Praotec Čech na posvátném Řípu aneb Odvážná teorie o tom, že byl vrahem a vyhnali ho z Balkánu

České pověsti se nápadně podobá pověst chorvatská, kterak praotec Chorvat (či Charvát) sebral svých šest sourozenců a odešel s nimi a jejich rodinami do nové vlasti. Kupodivu tam přišel ze severu, tedy někde z oblasti českých zemí, pravděpodobně Slezska. Naopak Kosmas žádné informace, odkud měl přijít praotec Čech, nepodává. Místo něj to však napsal ve 14. století takřečený Dalimil, který tvrdí, že Čech měl přijít z Chorvatska. Těžko říct, odkud to vzal, když ne od Kosmy. Asi z lidových vyprávění, ale právě proto je taková podobnost mimořádně nápadná.

Uznávaný medievalista Dušan Třeštík (1933–2007) na základě této podobnosti odvodil, že pověst vznikla ze stejného základ,u a to pravděpodobně někde u Dunaje v Panonii či Dalmácii (dnešní Maďarsko a Rumunsko), kde pobývalo od 6. století množství Slovanů a bojovalo tam střídavě po boku Avarů proti Byzantincům a naopak. Podle něj to znamená, že praotcové Čech a Chorvat se svými lidmi pocházeli právě odtud.

Moment, tady něco nesedí. Často se předpokládá, že takzvaná slovanská pravlast, odkud odešli původní Slované, ležela zřejmě někde u Dněpru, tedy v dnešní Ukrajině a východním Polsku. Znamená to tedy, že do Čech přišli Slované přes Panonii? Ne tak úplně. Archeologické nálezy jasně dokazují, že už v 6. století tady sídlili Slované, kteří připutovali přímo z východu. Jenže to byla takzvaná první vlna, která zabrala původní germánská sídla. A ponechme teď stranou, zda byla opuštěná, nebo o ně Slované museli bojovat – byť druhá možnost je pravděpodobnější.

Teprve někdy koncem 6. a v první polovině 7. století přišla do české kotliny druhá vlna Slovanů, a to právě z Podunají. Tady je ovšem důležité nepředstavovat si migraci slovanských kmenů jako nějaký souvislý proud velkých etnik, které se spořádaně přesunují z jednoho místa na druhé. Ve skutečnosti šlo o neuspořádané putování vojenských družin po velkém prostoru střední a východní Evropy, přičemž se občas jejich příslušníci usadili na nějakém příhodném místě, kam si buď přivedli rodiny, nebo je tam založili s místními domorodci, které si podmanili. Družiny se navzájem míchaly, rozdělovaly, tvořily jakési kmeny či svazy, ovšem v 6. a 7. století víceméně dočasně. Je tedy zřejmé, že neexistoval žádný kmen Čechů ani ve slovanské pravlasti ani v Podunají, který by se prostě sebral a přesunul se k Řípu.

Přenesme se tedy do první poloviny 7. století do blíže neurčené slovanské vesnice v Panonii a pokusme se přiblížit, jak mohl vypadat rozpad jedné takové družiny, či snad už kmene. Nejprve dejme slovo Dalimilovi (převedeno do moderní češtiny):

„Leží země v srbském kraji,
Charváty ji nazývají
a v ní kdysi vládl lech,
který nosil jméno Čech.
Neboť dopustil se vraždy,
zbaven domova byl navždy.
Protože však prožil ve cti
dlouhé roky s bratry šesti,
co rodiny četné měli,
jednou za noci se sjeli
a Charváty srozuměni,
opustili bez prodlení.“

Náš praotec Čech byl tedy vrahem! Nicméně v raném pohanském středověku se takové věci brali trochu jinak. Nevíme, za jakých okolností se vražda stala, mohlo jít o krevní mstu, či nějaký souboj, který však někdo výše postavený pokládal za vraždu. Podívejme se za řečeným vladykou, kterému říkejme nadále Čech, i když je jasné, že tak se zřejmě nejmenoval. Zkusme si představit, jak mohl reagovat, když mu přinesli tu smutnou zprávu.

Dozvěděl se, že ho vlastní kmen vyhání do exilu. Logicky byla si zklamaný, ale hledal řešení a přemýšlel, kterým směrem by se mohl vydat. V okolních krajích vládli Avaři, ale mohl mít zprávy od kupců či jiných cestovatelů, že na severu už Slované s Avary bojují, a pokud bychom se pohybovali ve druhé čtvrtině 7. století, tak se vědělo i o vládě kupce Sáma, jež měla své centrum pravděpodobně někde na jihovýchodě Moravy u hranic s (dnešním) Slovenskem. Tam mohl pohodlně dojít kolem Dunaje.

Nicméně vladyka Čech byl zřejmě ambicióznější a nechtěl se poddávat vládě někoho jiného, když zrovna teď udělal takovou špatnou zkušenost s kmenovou radou. Takže si můžeme domyslet, že třeba prošel Sámovými zeměmi a pokračoval dál směrem do středu Čech. Mohl slyšet o „zemi nikomu nepoddané, zvěře a ptactva plné, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, kde bude ryb ve vodách dostatek, podnebí mírné a žití příjemné“? Je jasné, že Čech jako uznávaný vůdce neputoval sám, ale šel s ním celý jeho rod (to jest včetně vzdáleného příbuzenstva) a možná i další následovníci a přátelé, kteří ho uznávali jako vladyku a nechtěli ho opustit.

Vzali si tedy ramena své bůžky i důležité praktické věci a vyrazili společně podél Dunaje k severu. No a Chorvaty potkal možná podobný osud, jen zkrátka vyrazili jiným směrem.

Slovanské společenství nejen kolem Dunaje, ale i ve střední Evropě, skutečně tvořily menší vesnice, které byly hospodářsky soběstačné. Vladykové rozhodovali o vnitřních záležitostech své vesnice, ale když bylo potřeba probrat něco většího, scházel se jednou, nebo několikrát do roka kmenový sněm, kde rozhodovala kmenová rada. Šlo většinou o záležitosti války, obrany proti nájezdům, nebo soudy mezi mocnými rody. Rozhodnutí sněmu se musel podřídit každý. Nicméně o konkrétních reáliích toho víme tak málo, že Čecha mohl vyhostit třeba i nějaký mocnější vladyka či vojvoda, který ovládal rody v tamním regionu.

A je tedy možné, že by pověst o Čechovi vznikla až po utvoření Sámova svazu, jak už bylo zmíněno výše? To nevíme přesně, ale z chronologie to tak vypadá. Druhá vlna Slovanů do českých zemí přicházela zhruba v Sámově době (vládl zhruba 623–658). Mohli být tedy přibližně současníci, nebo byl Čech jen o něco málo starší.

Spor s rodem Chorvatů je pochopitelně spekulace, ale na druhou stranu ta podobnost obou pověstí je skutečně tak nápadná, že se mohla týkat obou rodů. Víme, že záležitosti krevní msty se mohly táhnout celá desetiletí z malicherných důvodů a z Čech je známe ještě v 10. století (spor Slavníkovců a Vršovců končící masakrem na Libici roku 995). Sochy bůžků a dědků (čili předků) zmiňuje jak Kosmas i Dalimil, byť druhý z nich zaměnil omylem dědky za dietky (děti). Oněch šest bratrů pak společně s vladykou tvoří jakýsi symbolický celek, protože číslo sedm bylo pro Slovany posvátné – znázorňovalo čtyři světové strany, a tři vrstvy světa – nebe, zemi a podsvětí. Nic neříká o tom, že nějaký vladyka, který se stal předobrazem praotce Čecha či Chorvata, měl skutečně šest sourozenců.

O samotné cestě z Panonie do české kotliny nám kronikáři nepřinesli žádné zprávy a zřejmě se ztratily i z původní pověsti. Tedy kromě toho, že cesta byla strastiplná a často vedla neschůdnými lesy. Nezbývá nám než konstatovat, že se Čechův lid vydal zřejmě podél Dunaje směrem na dnešní moravsko-slovenské pomezí, kde se pravděpodobně nacházelo mocenské centrum Sámovy říše. Tam se jako Slované mohli cítit vcelku v bezpečí, ale sám vladyka chtěl zřejmě více nezávislosti, a tak pokračoval v těžké cestě směrem do středních Čech. Tam už bylo putování složitější, protože tam nevedly žádné větší stezky a často musely procházet těmi neschůdnými lesy.

Pak konečně spatřili horu Říp nedaleko soutoku Vltavy a Labe, kde měl praotec pronést ty známé věty o zemi plné zvěře, ptactva a ryb, vlhnoucí mlékem a medem. To je samozřejmě takzvaný literární topoi (útvar opakující se v mnoha pověstech). Nás spíš zajímá, jestli skutečně byla země nikomu nepoddaná.

„Vidíte ji, bratři? Na té hoře bezpochyby sídlí bohové. Konečně se plní věštba, které se mi dostalo,“ mohl reagovat vladyka poté, co spatřil nezalesněný holý vrch, který byl v polabské nížině zdaleka viditelný. Takové kopce byly vskutku neobvyklé a pohané na nich rádi zřizovali svatyně svých bohů.

Dobrá místa pro vesnice a však zřejmě už byla obsazená a je otázka, jak se zdejší obyvatelé dívali na nově příchozí. Je ovšem pravděpodobné, že vyznávali stejné bohy a mluvili podobným jazykem jako Čechova družina.

Vzpomeňme, že ve středních Čechách sídlila už ona první vlna Slovanů. Proč však kronikáři píší, že země byla nikomu nepoddaná? Pomiňme, že sem už zřejmě formálně sahal vliv Sámova svazu. Jeho sídlo bylo příliš daleko. Třeštík se domnívá, že vypravěči pověstí možná chtěli zamlčet bratrovražedný boj mezi Slovany, aby nepředávali špatný příklad budoucím generacím, a proto nedali Čechovi zemi právem dobyvatele, ale právem objevitele.

Proč by však Čechův lid měl o zemi bojovat? Copak tu bylo tak přeplněno, že nebylo místo pro další vesnici? Když se podíváme na mapu raně slovanského osídlení, vidíme, že v okruhu kolem posvátného Řípu žádná sídla nebyla. Naopak okolní nížiny kolem Vltavy, Labe a Ohře byly celkem zaplněné. Je zjevné, kde byla půda vhodná pro zemědělství a té asi nebyl zrovna nadbytek. Dalším důvodem mohla být nedůvěra k nově příchozím cizincům.

Zde je důležité si uvědomit, že to byla právě pověst o praotci Čechovi, která přetrvala ve vyprávění po staletí, až se stala součástí kronik. To znamená, že tento nově příchozí lid musel zaujmout ve středních Čechách významné postavení, když se s jeho příběhem v podstatě ztotožnili všichni jeho obyvatelé. Určitě se nemohlo stát, že by nějaká skupinka z Panonie založila jednu malou typickou vesničku o deseti domech a pak nějak splynula s okolím.

Nicméně můžeme jen hádat, čím si Čechův lid své postavení vydobyl. Mohl porazit v boji nějakého místního vladyku a zmocnit se vlády? Nebo byla jeho skupinka výrazně početnější a třeba ji později doplnily ještě nějaké další skupiny z Panonie, takže původní obyvatelé byli prostě přečísleni a Čech jako důvěryhodný a schopný vůdce se stal novým vládcem kraje? Nebo původní Slovany ani přečíslit nemuseli a Čech si svými schopnostmi, případně bohatstvím či charismatem získal takovou důvěru místního lidu, že ho zvolili dobrovolně svým vůdcem? Mohl je snad vést v boji proti nějakému vnějšímu nepříteli? O tom nám kronikáři nic neříkají.

Můžeme však předpokládat, že Čech jako vládce byl opravdu spíše vladykou než vojvodou. To znamená, že své postavení získal takzvaně sociálním způsobem, případně bohatstvím a význačností svého rodu, než jako vojenský vůdce. Historik Florin Curta rozlišuje tyto dva typy náčelníků u Slovanů, přičemž ten první je trvalejší, zatímco ten druhý snadněji získá slávu. Kdyby však byl Čech vojvodou a vynikl v boji, těžko by to z vyprávění vymizelo. Naopak jako vladyka mohl vydržovat družinu, zvát své družiníky na bohaté hostiny a vybudovat si pevné postavení.

Na závěr připomeňme, že pověst zůstává pověstí a obsahuje jen stín skutečných událostí, doplněný o četné příběhové topoi, tedy ustálená myšlenková schémata společná pro určitou kulturní oblast. Najít skutečného praotce Čecha vskutku nemůžeme, protože se nám ztratil právě pod vrstvou těchto topoi. Přesto nám lidová pověst zachovává určité svědectví o zvycích minulých generací a naznačuje příběhy, které se za dávných časů udály.

_________________________________________________

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů (7.–10. století), Praha 2003

Urbańczyk, Przemyslaw (ed.): Neslované o počátcích Slovanů, Praha 2011

Galuška, Luděk: Slované, doteky předků, Brno 2004