Růže pošlapané lvem aneb Vzpoura šlechty proti železnému králi Přemyslu Otakarovi II.

Napětí mezi králem a šlechtou rostlo dlouhá desetiletí. Autoritářský Přemysl se systematicky snažil omezit vliv mocných rodů na chod země a ty to nechtěly připustit. Koncem 12. století zeslábla knížecí moc kvůli sporům mezi Přemyslovci. Šlechta toho využila k získání jistých privilegií v takzvaných statutách Konráda Oty, která jim zajišťovala některé majetky do svobodné držby. Pak přišla doba královská a česká šlechta se po západním vzoru více osamostatňovala. Král sice dosazoval správce na svá hradiště a nově pak i hrady, jenže šlechtici už se tam netočili, jako v dobách knížat. Úřady se naopak často dědily z otce na syna, a tak některé rody získaly pocit, že si na svých územích takzvaně „vyseděly“ právo držby.

Po nástupu Přemysla Otakara II. na trůn v polovině 13. století se lámal chléb. Mladý vládce se zpočátku ještě věnoval evropské politice, díky níž se stal vládcem Rakous, Štýrska, Korutan a Kraňska. Sebevědomí už tak pyšného Přemyslovce tím narostlo do neuvěřitelných výšin a začal mít pocit, že je všemocný – alespoň ve svých zemích. Nehodlal strpět stále rostoucí dominia nejmocnějších rodů rozmístěná většinou u hranic Čech a Moravy, kam bylo z Prahy daleko, takže šlechtici se tam cítili hodně silní a nechtěli se nechat příliš omezovat.

Od šedesátých let začal král systematicky omezovat čtyři nejsilnější rody, jejichž území měla největší rozlohu (viz mapa níže). A nejen to, začaly na nich růst kamenné šlechtické hrady, což ho nevýslovně dráždilo. V této době se také ze starých českých rodů pojmenovaných podle dávných předků (Vítkovci, Markvartici) či svého erbu (Hrabišici, Ronovci) začaly vydělovat jednotlivé větve s predikátem podle hlavního sídla. A tak se z Vítkovců stali Rožmberkové, páni z Hradce či Krumlova, z Ronovců Lichtenburkové či později páni z Lipé a Dubé, z Hrabišiců páni z Rýzmburka a z Markvarticů páni z Lemberka. Čtyři zmíněné rody trpěly dlouhá léta soustavnou ekonomickou válkou, kterou s nimi vedl jejich vlastní král. Od smrti maršálka království Voka z Rožmberka roku 1262 je nepřipustil k důležitým zemským úřadům a zjevně dával přednost jiným rodům.

To by však nevadilo tolik, jako zasahování do území, která šlechtici považovali za svá. Král na nich začal cíleně zakládat vlastní hrady, města či kláštery, čímž narušoval hospodářství i mocenský vliv rodů. Nejkřiklavějším příkladem se stal klášter Zlatá Koruna kousek od vítkovského kláštera ve Vyšším Brodě nebo založení (Českých) Budějovic. Toto město zřejmě původně patřilo Rožmberkům a král jim ho prostě odňal, aby ho podřídil svým zájmům, načež ho nechal opevnit a výrazně zvětšit. Právě podobné revindikace se staly nejhorším jablkem sváru mezi oběma stranami.

Měl na to král právo? Tady samozřejmě záleží na výkladu. Přemysl považoval území za svoje a zájmy království za nadřazené zájmům šlechty. Podle zvyku měl za takové zabavené zboží udělit šlechticům patřičnou náhradu, což někdy udělal, jindy jen přislíbil. To ovšem vztek mocných rodů nijak nezmenšilo a spor tak logicky vygradoval až k ozbrojenému střetu.

Podle historika Josefa Žemličky chtěli šlechtici při svojí vzpouře sice udržet stále jednotné Čechy (i s Moravou), ale s maximálně upozaděnou královskou mocí, která by si nemohla dovolit zabavovat svévolně jejich majetky. Věděli, že krále potřebují, ale chtěli se více podílet na moci ve státě – hospodářsky i politicky.

Vraťme se zpět do roku 1276, kdy páni využili momentálního králova oslabení a v jeho slabé chvilce mu prakticky vrazili nůž do zad. Přemysl byl totiž od roku 1273 ve sporu s Rudolfem Habsburským, když odmítl navzdory všem ostatním říšským kurfiřtům uznat jeho volbu římským králem. Rudolf si to nenechal líbit, vyhlásil nad ním říšskou klatbu a vyzval své příznivce do boje proti pyšnému rozpínavému českému králi. A měl úspěch.

Přemysl sice nezůstal bezmocný, ale opustila ho většina rakouské šlechty a všichni šlechtici ze Štýrska i Korutan, kteří se chtěli zbavit nepohodlného českého jha, neustále utahujícího šroub vlastní moci na úkor té jejich. Stáli teď u Vídně na pravém břehu Dunaje, tedy pod korouhvemi Rudolfa Habsburského. Z významnějších říšských knížat zůstal Přemyslovi jediný spojenec, braniborský markrabě Ota Dlouhý, který se utábořil na levém břehu Dunaje, kde vlál prapor s českým lvem. I přes toto výrazné oslabení hodlal Přemysl svést bitvu v případě, že se na jeho příkaz sjedou šiky veškeré české a moravské šlechty.

Vítkovci se ovšem zatím nepřidali, stejně jako starý Boreš z Rýzmburka. Chyběli zřejmě i Markvartici a Ronovci, a tak na levém břehu všichni napjatě čekali, jestli včas dorazí. Když namísto toho došla zpráva, že Vítkovci napadli nenáviděný klášter Zlatá Koruna a že také Boreš z Rýzmburka pozvedl zbraň proti královskému zboží, ztratil Přemysl poslední naději. Pokořil se před Rudolfem, uznal jeho nárok na vládu v říši a odstoupil mu všechny své země kromě Čech a Moravy. Sepsali o tom smlouvu, která mimo jiné obsahovala závazek, že ani jeden z králů nebude trestat příznivce toho druhého, kteří se proti němu postavili. Ani Rudolf ani Přemysl to však nemínili dodržet. Habsburk tvrdě ztrestal vídeňské měšťany, kteří zůstali na české straně. Přemyslovec se vypravil domů, přičemž neskrýval touhu po krvi odbojných rodů.

V čele vítkovského odboje stál mladý charismatický šlechtic Záviš z Falkenštejna. Ještě o dva roky dříve se na vítkovském „sjezdu“ krčil ve stínu starších příbuzných, ale již brzy se měly projevit jeho nesmírné ambice, sebevědomí a především výmluvnost. Díky umění slova ve spojení s osobním kouzlem dokázal přesvědčit ostatní Vítkovce, že je čas přestat reptat a přejít k radikálním činům. Sám byl zatím jen správcem hradu Falkenštejna v rakousko-bavorském Pošumaví a skrze matku měl příbuzenské vazby právě na Rakousy.

Nabízí se otázka, jestli udržoval už před samotným vypuknutím vzpoury kontakty s Rudolfem Habsburským či s jeho rakouskými příznivci. Čekal záměrně s napadením Zlaté Koruny na nejvhodnější okamžik, který by pomohl právě Habsburkovi? Nebo pouze dokázal rozpoznat pravou chvíli, když nastala, a teprve následně požádal o ochranu římského krále? Prameny nám neumožní spolehlivě odpovědět a stejně tak není jasné, jestli Záviš koordinoval svoje akce s Borešem z Rýzmburka, který vystoupil proti králi ve stejnou chvíli. Je to velmi pravděpodobné, protože odbojníci by byli hloupí, kdyby se navzájem nepodporovali, ale stejně tak je možné, že Boreš prostě vyhodnotil situaci stejně jako Záviš a napadl králův majetek ve chvíli, kdy byl nejzranitelnější.

A do třetice můžeme žehrat na nedostatečnost pramenů, když se budeme snažit rekonstruovat průběh událostí roku 1277, kdy král zvaný železný a zlatý zahájil tvrdou odvetu. Kromě zmíněného přepadení Zlaté Koruny ani přesně pouze, jaké královské statky vlastně vzbouřenci napadli. Další průběh se pak rýsuje podle zmínek v listinách a v kronikách v hrubých obrysech, ale přesnou časovou souslednost neznáme.

Víme jistě, že král využil zimu 1276/1277 k sesbírání všech možných domácích sil. Určitě se nesnažil o smírné narovnání, protože v jeho okruhu se opět objevují zástupci všech možných rodů s výjimkou mocné čtyřky – Vítkovců, Markvarticů, Ronovců a Hrabišiců. To nastoluje úvahu, zda po boku Záviše a Boreše bojovali i zástupci Ronovců a Markvarticů. Je to pravděpodobné, byť doklady chybí.

Na jaře Přemysl zahájil odvetné tažení na jih Čech. Bez milosti zabavil Vítkovcům (Jindřichův) Hradec, stejně jako hlavní sídlo (Český) Krumlov. Pod náporem králova vojska trpěl i klášter ve Vyšším Brodě, rožmberský konkurent Zlaté Koruny. Líté boje také proběhly v severním ohybu Lužnice kolem (Sezimova) Ústí a Hradiště, jež asi právě v té době zpustlo a bylo obnoveno až téměř po 150 letech husity jakožto Tábor.

Tlak byl každopádně tak velký, že někdy na přelomu jara a léta se Vítkovci obrátili už zcela veřejně na Rudolfa Habsburského s prosbou o pomoc. Sám Záviš musel dokonce uprchnout za hranice, dost možná právě k Rudolfovi. Přemysl jej dal prohlásit za psance a vykázal do zahraničí celý rod! Ukazuje to míru jeho zloby, jenže něco takového se mu nemohlo podařit. Rudolf se v té době chlubil, že ho podporují nejen Uhři, ale též 16 českých županů, kteří stojí proti Přemyslovi. Habsburk moc dobře věděl, že podporu mocných rodů může využít k podlomení moci českého krále.

V květnu sepsali Přemysl s Rudolfem jakýsi dodatek ke smlouvě z Vídně, kde se opět hovořilo o omilostnění odbojníků, a dokonce vrácení Krumlova zpět Vítkovcům. Pod tímto dojmem se zřejmě vrátil do Čech také Záviš, jenže záškodnické akce ze strany jeho rodu i Boreše z Rýzmburka pokračovaly. Těžko říct, kdo vyprovokoval nové násilí, ale Záviš s mladými „chlapci z Rožmberka“, tedy Jindřichem, Vítkem a Ojířem z Lomnice, dokonce přepadli Budějovice.

To rozlítilo Přemysla opět na nejvyšší míru. Zřejmě v té době trpěl nějakou nemocí, ale když se na podzim uzdravil, udeřil ke konci roku opět plnou silou na vítkovské zboží. Záviš z Falkenštejna podruhé utekl za hranice k Rudolfovi a Boreše král přemohl, zajal a odsoudil. Někdy na přelomu let 1277 a 1278 Boreš zemřel, byť není jasné, jestli následkem těžkého věznění nebo popravy.

Vzpouru tedy Přemysl dle svého zvyku nekompromisně utopil v krvi, aniž došlo k jakémukoliv náznaku kompromisu či ústupkům z jeho strany. Jako lev, jehož měl ve znaku, pošlapal záhon růží, ale kořeny jim nechal. Měly mu vyrůst nové poslušné růže, jenže se přepočítal. Následující rok se k rozhodující bitvě na Moravském poli mnoho rytířů z odbojných rodů pod jeho prapory nedostavilo a ti co přišli, jako Jindřich z Rožmberka, pak bojovali víceméně z donucení a bez valného nadšení. Proběhlo snad Přemyslovi myslí, když v osudný den svatého Rufa padal pod ránou meče do hlavy z koně, že kdyby svým šlechticům (českým, rakouským i štýrským) vycházel více vstříc, mohl zachránit nejen život, ale možná i velkou část své impozantní říše? V královské pýše ho však něco takového zřejmě ani nenapadlo a mohl jen proklínat neposlušné pány, kteří podle jeho pohledu na svět zradili suverénního vládce.

_______________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., král na rozhraní věků, Praha 2011

Jan, Libor a kol.: Pocta králi, sborník k 730. výročí smrti Přemysla Otakara, Brno- Znojmo 2008

Sommer P., Třeštík D., Žemlička J. a kol.: Přemyslovci, budování českého státu, Praha 2009