Sex ve středověkém nevěstinci. Prostitutky byly označené, odsunuté, zdaněné a trpěné jako nutné zlo

Nejen z odkrytých výjevů v Pompejích víme, že ve starověkém Římě byl placený sex běžnou součástí života ve městech. Zámožní mladí muži tam neskrývaně získávali své první sexuální zkušenosti, aby později obstáli v manželství, dokázali řádně uspokojit manželku, zplodit s ní řadu dětí a celkově žít v harmonickém svazku. I proto mohly mít luxusní společnice někdy dost vysoké společenské postavení. V domě zbohatlých patricijů se nezřídka odehrávaly pravé sexuální orgie podněcující různé fantazie, k čemuž byly využívány mimo jiné i speciálně vycvičené otrokyně, které od malička věděly, jaký osud je čeká.

Míra dekadence a občas až zvrhlosti dosáhla ke konci starověku takové míry, že není úplně s podivem, když se na ně nově vzmáhající křesťanská církev dívala skrz prsty. Jak se dostávala k čím dál většímu vlivu na císaře i na další mocné muže, stále více kritizovala nadměrné tělesné požitky a plédovala pro obracení k duchovním záležitostem, jimž jsou tělesné hříchy na obtíž. Tehdy snadno našla posluchače v té slušnější části společnosti, které se nadměrné hýření a zvrhlosti zbohatlíků zdály přehnané. V tomto případě skutečně nešlo o původní učení Ježíše Krista, který sám odpustil bývalé nevěstce Máří Magdaléně a potvrdil, že i ona může dosáhnout spasení, ani o učení apoštolů. Mravní iniciativy se chopili následně až církevní otcové rané církve počínaje svatým Pavlem. Z ostatních vynikl zejména sv. Augustin, který však sám prožil velmi bujaré mládí, kdy kradl koně, užíval si s několika ženami a měl v 18 letech i nemanželské dítě, ale pak přišlo obrácení a on začal tělesné hříchy velmi kritizovat.

Vliv křesťanských teologů a filozofů se při vstupu do raného středověku přenesl i do nástupnických států po rozpadu antické Římské říše, zejména do Franské říše, která byla od 8. století pod vládou Karla Velikého a jeho nástupců. Ač sám Karel Veliký měl několik manželek a vydržoval si řadu konkubín, nechával ve veřejném prostoru dostatek vlivu svým arcibiskupům a kardinálům, kteří fungovali jako prodloužená ruka římského papeže.

I proto je zcela logické, že ve středověku se prostituce dostala na seznam opovrhovaných povolání a zařadila se na okraj společnosti po bok žebráků, mrzáků a zlodějíčků. Nicméně pokusy vymýtit lehké ženy a prodejný sex zcela ze společnosti se postupem času ukázalo jako nereálné. Dokonce i mnozí tolerantnější církevní otcové uznali smilstvo v podstatě za „přirozený hřích“, jemuž nelze úplně zabránit. Začal se prosazovat názor, že prostituce je pro společnost stejně potřebná jako žumpa pro palác. Sice smrdí a nikdo tam nechce jít, ale bez ní by pak celý palác zapáchal.

Městští radní však v žádném případě nehodlali trpět „lehké holky“ jako součást běžné společnosti. Už v průběhu 11. a 12. století, kdy začal nový rozvoj měst, byly prostitutky a jejich veřejné domy vytlačovány k hradbám. Jestliže společenské elity uznávaly nutnost prostituce, o to více potlačovaly samotné prostitutky a chtěly jim dát najevo své opovržení. Z toho důvodu musely v mnoha městech chodit prostitutky viditelně označené (např. žlutým lemováním svého oblečení), nesměly nosit stejné šaty či pokrývky hlavy jako počestné dámy a měly vysloveně zakázaný přístup do lepších čtvrtí. Na trhu se pak nemohly dotýkat zboží a prohlížet si ho, protože se věřilo, že by svým dotykem zboží znesvětily. Na druhou stranu právní ochranu požívali návštěvníci nevěstinců, kteří neměli být napadáni v oněch chudších čtvrtích.

Je jasné, že kvalita (nejen hygienická) takových zařízení nebyla nijak valná. Snad i proto zhruba během 13. století začala ještě přísnější regulace a městské rady postupně došly k názoru, že bude nejlepší prostituci nejen ještě více regulovat, ale také na ní vydělávat. Z jižní Francie se od začátku 14. století rozšířil trend zakládat ve velkých městech vyhrazené čtvrti proslulých červených luceren, v nichž byly všechny nevěstince pečlivě označené a na mnoha místech dokonce městská rada zřídila oficiální veřejný dům v držení města.

V takovém městském veřejném domě však platila speciální pravidla. Například se tam nesmělo brát jméno boží nadarmo a navíc tam měli mít přístup pouze svobodní neženatí muži, aby nedocházelo k hříchu cizoložství. Vznik těchto oficiálních domů samozřejmě s výraznou radostí přivítali studenti, kteří od 13. století začali studovat na mnoha různých univerzitách po Evropě.

Kněží nad mravy i nadále samozřejmě oficiálně láteřili a ohrnovali nos, ale v podstatě je tiše tolerovali. Mnozí církevní otcové byli pochopitelně i častými zákazníky těchto domů, byť se tím rozhodně nijak nechlubili. Většina prostých farářů si raději doma vydržovala konkubínu, než aby se snížila k návštěvě nevěstinců, ale ve vysokých úřadech sedávali příslušníci šlechtických rodů a ti nechtěli v požitcích zůstat pozadu za svými světskými příbuznými, přestože oficiálně hlásali opak.

Důkazem budiž třeba obrovské množství prostitutek, které se sjelo do Basileje na církevní koncil roku 1431. Není divu, že okázalé mravní poklesky církve kritizoval v 15. století nejen Jan Hus a jeho následovníci, ale také mnozí další lidoví kazatelé ve střední i západní Evropě. Ostatně právě z tohoto podhoubí a oprávněné kritiky katolické církve vzešlo nejen husitství, ale i pozdější reformace. Husité měli pro poklesky tohoto druhu jen málo pochopení či tolerance. Ve městech, které ovládli během husitských válek v Čechách, veřejné domy rozhodně zakázali a prostitutky buď vyhnali, nebo výrazně apelovali na jejich napravení.

Vraťme se však zpět k působení veřejných domů v pozdně středověké Evropě. Proč vlastně městští radní jejich fungování nejen tolerovali, ale často i podporovali? Opravdu nešlo o to, že by si sami chtěli usnadnit přístup do těchto zařízení, byť se i takové případy mohly objevit. Z morálního hlediska si totiž zdůvodnili, že je pro mladé muže mnohem lepší chodit za profesionálkami, než se pokoušet svádět počestné vdané ženy, pro něž by to představovalo příliš velké pokušení. Ve středověku byla totiž žena považovaná za nádobu hříchu a její sexuální touha měla být nezkrotná a neuhasitelná. Je jasné, že za tuto ideologii nesli odpovědnost mnohdy frustrovaní církevní otcové a misogyni, kteří měli z ženské společnosti strach, a proto se normálního společenského styku se ženami stranili.

Kromě nich však existovalo mnoho sebevědomějších a racionálně uvažujících duchovních, šlechticů a městských patricijů, kteří si dobře uvědomovali přirozenou potřebu sexu, jak už bylo zmíněno na začátku článku. Pod jejich vlivem se postupně začalo upouštět od nutného označení prostitutek i jejich přílišné stygmatizace, pronásledování i pohrdání. Namísto toho nastoupila zmíněná regulace ve čtvrtích červených luceren, kde dokonce i prostitutky byly právně chráněny před znásilněním.

Radní si uvědomovali, že ani násilí páchané na městské spodině není v jejich zájmu rozdmýchávat. I při placeném sexu byl vyžadován dobrovolný souhlas dané dívky, v opačném případě mohl být násilník potrestán těžkou pokutou nebo i vězením. Je jasné, že znásilnění prostitutky se netrestalo tak tvrdě, jako napadení počestné ženy, přesto i tato právní úprava znamenala pro úroveň nevěstinců značný pokrok.

Prostitutky se sice stále nemohly společensky vyrovnat počestným ženám ani se nejednalo o žádné luxusní a bohaté společnice, ale přece jen mohly cítit určitou životní jistotu a ochranu společnosti. Pokud si nevěstka dokázala vydělat dostatek peněz, mohla se postupem času osamostatnit a zvolit si jiné povolání. Některé lehké dívky se mohly dokonce i vdát, přičemž vstup do manželství z nich smýval pohanu předchozího stavu. Samozřejmě k tomu museli nalézt vhodného počestného manžela, který se tak vlastně po vzoru Ježíše Krista stával jejich spasitelem, když je vzal pod svá ochranná křídla podobně jako kdysi Kristus Máří Magdalenu. Je pravda, že některé městské zákoníky svatby s prostitutkami výslovně zakazovaly, ale postupně došlo k uvolnění těchto nařízení.

Na závěr nesmím zapomenout zmínit speciální případy nevěstinců, které se spojovaly s jiným typem služeb. Luxusnější společnice se totiž často soustředily do lázní či do hostinců, o nichž se všeobecně vědělo, že je možné si tam placený sex objednat. V některých lepších hostincích mohli hosté do svých pronajatých pokojů získat společnici za řádný příplatek. Nešlo však zdaleka o všechny hostince. Kromě toho služebné a pokojské v hostincích neměly oficiální status prostitutky, protože v daném zařízení vařily, uklízely, roznášely pití a sexem navíc si vlastně jen přivydělávaly. Je jasné, že pro mnoho movitějších zákazníků mohl být tento způsob objednání společnice mnohem příjemnější než chodit do špinavých čtvrtí nevěstinců.

Lázně jsou pak všeobecně známy jako místo, které k sexuálním hrátkám přímo vybízí. Dost často se při společných koupelích v teplé vodě odehrávaly různé erotické i sexuální scény už v době antického Říma, který byl hromadným koupáním téměř posedlý (alespoň jeho vyšší vrstvy). V raném středověku pak bohužel spousta těchto zařízení vymizela, protože pod vlivem vlády původně barbarských kmenů se změnily návyky společenských elit, ale zhruba od roku 1000 se postupně začala tato kultura do měst vracet. Ve 13. století bychom například v Paříži nalezli 32 lázeňských domů, v Londýně pak 18. Dokonce i v menších městech na západě už se lázně zřizovaly, protože hygienické požadavky se začaly postupně zvedat, mimo jiné i vlivem navrátilců z křížových výprav, kteří okusili slasti arabských a tureckých koupelí.

Podobně jako pomocné dívky v hostincích, ani lázeňské nebývaly oficiálními prostitutkami, ale je zřejmé, že možnost objednání podobných služeb se v lázních přímo nabízela. Příběhy o rozpustilých lázeňských dívkách je protnutá literatura pozdního středověku, například Boccaccio ve svém Decameronu je několikrát zmiňuje. Také legendy o českém králi Václavovi IV. a jeho oblíbené lazebnici, za kterou jezdil na tajné návštěvy, jsou poměrně známé, byť je otázka, kolik je na nich pravdy.

V každém případě koncem středověku dosáhla organizovaná prostituce poměrně vysoké úrovně, která se pak následně začala rozpadat s počátkem renesance. Reformační náboženské proudy totiž podobně jako husité projevily značný odpor k tomuto druhu zaměstnání. Jakkoliv se jinak v renesanci sexuální morálka spíš uvolnila a nové církve zavedly jako běžné manželství svých kněží, na rozdíl od katolického celibátu, tak oficiální veřejné domy začaly být spíše zavrhovány a oproti 15. století se od jejich podpory ustupovalo. To však v žádném případě neznamená, že z veřejného prostoru úplně zmizely.

_______________________________________

Literatura:

Otis-Cour, Leah: Rozkoš a láska, Dějiny partnerských vztahů ve středověku, Praha Vyšehrad 2002

Listerová, Kate: Podivuhodná historie sexu, Paseka Praha 2022

Nodl, Martin: Středověk v nás, Argo 2015