Richard Lví srdce jako vazal mocnější než král. Přitahovali tento vzor rytíře spíše chlapci?

Spor mezi králi Anglie a Francie se vedl především o velkou část území, které dnes patří Francii. Rozhodovalo se o to, jak bude vypadat mapa Evropy. Už Kapetovci v 11. století po delším procesu počátečního utváření státu z bývalé Západofranské říše moc dobře věděli, že formálně sice nosí korunu (začali se nazývat králové Francie), ale jejich faktická moc se omezovala na kraj kolem Paříže zvaný Ile de France. Na jih od řeky Loiry už neměli prakticky žádný vliv. Tak začal přes dvě stě let trvající zápas Kapetovců o vybudování mocného království.

Skutečně integrovanou a nerozlomitelnou Francii najdeme na mapě až v polovině 15. století po stoleté válce a vystoupení Johanky z Arku. My se však zaměříme na vládu Filipa II. (1180–1223), jenž dostal od kronikářů přízvisko August po vzoru starých římských císařů. Byl to právě on, kdo dokázal území Kapetovců rozšířit zhruba na trojnásobek a díky zavedení účinného systému státní správy položil pevné základy francouzského státu. Podařilo se mu to zejména proto, že od svého nástupu na trůn tvrdě bojoval s příslušníky rodu Plantagenetů, kteří nosili anglickou korunu, a navíc vlastnili na pevnině ve Francii mnohem větší pozemky než samotní Kapetovci. Vytvořila se tak paradoxní situace, protože v rámci svých francouzských držav byli Plantagenetové vazalové Kapetovců, což znamenalo, že vazal byl ve skutečnosti mocnější než jeho pán, a byl si toho dobře vědom.

Daný stav věcí byl pro Kapetovce zahanbující o to víc, že k hlavnímu zisku držav přispěla zejména jedna ohnivá a energická žena Aliénor Akvitánská, která se roku 1137 (zhruba patnáctiletá) stala nejbohatší dědičkou Evropy – s její rukou se dala získat hodně rozlehlá Akvitánie. Dostal ji zpočátku Ludvíka VII. (vládl 1137–1180), který po ní hodně toužil (z důvodů politických i osobních), ale nebyl pro ni dostatečně energický a vášnivý. Prostě nedokázal se svou ženou držet krok, ač se zpočátku snažil. Nechal se zatáhnout do mnoha sporů, válek, a dokonce i na křížové tažení, než mu konečně přetekla s manželčiným temperamentem trpělivost a nechal se rozvést i za cenu ztráty jejího obrovského věna.

Aliénor si téměř okamžitě a možná trochu na truc vzala mnohem drsnějšího a sebevědomějšího muže Jindřicha Plantageneta, normanského vévodu a dědice anglické koruny (vládl 1154–1189). Když se spojily majetky obou manželů, vznikla obrovská říše (viz mapu), které snad v té době mohl konkurovat jen římský císař.

Jenže ani vláda Jindřicha II. nebyla klidná. Počáteční vášnivá láska mezi oběma manžely po čase opadla a změnila se v nekonečné rozpory. Předtím však Aliénor dala Jindřichovi čtyři syny a několik dcer. Tím se konečně dostáváme k Richardovi, jemuž se pro jeho nezdolnou rytířskou povahu začalo říkat Lví srdce. Byl sice až druhým narozeným synem manželského páru, ale zato matčiným neoblíbenějším. Proto prosadila, aby už roku 1172 ve svých patnácti letech získal vládu nad její rodnou Akvitánií. Snad i díky tomu se Richard od malička cítil víc Francouzem než Angličanem, ostatně mluvit anglicky se nikdy nenaučil.

Soupeření o francouzské državy Plantagenetů se rozhořelo po smrti Ludvíka VII. roku 1180, když na trůn nastoupil jeho mnohem schopnější syn Filip. V té době už se ze starého Jindřicha II. stal poněkud poživačný a domýšlivý panovník, takže Filip II. neměl problém přesvědčit jeho syny (to už byl naživu jen Richard a Jan), aby se s ním spojili proti otci. Bez jeho souhlasu přijal Richard roku 1188 všechny své francouzské državy v léno od krále Filipa, čímž vypukla vzpoura. Brzy se však ukázalo, že Filip je především mazaný politik a rozhodně ne Richardův přítel. Už následujícího roku totiž uprostřed rodinné války Jindřich náhle zemřel a Richard se tak stal anglickým králem. Čas spojenectví s Filipem tím končil a mezi dva krále se rychle vkradla nedůvěra.

Vsuvka o králových vztazích

Někteří historici (i ti seriózní) se domnívají, že byl Richard I. homosexuál, ač k tomu nejsou žádné přímé důkazy. Pochopitelně do oficiálních středověkých kronik se takové věci nepsaly, i kdyby byly pravdivé. Je samozřejmě zvláštní, že tak rytířský a bojovný panovník neprojevoval žádný zájem o ženy. Do svatby ho víceméně dotlačilo jeho matka Aliénor. Richard se ženil na Kypru 12. května 1191 tak nějak mimochodem po cestě do Svaté země. Jeho ženou se stala princezna Berengaria Navarrská, což byl výsledek politických vyjednávání Aliénor, která odmítala sňatek kteréhokoliv ze svých synů s Kapetovcem, ač se Filip August vytrvale snažil provdat za Richarda svoji sestru.

Královna Berengaria se ovšem ukázala jako nevýrazná manželka. Je pochopitelné, že během křížového tažení se jí Richard moc nevěnoval. Pak byl dlouho v zajetí, ale ani po návratu do Anglie a svých francouzských držav ji k sobě nepovolal. A ona se nebránila, zůstávala zatím v dalekém Římě. Těžko říct, jestli ho prostě nepřitahovala, nebo by se tak choval ke každé ženě. Později se sice setkali v Le Mans, ale víceméně žili stále odděleně. Neměli žádného potomka a není ani zpráva o žádném Richardově bastardovi.

Byl tedy král homosexuál? Legendy o spanilém pěvci Blondelovi, který údajně hledal svého milence krále uvězněného na rakouských hradech a zpíval jejich oblíbenou píseň, se zřejmě zakládá pouze na Richardově zálibě ve zpěvu. Král složil i několik básní, to ovšem neodkazuje k homosexualitě. Nemůžeme tedy jeho zálibu v chlapcích vyloučit ani potvrdit, ale vypadá to, že prostě neměl zájem o ženy, protože ho víc zajímal boj, lov a jiné mužné zábavy. To je sice podivné, ale nikoliv nepřirozené.

Vraťme se však do doby po smrti Jindřicha II., kdy Richard nastoupil na anglický trůn. Shodou okolností zrovna v té době padl Jeruzalém (1187) do rukou muslimů a papež bil na poplach. Vyzýval evropské panovníky k nové křížové výpravě do Svaté země proti stále mocnějšímu sultánovi Saladinovi. Richard samozřejmě hořel touhou po dobrodružství a chtěl se postavit do čela této výpravy. Sotva se nechal v londýnském Westminsteru korunovat, už spěchal s uspořádáním nejnutnějších sporů v Anglii, aby ji mohl na dlouhou dobu opustit. Svou horkokrevnost zdědil jistě po obou rodičích a do dějin vstoupil především jako schopný bojovník a vojevůdce, mnohem více než moudrý vládce.

Dlouhý příběh křížové výpravy by vydal na samostatnou knihu, ale s naším tématem souvisí jen okrajově. Podstatné je, že Richard měl obavu odjet na východ, kdyby jeho země zůstaly nechráněné před Filipem II. Proto se oba vládci domluvili, že odjedou společně. Také tak učinili, ale Filip vydržel v Palestině necelý rok a už v červenci 1191 s výmluvou na vleklou nemoc odjel zpět do Francie. Již během výpravy propukaly mezi oběma králi časté kompetenční spory a bylo jasné, že po návratu domů bude válka nevyhnutelná. Filip sice před odjezdem z Palestiny slíbil, že Richardovy země nenapadne, ale svůj slib nedodržel.

Anglii totiž zatím spravoval Richardův bratr hrabě Jan, zvaný Bezzemek, protože na něj kdysi při dělení území mezi čtyři syny Jindřicha II. nezbylo. Přízvisko si udržel i poté, co se stal pánem rozlehlé plantagenetské říše, ale to předbíháme. Jan Bezzemek má v historii pověst lstivého intrikána, který pro zvětšení vlastní moci zradí kohokoliv včetně vlastní rodiny. Nyní se dal snadno zlákat obratným politikem Filipem Augustem, který se s ním nyní spojil proti Richardovi, stejně jako kdysi proti Jindřichovi II. Vidina vlastní vlády Jana zjevně zlákala a s jeho souhlasem zabral Filip několik Richardových hradů v Normandii. Zato od něj Jan přijal francouzské državy v léno, jako by už byl panovník. Lví srdce se o tom v Palestině doslechl a snažil se výpravu co nejrychleji ukončit, ale jako pravý rytíř odmítal odjet bez dosažení cíle. I proto se zdržel ještě více než rok, a navíc prožil velmi nepříjemnou cestu domů – trochu připomínala Odysseův návrat od Tróji. Netrvala sice deset let, ale dostal se do zajetí císař Jindřicha VI., kde strávil zhruba 14 měsíců.

Císař chtěl ze zajatého anglického krále vytřískat obrovské výkupné, což se mu nakonec podařilo – Lví srdce zaplatil asi 100 000 hřiven stříbra. Ale zachoval si čest alespoň v tom smyslu, že odmítl nabídku Filipa Augusta a Jana Bezzemka, kteří mu za zajatce nabídli ještě vyšší částku. Přinutil však pod touto pohrůžkou Richarda, aby od něj přijal své země jako léno Svaté říše římské, což byl v kontextu tehdejší politiky totální nesmysl, naštěstí bez praktického dopadu.

Richard se vrátil do Anglie v březnu 1194, tedy po čtyřech letech. Dle svého zvyku prokázal rytířský král neúnavnou aktivitu a všichni lordi i zástupci měst, kteří se předtím přidali na stranu Jana Bezzemka, se mu velmi rychle podvolili. Mimochodem, právě do této chvíle je zasazena legenda o Robinu Hoodovi, který údajně přivítal a podpořil krále proti jeho zlovolnému bratrovi. Lví srdce se nechal znovu korunovat, potvrdil tak svoji vládu a urychleně se přeplavil zpět na kontinent, aby zajistil své pozice proti Filipovi. Na Britské ostrovy už se nevrátil.

Do města Lisieux k němu přispěchal s poníženým prosíkem o odpuštění mladý Jan Bezzemek. Tehdy král projevil velkodušnost a zvedl ze země bratra, jenž se mu vrhl k nohám. „Neboj se ničeho, Jene, dostal ses do špatných rukou. Ti, kteří ti radili, za to budou muset pykat. Nyní se posaď ke mně a něco pojez.“

Můžeme se dohadovat, jestli bylo odpuštění hlavnímu viníkovi správné, zatímco méně urození spiklenci museli pykat. Nicméně to bylo v duchu středověké morálky a král se opět projevil jako pravý rytíř. Oba bratry teď čekal boj proti hlavnímu protivníkovi Filipovi Augustovi.

Válka mezi Plantagenety a Kapetovci se táhla další čtyři roky. Nešlo o žádný národnostní spor, francouzský národ tehdy rozhodně ještě nebyl sjednocený a už jsme zmínili, že sám Richard měl rozhodně blíž k francouzskému kulturnímu prostředí než k anglickému. Nemá smysl popisovat podrobně jednotlivá tažení, dobývání měst a pevností oběma protivníky a jejich získávání zpět. Zvláště pro nás středoevropany, kterým jsou francouzské názvy poněkud vzdálené, by to byl nudný výčet téměř neznámých jmen, z nichž vyniká snad jen slavné normanské město Rouen. Právě na Normandii, kde Plantageneti vládli už od 11. století a odkud kdysi jejich předek Vilém Dobyvatel získal anglický trůn, se ostatně Filip II. zaměřil už během Richardova pobytu ve Svaté zemi. Zabral zde přes dvacet měst a pevností.

Lví srdce se hned od svého příjezdu z Anglie zaměřil právě na jejich získávání zpět. Podařilo se mu Filipa vytlačit a tehdy se objevil první návrh mírové smlouvy. Podal ho Filip August, ale Richard s ním nesouhlasil. Celé čtyři roky pořád dokola. Velké a slavné bitvy tato válka postrádala. Po nějaké dobyvačné kampani a následné reakci protivníka oba dva obvykle dlouze vyjednávali o míru, a pokud se dohodli, šlo spíš o dočasné příměří, které bylo brzy porušeno. Dlužno říci, že Richard dohody ctil (dle svých rytířských zásad), zatímco Filip je často porušoval. Není ovšem divu, protože Plantagenetům daný stav věcí vyhovoval, zatímco Kapetovce přebujelá moc protivníka dráždila. Nejvýraznějším Richardovým počinem bylo postavení nádherné pevnosti Chateau-Gaillard u Les Andelys postavené podle vzoru křižáckých hradů, jaké znal z tažení do Palestiny. Na její stavbu osobně dohlížel a stavební práce prý skončily za pouhých dvanáct měsíců, načež král prohlásil: „Jak je krásná, má jednoletá dcerka!“ Zjevně mu nahradila děti, které nikdy neměl (ani bastardy) a po nichž zřejmě ani moc netoužil (viz výše Vsuvka o králových vztazích). I to dokresluje povahu Lvího srdce.

Poslední fáze jejich sporu začala koncem roku 1197, kdy Filip opět vpadl do Normandie, Richard na oplátku dobyl několik jeho hradů, střetli se v potyčce u Gisors v září 1198 a nakonec se zase dohodli na míru. Filip pak opět porušil dohodu, když nedaleko Richardovy výstavní pevnosti Gaillard začal budovat v lednu 1199 svou vlastní pevnost. Ale hrozící konflikt byl nakonec zažehnán dohodou a Filip rozestavěné zdi nechal po Richardově pohrůžce zbořit. Už pochopil, že proti Lvímu srdci nemůže dlouhodobě uspět.

Pomohla mu ovšem štěstěna. Ještě téhož roku se totiž Richard vydal na další tažení proti jednomu svému odbojnému vazalovi, hraběti z Limoges, který mu odmítl vydat jakýsi nalezený poklad. Kolikáté královo tažení už to vlastně bylo? V nadsázce by se dalo říct, že první, protože Lví srdce vlastně jedno velké tažení žil. Rozhodně však bylo poslední. Osudnou se mu stala pevnost Chalus. Tradičně ji oblehl, dobyl předpolí a následně obhlížel vnitřní opevnění. Při tom ho ovšem 26. března zasáhl z kuše jeden obránce, jistý Bertrand Gourdon, jemuž prý král zabil v boji otce a dva bratry. Rána v rameni zprvu nevypadala nebezpečně, ale šipka měla zpětný háček a při ošetření se rozšířila sněť. Král po několika dnech poznal, že zemře. Odkázal své dědictví bratru Janovi a rozloučil se životem 6. dubna 1199 ve věku 42 let.

Poté už bylo jen otázkou času, kdy se Filip August zmocní plantagenetského území. Slabý Jan Bezzemek mu vůbec nemohl konkurovat. Navíc se musel vypořádat s nároky svého synovce Artuše, jehož podle legendy roku 1203 osobně uškrtil. A nezáleží na tom, že ve skutečnosti to asi učinili jeho muži – spor jej zkrátka oslabil. Již rok poté padla do Filipových rukou Richardova chlouba pevnost Gaillard a osud francouzských držav anglických králů zpečetila roku 1214 osudná bitva u Bouvines, v níž se Jan spojil s welfských císařem Otou IV. V neděli 27. července zůstaly na bojišti naděje Plantagenetů i Welfů a mnozí Francouzi dodnes symbolicky považují Filipovo vítězství za den vzniku silného Francouzského království. Mocnému Augustovi navíc pomohly následné křížové výpravy proti Albigenským, díky nimž získal vliv i na samém jihu Francie. Teprve o 123 let později vznesli Plantagenetové nárok na francouzský trůn a obnovili zde na čas své državy. Ale to už je jiný příběh s názvem stoletá válka.

______________________________________________________

Další literatura:

Obermeier, Siegfried: Richard Lví srdce. Král, rytíř a dobrodruh, Praha 1999

Le Goff, Jacques (ed.): Muži a ženy středověku, Praha 2013

Ferro, Marc: Dějiny Francie, Praha 2006