Počátky měst ve středověku aneb Příběh brněnského měšťana v době udělení privilegií, 1243

Počátek 13. století je doba, kdy ještě nemůžeme přesně zdokumentovat život tehdejších lidí, ale musíme spoléhat na útržkové zprávy a pomoc archeologů. Abychom trochu pomohli představivosti, vytvořme si postavu typického měšťana té doby. Říkejme mu Prkoš a nechme ho narodit se v Brně roku 1215. Díky tomu bude moci prožít svůj život právě tak, aby poznal, jak se shluk domů poskytujících zázemí jednomu z knížecích center promění v opravdové středověké město.

Za podpory moravského markraběte Vladislava Jindřicha (vládl 1197–1222) přišly do budoucího města Brna skupinky německy mluvících obyvatel, kteří se tu usadili a začali budovat městské prostředí, jak ho znali ze své domoviny. Prkoš se narodil právě v době, kdy první z nich začali stavět své dřevěné domy v sousedství českých usedlíků pod vrškem, na němž jednou vyroste hrad Špilberk. Prkoš pocházel z rodiny českého ševce Jaroslava, jenž měl svůj dům a dílnu kousek od nových německých domů (původní české osídlení bylo zhruba kolem dnešní Starobrněnské ulice).

Když byl Prkoš malý chlapec, chodil si hrát s dětmi ze sousedství, a tak se naučil první německá slovíčka. Často bral své kamarády na ostrožnu ke kostelu sv. Petra, zkráceně Petrova. Ukazoval jim krásný výhled na Staré Brno, kde lidé sídlili mezi mokřady již stovky let. Na ostrově mezi rameny řeky Svratky tam stál pomalu chátrající vodní hrad (existence vodního hradu, stejně jako funkce a osídlení Petrova do poloviny 13. století je stále předmětem bádání, nicméně vám zde předkládáme nejpravděpodobnější verzi, jak to tehdy v Brně vypadalo). Naopak domy pod Špilberkem byly vcelku nové. Nejen ty německé, ale ani ty české zde nestály většinou déle než několik desetiletí. Němci však vybrali neomylně to nejlepší místo. Věčně vlhká rovina v údolí Svratky s blátivým podložím nebyla pro osadníky přívětivá.

Kousek pod Petrovem u kostela sv. Michala sídlili duchovní, kterým Prkoš s kamarády občas vyvedli nějakou tu klukovinu, aby se pobavili. Však to byli jen suchopární nudní notáři, kteří pracovali mimo jiné jako úředníci markraběte. Zůstali tu i poté, co markrabě Vladislav Jindřich roku 1222 zemřel a Prkoš jen mohl vzpomínat na to, že ho jednou viděl při slavnostním příjezdu do Brna a zamával mu.

Psal se rok 1230, kdy už byl novým moravským markrabětem Přemysl (vládl 1228–1239), mladší bratr nového českého krále Václava I. (vládl 1230–1253). Přemysl měl k Brnu ještě bližší vztah než jeho předchůdce a rád sem zajížděl, i když si zde nevytvořil trvalé sídlo. Na Rybném trhu (dnešní Dominikánské náměstí) však už tehdy (pravděpodobně) stál markraběcí dům v sousedství zmíněného kostela sv. Michala. Ten se stal základem pro vybudování nového kláštera, když markrabě pozval do města dominikánský konvent.

Prkoš už dorostl v mladého muže, který se intenzivně připravoval na budoucí kariéru. Otec ho poslal do farní školy k Petrovu, kde ho kněží naučili základům psaní, čtení a počítání. Prkoš byl totiž druhorozeným Jaroslavovým synem, a tak se měl starat o obchod, zatímco jeho starší bratr Vacek měl převzít a řídit otcovo řemeslo i s dílnou, která se mezitím rozrostla o pár ševcovských učňů. V rozvoji dílny mu svorně pomáhali i další mladší bratři.

Nevedlo se jim vůbec špatně a velkou zásluhu na tom měli i jejich němečtí sousedi, kteří jim pomohli prodávat boty až v daleké Vídni. Respektive je od nich odkoupili a v Rakousích se ziskem prodali. Jaroslav už tehdy tušil, že by to šlo zařídit lépe, aby nemuseli platit Němcům zbytečnou provizi, a proto určil Prkošovu kariéru – měl se stát obchodníkem. Prkoš se s chutí vrhl do práce. Nejprve nabízel boty na tržišti na Starém Brně (nynější Mendlovo náměstí), kde šly sice dobře na odbyt, ale dražší kousky si přece jen starousedlíci nemohli dovolit. Němci si pak brzy domluvili s markrabětem právo trhu i v „novém“ Brně, kde založili nové tržiště (na dnešním náměstí Svobody). To lákalo do Brna stále více nových usedlíků, kromě Němců přicházeli i Vlaši z Itálie a také skupiny židů.

Markrabě brzy pochopil, že má příležitost udělat z prosperující osady pevné město pod svojí kontrolou, které mu bude přinášet tučné zisky. Znal taková města ze svých cest po německých zemích a usedlí brněnští Němci ho k podobnému kroku tlačili. Markrabě dělal, co mohl. Pozval do města dominikány a františkány, aby zde zvýšil vzdělanost a kulturu. Kamenné kostely dodávaly jinak převážně dřevěnému městu lesk. S pomocí odborníků odhadl ideální prostor nového města a začal kolem něj stavět kamenné hradby, čímž se v tehdejším českém království mohlo pochlubit jen Staré Město pražské a Znojmo. Dokonce nechal razit i vlastní mince. Mincmistr se jmenoval Brumo (skutečná postava doložená v pramenech) a sídlil na Rybném trhu v sousedství markraběcího domu. To znamená, že (pravděpodobně) v témže domě byla i mincovna.

Jenže markrabě Přemysl byl odjakživa víc válečník než budovatel. Byl téměř neustále ve sporu se svým královským bratrem Václavem a bez jeho souhlasu nemohl Brnu oficiálně udělit městská práva, jaká získalo už ve dvacátých letech Znojmo. Spory dokonce přerostly ve válku a král Václav roku 1237 přitáhl k Brnu s velkým vojskem. Prkoš si tehdy myslel, že všechny jeho plány vezmou rychlý konec. Měšťané se postavili za markraběte, ale bojovníci to nebyli. Hradby se sotva začaly budovat, takže se za ně schovat nedalo. Markrabě měl sice svoji věrnou bojovou družinu, ale proti českému vojsku neměl šanci. Král nechal při boji podpálit mnoho domů na Starém Brně i v novém městě. Jedna dílna Prkošova otce vzala za své a při jejím hašení zemřel i sám starý švec Jaroslav. Král Václav zkrotil svého bratra a vývoj Brna se náhle zastavil. Bylo těžké byť jen obnovit spálené domy.

Prkoš chtěl přesvědčit bratra Vacka, aby raději odešli jinam, ale jeho němečtí přátelé ho umluvili, že se dá všechno spravit. Nečekané válečné události se mohou přihodit všude. Prkoš si povzdechl. Spolu s bratry obnovil zničenou dílnu, spočítal škody a začal od začátku. A dobře udělal! Markrabě Přemysl zemřel dva roky po požáru a Brno se dostalo pod přímou správu českého krále. Václav I. se rozhodl zužitkovat ve svůj prospěch práci, kterou jeho nemilovaný bratr začal. Podpořil dostavbu hradeb a začal s městskou obcí vyjednávat o udělení privilegií. Město především potřebovalo vlastní soud, aby se nemuselo ohlížet na zájmy okolních šlechticů a mohlo si stanovit vlastní pravidla. Soud měl podléhat rychtáři, který zastával roli starosty a jmenoval ho král. Měl k ruce sbor přísežných, tj. radních či konšelů, představující městskou radu. Měšťané také mohli sami rozhodovat o svých obchodech a vybrané pokuty a poplatky použít k veřejnému prospěchu obce. Důležité bylo i takzvané mílové právo, které zakazovalo provozovat krčmy v okruhu jedné míle (asi 11 kilometrů) od města. Když se tedy chtěli poutníci a obchodníci občerstvit, pohodlně vyspat a dozvědět novinky, museli se zastavit v Brně.

Psal se rok 1243, když Václavova privilegia pro Brno vešla v platnost a novopečení měšťané mohli slavit. I když král vlastně jen potvrdil existující městskou obec, získalo nyní Brno status oficiálního královského města pod přímou ochranou panovníka. Čeští usedlíci se přestěhovali od neperspektivního trhu na Starém Brně. Založili si u svých domů nové tržiště, které nazvali Horní trh (dnešní Zelný trh), aby doplnili Dolní trh (dnešní náměstí Svobody) u německé čtvrti. Prkoš s Vackem se radovali, protože jejich dílna a domy stály blízko u Horního trhu, díky čemuž mohli prodávat boty hned za humny. Na spojnici obou trhů začali měšťané na své náklady stavět novou rychtu, kde měl zasedat rychtář spolu s přísežnými (na místě dnešní Staré radnice). Vedle kostelů a hradeb to byla jedna z mála kamenných staveb ve městě, ale další měly brzy přibývat. Stará románská bazilika na Petrově se začala měnit v krásný raně gotický kostel se dvěma věžemi.

Pro Prkoše to byly zlaté časy. Už ve třicátých letech se oženil s Alžbětou, dcerou německého obchodníka s železem ze sousedství. Železo bylo ve středověku mimořádně žádané a Alžbětin otec uvítal dodávky ze starobrněnských hutí, odkud je distribuoval dál potřebným kovářům. Navíc měla Alžbětina rodina dobré kontakty ve Vídni, odkud pocházela, a Prkoš tam často cestoval, aby domluvil odbyt pro Vackovy boty. Sehnal tam i dobré dodavatele kůží, jaké na Moravě nebyly k dostání, takže Vacek mohl rozšířit svůj sortiment o další druhy bot – pohodlnější, pevnější a dražší. Ve vídeňských krčmách také poznal, jak funguje rozvinutý dálkový obchod a začal spřádat nové plány.

Krátké vlády dalších dvou markrabat Brno příliš nepoznamenaly. Oba mladí synové krále Václava, starší Vladislav (vládl 1246–1247) i mladší Přemysl (vládl 1247–1253/1278) přijali titul moravského markraběte spíše z formálních důvodů, aby se mohli více věnovat zahraniční politice (zejména získání Rakouska), než že by dbali o správu a rozvoj Moravy a Brna. Přesto Přemysl, později zvaný král železný a zlatý, v Brně občas pobýval a nezapomněl na něj ani poté, co se stal českým králem. Podržel si i titul markraběte a nechal nad Brnem vybudovat nový hrad, jenž dostane jméno Špilberk. To už totiž dravě se rozvíjející „nové“ Brno zcela zastínilo Staré Brno, kde se (zřejmě) stále rozpadal starý vodní hrad, dávno zbavený svého významu i funkce.

„Nové“ Brno se stávalo vedle biskupské Olomouce významným centrem markrabství. Brněnské právo, přejaté podle vídeňského vzoru a upravené podle domácích podmínek, se stalo vzorem pro městská práva mnoha dalších moravských měst.

_______________________________________

Další literatura:

Kuča, Karel: Brno, vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha 2000

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, 1198–1253, Praha 2002

Čejka, Jiří; Olivová, Dana: Sedmkrát o Brně, Brno 1999

Klápště, Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005