Stručná historie Moravy ve středověku. Vždy samosprávná, ale od konce Velké Moravy nikdy samostatná

Za tisíc let lid Čech a Moravy splynul natolik, že přes jisté autonomní odlišnosti tvoří takřka jedno etnikum. Společný jazyk, dějiny i kultura dávaly ve společném státě vždy prostor k mimořádně vysoké výměně (stěhování) obyvatel, vzájemným sňatkům, obchodním i sociálním styků. To ovšem v žádném případě neznamená, že by Morava neměla vlastní dějiny a po většinu doby vlastní samosprávu a tedy vlastní politickou reprezentaci, která se vůči té české čas od času vymezovala.

Není to však žádný důvod k nějakým snahám o odtržení Moravy od Čech. Přestože sám pocházím z Moravy, chtěl bych se v tomto článku důrazně vymezit vůči extrémním moravským nacionalistům, kteří si odtržení přejí. Na to by měli právo pouze tehdy, kdyby na Moravě existovala většinová vůle po samostatném státě, což neexistuje. Nicméně rozlišujme mezi samostatností a samosprávou. Autonomii čili samosprávu měla Morava nejpozději od konce 12. století, kdy markrabství moravské začalo vystupovat jako říšské knížectví podřízené Čechám prakticky až do druhé světové války. Jak to tedy v historii s Moravou a jejím vztahem k Čechám či Koruně české vlastně bylo?

Začneme v dobách, kdy Morava vstoupila na scénu dějin ještě naprosto nezávisle na Čechách. Mluvíme o 9. století, kdy vznikl stát, jemuž se dnes říká Velká Morava. Tehdy se ovšem takto nenazýval. Tento název totiž použil pro první státní útvar na našem území až roku 950 (skoro 50 let po jeho zániku) jeden byzantský císař ve svém spisku O spravování říše. V soudobých pramenech se mluví pouze o Moravě či o Moravském knížectví. Faktem zůstává, že Morava v době svého největšího rozkvětu za knížete Svatopluka zahrnovala nejen samotné území Moravy a dnešního Slovenska i části Maďarska, ale několik let na ní byly závislé i Čechy, území polabských Srbů a dalších slovanských kmenů v okolí. V 9. století to byl největší stát Slovanů ve střední Evropě.

Nebyl to ovšem ještě pevně organizovaný státní útvar a neměl ani jednoznačně určené centrum („hlavní město“), spíše ho můžeme nazývat říší Mojmírovců, jak se nazýval vládnoucí rod. Pro nás je zajímavé, že pouze v tomto období byly krátkou dobu podřízeny Čechy Moravě a nikoliv naopak. První historicky doložený český kníže Bořivoj přijal křest od moravského arcibiskupa Metoděje kolem roku 880. Poté roku 890 přenechal na znamení smíru východofranský král Arnulf moravskému knížeti Svatoplukovi „vévodství“ (tak je nazýváno ve fuldských letopisech) Čechů. Až do roku 895 ovládala Čechy formálně moravská knížata, což znamenalo, že Přemyslovci Mojmírovcům odváděli tribut a měli jim být nápomocni v boji. Už v roce 895 se však Čechové vzbouřili a přihlásili se pod ochranu bavorského národa.

Kulturně Morava čerpala z příchodu byzantských misionářů Konstantina a Metoděje a díky nim se pak kultura a vzdělanost šířila i do ostatních částí „Velkomoravské říše“ – tedy i do Čech. Politicky Morava zanikla asi roku 907 po krutém nájezdu maďarských kmenů z východu. Více než sto let pak není o Moravě jediná zmínka. Slibně se rozvíjející stát se rozpadl během chvíle a Moravané si od té doby už nikdy nevládli sami.

Na scénu dějin se Morava vrátila až kolem roku 1020 (ale možná až 1029), kdy ji český kníže Oldřich dobyl na Polácích a trvale připojil k českému státu. Za dalších zhruba tisíc let měla Morava pouze ve dvou krátkých obdobích jiného vládce než českého krále. Bylo to díky snaze dvou Matyášů, ale ani v té době nebyla Morava samostatná – pouze nebyla podřízená Praze, ale Budínu. O polské vládě na Moravě do počátku 11. století nevíme díky nedostatku dochovaných záznamů vůbec nic.

Kníže Oldřich svěřil vládu nad Moravou svému synovi Břetislavovi, který zde získával první vladařské zkušenosti. Trvale se Břetislav I. zapsal do moravských dějin tím, že ji před svou smrtí roku 1055 rozdělil na tři úděly – olomoucký, brněnský a znojemský. Podle jeho poslední vůle měli v údělech vládnout mladší členové rodu Přemyslovců, kteří by byli podřízeni nejstaršímu Přemyslovci, českému knížeti v Praze. Sám měl totiž pět synů, takže chtěl takto vyřešit složitou otázku dědictví. O podřízenosti Moravy Čechám tak nemůže být sporu, i když během následujících 130 let, kdy úděly existovaly, docházelo k různým válkám a třenicím mezi jednotlivými Přemyslovci.

Otázkou ovšem zůstává, jestli můžeme v údělné době uvažovat o nějakém „moravském národě“, který by byl jakýmsi pokračováním původních Moravanů z 9. století. Je třeba zdůraznit, že nemluvíme o obyčejných venkovanech, kteří byli sice početně nejsilnější skupinou (asi 95% obyvatelstva), ale neměli žádné právní či národní povědomí. Zjednodušeně řečeno se zajímali o svá pole a chalupy a bylo jim srdečně jedno, který pán jim zrovna vládne a komu odvádějí daně. Často nemuseli ani znát jméno svého knížete. Tak tomu ostatně bylo po celý středověk.

Za národ ve středověku můžeme považovat pouze velmože, kteří se cítili být Čechy, Moravany či Poláky, protože se rozhodli svázat svůj osud s nějakou zemí, kde měli majetky, a chtěli samozřejmě svůj podíl na moci. V této souvislosti je zajímavá aktivita Břetislavova syna Spytihněva, který za své krátké vlády (1055–1061) nechal uvěznit 300 moravských velmožů (to znamená asi všechny, číslo 300 mělo ve středověku zvláštní symbolický význam označující celek) a nahradil je svými věrnými Čechy, což znamená, že jim dal majetky a úřady na Moravě. Kníže Vratislav II. později zajaté vězně propustil, ale noví páni dosazení Spytihněvem se nechtěli svých úřadů ani majetků vzdát. Nakonec to vedlo ke splynutí české a moravské šlechty a vytvoření elitního společenství Čechů z Moravy. Šlechta v obou zemích byla od té doby natolik provázaná, že mnoho rodů vlastnilo pozemky v Čechách i na Moravě a oddělení obou zemí se stalo prakticky nemožné. Přesto stále existoval pojem „moravská šlechta“ označující velmože (a jejich rody), kteří měli těžiště své působnosti na Moravě a získávali tam výnosné úřady.

To mimo jiné znamená, že velmožové usazení na Moravě v 11. století a později postupně vytvořili novou moravskou šlechtu, jež se v pozdějších dobách stala politickou reprezentací Moravy a vymezovala se vůči té české.

Vznik Moravského markrabství byl dlouhý a složitý proces trvající od zásahu císaře Fridricha Barbarossy ve 12. století přes dvě krátkodobé vlády markrabat, u nichž je poněkud nejisté, co vlastně znamenaly. Pro nás je ve finále důležité, že Morava se nakonec ustanovila pod vládou Vladislava Jindřicha (bratra Přemysla Otakara I. a roku 1197 též krátkodobě vládnoucího českého knížete) jako skutečné říšské knížectví, byť podřízené českému králi. Tím fakticky zůstala až do roku 1806, kdy Svatá říše římská zanikla. Můžeme spekulovat o tom, že kdyby měl Vladislav Jindřich následníky, mohla na Moravě vzniknout samostatná přemyslovská větev, která by konkurovala Praze. K tomu ovšem nedošlo. České království bylo součástí Svaté říše římské a díky novému státoprávnímu uspořádání mělo najednou na sněmu říšských knížat dva hlasy – český a moravský.

Bylo snad prokletím Moravy, že žádný markrabě nedokázal založit sekundogenituru (tedy vedlejší rodovou větev) a odkázat Moravu svým potomkům. Podařilo se to pouze jednou Janu Jindřichovi roku 1375, který měl tři syny, ale bohužel i tato slibná šance Moravy zkrachovala hned v příští generaci, protože žádný z nich neměl legitimního mužského potomka.

Ale berme to popořadě. Sám markrabě Vladislav se nikdy neprotivil českému králi Přemyslovi a respektoval jeho rozhodnutí. Byl mírnější z bratrské dvojice, ale nebyl to trpný spoluhráč. Zřejmě byl stejně schopný jako Přemysl, jen nebyl tolik ambiciózní a obětoval vlastní kariéru zájmům státu. Po jeho smrti se vlády ujal přímo Přemysl Otakar I. a začal tak tradici, podle níž je český král zároveň i moravským markrabětem, pokud sám neurčí jinak. Tak se během následujících dvou staletí střídala období, kdy Morava buď měla vlastního markraběte, kterým byl buď mladší bratr nebo syn českého krále, anebo vládl přímo český král. Druhým markrabětem se stal Přemyslův mladší syn Vladislav už roku 1224 bez jakékoliv konzultace s císařem. To dokazuje jasný dohled českých panovníků nad Moravou.

Vladislav však už roku 1227 zemřel a ke slovu se dostal další králův syn se jménem po otci Přemysl. Ten se zapsal do dějin jako první markrabě vzdorující českému králi. Ve 30. letech se několikrát obrátil proti svému bratru Václavovi I. (1230–1253), spojil se s rakouským vévodou a měl podporu moravských šlechticů. Jeho odboj však Václav vždy potlačil a nakonec se bratři smířili. O deset let později proti Václavovi z Moravy povstal tentokrát syn Přemysl Otakar II. (1253–1278), ale i s ním si Václav rychle poradil. Po Václavově smrti se stal Přemysl českým králem a moravské markrabství zůstalo osmdesát let bez markraběte (přesněji český král byl zároveň i moravským markrabětem).

Teprve Karel Lucemburský z vůle svého otce Jana v lednu 1334 opět titul moravského markraběte získal. Ten mu však neměl zajistit vládu nad Moravou, ale spíše to byla znouzectnost, jíž chtěl toulavý král Jan legitimizovat vládu svého syna v Čechách, zatímco on se bude věnovat své oblíbené činnosti – „šířit slávu českého království“ (čili válčit) v zahraničí. Mladý Karel se na Moravě moc nezdržoval a většinu času se snažil spravovat celé království, poznamenané kořistnickou vládou jeho otce, z Prahy. Král Jan přispěl ovšem Moravě tím, že po svém nástupu roku 1311 potvrdil markrabství všechna práva a zaručil jeho rovnoprávné postavení s Čechami.

Když roku 1349 jmenoval Karel IV. moravským markrabětem svého bratra Jana Jindřicha, nastalo pro Moravu dlouhých 60 let autonomní vlády, v nichž měla svého markraběte se sídlem na Moravě, většinou v Brně. Zároveň si však Karel byl vědom rizik, které by v budoucnu mohla vedlejší rodová větev přinést, proto zcela jasně jakožto římský král zakotvil v právním řádu, že markrabství moravské, vévodství opavské a biskupství olomoucké jsou lény českého krále a jen on má právo rozhodnout o jejich udělení. (viz úryvek z Moravské listiny Karlovy). Jan Jindřich byl však ke svému bratrovi vždy loajální, takže jejich vláda staršího v Čechách a mladšího na Moravě se podobala poměrům za Vladislava Jindřicha a Přemysla Otakara I.

Problémy nastaly, když v sedmdesátých letech oba bratři zemřeli a nastoupili jejich dědicové: na český trůn Václav IV. a na Moravě markrabata Jošt a Prokop, synové Jana Jindřicha. Ten totiž sice vládl markrabství pevnou rukou, ale poněkud nešťastně upravil své dědictví, tak že Jošt měl být starším markrabětem a jeho bratr mladším, přičemž markraběcí majetky byly rozděleny mezi ně. To nemohlo vést k ničemu jinému než k válce a to velmi kruté, přestože Prokop měl být Joštovi podřízen. Po dlouhých desetiletích míru byla Morava krutě pustošena válečným pleněním obou stran. Do toho se přidal spor mezi slabým českým králem Václavem IV. a jeho bratrem uherským králem Zikmundem. Spojenectví a poměry stran se různě měnily, nakonec však Prokop roku 1405 zemřel po dlouhém věznění Zikmundem Lucemburským a Jošt se stal jediným pánem Moravy.

Byl to schopný muž, jenž se mimo jiné dokázal stát i markrabětem braniborským. Drze odporoval svému nepříliš schopnému bratranci Václavovi IV. a nechal ho dokonce nakrátko zajmout, aby si vynutil splnění svých požadavků. Nakonec dosáhl nebývalého úspěchu, když byl v říjnu roku 1410 zvolen římským králem, ale bohužel již v lednu roku 1411 zemřel a Morava tak přišla o svého posledního (samostatného) markraběte. Nadále sice vládli čeští králové na Moravě z titulu moravského markraběte, ale již nikdy ho neudělili žádné jiné osobě.

Za Karla IV. se Morava stala jednou z několika vedlejších zemí koruny české. Morava však měla mezi vedlejšími zeměmi vždy výjimečné postavení, protože její provázanost s Čechami byla natolik silná, že dění na Moravě vždy víceméně odráželo dění v Čechách. Nejlépe je to vidět na husitské revoluci, která další země, Slezsko a obě Lužice, nezasáhla. Ani na Moravě nenabyla tak obrovských a krvavých rozměrů jako v Čechách, ale přesto se mnoho moravských pánů přiklonilo ke kalichu a u Nedakonic nedaleko Uherského Hradiště vznikl roku 1420 Nový Tábor, který se bránil nájezdu katolíků. Morava pak stejně jako Čechy byla po další dvě staletí zemí dvojí víry, což o Slezsku ani Lužici neplatí.

Samospráva (autonomie) vedlejších zemí spočívala především v tom, že každá z nich měla vlastní zemský soud a zemský sněm, který řešil vnitřní záležitosti země. V moravském sněmu zasedaly moravské stavy, které se staly politickou reprezentací země: vyšší a nižší šlechta a významná královská města (zejména Brno jako bývalé sídlo markraběte, biskupská Olomouc, Znojmo a Jihlava). O všechna města se ve jménu krále staral (hlavně vybíral daně) moravský podkomoří. Morava měla svého hejtmana, voleného z vyšších šlechticů, který byl v nepřítomnosti krále správcem a vládcem země. Právě vyšší šlechta držící na Moravě rozsáhlé majetky reprezentovala nejvyšší místní politickou sílu.

Na žádost markraběte (krále) mohl pouze zemský sněm povolit vybírání daní nebo svolání zemské hotovosti (vojska) na podporu panovníkových zájmů. Směrem ven ovšem moravští úředníci žádné pravomoci neměli. Nebyli oprávněni k žádné zahraničně politické či vojenské akci bez souhlasu českého krále a jakýkoliv pokus o takovou akci by byl považován za zradu a ze strany Prahy mohl být tvrdě trestán. Moravské stavy však vystupovaly samostatně proti vůli panovníka pouze tehdy, když v Čechách byl král slabý nebo nejistý.

Pouze dvakrát od roku 1020 se Morava krátkodobě ocitla pod jinou vládou než Čechy. V obou případech za to mohl slabý panovník v Praze a ambiciózní uherský král se jménem Matyáš. Zvláštní situace nastala v roce 1471, když si po smrti Jiřího z Poděbrad nárokovali vládu v Čechách (a tím i ve vedlejších zemích Koruny české) dva králové. Ve všech zemích Koruny české se mezi stavy vytvořila takzvaná „česká strana“ přející Vladislavovi Jagellonskému a „uherská strana“ toužící předat vládu Matyáši Korvínovi. Je pravdou, že „uherská strana“ měla silnější postavení na Moravě a ve Slezsku, než v Čechách. Proto se v Olomouci roku 1479, po osmi letech bojů, nakonec dohodli panovníci mezi sebou tak, že mírný český král Vladislav Jagellonský raději postoupil svému protivníkovi uherskému králi Matyáši Korvínovi všechny vedlejší země koruny české. Za to si mohl Vladislav ponechat český královský titul a trůn. Součástí úmluv bylo také to, že oba panovníci budou po sobě navzájem dědit, pokud nebudou mít mužského potomka. Takže když roku 1490 Matyáš Korvín umřel, vrátily se všechny vedlejší země včetně Moravy zpět k české koruně.

To ovšem zpochybnili moravští stavové ještě roku 1526, když byl za českého krále zvolen Ferdinand Habsburský. Argumentovali ustanovením v olomouckých úmluvách, jež říkalo, že Morava se může vrátit pod korunu českou pouze po zaplacení poplatku 400 tisíc zlatých a ten zaplacen nebyl. Proto složitou právní procedurou přijali Ferdinanda za moravského markraběte jako manžela Anny Jagellonské, tedy dědičky jejího bratra Ludvíka Jagellonského. Tím si ovšem moc nepomohli, protože Ferdinand nehodlal pro budoucnost nechat své nástupce uznávat vždy ve všech zemích Koruny české zvlášť a deklaroval, že Morava je pro něj pevnou součástí Koruny české.

Podobná situace jako po smrti Jiřího z Poděbrad nastala za Rudolfa II. Habsburského, který ve stáří trpěl psychickými chorobami a více než o politiku se zajímal o umění, kulturu a tajné vědy. Neodolal tlaku svého bratra Matyáše a roku 1608 mu postoupil rakouské země, uherské království a moravské markrabství. Matyáš si totiž svým rozhodným jednáním získal podporu stavů ve zmíněných zemích, kde pociťovali nutnost pevné obrany před tureckou hrozbou. Navíc Matyáš vystupoval jako nábožensky tolerantní panovník, jenž nebude sahat na svobodu vyznání. České stavy ostatně zůstaly věrné Rudolfovi jen díky tomu, že ho přinutily k vydání Rudolfova majestátu (1609) zaručující právě náboženskou svobodu. Ponechal si tedy pouze Čechy a titul římského císaře.

Morava opět patřila pod korunu uherskou, tentokrát pouhé tři roky. Už roku 1611 však byl nucen přenechat bratrovi i českou korunu a v lednu 1612 zemřel. Přestože byla Morava za Habsburků podřízena většinou panovníkům ve Vídni stále platilo, že Morava byla s Čechami společensky i kulturně svázána. Podobně jako za husitské revoluce, přidali se moravští stavové k českému povstání i před bitvou na Bílé hoře, i když váhavě až rok po jeho vypuknutí, tedy 1619. Osudné bělohorské bitvy se pak zúčastnilo významné moravské vojsko. Moravské protestantské stavy byly proto společně s Čechy od Habsburků úplně stejně potrestány a země rekatolizována.

_____________________________________

Výběr literatury:

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí, NLN Praha 2010

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, NLN Praha 2001

Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 1, Praha 2001

Vorel, Petr (ed.): Čeští králové, Praha 2008

Janáček, Josef: Doba předbělohorská 1526–1547, Kníha I, Díl II, Praha 1984