Kdyby Přemyslovci nevymřeli aneb Václav III. přežil atentát (1306) a ovládl Polsko

Ve středověku byly dějiny států úzce spjaté s osobnostmi panovníků. Slabý panovník znamenal pro stát obvykle katastrofu, úpadek, zmatky a chaos. V našich dějinách je dobrým příkladem Václav IV., který nezvládl složitou politickou situaci po smrti svého otce Karla IV. My se však nyní zaměříme na dobu o jedno století starší. Počátkem 14. století byl zavražděn poslední mužský člen rodu Přemyslovců, mladý Václav III., jemuž bylo necelých 17 let. Opavské Přemyslovce vzešlé z levobočků Přemysla Otakara II. bez práva na korunu ponechme stranou.

Vymření tohoto prastarého rodu, který u nás nezpochybnitelně vládl již čtyři staletí, postavilo naši zemi do těžké pozice. Zkusme si nyní představit, že Václav III. v olomouckém děkanském domě unikl o vlásek vražedné dýce a mohl uskutečnit plánovanou válečnou výpravu do Polska, která by udržela pro Přemyslovce polskou korunu. Mohla se zrodit středoevropská velmoc, jež by měla potenciál významně zasáhnout do evropských i světových dějin?

Připomeňme si politickou situaci, v jaké se středoevropský prostor nacházel onoho kritického roku 1306. Dynastie Přemyslovců začala za vlády Václava II. od roku 1290 získávat jednoznačnou převahu. Sousední Polsko se totiž už více než jedno století zmítalo v rozbrojích mezi jednotlivými členy domácího panovnického rodu Piastovců a bylo rozdrobeno na několik menších knížectví. Toho Václav II. využil a obratnou diplomacií podpořenou stříbrem z Kutné hory a občas i silou českých zbraní se propracoval k získání polské královské koruny, kterou si nechal slavnostně vložit na hlavu roku 1300. Přestože neměl pozice v Polsku ještě úplně zajištěné, nedokázal odolat příležitosti ani v dalším sousedním státě, Uherském království, kde roku 1301 vymřel místní královský rod Arpádovců. Osud hrál zdánlivě Přemyslovcům do karet a Václavovi se podařilo získat uherskou královskou korunu pro svého stejnojmenného syna Václava, jemuž tehdy bylo pouze 11 let.

Když tedy roku 1305 Václav II. nečekaně zemřel, spadlo patnáctiletému kralevici teoreticky do klína obrovské území ve střední Evropě, protože náhle se stal právoplatným držitelem tří královských korun – české, polské a uherské. Prakticky to byla ovšem vláda křehká jako domeček z karet. Uherská koruna byla ztracena již roku 1303, když papež přiřkl vládu v Uhrách Karlovi z Anjou a Václav musel z Budína uprchnout. Však se také po otcově smrti uherské koruny vzdal, protože správně usoudil, že se nedá udržet. Stále však zbývalo Polsko, kde pozice Přemyslovců byla poměrně silná, i když jí zvláště po smrti Václava II. začal vážně konkurovat jeden z polských Piastovců, Vladislav Lokýtek. Když se mu podařilo dobýt i krakovský hrad Wavel, starobylé sídlo polských králů, pochopil Václav III., že proti němu musí vojensky zakročit. Proto svolal do Olomouce českou zemskou hotovost právě, což nebylo zrovna jednoduché.

Václav III. se ujal vlády v pubertálním věku a nic na tom nemění ani fakt, že ve středověku se oficiální plnoletost počítala od 14 let. Protože smrt jeho otce byla opravdu nečekaná, mladý král nebyl na vládnutí zjevně psychicky připraven a nějak si neuvědomil, že by s nástupem na trůn měl změnit své pubertální chování. Byť se dnes předpokládá, že divoké pitky krále i zábavy „s pochybnými kamarády“ jsou značně přibarvené kronikářem Zbraslavské kroniky, stejně nešlo o pevně uchopenou a dobře řízenou vládu. Údajně měl stihnout za několik měsíců prohrát v kostkách a jiných hrách velkou část královských hradů i dalšího zboží, které se tak dostalo velmi lacino do rukou české a moravské šlechty. To však zřejmě není pravda, protože šlo o důsledek dluhů nadělaných smělou zahraniční politikou jeho otce. Dále se oženil s relativně chudou a nízko postavenou (aspoň ve srovnání s majitelem tří královských korun) Violou Těšínskou, což asi nebyl chytrý tah, byť tím mohl chtít upevnit své pozice ve Slezsku.

Nicméně i podle slov kronikáře se zdá, že Václav nakonec v krátké době zmoudřel, dal na radu svých církevních rádců i několika rozumných šlechticů a pokusil se skutečně vládnout. Jedním z oněch rozumných činů byla zmíněná rezignace na uherskou korunu a druhým bylo právě svolání zemské hotovosti do Olomouce. Představme si, že Václav skutečně poměrně brzy pochopil vážnost situace, dospěl a stal se z něj racionálně uvažující vládce, který měl šanci uspět na polské výpravě. Až dosud jsme se pohybovali na poli reálné historie, nyní ji trochu pozměníme.

Ať už 4. srpna 1306 poslal vraha na mladého krále kdokoliv, jeho dýka selhala, Václav spící na zahradě děkanského domu se probudil včas. Vrah se ocitl v bezvýchodné situaci a pokusil se uniknout, když král začal volat o pomoc. Stráže ho však ubodaly dřív, než stihl prozradit, kdo jej poslal. V této optimistické variantě předpokládejme, že objednavatel vražedné dýky se zalekl neúspěchu a prozrazení, pročež další pokusy raději vzdal.

Král Václav se mohl postavit do čela české armády a vytáhnout proti Lokýtkovi do Polska. Nezdařilo se mu to sice rychleji než koncem srpna, protože čeští páni, kteří ještě donedávna s králem popíjeli, nejevili přílišnou ochotu pro něj také zvednout meč, ale přeci jen v sobě našli kousek rytířské cti a do Olomouce se sjela dostatečná vojenská síla. Dobývání Krakova, kde se Vladislav Lokýtek opevnil, sice nebylo jednoduché, ale nakonec se podařilo, protože Přemyslovci měli stále mezi polskou šlechtou, duchovními i krakovskými měšťany dostatek příznivců, kteří se přidali na Václavovu stranu. Bohužel však dílo polského sjednocení pod českou vládou, které Václav II. pracně a pomalu budoval celých 15 let, se podařilo Lokýtkovi rozvrátit během několika měsíců po králově smrti.

Mladému Václavovi III. teď připadla nelehká úloha obnovit „projekt“ svého otce. Protože Lokýtek byl poražen a zajat (opravdu hodně optimistická varianta) a v českém králi se konečně počalo projevovat diplomatické nadání i rozvážnost, zděděná po otci, podařilo se mu dosadit do úřadů v polských knížectvích správné lidi a situaci tak bravurně zvládl. Lokýtek zůstal na doživotí v pražském vězení a na Václavově hlavě pevně seděly dvě královské koruny, česká a polská. Vzniklo tak mocné slovanské dvojkrálovství, spojené však pouze osobou panovníka – tedy personální unií. Otázkou je, jak dlouho mohlo spojení vydržet. Vůbec by to totiž neznamenalo nějaké podřízení Krakova Praze. Polsko by totiž fungovalo víceméně pod vlastní samosprávou a pouze šikovnou politikou Přemyslovců v dalších desetiletích se mohlo kulturně i politicky více sblížit s Čechami. Pravdou je, že tomu nahrával podobný jazyk obou zemí, tehdy mnohem bližší než dnes.

Když byl roku 1308 zavražděn římský král Albrecht Habsburský svým synovcem Janem Paricidou, mohl se mocný český král vložit i do říšské politiky. Samotná kandidatura na římský trůn nepadala příliš do úvahy – kurfiřti by v této situaci nepřipustili zvolení mocného panovníka, ale český král byl také jedním ze sedmi kurfiřtů a jako takový mohl spolurozhodovat o budoucím římském králi. Nezdá se pravděpodobné, že by se Václav ovlivněný dlouholetým spolupracovníkem svého otce, mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu, rozhodl jinak než podpořit kandidaturu Jindřicha Lucemburského.

Jenže nový římský král by za této situace zcela jistě neoženil svého jediného syna Jana s českou princeznou. V Čechách vládly poměry takřka barbarské, alespoň posuzováno očima západního šlechtice, jenž byl zvyklý na mravy a zvyklosti pařížského dvora. Skutečně jediným důvodem, proč by po dlouhém přemlouvání českých vyslanců přivolil ke svatbě Elišky Přemyslovny s jeho synem, byl zisk české královské koruny, což v tomto případě nehrozilo. Nikdy se tak bohužel nemohl zrodit moudrý císař Karel IV., ale Viola Těšínská mezitím povila Václavovi přemyslovského dědice a vláda starobylého českého rodu v dvojkrálovství teoreticky mohla trvat při dobré konstelaci hvězd ještě celá desetiletí i staletí. Přesto tam hrozilo tolik úskalí a nebezpečí, že reálně byla spíše větší šance, že se dříve či později obě slovanské země opět rozdělí. Stačilo, aby Přemyslovci skutečně vymřeli o dvě či tři generace později.

V předcházejících událostech jste si jistě povšimli, že v mnoha okamžicích se ideálně nastíněný vývoj mohl zvrtnout a vydat se zcela jinou cestou. Zvažme proto variantu naopak pesimistickou.

Králi se v Olomouci sice podařilo vyhnout vrahově dýce, ale vrah neunikl. Chytili ho, a důkladným výslechem z něj dostali přiznání, že jej najali někteří čeští šlechtici, kteří se obávali, že Václav III. přitvrdí svou politiku a bude jim chtít zabavovat hrady a vesnice, které drželi v zástavě. Václav se rozzuřil a chtěl královrahy okamžitě potrestat, ale včas si to rozmyslel, protože by tím ohrozil těžce shromažďovanou výpravu proti Lokýtkovi. Pojal však těžkou nedůvěru ke „svým“ lidem. Navíc se českých a moravských rytířů moc nesešlo a válečná výprava do Polska tak skončila fiaskem. Vladislav Lokýtek vyhrál na celé čáře a český král byl rád, že vůbec vyvázl životem. Pokořen, potupen a rozzloben se vrátil do Prahy, kde málem začaly padat hlavy.

Nakonec byl však král na přísné potrestání příliš slabý. Byť třeba předtím hýřil a popíjel jen z mladické nerozvážnosti a přirozené touhy se bavit, prožitá zkušenost s vědomím zrady s ním zamávala. Pokud nebyl příliš silná osobnost, mohl se z něj velmi snadno stát opravdu rezignovaný alkoholik. Čekal by ho pak podobný osud, jaký známe z našich reálných dějin u Václava IV. (vládl 1378–1419). Jeho vládu sice nemohl nikdo zpochybnit, ale neshodl se s valnou částí české a moravské šlechty, takže domácí i zahraniční politika padala do propasti. Polská koruna byla samozřejmě definitivně ztracena, ale i ta česká se zmítala v problémech.

Do volby římského krále v roce 1308 zasáhl jen sporadicky a nový král Jindřich Lucemburský samozřejmě opět neměl důvod nechat svého syna oženit s Eliškou Přemyslovnou. Když se tedy nezrodil Karel IV., bylo jen otázkou, zda ho dokáže nahradit Václavův syn. A tady už se pouštíme na velmi nejistou půdu, protože není jisté, zda by dokázal při svém utápění ve víně vůbec zplodit syna (Václavovi IV. se to nepodařilo) a jak by dopadlo nerovné manželství s Violou Těšínskou. Je také možné, že Přemyslovci by vymřeli zkrátka jen o pár desítek let později a potom by na český trůn nastoupil někdo jiný. Mohli to být Habsburkové, Lucemburkové či Wittelsbachové …? Ještěže zatím nedozrál čas pro husitskou revoluci.

Jak je vidět, alternativní dějiny jsou značně ošidné. Významná událost s jiným průběhem by historii určitě silně ovlivnila, ale už několik let po ní se nabízí několik možností dalšího vývoje. A odhadnout, jak by nás to ovlivnilo třeba dnes po 700 let nebo předpokládat existenci české velmoci, to už by byla velmi odvážná spekulace zakládající se opravdu pouze na dohadech.

___________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), Praha 2017

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava (1310–1423), Praha 2001

Maráz, Karel: Václav III. (1289–1306): Poslední Přemyslovec na českém trůně, Praha 2007