Pátrání po pražském golemovi aneb Mysticismus židovské kabaly, talmudu a tóry

V pověsti o pražském golemovi je pověstné zrnko pravdy obsaženo pouze ve skutečnosti, že rabín Jehuda Löw (či Liva, Löwy) ben Becalel (asi 1525–1609), zvaný též Maharal snad byl jednou přijat kolem roku 1592 v paláci císaře Rudolfa II. na audienci. Možná spolu hovořili o alchymii či židovské mystice, ale v pozdějším lidovém podání narostlo toto setkání do neuvěřitelných rozměrů, protože nebylo obvyklé, aby císař zval rabíny na návštěvu.

Říkalo se, že si Maharal kvůli němu přenesl do Prahy zámek, kde hostil císaře vybranými pokrmy. Podle jiné verze se setkání uskutečnilo na Pražském hradě, kde Maharal vyvolal před zraky císaře i dvořanů přízraky starozákonních bytostí. Pravdou je, že Rudolf II. byl rozporuplnou osobností. Byl postižený duševní chorobou, která se však výrazně projevovala až po roce 1600, ale zejména se kromě umění zajímal také o různé esoterické vědy včetně alchymie, pročež mohl mít upřímný zájem dozvědět se něco i o židovské mystice, v níž se Löw bezpochyby vyznal. Všechno ostatní už si dotvořila lidová představivost.

Golem získal popularitu právě díky zmíněné pražské pověsti. Na jejím základě vzniklo mnoho literárních i filmových zpracování, z nichž nejznámější je komedie Jana Wericha Císařův pekař a pekařův císař. Existuje samozřejmě několik různých verzí pověsti, ale většinou je Maharalův golem popisován jako hloupý a silný (nikoliv velký) tvor podobný člověku, jenž svému pánu sloužil a vykonával pro něj různé úkoly.

Rabín ho údajně stvořil z hlíny přinesené z Vltavy a provedl rituál popsaný v praktické kabale již ve 12. století Eleazarem z Wormsu (viz níže), přičemž samotné oživení provedl vložením pergamenového lístku do golemových úst – na lístku bylo napsané Boží jméno, jež se nesmí vyslovit: Šem. Takto stvořený služebník dokázal prý vykonávat různé mechanické práce, ale nedokázal nad přidělenými úkoly přemýšlet. Jednou mu rabi Löw uložil, aby nanosil do jeho domu vodu ze studny. Pak ho zapomněl zastavit a golem zaplavoval dům stále dalšími vědry vody. Jindy Maharalův golem nakupoval jablka, ale neuměl mluvit (což je mimochodem typické pro všechny golemy v židovské tradici), proto nedokázal na trhu vysvětlit, co chce. Popadl tedy stánek i s trhovkyní a donesl ho rabínovi.

Nejznámější příběh ale vypráví o golemově vzbouření. Když Maharal jednou před šabatem zapomněl vyjmout golemův zázračný Šem z úst, nemohlo stvoření ve svatý den zaslouženě odpočívat a rozhodlo se využít svou sílu k ničení všeho, co mu přišlo pod ruku. Když rabín ve Staronové synagoze vedl bohoslužbu, uslyšel z ulice hluk. Musel tedy výjimečně ukončit modlitby, vyjmout golemovi Šem a napravit škody, které jeho sluha způsobil. Brzy poté pochopil, jak nebezpečnou bytost stvořil, zbavil ho Šemu nadobro a jeho tělo (hlínu) uložil na půdu Staronové synagogy, kam přísně zakázal vstupovat. Mnozí badatelé v 19. a 20. století pak půdu zkoumali, ale nic nenašli.

Kdo tedy byl Jehuda Löw ben Becalel doopravdy? Především učenec a filozof, který dlouhá léta vedl v pražském židovském městě proslulou školu zvanou Klausy (viz Maharal v pražském ghettu). Napsal celou řadou knih, v nichž ovšem není ani zmínka o tom, že by byť jen uvažoval o stvoření golema. Zabýval se především úlohou člověka ve světě a jeho vztahu k bohu, přírodě i ostatním stvořením. Kladl dokonce člověka ve své hierarchii hned pod Boha, tedy ještě před anděly, protože ti jen vykonávají boží vůli, zatímco člověk je nadán svobodou rozhodování. Miloval ovšem různé paradoxy a rád odhaloval skryté pravdy. Tvrdil, že člověk by měl svého intelektu využít k tvořivosti a ne jen k opakování frází. Přitom by se však zároveň měl přibližovat Bohu a dbát na staré tradice. Kritizoval své současníky z rabinátu, kteří podle něj ohýbají tradice k vlastnímu prospěchu, za což musí národ Izraele v současnosti trpět.

Byl zároveň velkým pedagogem, který ještě před Komenským formuloval základy moderní pedagogiky, když kritizoval neproduktivní a rigidní způsob výuky v židovských školách. Podle něj by měla výuka vycházet z přirozeného psychologického a intelektuálního rozvoje studenta, zatímco v současnosti jsou do dětí nalévány vědomosti, na něž nejsou psychicky připraveny.

Součástí židovské tradice je ovšem i mystika obsažená v kabale a hlavně v Tóře (viz níže), na niž Maharal nedal dopustit a vyzýval k jejímu podrobnějšímu studiu a následování. Sám Maharal připouštěl, že zákonitost Boží natolik převyšuje zákonitosti přírodní, že je lze operacemi s Božím jménem měnit (to znamená, že připustil Boží zázrak). Díky tomu rabín stvoření golema (z Boží vůle) připouštěl, ale rozhodně to nenasvědčuje, že by se o to sám snažil. Naopak v komentáři Chidušej agadot (Nové pohledy na vyprávění) výslovně představu dokonalého golema odmítl. Psal o něm pak už pouze jednou ve zcela jiném významu. Druhé židovské pojetí slova „golem“ totiž označuje nikoliv umělou bytost, ale hloupého a nevychovaného člověka – tedy opak učence. A bytosti tupé a omezené (golemové) porušují harmonický řád Božího makrokosmu, což právě rabimu nejvíce vadilo. V hlouposti viděl největší překážku rozvoje lidstva a zvláště židovského národa.

Důvod se zdá být prostý: lidé pokládali Jehudu Löwa za velkého čaroděje i bez golema a Praha za Rudolfa II. navíc tvořila vhodnou kulisu podobným legendám.

První zmínka o spojení Maharala s golemem však vznikla roku 1841, tedy více než 200 let po rabínově smrti. To bylo ovšem od německy píšícího nežidovského novináře. První židovský autor Leopold Weisel napsal příběh o Golemovi až o 6 let později. Důležité je, že vycházel z takzvané chasidské židovské tradice, která měla své kořeny v Polsku. Odtud pochází mnohem starší legenda o chelmském golemovi (byla publikována kolem roku 1630), jehož stvořil jistý rabín Elijahu Baal Šem (zemř. 1583). Tato legenda se velice podobá té pražské a zřetelně byla jejím vzorem. Od poloviny 19. století se pak v Praze objevilo několik příběhů, jež spojily Maharala s golemem. Mimořádnou popularitu a zdánlivou důvěryhodnost legendy přineslo dílo Nifloat ha-Maharal (Zázračné činy Maharalovy, 1909) od polského chasidského autora Judela Rosenberga. Kniha popsala mimo jiné stvoření golema Maharalem a jeho dvěma pomocníky, Maharalovy hovory o golemovi (obsahují devatenáct výroků o golemově přirozenosti) a dokonce golemovo jméno Josele. Rosenberg se odvolával na spis jistého rabiho Katze, který měl být očitým svědkem popisovaných událostí. Vše působilo natolik pravdivě, že se toho chytlo mnoho vědců, dobrodruhů a především okultistů. Přitom je však údajný Katzeho spis zjevným padělkem asi jako známé rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. Dodnes je pověst natolik pevně zakořeněná mezi lidmi, že seriozní badatelé si zoufají, když přesvědčují veřejnost o její nepravdivosti.

Zatímco Maharalův golem je výplodem lidové fantazie, židovská tradice spojuje se stvořením umělé bytosti některé zásadní otázky své víry a vztahu mezi člověkem a Bohem. Nejde totiž o nic menšího, než o to, do jaké míry se člověk může rovnat Bohu. Stvoření života by samozřejmě mělo být vyhrazeno pouze Bohu, jak o tom píše nejstarší a základní židovská tradice Tóra skládající se z pěti knih Mojžíšových (viz slovníček). Tóru dal údajně Bůh Mojžíšovi, aby Židům popsal historii světa od jeho počátků. Adam, první člověk, byl stvořen z hlíny a Bůh mu vdechl život. Pokud by člověk chtěl učinit něco podobného, přiblížil by se Bohu. Z křesťanského hlediska je to nepřijatelné, ale Židé se vždy cítili jako vyvolený národ a někteří z nich si troufali proniknout tímto tajemstvím, protože věřili, že Bůh tomu tak chce. Z tohoto hlediska se na to díval i Löw, který zdůrazňoval takzvané devekut, čili lidskou snahu o splynutí s Bohem. Nicméně on ji neviděl v tvoření golema, které odmítal jako nebezpečné.

Stěžejní spis, z nějž židovští učenci těží při oživování golema, je Kniha stvoření (Sefer Jecira). Tu údajně napsal sám praotec Abraham a popisuje, jak byl svět stvořen na základě 22 písmen hebrejské abecedy. Kombinací těchto písmen údajně Bůh stvořil všechny věci – materiální i duchovní. Podle této víry stálo tedy Slovo (Memra) na počátku všeho a pomocí vhodně užitých slov může člověk tvořit dál.

Od prvních staletí našeho letopočtu vznikala novější tradice – Talmud (viz slovníček na konci článku). Součástí Talmudu je několik traktátů obsahujících pasáže o golemovi, či o stvoření života. V traktátu Sanhedrin se píše nejdříve o tom, jak spolu putovali dva rabíni a jeden z nich řekl: „Mistře, nauč mě pěstovat okurky.“ Druhý vyřkl Slovo a celé pole bylo plné okurek. Jiní rabíni pak stvořili tele, které bylo rovnou při stvoření tříleté, a snědli ho. Odtud už je krůček ke golemovi, jehož měl stvořit rabi Rava: „Kdyby spravedliví chtěli stvořit svět, mohou, ale jak řečeno: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha.“ [Rabi] Rava stvořil muže, poslal ho k [rabimu] Zeirovi. Ten s ním rozmlouval, on mu však neodpověděl. Řekl mu: Od přátel jsi [stvořený], obrať se zpátky v prach.“

Povšimněme si, že golem Zerovi neodpověděl – byl tedy němý. Když později ve středověku vznikla další židovská tradice, kabala (viz slovníček), považovali učenci právě tento golemův rys za rozdíl mezi ním a člověkem. Stvořil-li Bůh opravdu člověka k obrazu svému a několika moudrým dal možnost napodobit jeho dílo, pak ho ale nesmí napodobit se vším všudy. Obecně se předpokládalo, že stvořený golem bude němý a nebude tedy roven člověku a nebude mít duši jako člověk. Maximálně může mít nižší formu duše podobnou zvířeti. Například rabi Josef Aškenazi k tomu poznamenává: Člověk je schopen stvořit golema, majícího živou duši (nefeš chaja), mocí své řeči, avšak [vyšší] duše (nešama) není v moci člověka, neboť pochází z řeči Boží. Sice se ve 13. století objevil i příběh o mluvícím golemovi, ale ten mluvil pouze proto, aby své tvůrce důrazně požádal o vlastní zničení, protože jinak by jejich čin mohl vést k modlářství, kdyby člověk uctíval dílo vlastních rukou. Byl tedy okamžitě zničen.

S kabalou se objevily první skutečné návody na výrobu golema. Jejich základem byla samozřejmě Kniha stvoření a její práce se Slovy. Tak ostatně vznikaly tajemné magické formule a zaříkávání – kabalisté svou řečí (správně zvolenou kombinací písmen hebrejské abecedy) dokázali vytvářet i ničit.

Známý návod na stvoření golema poskytl ve 12. století Eleazar z Wormsu v knize Sodej razaja (Tajemství tajemství): Kdo pracuje s Knihou stvoření, musí nejprve podstoupit koupel v rituální lázni a bíle se odít. Ať nepostupuje sám, spíše dva nebo tři společně… A vezme nedotčenou hlínu z hory, kde nikdy nikdo nekopal, promísí ji živou proudící vodou a uhněte golema, vytvářeje každou jednotlivou část zvlášť za předříkávání a zaříkávání… Podobným způsobem pracoval dle pověsti i Maharal.

Počet slov, které bylo třeba při rituálu vyslovit, se různí, ale často se jich doporučovalo 231 (to bylo magické číslo). Konečné oživení pak ovšem proběhlo tak, že se golemovi napsalo někam (na čelo, na lístek, na krk,…) slovo pravda – Emet (jinde nahradil „pravdu“ zmíněný zázračný Šem, čili Boží jméno). Když se pak měl golem znehybnit (čili deaktivovat), stačilo ze slova pravda umazat první písmeno (v hebrejštině to bylo alef) a tím vzniklo slovo Met – mrtvý.

Takhle popsáno může stvoření golema vypadat jako fantastické popisy neskutečné magie, které z dnešního vědeckého hlediska musíme jednoznačně odmítnout. Jenže k pravému pochopení kabaly je třeba hlouběji proniknout do způsobu myšlení hebrejských učenců. Není to nic jednoduchého – kdyby to dokázal každý, vyráběli by se golemové jako na běžícím pásu.

Především se musíme ptát, k čemu vlastně mělo stvoření golema sloužit. Opravdu si tím chtěli Židé jen vytvořit silné služebníky na hrubou práci, kteří by nereptali a pracovali zadarmo? Z pražské legendy to tak skoro vyplývá. Jenže například v takzvané prorocké kabale, představované Abrahamem Abulafiou (1240–1292) šlo o tvoření čistě duchovní – tedy nikoliv oživování skutečných hmotných bytostí. Cílem stvoření golema tak byl extatický prorocký prožitek. V tomto případě tedy mágové mohou tvořit duše, ovšem nijak nevázané na tělo.

V jiných směrech kabaly mohl být rituál stvoření golema pouze duchovním cvičením pro nováčky, kteří chtěli vstoupit do společnosti kabalistických mistrů.

Ať už však kabalisté uvažovali o stvoření umělé živé bytosti jakýmkoliv způsobem, duchovním či materiálním, nikdy neměli v úmyslu tvořit „sloužící stroje“. Pro ně byly veškeré kabalistické rituály pramenem moudrosti a poznání, nebo dokonce přiblížení se Bohu.

___________________________________________

Další literatura:

Idel, Moše: Golem: židovské a mystické tradice o umělém člověku, Praha 2007

kol. autorů: Golem náboženství, vědě a umění, sborník, Praha 2003

Scholem, Gerschom: Kabala a její symbolika. Praha 2017

___________________________________________

Tóra znamená Zákon, učení a v nejužším smyslu jde o prvních pět knih hebrejské Bible. Těchto prvních pět knih se také nazývá Pět knih Mojžíšových (latinsky Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), což je zavádějící název pocházející z prostředí ranného křesťanství. Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př. n. l., krátce po exodu z Egypta.

Talmud je soupis rabínských diskusí týkajících se židovského zákona, etiky, které židovská tradice považuje za směrodatné. Právnické a etické diskuze jsou orámovány řadou legend a příběhů, které slouží jako dokreslení tematiky.

Kabala je druh židovské mystiky. V židovském pojetí mystika znamená, že kabalista se zcela oddává službě Bohu, studiu a naplňování Božích přikázání (Tóry). Své dojmy, techniky a praktiky kabalisté od středověku zapisovali, původně byly veškeré meditační a mystické praktiky předávány a vykládány ústně a byly přístupné jen úzkému okruhu soustřeďujícím se kolem učitele a žáků.