Článek
Naším průvodcem bude místní hejtman Zbyněk z Buchvaldu, jediný ze čtyř táborských hejtmanů zvolených do čela obce, kterého tu v tento čas zastihneme. „Vítejte bratři, v božím městě v tento mrazivý zimní čas. Předpokládám, že jste sem dorazili, stejně jako ostatní, abyste rozšířili řady naší obce, protože váš pán je proradný papeženec, jemuž nechcete více posluhovat.“ Potvrdíme Zbyňkovi, že je to tak, protože jinak by to bylo podezřelé.
Pod správou hejtmanů
Ostatně na Tábor se nechodí jen tak na prohlídku. Nejsou tu žádné velkolepé stavby, kterým bychom se mohli obdivovat. I v tomto svátečním dni zde vládne všeobecný ruch a lidé většinou usilovně pracují na zateplení svých domů, aby se mohli v prozatím většinou provizorních stavbách alespoň trochu zahřát u ohnišť, které rozdělávají přímo uprostřed obytných místností. Jen málokterý dům je vybaven krbem.
Bratři a sestry, kteří sem přišli nedávno ze Sezimova Ústí, vytvořili vzornou a spravedlivou obec, v níž si mají být všichni rovni. Pouze z organizačních důvodů si zvolili do čela čtyři hejtmany, kteří měli mít hlavní slovo při budování i obraně města. Když jsme se zeptali hejtmana Zbyňka z Buchvaldu, kde jsou tedy ti tři ostatní, podezřívavě se na nás podíval: „To vy nevíte? Celý kraj o tom mluví! Hejtman Žižka z Trocnova s hejtmanem Chvalem z Machovic se usídlili v Písku. Naše bratrstvo se neomezuje jen na horu Tábor, byť ta je pro nás bezpochyby nejmilejší a nejvzácnější. Ale naši hejtmani a bojovníci šíří jedinou pravou víru po celém království a brzy ji rozšíří s Boží milostí po celém světě. A tak, když jsme získali město Písek, přešli bratři Žižka a Chval právě tam, protože je to pevný hrad a významná obec, která nesmí padnout do rukou nepřátel. Zde na Táboře jsme zůstali já a hejtman Mikuláš z Husi. Ale ten je většinou v poli, kde vede naše vojsko a teď leží těžce raněn na Starém Městě Pražském. Ošklivě si prý zlámal nohu při pádu z koně, ale dá Bůh, že se brzy uzdraví.“ Nejen Písek, ale i Prachatice, Klatovy, Sušice či Domažlice náleží už v této době pod správu táborského bratrstva. Tam už páni moc nemají.
Hrad Hradiště
Nejprve nás hejtman Zbyněk zavedl k hradu Hradišti, který jediný byl osídlený i před příchodem husitů. Ale dovnitř jsme se nedostali, protože hrad spravuje se svou družinou bratr Prokop z Ústí, který se velmi vyznamenal před deseti měsíci při jeho dobývání. Bratři z jeho družiny nejsou však pouze zdatní bojovníci, ale též kameníci, kteří se čile podílejí na obnovování kamenných hradeb kolem celého města. V téhle neklidné válečné době jsou totiž kamenné hradby důležitější než kamenné domy, které jsou zatím téměř všechny dřevěné. Kamene se tu prý zatím moc nedostává, ale hrad je obehnán ze všech čtyř stran mohutným opevněním, do nějž jsou pevně vsazeny čtyři široké věže, dvě oválné a dvě čtverhranné. „Věže jsme museli pořádně zesílit,“ poučuje nás hejtman Zbyněk, „aby unesly děla. Hejtman Žižka totiž tvrdí, že bez děl se v dnešní době nedá pořádně bojovat.“ Když jsme se pořádně zadívali, skutečně jsme na vrcholu věží vysokých asi 25 metrů zahlédli hrozivě vypadající široké hlavně bombard, tedy pevnostních děl, sice nepohyblivých, ale o to těžších a účinnějších.
Ostatně hrad musel už před půl rokem čelit obléhání vojsky pana Oldřicha z Rožmberka a Albrechta Habsburského, kteří chtěli husitům jejich čerstvě obsazenou posvátnou horu vyrvat. Většina bojovníků bojovala tehdy zrovna u Prahy proti vojskům křížové výpravy, ale hejtman Mikuláš z Husi se urychleně vrátil se silnou jízdou, jakmile se doslechl, že jeho milovaný Tábor je v nebezpečí, a nepřátelská obléhací vojska bez milosti rozmetal.
Kostely nejsou potřeba
Vydáme se tedy od hradu dál do města. Nejhezčí domy, byť také dřevěné, pouze některé s kamennými základy, se nachází v samotném středu města kolem nevelkého náměstí. „Zde si postavili své příbytky naši bratři ze Sezimova Ústí, kteří horu Tábor pro nás objevili a získali. Použili základy dávno opuštěných domů a díky nim mají tu občas i krb a jejich domy jsou prostorné a světlé. Pro vás tu však již bohužel místo nenajdeme. Přichází sem totiž každý den mnoho nových bratrů a sester z celého království a ti si již musí budovat domy na okrajích, kde najdou alespoň kousek místa. To se týká i vás.“ Pravdou je, že nová zástavba už není zdaleka tak úhledná, přehledná a promyšlená, jako starý základ Hradiště. Ne že by domy byly stavěné nazdařbůh, ale najít v nich nějaký řád je velmi těžké. V celém městě je totiž cítit duch bratrství a rovnosti, takže by nebylo vhodné, aby snad někdo měl dům nějak významnější a honosnější. Výsledkem je takový trochu chaos, ale zdá se, že jsou s ním všichni spokojeni.
Když jsme se Zbyňka zeptali, zda tu nemají ani kostely, když to všechno budují z milosti boží, odpověděl zcela nekompromisně: „Zdá se, že ještě nejste s učením Mistra Jana dobře obeznámeni. My přece nepotřebujeme pyšné kostely, abychom uctili Boha. I bohoslužba venku v přírodě či v malé kapli je Bohu ostatně milejší než marnivé zlato papeženců. Kaplí tu máme po domech několik, leč v této zimě máme i určené velké síně, kde se bratři a sestry schází ke mši svaté. Tam stačí jen znamení kříže, a kalich, z nějž všichni věřící pijí krev Kristovu. Jak skromně žijeme, tak i Boha uctíváme.“
Kněží a kádě
A když tak hovoříme o víře a vyznání, potkáme skupinu kněžích, kteří se zaníceně o něčem dohadují. Když nás jeden z nich zahlídne, ihned zvolá: „Koho to vedeš, bratře Zbyňku? Další nové bratry? Je vás tolik v posledních dnech! Ani nevíte, jakou mám z toho radost, že tolik duší bude spaseno. Jsem kněz Hromádka a mám tu na starosti zařazení nových duší do naší obce. Víte, my tu všechno připravujeme na brzký příchod Kristův a všichni společně pracujeme, abychom mu jeho návrat co nejvíce zvelebili. Někteří bratři tvrdí, že již přijde co nevidět, ale zatím vám ukážu, kde si můžete postavit svůj příbytek. V této zimě to budete mít složité, ale zatím vás jistě ubytují někteří z bratří, kteří přišli před vámi.“
Než jsme se však dostali k nějakým parcelám pro dům, vyslechli jsme si mnohá kázaní nejen od Hromádky, ale i dalších kněží. Někteří z nich hovořili skutečně velmi zapáleně o tom, jak je třeba zříci se všeho tělesného i hmotných statků, které je třeba obětovat ve prospěch obce pro svatý boj, který vede. Ponechat si máme pouze to, co potřebujeme pro své skromné živobytí.
Zeptali jsme se, jak je to s těmi proslulými káděmi, kam se prý veškeré osobní cennosti a jiné zbytečné poklady sypou. Jeden ze známých táborských článků totiž jasně praví: „Jakož na Hradišti neb na Táboře všecko vždycky má v obec býti, a nižádný nemá nic zvláště mieti.“ Zbyněk prohlásil, že prý nějaké kádě mají v Písku, tady žádné nejsou a nikdy nebyly. Také své osobní věci si každý ponechává pro svou potřebu: „Však jsme většinou chudí, a kdo měl nějaký majetek, tak ho opustil, nebo vyměnil za zbraně. Bojovníci samozřejmě své zbraně potřebují. Jiná věc to ale s kořistí. Ta patří obci a nikdo si nemá brát nic pro sebe. Co naše vojsko získá bojem, uložíme v určených domech obecních a pak použijeme, když to obec potřebuje.“ Třeba Jan Žižka si bere z kořisti šunky – ve prospěch obce, samozřejmě. Ale o tom se není třeba šířit nahlas. Pak Zbyněk ještě trochu ztiší hlas a ohlédne se, jestli nás neslyší někdo z kněžích: „Tady máme trochu problém s bratry knězi. Někteří totiž tvrdí, že pravou víru bychom měli šířit slovem, ne ohněm a mečem. Jenže já říkám, a se mnou bratr Žižka i Mikuláš: Z čeho bychom žili? A kdo by nás pak bral vážně, kdybychom zbraně odložili – to je čirý nerozum.“
Pak trochu nesrozumitelně brblá něco o tom, že se tu šíří jakési podivné sekty, které sice prohlašují, že následují Jana Husa, ale ve skutečnosti se zbláznili. Ti lidé snad dokonce tančí nazí a zrazují ostatní od práce, protože prý nemá smysl nic dělat, když se blíží Soudný den. Však oni prý s nimi polní hejtmani zatočí, až se vrátí. Přece nemůžou takhle rozvracet obec!
Když se rozhlédneme, vidíme tu spoustu řemeslníků – důležití jsou kováři, ale i bednáři, ševci, krejčí, kteří všichni pracují z nadšení pro obec, aby její spravedlivý boj mohl pokračovat. A to všechno by chtěli ti blázni zastavit?
Pohřeb Mikuláše z Husi
Když už se v tento čas nejdelších zimních nocí setmělo a všichni se chystají k večerní mši, přibíhá náhle k hejtmanu Zbyňkovi jeden z bratrů. Urputně mávajíc rukama upoutává na sebe pozornost a oznamuje hejtmanovi, že přijel rychlý posel z Prahy a nese důležitou zprávu. Zdá se však, že nikoliv dobré. „Přiveďte ho sem. Nechť poví, co má na srdci,“ nedá se Zbyněk vyvést z míry. Posel je vskutku pokryt potem, jeho kůň je téměř schvácený a oba se klepou zimou. Někdo podá poslovi teplé pivo, aby se zahřál a nabral dech. „Nesu zlé zprávy, hejtmane. Náš nejmilejší hejtman, hrdina a boží bojovník Mikuláš z Husi včera podlehl v Praze svému zranění a Bůh jeho duši povolal k sobě.“ Všichni se hromadně křižují a kněží se okamžitě chystají, že změní večerní mši ze slavnostní vánoční ve smuteční zádušní. Bratři a sestry vzpomínají chrabrých činů statečného hejtmana, ale nepropadají beznaději. Vždyť Kristus ho přijal do svého království jen chvíli před tím, než sestoupí na zem a ujme se nás všech.
Je však zjevné, že hejtmani již přemýšlejí jinak než kněží. Jejich příliš vypjaté nábožné řeči sledují někteří se zjevnou nevolí. Je trápí, kdo teď povede vojska a jak budou nadále bez Mikuláše bojovat s nepřáteli. Je tu ještě bratr Žižka, který šíří kolem sebe ještě více než Mikuláš slávu neporazitelného vojevůdce. Zaujme snad on jeho místo? Je to pravděpodobné, protože hejtman Zbyněk je již od pohledu zjevně více hejtmanem domácím než polním. A jak se vypořádá s kněžími, kteří si tu zjevně nárokují hlavní slovo. Mikuláš se s nimi nejednou dostal do sporu a Jan Žižka není o nic mírnější. Jedno je však jisté, Hradiště na hoře Tábor čeká slavná budoucnost, ať už v království Božím či Království českém.
_________________________________________
Další literatura:
Matuška, Matěj – Syka, Jan: Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci. Praha 2016
Šmahel, František: Husitská revoluce 3. Praha 1996
Čornej, Petr: Jan Žižka, Život a doba husitského válečníka. Praha 2019
