Přemyslovská říše ovládla střední Evropu. Český král Václav II. získal korunu Polska i Uher

Rok 1290 znamenal v životě i vládě Václava II. (vládl 1283–1305) zásadní zlom. Ve svých 19 letech se postavil na vlastní nohy a z pouhé obranné snahy o stabilizaci České království přešel k vyloženě expanzivní (rozšiřovací) politice. Tělesně slabý a neduživý král trpící od malička souchotinami prokázal významně lepší diplomatické i politické schopnosti než kdysi příliš zarputilý Přemysl. Dokázal se shodnout s vlastní šlechtou, ponechal jim privilegia a podíl na vládě, zato mu páni poskytli rozsáhlou podporu v jeho dalších plánech.

Zdaleka to však nešlo tak idylicky, jak to na první pohled zní. Onoho roku 1290 především padla hlava králova největšího vnitřního konkurenta, démonizovaného Záviše z Falkenštejna. (více se dočtete v článku Svůdce Záviš z Falkenštejna). Tím Václav definitivně zlomil odpor Vítkovců, kteří mu hrozili přerůst přes hlavu, a mohl se soustředit na zahraniční politiku.

V ní sledoval především tři linie: říšské záležitosti řešil především vyrovnáním se s mocí sousedních Habsburků, polské zájmy směřoval k získání nových území na severu a od roku 1301 se přidal zájem na získání uherské koruny. Poslední bod se ukázal jako zásadní chyba. Tyto tři směry politiky nápadně korespondují se třemi dalšími mrtvými, kteří v roce 1290 ve střední Evropě zemřeli podivnou smrtí. Vesměs to byli mladí muži v plné síle.

První byl dvacetiletý Rudolf Habsburský, syn stejnojmenného římského krále. Zemřel přímo na Pražském hradě, kam přijel zcela zdráv s pomocí pro Václava II. proti vzpurným Vítkovcům. Mohl být otráven? Nezdá se. Václav II. mu předtím jasně deklaroval svou podporu jako volitel příštího římského krále.

Druhý byl osmadvacetiletý uherský král Ladislav IV. zavražděný třemi Kumány. O uherský trůn se pak rozpoutal lítý boj, což bylo poměrně obvyklé, ale Václav II. se ho ještě neúčastnil.

Třetím byl dvaatřicetiletý slezský vévoda Jindřich IV. Probus, kdysi český spojenec, nyní však už spíše Václavův konkurent, který posbíral příliš mnoho moci. Vážně pomýšlel na zisk polské koruny, a navíc podporoval Záviše a Vítkovce proti českému králi. Zemřel náhle ve Vratislavi, podle kronikářů nejspíše otráven.

Neexistuje žádný přímý důkaz, že by měl Václav II. prsty na vraždě kteréhokoliv ze tří jmenovaných, ale je zřejmé, že zejména smrt posledního z nich, Jindřicha Proba, mu mimořádně prospěla. Polsko se totiž už půldruhého století zmítalo ve vnitřních sporech mezi piastovskými knížaty, nikdo z nich se dlouhodobě nestal králem a mnozí polští šlechtici i duchovní začali toužit po pevné vládě, která by do země přinesla klid. Ochrana sousedního Přemyslovce se vyloženě nabízela. Už před Jindřichovou smrtí se Václav spřátelil s některými hornoslezskými knížaty, kteří stáli vůči vratislavskému vévodovi v opozici, a složili českému panovníkovi lenní slib. Že by odveta za Jindřichovu podporu Vítkovcům?

Každopádně roku 1290 se otevřela cesta k získání prastarého sídla polských králů – Krakovu. Zde je třeba poznamenat, že Polsko se v té době dělilo na dva hlavní regiony. První z nich bylo Malopolsko s centrem právě v Krakově, zatímco druhé Velkopolsko bylo významné přítomností hnězdenského arcibiskupa. Tato vévodství se pak dále dělila na menší země (viz mapu) a vedle nich tu byla další menší knížectví, zejména slezská. Václav vyhlásil svůj nárok na Malopolsko na základě hodně podivné závěti Jindřicha Proba, v níž mu své země odkázal. Pravost této listiny je pochybná, ale Václav měl v té době ještě stále podporu Habsburků a jeho tchán Rudolf uznal Jindřichovy země za uprázdněné říšské léno, které udělil právě českému králi. To byl zjevný nesmysl, protože Polsko ke Svaté říši římské nikdy nepatřilo, ale v té době byla důležitější vojenská síla než právo.

Některé prameny uvádí, že Přemyslovce do země pozvali místní šlechtici, kteří chtěli silnou spravedlivou vládu. Václav měl sice v Polsku dost příznivců, jenže pravda bude asi taková, že do Krakova přijel na prosbu vlastních českých posádek, které zde bojovaly proti dalším zájemcům o toto území, Přemyslu Velkopolskému, a především pak mladému Vladislavu Lokýtkovi, jehož právo bylo zřejmě nejsilnější. Jenže proti silné české armádě neměl nejmenší šanci. Václav přitáhl do Malopolska osobně v čele armády roku 1292 a Vladislava tvrdě pokořil. Vojenskou silou ho přinutil vzdát se nároku na Malopolsko. Navíc svá další území (Kujavsko a Sieradz), která dosud suverénně ovládal, musel přijmout od Václava v léno a složit mu manskou přísahu věrnosti. To bylo hodně tvrdé pokoření, kterých se vzpurnému malému Piastovci (právě podle malé postavy se mu říkalo Lokýtek) mělo dostat od českého krále ještě několik.

To už však seděl na římském trůně nový král, protože starý Rudolf Habsburský zemřel už roku 1291. Václav byl sice s Habsburky příbuzensky spojen, protože měl za manželku Rudolfovu dceru Jitku, ale po tchánově smrti se rozhodl obrátit kurz. V tomto směru mu vlastně prospěla i zmíněná dřívější smrt Rudolfa mladšího na Pražském hradě, protože s tím ho pojilo nejen přátelství a porozumění, ale hlavně závazky, že ho bude volit. Po smrti obou Rudolfů tak zbyl Habsburkům jen druhorozený Albrecht, rakouský vévoda, který naopak měl předtím s Václavem několik závažných sporů. Českému králi zřejmě vadilo i to, že vznesl nárok na uherské království, které prohlásil za budoucí součást říše.

K podpoře Albrechta se tedy nikdy nezavázal a místo něj zvolil novým králem ve shodě s ostatními voliteli (říšskými kurfiřty) vzdáleného a podstatně slabšího Adolfa Nasavského, čímž zamezil přebujelému vzestupu Habsburků.

Vraťme se ale zpátky k polským záležitostem. Václav si myslel, že ziskem Krakova by mohl získat nárok i na polskou korunu. Vyslal proto svého vyjednavače k papeži, aby jeho nárok potvrdil. Jenže v Římě se zrovna o papežský stolec bojovalo, a nakonec zvolený papež Bonifác VIII. (pontifikát 1294–1303) nebyl příznivě nakloněn a vždy se stavěl do cesty českých zájmů. Dal místo toho přednost jinému knížeti Přemyslovi Velkopolskému, který byl roku 1295 korunován. Velkopolsko a Malopolsko, dvě hlavní centra polské moci, tak stály opět proti sobě. Jedno z nich ovládal Václav II., druhé Přemysl Velkopolský. Václav se však kupodivu prozatím s porážkou smířil, ale už roku 1296 přišla další z podivných nevyjasněných vražd. Dýkou vraha tentokrát zemřel novopečený polský král Přemysl a cesta na polský trůn se tak znovu uvolnila. Zůstala po něm jen dcera Rejčka, která později přijme v Čechách jméno Eliška.

Opět je podivné, jaký prospěch násilná smrt Václavovi prospěla, ale tentokrát neměl s vraždou téměř určitě nic společného. Zosnovala ji zřejmě braniborská markrabata, která měla s Přemyslem Velkopolským dlouhodobé spory. Byl snad s nimi Václav domluven? Nic tomu nenasvědčuje, ale jeho dočasná rezignace na polské nároky je překvapivá. Každopádně to byl v posledních letech po Jindřichovi už druhý kandidát na znovusjednocení Polska, který zemřel rukou vraha.

Václav si dlouhá léta poctivě a postupně budoval své pozice v jednotlivých částech Polska. Nechtěl nic uspěchat, jako to dělal jeho otec Přemysl. Navíc po roce 1296 se zabýval jinými záležitostmi. Nový římský král Adolf Nasavský začal být příliš chamtivý a mnoha kurfiřtům nepohodlný. Proto ho volitelé společně prohlásili za sesazeného a nastolili dříve zavrženého Albrechta Habsburského. Tak se opět obnovila i přeshraniční spolupráce Přemyslovců a Habsburků. Adolf se však s odstrčením nesmířil a vyvolal válku, jenže v bitvě u Gölheimu roku 1298 proti Albrechtovi padl.

Mezitím se ovšem v Polsku dostal k moci opět Vladislav Lokýtek, který zabíral uvolněné pozice po zavražděném Přemyslovi Velkopolském. Jenže to trochu přehnal a po zabrání Velkopolska si přivedl příliš mnoho vlastních lidí, kteří se nechovali k místním zrovna šetrně, čímž vyvolali velké nepokoje. Aby je Vladislav potlačil, musel si půjčit velkou sumu peněz. Poskytl mu je český král, ale chtěl za to slib, že od něj Vladislav přijme všechny své země lénem, což stvrdil roku 1299 i listinou v Klance. Jenže dohodu nesplnil do stanoveného limitu, což Václav II. přijal jako výbornou záminku, proč proti němu vytáhnout. Díky obnovené dohodě s Habsburky měl zajištěné jižní i západní hranice, takže se naskýtala ideální příležitost. Navíc tvrdil, že pomáhá nespokojeným velkopolským velmožům.

Opět česká armáda jednoznačně dominovala a Václav II. se stal pánem i druhé podstatné části polského království. Navíc většina slezských vévodů mu do té doby postupně složila lenní slib. Už nebylo pochyb o tom, kdo má nárok na polskou korunu. Přemyslovec byl roku 1300 slavnostně korunován ve velkopolském Hnězdně a při této příležitosti také slíbil, že si vezme za ženu pozůstalou Přemyslovu dceru Elišku Rejčku. Jeho první žena Guta Habsburská totiž umřela už o tři roky dříve a devětadvacetiletý král byl stále dobrou partií.

Václav sice splnil až po třech letech, kdy Eliška dosáhla věku 15 let, ale důležitější bylo, jak vypadala česká vláda v Polsku. Osobně se sem Václav už nevrátil a do jednotlivých oblastí dosadil hejtmany, většinou z řad české šlechty, kteří měli zemi spravovat. V Polsku se jim říkalo starostové (latinsky capitaneus). Zavedl i úřad starosty celého Polska. Bohužel ne všichni čeští hejtmani spravovali zemi moudře a důvěryhodně. Někteří pracovali hlavně pro vlastní obohacení, a tak je musel Václav odvolat. Zbylé místní úřady (komoří, sudí, lovčí) však Přemyslovec ponechal většinou v rukou místních velmožů, takže se nedá říct, že by jim úplně vzal podíl na administrativě, ani že ztratil jejich podporu. Přesto jeho popularita postupně klesala a roku 1304 se s obnovenou silou vrátil Vladislav Lokýtek, jemuž se předtím podařilo před silným Václavem z Polska utéct.

Malý Piastovec měl totiž v zádech uherskou podporu, která souvisela s přemyslovskou politikou od roku 1301. Tehdy totiž umřel poslední arpádovský král Ondřej III. a to opět za podivných okolností s podezřením na otravu. Někteří uherští magnáti se shlédli v sílící přemyslovské mocnosti a nabídli korunu Václavovi II. Ten bohužel udělal tu chybu, že nabídku přijal, byť ne pro sebe, ale pro svého syna tehdy jedenáctiletého, budoucího Václava III. Podobně jako o mnoho staletí později Napoleon nebo Hitler, nedokázal Václav odolat přílišnému vzrůstu své moci a říct si včas Dost! Měl si uvědomit, že nestačí území dobýt a získat, což ho stálo spoustu peněz, ale také je třeba ho udržet. A k tomu nebyla v Uhrách příznivá situace. Mladičký Václav, který v Uhrách přijal jméno Ladislav V., brzy ztratil podporu a na pomoc mu musel přijít roku 1304 otec i s početnou českou armádou. Zjistil však, že zdejší pozice jsou neudržitelné, sebral synka i uherské korunovační klenoty a vrátil se do Čech.

Doma se totiž situace značně zkomplikovala, protože do země vpadl Albrecht Habsburský, který se v posledních letech také postavil proti svému bývalému spojenci, protože se obával rostoucí přemyslovské moci. Uhry byly ztraceny, ale jinde ještě dokázal Václav udržet pozice. Češi se ubránili před Habsburkem ve stříbronosné Kutné Hoře a po návratu krále z Uher ho vyhnali ze země. Také české posádky v Polsku se zatím bránily proti Lokýtkovi srdnatě, ale vzniku velké středoevropské říše zabránily rány osudu. Už roku 1305 zemřel čtyřiatřicetiletý Václav na souchotiny a o rok později byl jeho syn Václav zavražděn v Olomouci. České země zachvátily po vymření vládnoucího rodu vnitřní boje a na zahraniční akvizice už nebylo ani pomyšlení. Tak se nakonec smál mnohokrát pokořený Vladislav Lokýtek, který se stal polským králem.

_________________________________________

Další literatura:

Sommer P., Třeštík D., Žemlička J. a kol.: Přemyslovci, budování českého státu, Praha 2009

Žemlička, Josef: Do tří korun, Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), NLN Praha 2017

Jan, Libor: Václav II., král na stříbrném trůnu, Praha 2015

Žemlička, Josef: Konec Přemyslovců, skladba a fungování jejich pozdní monarchie, Praha 2020

Dvořáčkova-Malá, Dana: Královský dvůr Václava II., Praha 2011