem.

Mikuláš II. byl třikrát ženatý a měl čtyři syny, přičemž poslední syn jménem Přemysl se narodil až jako pohrobek. Vitální sedmasedmdesátiletý stařec ho zplodil se svou mladou tehdy devatenáctiletou chotí Juditou Falkenberskou, která dlouho vládla jako regentka za Přemka i jeho o něco staršího bratra. Nicméně za jeho potomků se velké panství Mikuláše II. rozdrobilo a opavští páni postupně upadali do bezvýznamnosti. A také po jednotlivých větvích vymírali.

Posledním výhonkem rodu Přemyslovců zůstal roku 1506 jistý Valentin Hrbatý, který ještě na chvíli obnovil alespoň celistvost ratibořského knížectví, když mu umřeli všichni vládychtiví příbuzní. Jeho přízvisko napovídá i jeho tělesné vadě, což může být i důvod, proč se neoženil a k roku 1521 s ním tedy vymřel definitivně rod Přemyslovců po meči. Právě zlomený meč jako symbol vyhaslé dynastie byl také nalezen na jeho hrobě v ratibořském kostele dominikánek.

_______________________________________________________

Doporučená literatura:

Wihoda, Martin: Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky, ČČH 2/2001

Čapský, Martin: Vévoda Přemek Opavský (1366–1433). Ve službách posledních Lucemburků, Brno – Opava 2005

Žemlička, Josef: Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278-1301), NLN Praha 2017