Tajné zbraně Anglie: Jak mořeplavci a počasí zničili španělskou Armadu (1588)

Brzy se ukázalo, že dávat nepřemožitelnost do jména zcela nové flotile (španělsky Armada Invencible) je poněkud zpupné dráždění štěstěny. Armada znamená španělsky válečné loďstvo, ale nepřemožitelná? Vybudování loďstva si u krále prosadil zkušený admirál markýz ze Santa Cruz, jenže ten na začátku roku 1588 zemřel a místo něj pověřil král Filip vedením vévodu de Medina-Sidonia, tedy muže z dobrého španělského rodu, který se však naprosto nevyznal v lodích. Před bitvou králi napsal: „Na moři mi bývá vždy zle od žaludku a pokaždé se nachladím.“

Výroba mohutné flotily trvala několik let a dala se těžko utajit, takže proti Španělům zasáhl dvorní korzár a rytíř královny Alžběty I., slavný sir Francis Drake. Ten roku 1587 přepadl španělský Cádiz, kde s pouhými 24 loďmi zničil přípravu 33 nových lodí, které se měly stát součástí Armady. Sám vyvázl téměř beze ztrát.

Nakonec tedy vévoda de Medina-Sidonia velel místo plánovaných 500 lodí pouhým 130. Španělskému králi bylo jasné, že nemůže déle čekat. Vytvořil jasný plán. Armada měla doplout k nizozemským břehům, tam nalodit velkou armádu vévody z Parmy, která tam bojovala proti nizozemským rebelům, přepravit vojáky k ústí Temže a tam s mohutnou silou přes 50 000 mužů napadnout Londýn. Kdyby se to podařilo, královna Alžběta neměla nejmenší šanci své město ubránit, proto se na pozemní sílu nespoléhala. Ač Anglie dosud nepatřila k námořním velmocím, podařilo se jí vybudovat loďstvo početně ještě o něco převyšující sílu Armady, měla asi 140 plavidel. Anglické lodě sice nedosahovaly velikosti španělských, ale to se ukázalo jako výhoda, protože s nimi mohlo být lépe manévrováno. Rozhodující však bylo, že Angličané vybavili svá plavidla děly s větším dostřelem.

Výprava Nepřemožitelné Armady se od počátku nevyvíjela dobře. Krátce po vyplutí z Lisabonu velkou část lodí poškodila bouře, proto je musel vévoda de Medina-Sidonia nechat dlouze spravovat v přístavu La Coruňa. To zdrželo Španěly o dva měsíce a Angličané měli o to více času na přípravu. Když se 19. července Armada konečně objevila u břehů Cornwallu, sir Francis Drake údajně prohlásil, že nejdřív dohraje hru v koule a teprve potom porazí Španěly. Na vše je dost času.

Z Plymouthu však přesto ihned vyplula hlavní část flotily (téměř 100 lodí) a pod velením admirála Charlese Howarda znepříjemňovala Armadě cestu na sever kanálem La Manche k nizozemským břehům. Brzy se přidal i sir Francis Drake s dalšími 40 loděmi. Použili proti Španělům jakousi mořskou variantu partyzánské války. Španělé totiž spoléhali hlavně na sílu svých 20 mohutných galeon a všechny lodě pluly pomalu sestaveny do půlkruhu. Ty rychlejší se musely přizpůsobit pomalejším a galeony s těžkými děly měly ochránit ty menší. Angličané zatím kolem nich bravurně manévrovali, napadali zdálky okraje půlkruhu a díky lepšímu dostřelu mohli škodit, aniž by sami mohli být zasaženi. Ani náhodou nehodlali přistoupit na nějaké zahákování, přiražení trupů a následný boj na palubě muž proti muži. Přitom právě na takový boj Španělé spoléhali, jejich galeony pro něj byly uzpůsobené a na palubách měly více vojáků než námořníků.

Tak probíhala plavba kanálem La Manche více než týden, kdy ztrácela pouze Armada. Morálka španělských námořníků i vojáků povážlivě klesala, přestože ztráty jejich lodí byly zatím nepatrné. Anglické útoky připomínaly spíš jemné osekávání obrovského obra. Jenže vévodovi de Medina-Sidonia docházela trpělivost a 27. července zakotvil u Calais, odkud vyslal posly k vévodovi z Parmy, který čekal s vojskem asi 50 kilometrů odtud u Dunkerque. Jeho 30 tisíc vojáků mělo přijít pěšky do Calais a přidat se k 20 tisícům mužů čekajících na Armadě. Ale tomu Angličané nehodlali jen nečinně přihlížet.

Ještě tu noc vyslal lord Howard do přístavu v Calais 8 zápalných lodí, takzvaných branderů. Byly naplněné smůlou, bednami se střelným prachem a na palubě stála nabitá děla. Vítr foukal od západu příhodným směrem, takže stačilo jen napnout plachty, rozdělat na palubách menší ohně a poslat je bez posádky k lodím Armady. Lze si představit, jaký poplach a paniku tam způsobily. Španělští lodníci ve strachu bez rozmyslu přesekávali kotevní lana, aby mohli co nejrychleji vyplout. Přestože bandery poškodily jedinou španělskou loď, naskytl se Angličanům ráno 28. července potěšitelný pohled. Nepřemožitelná Armada se chaoticky rozptýlila a nekoordinovaně ve zmatku prchala na sever.

Angličané měli rychlejší lodě, proto pro ně nebyl problém Španěly dohnat a rozdat si to s nimi v bitvě u Gravelines (přístavní městečko mezi Calais a Dunkerque). Armada se pokusila seskupit zpět do půlkruhu, ale to se jí úplně nezdařilo. Angličané ji mohutně ostřelovali a poničili při tom spoustu stěžňů i plachet. Zřejmě poprvé tu použili takzvanou řadovou taktiku, kdy se lodě stavěly do řady, v níž příď jedné mířila k zádi té před ní, přičemž všechny byly natočeny bokem k nepříteli. Většina jejich děl byla totiž umístěná ve střílnách na bocích lodí, zatímco Španělé stále ještě často stavěli děla na příď a záď (proto řazení do půlkruhu), což byl pozůstatek z doby veslic. Ostatně osm lodí z Armady ještě vesla skutečně používalo (viz Zastaralé veslice v Dodatcích na konec). Galeony sice měly děla i na boku ve střílnách, ale jejich dostřel nestačil.

Nakonec Španělům došla munice, a to částečně proto, že používali děla různých ráží, takže občas neměli správnou kouli do hlavně, z které zrovna potřebovali pálit. Když Angličané potopili tři největší a nejlepší španělské galeony, začala Armadazmateně prchat na sever. Více než týden je sir Francis Drake a admirál Howard pronásledovali. Celkem potopili 15 španělských lodí, zatímco sami přišli pouze o těch 8 banderů. Teprve u skotských Orknejí dali příkaz k zastavení, protože věděli, do jak nebezpečných vod vplouvají. Na rozdíl od Španělů.

Nezkušený vévoda de Medina-Sidonia dal příkaz k návratu kolem západních irských břehů, aniž tušil, jak časté jsou tam bouře a jak nevyzpytatelný je vliv golfského proudu. Navíc většině španělských lodí chyběla od onoho incidentu v Calais kotva. Při této nebezpečné plavbě tak ztroskotalo 19 lodí na pobřeží Skotska a Irska a 29 jich zmizelo na rozbouřeném moři. Královna Alžběta připsala vítězství nad katolíky Bohu: „On zadul svými větry a rozprášil jejich řady.“ Z Nepřemožitelné Armady zůstalo 67 silně poškozených lodí s asi 10 tisíci zuboženými muži na palubě, tedy asi třetinou původního počtu. Král Filip však vévodovi de Medina-Sidonia odpustil.

Dodatky nakonec: rozdílné lodě námořních velmocí

Ze 130 lodí Armady se Španělé spoléhali hlavně na 20 galeon, což byl nový typ plachetnice postupně vyvíjený od třicátých let 16. století Benátčany a právě Španěly. Od počátku se jednalo o loď válečnou, která měla mít dlouhý úzký trup, a přitom unést dostatečnou výzbroj. Trup galeony se od starších typů lodí lišil výrazně lehčí přídí a především tím, že se zužoval od vodorysky k palubě, která tak byla mnohem užší než samotná loď u hladiny. Proto španělské lodě působily trochu bachratým dojmem, ale přesto měly dostatečnou stabilitu a spolu s odlehčenou přídí i rychlost, protože vítr tlačil zezadu a loď dostala mnohem dynamičtější tvar. Nicméně takzvané kastely, tedy nástavby na trupu umístěné na přídi i zádi, zůstaly hodně vysoké, aby se tam dalo naložit dostatek nákladu i zbraní, což způsobovalo, že se galeona hodně kymácela a nebylo zrovna příjemné na ní plout. I přesto se z válečné lodi v dalších desetiletích proměnila v obchodní, protože unesla velký náklad a dokázala se bránit.

Největší galeony měly tonáž (nosnost) až kolem 1000 tun a posádku 500–600 mužů. Obvykle používaly tři stěžně, přičemž hlavní a přední měly příčné (ráhnové) oplachtění stejně jako čelen na přídi, zatímco zadní a případně ještě za něj dosazená bonaventura (malý stěžeň úplně na zádi) používaly plachty podélné, takzvaně latinské. Tato kombinace umožňovala dobrou manévrovatelnost a výborně se plulo šikmo na vítr. Používala ji už starší karaka, která však neměla nikdy bonaventuru a ani příčnou plachtu na čelenu.

Ostatní lodě Armady (kromě 4 galér a 4 galeas – viz Zastaralé veslice níže) byly upravené obchodní či dopravní lodě – z toho 33 karak, což byly třístěžňové středně velké lodě doplněné děly a zvýšenými kastely. Zbytek pak byly buď menší rychlé lodě (patache) zajišťující kurýrní služby a podporu větším lodím, nebo široké dopravní lodě vezoucí náklad.

Celkem bylo na lodích Armady asi 2500 děl, z nichž 1000 bylo těžkých železných. Podle různých údajů řídilo lodě 8 až 11 tisíc námořníků a na palubách se vezlo 18 až 20 tisíc vojáků.

Angličané začali používat galeonu zhruba od roku 1570, a přestože název galeona většinou nepoužívali, tak tento typ lodi výrazně vylepšili. Nedali se unést velikostí jako Španělé (tonáž anglických lodí až na výjimky nepřesahovala 700 tun), místo toho vsadili na rychlost a manévrovatelnost. Výrazně snížili trup, zejména v přední části, pro niž navíc vyvinuli speciální odlehčený trojhranný příďový kastel, čímž ještě více zlepšili aerodynamiku. Na podobném typu lodi obeplul sir Francis Drake v letech 1577–1580 svět. Jmenovala se Pelikán a během cesty ji překřtil na Zlatou laň (Golden Hind).

Takovýchto válečných lodí postavila Alžběta I. proti Armadě asi 34 a dalších více než 100 měla přezbrojených z původně obchodních a dopravních lodí.

Kromě vylepšení trupu se zaměřili zejména na dobré usazení děl a jejich dostřel. Slévárny děl vyráběly speciální lodní kanóny z bronzu či železa s ráží 42 liber (téměř 20 kg) a takzvané polokanony (demicannon) s ráží 32 liber (asi 15 kg). Tyto kanóny usazovaly do dřevěných lafet, zpočátku statických, později opatřených dvěma či čtyřmi koly. Celkem měli Angličané u Gravelines asi 1800 těžkých děl a blíže neznámý větší počet lehčích.

Široké galéry s nízkým ponorem ovládaly Středozemní moře už od dob antiky. Na každé straně měly až 30 vesel, z nichž každé bylo obsluhováno jedním nebo několika veslaři. Menší plachty byly pouze doplňková hnací síla. Jenže co fungovalo ve Středozemním moři, to se na severu příliš neosvědčilo. Galéry se ukázaly pro plavby na oceánu i pro boj u pobřeží Anglie či Francie jako zcela nevhodné a špatně ovladatelné. Proto z nich postupně Španělé vyvinuli galeasu, která měla kombinovat výhody plachet i vesel, ale ve skutečnosti se tím její bojová výkonnost ještě snížila. Všechny námořní velmoci si to brzy uvědomili a od konce 16. století přecházely výhradně na plachetnice – především na galeony.

V Armadě se plavily pouze 4 galéry a 4 galeasy, ale namísto toho, aby ji posílily, spíše zdržovaly. Navíc veslice mohly umístit děla pouze na příď a záď, protože na boku překážela vesla a veslaři.

____________________________________________

Literatura:

Brož, Ivan; Králíček, Václav: Bůh stál při Anglii, Tažení Velké Armady v roce 1588, Epocha Praha 2010

Kovařík, Jiří: Války pro víru, Bitvy a osudy válečníků I., 1526–1588, Akcent Praha 2017