Potupný útěk a smutný úděl slabého Korutance aneb Boj o korunu po vymření Přemyslovců (1306)

Nečekaný skon mladého Přemyslovce v Olomouci znamenal tragédii především proto, že český stát byl v té době na vzestupu. Král Václav II. (vládl 1283–1305) totiž ovládl sousední Polsko a jeho syn dočasně seděl i na uherském trůnu. To všechno najednou skončilo a o tom, kdo získá korunu, měla rozhodnout česká a moravská šlechta. Nebo neměla?

Nástupnický řád v takovém výjimečném případě totiž vůbec neměl ujasněná pravidla a rozhodovalo se podle tří různých kritérií: volbou šlechty, dědičným právem Přemysloven (po přeslici) a odumřelým říšským lénem. Z nich však mělo mít volební právo šlechty největší váhu. A to nejen díky Zlaté bule sicilské, jež ho v podstatě zakotvovala, ale především proto, že šlechtici během posledních padesáti let získali významná privilegia a vliv. Bez jejich podpory nový král vládnout nemohl, jenže jak to tak bývá, páni nebyli jednotní a dělili se do takzvaných kotérií (mocenských klik) vedených silnými osobnostmi.

Vedle šlechtického vlivu hrála největší roli v boji o českou korunu vůle římského krále, protože České království zůstávalo už dlouhá staletí ve svazku Svaté říše římské, byť si zachovalo velkou míru nezávislosti. Římský trůn obsadil roku 1298 Albrecht Habsburský, původně s podporou Václava II. Ale v době olomoucké vraždy už ho čeští páni vnímali spíše jako nepřítele, protože o dva roky dříve vpadl do Čech a pokusil se zmocnit Kutné Hory, stříbrné „pokladnice“ naší země.

Už proto je překvapivé, že prvním nepřemyslovským králem Čech se stal Habsburk, konkrétně Albrechtův syn Rudolf, jenž pro svou šetrnost získal nelichotivou přezdívku král Kaše. I když to až tak překvapivé není, když zvážíme, že Habsburkové mohli použít nejsilnější právo ze všech – hrubou sílu. Albrecht sice původně potvrdil české šlechtě právo na volbu krále v souladu se Zlatou bulou sicilskou, ale když vzápětí zjistil, že nebyl zvolen jeho syn Rudolf, ale protikandidát Jindřich Korutanský, svůj souhlas odvolal. Prohlásil Čechy za odumřelé říšské léno a jmenoval králem Rudolfa. Ten okamžitě zareagoval, sebral v Rakousku vojsko, od jihu překročil české hranice a 1. října 1306 stanul u Prahy. Předběhl o pár týdnů svého otce, který s říšskou armádou táhl od západu.

Spolu s postupujícími habsburskými vojsky se nečekaně zvedala i jejich „popularita“. Jinak řečeno, čeští páni dostávali strach a stále víc se jich přidávalo na habsburskou stranu. Nakonec musel Jindřich Korutanský se svou manželkou Annou Přemyslovnou potupně utéct z Prahy. Získal tak punc zbabělce, ale v obleženém městě s minimem příznivců neměl takřka žádnou šanci, takže mu jiná možnost nezbývala. Ještě mohl samozřejmě v Praze padnout nebo se nechat zajmout, ale to by bylo více hloupé než hrdinské.

Ať zůstávalo právo Habsburků na český trůn jakkoliv vratké, pojistili si ho silou tak pevně, že jejich vláda nad Prahou mohla začít už v této době (o více než dvě století dřív, než se tomu nakonec stalo). Kdyby ji ovšem nepřekazila další nečekaná smrt. V červenci 1307, tedy necelý rok po Václavovi III., zemřel další český král Rudolf Habsburský, aniž by se stihl na trůně pořádně usadit. Krátce po nástupu se totiž pokusil ve spolupráci s otcem převrátit český nástupnický řád. Římský král vydal listinu, v níž vyhlásil český trůn za říšské léno, jež měli napříště dědit výhradně členové rodu Habsburků. Není divu, že v tomto bodě přetekla trpělivost mnoha českých pánů a pokusili se proti Rudolfovi postavit. Ten je sice bez větších problémů vojensky zpacifikoval, ale právě ke konci jednoho takového tažení zemřel u Horažďovic na úplavici.

Ani tehdy se však Albrecht nehodlal významného českého léna vzdát. Synů měl ještě dost, a tak vyslal do Čech s podporou vojska dalšího z nich, Fridricha zvaného Sličného, aby se ujal „právoplatné“ vlády. To už čeští a moravští páni neskousli a tentokrát se odhodlaně postavili proti Habsburkům, protože měli oprávněnou obavu, že pod jejich nadvládou by jim z dlouho dobývaných privilegií mnoho nezůstalo. Římský král a jeho syn by je nakonec donutili držet ústa a krok. Proto se obrátili zpět k nedávno opuštěnému a vyhnanému Jindřichu Korutanskému. Povolali ho zpět do Prahy a prohlásili králem. Tentokrát mu navzdory habsburskému vojsku operujícímu po celé zemi zachovali věrnost.

Pojďme se na korutanského vévodu podívat trochu blíže. Zkusíme trochu opravit jeho pověst neschopného zbabělce, kterou mu přiřknul Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky, nejpodrobnějšího pramene k tehdejším událostem v Čechách. Kronikář totiž potřeboval náležitě zdůvodnit nástup Lucemburků, na němž se významně podílel opat jeho kláštera Konrád.

Ve skutečnosti byl Jindřich Korutanský zřejmě nejschopnější ze tří synů mocného vévody Menharta II., kteří po něm roku 1295 zdědili Korutany a Tyrolsko. Zpočátku se stal podobně jako český král příznivcem Albrechta Habsburského, jemuž roku 1298 pomohl na římský trůn. Albrecht si svého spojence cenil až do okamžiku, kdy se Jindřich zasnoubil s českou princeznou Annou Přemyslovnou a roku 1304 odmítl táhnout po jeho boku do Čech proti Václavovi II. Na takové věci byl Albrecht háklivý a z bývalého spojence se stal takřka přes noc soupeř.

V té době se ovšem dosud bohatí korutanští vévodové dostali do těžkých finančních potíží, protože měli uloženy peníze u jednoho italského bankéře, jenž se roku 1305 dostal do platební neschopnosti. Řečeno dnešní terminologií, zkrachovala banka s jeho úsporami – samozřejmě bez pojištění. Na začátku roku 1306 se korutanský vévoda oženil s Annou Přemyslovnou, sestrou mladého českého krále Václava III., a od toho okamžiku zřejmě pobýval v Praze. Když Václav III. odjížděl na svou poslední cestu do Olomouce, jmenoval zatím Jindřicha Korutanského správcem země, takže mu zřejmě značně důvěřoval.

Snad i díky tomu, stejně jako manželství s Annou, se stal nejvážnějším kandidátem českého trůnu, kam ho čeští páni podvakráte uvedli, jak se píše v předchozích kapitolách. Vypadalo to, že druhý pokus už bude úspěšný. Po předchozí zkušenosti Korutanec pochopil, že si musí přízeň šlechty draze vykoupit, a tak rozdával královský majetek na všechny strany. Lichtenburkové dostali Bítov, Rožmberkové zase Zvíkov a tak dále. Tím ovšem zasadil poslední ránu vyprázdněné královské pokladně. Předchozí politika posledních Přemyslovců vypadala nadmíru reprezentativně a hýřila stříbrným leskem, jenže ani bohatství Kutné Hory ji ve skutečnosti nedokázalo dostatečně zaplatit, a tak se královská komora dostala do značných dluhů.

Vina za to sice nepadá jen na Korutance, ale právě on se kvůli tomu dostal do bezvýchodné finanční pasti. Ručil totiž také za dluhy svých předchůdců a jinak než dalším rozdáváním nemohl Habsburky porazit.

Až do jara 1308 v Čechách zůstávala armáda Fridricha Sličného, byť nedosáhla žádného významnějšího úspěchu. Teprve v květnu zasáhla ve prospěch Korutance další nečekaná smrt, když zemřel rukou vraha římský král Albrecht. Zabil ho vlastní synovec Jan Parricida, který měl pocit, že mu strýc upírá právoplatný podíl na vládě v habsburských državách. Fridrich Sličný byl za této situace ještě rád, když mohl uzavřít s Jindřichem smír a odtáhnout domů do Vídně, aby stabilizoval vládu v rakouských zemích. Za tenhle mír, jímž se Habsburkové vzdali nároků na českou korunu, bohužel Jindřich slíbil zaplatit 45 tisíc hřiven stříbra, což jeho finanční krizi ještě prohloubilo. Jednoznačná chyba a zbytečná ústupnost.

Jakkoliv by se historik snažil Korutancovo jméno očistit, tak při tom zjišťuje, že udělal také četné další chyby, jež ho nakonec stály korunu. To sice neznamená, že byl zbabělec, ale ve složité pozici si nevěděl rady. Zatímco hasil těžkou situaci na domácí scéně, úplně ignoroval volbu nového římského krále. Přitom měl z pozice českého krále právo volebního kurfiřtského hlasu a mohl si vyjednat od nového římského krále cenné záruky, privilegia a ústupky ve prospěch svůj i Českého království. Tuhle příležitost naprosto promarnil, a tak byl nový římský král Jindřich VII. Lucemburský zvolen bez jeho účasti, aniž od něj Korutanec přijal české země v léno. Proto neměl Lucemburk později žádné zábrany mu český trůn sebrat. Naopak Habsburkové šanci nepromarnili a s novým králem se smířili, takže Jindřich Korutanský se ocitl vlastně v politickém „vzduchoprázdnu“.

Petr Žitavský popisuje Jindřichovu vládu jako chaos: „Neboť pod vládou tohoto Korutance upadá v nevážnost stav Čech, povstávají bezbožníci, padají nevinní a spravedliví, vládne násilnost, panuje nespravedlivost, soud a spravedlnost jsou vyhnány z vlasti, jsou oloupeny kostely, deptány kláštery, statky pozemské jsou jim odnímány, libovůle je všem zákonem, přibývá loupeží, nářkům vdov a sirotků není poskytována žádná pomoc, truchlí kněžstvo, úpí každá krajina, protože se rozmnožilo zlo v Českém království.“

Ve skutečnosti se Korutanec určitě snažil situaci řešit. Jenže čeští páni na něj naléhali, aby splnil štědré sliby, které učinil při zvolení, Habsburkové chtěli platit dluh za své odstoupení a v Korutanech se jeho bratr dostal do platební neschopnosti. A tak Jindřich viděl jediné řešení. Povolal na pomoc do Čech vojenské oddíly z Korutan, aby mu pomohly sjednat pořádek. K nim se přidali žoldnéři od švagra Fridricha Pokousaného z Míšně. Cizí posádky však ještě více rozlítily české pány i kněze, protože plenily církevní statky. Situace se stala pro Korutance neudržitelnou.

Všem muselo být zřejmé, že Jindřich dluhy české koruny nesplatí a chaotickou situaci není schopen uklidnit. Zmatek už nevyhovoval ani české šlechtě, která z něj původně těžila. A tak významní čeští šlechtici pod vedením podkomořího Jindřicha z Lipé spolu s představiteli církve vymysleli plán zjevné zrady. Rozhodli se odkopnout panovníka, kterého dosud podporovali, a darovat České království do rukou římského krále Jindřicha Lucemburského. Od něj očekávali, že zdejší chaos stabilizuje.

Cisterciácké poselstvo tlumočilo Lucemburkovi podmínku, že si jeho syn Jan, budoucí český král, musí vzít za manželku Elišku Přemyslovnu, jedinou volnou dceru Václava II. v přijatelném věku. Jindřich VII. Lucemburský poněkud váhal, ale nakonec se rozhodl chopit příležitosti a dal k sňatku souhlas.

Tehdy přišly velké Eliščiny chvíle. Nenechala si od Korutance vnutit sňatek s jakýmsi bezvýznamným míšeňským šlechticem. V přestrojení za chudobnou ženu vyklouzla z Prahy na Vyšehrad pouze ve společnosti dvou služebnic a odtud ji pak doprovodil věrný přívrženec Jan z Vartemberka až do svého Nymburka nad Labem. Tam se chvíli zotavovala po prožitých strázních, aby pak mohla odjet do říše na setkání s římským králem. Jeho syna Jana si vzala 1. září 1310 v johanitském klášteře v Heimbachu nedaleko Špýru.

Čtrnáctiletý Jan Lucemburský se zatím postavil do čela vojska, alespoň formálně. Pod dohledem zkušených rádců si vydobyl pozice v Čechách. Stejně jako tomu bylo o čtyři roky dříve v případě Rudolfa Habsburského, vtáhl mladý synek římského krále v čele vojska do Čech, aby odtud vyhnal právoplatně zvoleného krále Jindřicha Korutanského.

Na stranu římského krále se nyní stejně jako před čtyřmi lety přidala většina české šlechty. Ke cti Jindřicha Korutanského je třeba říct, že tentokrát zbaběle neutekl, ale do poslední chvíle s korutanskými a míšeňskými posádkami držel Prahu. Teprve když ho nepřátelská vojska neprodyšně obklíčila na Pražském hradě, začal vyjednávat o kapitulaci a vyjednal si volný odchod do Korutan i s manželkou Annou. Petr Žitavský to ovšem stejně označil za zbabělý útěk a sám Jindřich se až do své smrti roku 1335 troufale honosil prázdným titulem českého krále.

Zatím ovšem na český trůn usedla nová dynastie, a to podle všech tří principů nástupnictví. Čtrnáctiletý Jan Lucemburský byl zvolen českou šlechtou, měl za manželku Přemyslovnu a jeho otec, římský král, mu udělil Čechy v léno. Začala doba lucemburská.

________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278-1301), NLN Praha 2017

Bobková, Lenka: Jan Lucemburský, Otec slavného syna, Vyšehrad Praha 2018

Žemlička, Josef: Konec Přemyslovců, NLN Praha 2020