Těžká zkouška Žižkova přítele Jana Roháče z Dubé aneb Poslední „opravdový husita“ byl oběšen

Byl vždy věrný husitským ideálům. Na rozdíl od mnoha svých vypočítavých současníků z řad vyšší šlechty se Roháč od vypuknutí revoluce až do chvíle, kdy se zhoupl na oprátce pražské šibenice, bezvýhradně držel radikálního husitského směru a odmítal jakékoliv ústupky nejen směrem ke katolíkům, ale i umírněným kališníkům. Patřil k nejbližším důvěrníkům slavného vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, jehož odkaz vždy urputně hájil.

K významným postům a majetkovým ziskům ho vynesly až revoluční události od roku 1420. Předtím o jeho životě nevíme téměř nic. Narodil se pravděpodobně někdy před rokem 1380 jako syn Ondřeje z Dubé. Ač pocházel ze starobylého panského rodu, nevlastnil příliš velké majetky, ale zřejmě se už dlouho před pražskou defenestrací znal s Janem Žižkou a prošli spolu jako žoldnéři několik bitev. To by vysvětlovalo, proč jednooký hejtman Roháčovi od počátku důvěřoval a svěřil mu důležitou funkci v táborském svazu, který vznikl založením města Hradiště na hoře Tábor roku 1420.

K táborskému programu se přihlásilo (nebo bylo dobyto) několik měst, z nichž Jan Roháč dostal na starosti jako vrchní hejtman Lomnici nad Lužnicí, kterou táborští dobyli v září či v říjnu 1420. A chopil se svěřeného úkolu se vší vervou. Jako první zavedl služební vojenskou organizaci. Město mělo sloužit především jako vojenská základna, o jejíchž potřebách rozhodují vojenští velitelé – hejtmani.

V počátcích revolučních časů ještě nefungovala polní vojska jako v pozdějších letech, a tak bylo potřeba využít služeb žoldáků, což je pro husitské vojenství nezvyklé. Byl to právě Roháč, který zřejmě využil svých kontaktů z minulosti a naverboval několik profesionálních válečníků (zvaných služebníci), kteří naučit nováčky a neznalé sedláky válečnému umění. Je ovšem otázka, zda tito žoldáci byli skuteční profesionálové, kteří po skončení smluvené služby mohli bez hanby na cti přejít k nepříteli. Spíš si Roháč vybral jen příznivce kalicha.

Jenže tito služebníci se proti svému hejtmanovi jednou dokonce vzbouřili. Roháč se totiž v Lomnici osobně příliš nezdržoval (zřejmě raději trávil čas na vojenských taženích po boku Jana Žižky) a správou pověřil jistého Vaňka, jehož učinil purkrabím lomnického hradu. To byl asi pěkně vykutálený pán, protože zadržoval žold, který měl jít právě služebníkům. Není divu, že ho ozbrojení profesionálové bez milosti vypakovali a následně odmítli pustit do hradu i samotného Roháče. Toho se nakonec zastal přítel pan Jindřich ze Stráže, který ho založil jistou hotovostí, omluvil a žoldáky tak uklidnil.

Roku 1423 se po předchozích rozporech s táborskými kněžími definitivně rozhodl Jan Žižka odejít z Hradiště a založit ve východních Čechách nový silný svaz, jehož členové se nazývali orebité (později po jeho smrti se přejmenovali na sirotky). S Žižkou odešli i jeho věrní přátelé, mezi nimiž nemohl chybět ani Jan Roháč z Dubé, který tak převedl svou Lomnici dočasně pod správu východočeského svazu. I nadále zůstal jako hejtman po boku tehdy již slepého (nebo téměř slepého) vojevůdce a společně s dalším věrným přítelem Janem Hvězdou z Vicemilic zvaným Bzdinka, mu radil a svým způsobem dělal oči i při rozhodující bitvě u Malešova roku 1424, kde Žižka na hlavu porazil spojená koaliční vojska katolíků a umírněných kališníků, především Pražanů. Krátce nato ovšem zemřel a právě tehdy přišlo první důležité období i pro Jana Roháče, který se dostal do nejvyššího vedení sirotčího svazu.

Následující dva roky totiž svazy hledaly způsob, jak pokračovat v činnosti po smrti svého zakladatele. Ukázalo se, že Žižkova osoba byla spíše na překážku ve vzájemné spolupráci, protože byl mimo jiné i příčinou sváru a nevraživosti. Když tato překážka padla, vytvořilo se jakési kolektivní vedení obou svazů v počtu čtyř osob, z nichž nejpřednější roli hrál právě Jan Roháč zastupující sirotky a také zmíněný Jan Hvězda, který se ovšem znovu sblížil s tábory.

Historik František Šmahel považuje Jana Roháče z Dubé za vlastního pokračovatele Žižkovy orientace. Roháč se navíc pokusil oba svazy znovu sjednotit pod jednu správu a první krok k tomu mělo představovat právě ono sjednocené kolektivní vedení. Vedle toho však stál jako vojenský hejtman v čele polních vojsk a hned na začátku roku 1425 se chystal se spojenými silami obou svazů k útoku na Prahu, kterou vedli umírnění husité. Po boku měl stále Bzdinku a také Bohuslava ze Švamberka. Na hlavní město sice nakonec nezaútočili, protože se chystaná akce prozradila a oni spoléhali na moment překvapení, ale místo toho zamířil s vojskem na město Slaný, jež bylo v držení pražského svazu. To se podařilo dobýt s pomocí zrady zevnitř. Nato vytáhli s asi 8 000 pěšáky a tisícovkou jezdců k tvrzi Obořiště, již dobyli tentokrát vojenskou silou.

Roháčova pozice se zdánlivě ještě posílila, když během válečných akcí roku 1425 padli Jan Hvězda z Vicemilic a Bohuslav ze Švamberka. Jenže namísto toho, aby se Roháč dostal ještě více do čela a podařilo se mu dokončit sloučení obou svazů, se v táborském svazu dostali ke slovu lidé, kteří si spolupráci s ním tak úplně nepřáli. Na jaře 1426 chystala polní vojska obou svazů tentokrát dokonce ve spolupráci i s Pražany velkou výpravu na sever Čech.

Byl to právě Jan Roháč z Dubé, kdo tuto výpravu započal, se svým vojskem dobyl před 6. květnem Benešov nad Ploučnicí a vzápětí se rozložil před Českou Lípou. Jenže hlavní část sirotčího vojska vyrazila přímo k Ústí nad Labem, kde se měla odehrát hlavní bitva. A bohužel právě v této rozhodující srážce Jan Roháče z Dubé chyběl. Naopak se poprvé prokázal výrazný organizační talent táborského kněze Prokopa Holého, díky němuž dokázala spojená vojska odrazit nápor říšských žoldnéřů i zemské hotovosti z okolních zemí. Husité pak dokonce obrátili německé vojáky na útěk, při kterém jich mnoho pobili.

Od té chvíle začala hvězda Prokopa Holého stoupat, zatímco Jan Roháč zřejmě napůl dobrovolně ustoupil do pozadí a stal se „pouhým“ hejtmanem v Čáslavi. Nezdá se však, že by vyloženě zahořkl. Spíš reálně poznal, že již nemůže prosadit Žižkův způsob vedení, a tak zůstal jen řadovým hejtmanem v sirotčím svazu. Od roku 1427 po dalších sedm let o jeho aktivitách nevíme téměř nic.

Bitva u Lipan dne 30. května 1434 se v jistých ohledech podobala bitvě u Malešova, jež se odehrála o 10 let dříve. I tentokrát stála polní vojska proti koalici katolíků s umírněnými husity, k nimž se přidal i takzvaný střed zahrnující například východočeského šlechtice Hynceho Ptáčka z Pirkštejna či mladičkého pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad. I tentokrát stál Jan Roháč z Dubé na straně polních vojsk po boku hlavního velitele, jímž byl u Lipan Prokop Holý. Rozdílný byl však výsledek bitvy, protože Prokop nedokázal v kritické chvíli napodobit svého předchůdce Jana Žižku. U Lipan položil život, stejně jako mnoho dalších hejtmanů polních vojsk, která zde byla rozprášena a téměř úplně zničena. Jan Roháč z Dubé zde však nezahynul, pouze upadl do zajetí.

Ale nevydržel v něm ani měsíc. V českých zemích totiž po porážce polních vojsk zavládla téměř všeobecná ochota k jednání. Všichni už se cítili válečnými lety natolik unaveni, že doufali v brzký konec bojů a byli nakloněni k dohodě. I proto už 24. června sněm v Praze rozhodl, že zajatci od Lipan mají být propuštěni a vrátit se v poklidu do svých domovů. Vítězové doufali, že to přispěje ke zklidnění vášní a utlumí se tím případný odpor zbylých příznivců radikalismu. Jenže v případě Jana Roháče z Dubé se opak stal pravdou. Starý Žižkův přítel se odmítl v kritické chvíli stáhnout na svůj Sion a tam v klidu dožít v ústraní.

Po deseti letech se znovu stal sjednotitelem radikálních křídel a na prosinec svolal do Hradiště na hoře Tábor sněm zástupců všech obcí, které chtěly zůstat věrné Žižkovým ideálům. Poháněla je nenávist vůči Zikmundovi a bili na poplach proti přehnaným ústupkům vůči katolíkům. Dali dohromady vojsko, které mělo škodit příliš sebevědomým vítězům od Lipan. Znovu mělo dojít ke spojení sirotků a táborů, přičemž v kritické situaci se stala tato potřeba mnohem naléhavější než před 10 lety. Původní tábory zastupoval Bedřich ze Strážnice, ale hlavním táborským hejtmanem měl být právě Roháč. Jméno sirotků už nehrálo roli. Pod znovusjednoceným programem Tábora hodlal přivést ke „svaté jednotě“ všechny věrné.

První půlrok činnosti vypadal vcelku nadějně a spojený svaz získal podporu i některých významných šlechticů, nejen z Čech, ale i z Moravy. Z měst se ke svazu přihlásily například Písek, Prachatice, Hradec Králové, Čáslav a z Moravy Třebíč či Ivančice. Zdaleka se to nedalo srovnat se silou předlipanských polních vojsk, mnohá města odpadla, ale přesto byla síla táborského svazu nezanedbatelná. Roháč poslal nové zemské vládě výstrahu tím, že hned v únoru 1435 vpadl do rožmberské Soběslavi, vyplenil ji a obsadil vlastní posádkou. Jenže Oldřich z Rožmberka nelenil, dal rychle dohromady vojsko a tábory odtud vyhnal v podstatě během několik dnů. Ne, jméno Tábor už nevzbuzovalo strach.

Ještě několik měsíců se Roháč, Bedřich ze Strážnice a další zbylí radikálové snažili škodit nejen Rožmberkům, ale v podstatě všem zastáncům smířlivého řešení. Žádného valného úspěchu se však nedočkali a definitivní ránu jim zasadil Oldřich z Rožmberka 19. srpna 1435 u vši Křeče nedaleko Černovic. Jeho oddíly tam zaskočily nepřipravené táborské vojsko, které zrovna táhlo k obležené Lomnici nad Lužnicí. Rožmberské jednotky zvítězily u Křečí na celé čáře a tábority rozprášily. V té chvíli „zradil“ Bedřich ze Strážnice, když začal s Rožmberkem vyjednávat o příměří. Na to se Roháč nemohl dívat. Tohle nebyla cesta, po níž by kráčel jeho vzor Jan Žižka. Zklamaně a rozzlobeně se stáhl na svůj Sion ke Kutné Hoře a ponechal Tábor jeho osudu.

V následujícím roce 1436 zpečetil Zikmund s umírněnými husitskými stavy známá basilejská kompaktáta a nechal se v Jihlavě provolat za krále. Holdovala mu většina významných pánů i měst, ale chyběl mezi nimi nejen Jan Roháč z Dubé, ale též Hradec Králové, Kolín či Tábor. A tak Zikmund nabídl Kolín do správy Bedřichovi ze Strážnice, povolil mu jisté ústupky v táborské věrouce a z Tábora učinil příští rok standardní královské město. Bedřichova zrada byla dokonána. V aktivním ozbrojeném odporu k roku 1437 zůstal už jen Jan Roháč z Dubé a Hradec Králové, kde v listopadu provedl převrat radikální kněz Ambrož. Zikmund v odvetě okamžitě povolal vojska svých věrných z celé země a nechal město oblehnout.

Dobýval ho však marně. Prohlásil tedy kněze Ambrože i Jana Roháče za zemské škůdce, čímž je de facto postavil mimo zákon. V březnu se mu podařilo získat zpět Hradec díky přesvědčení některých měšťanů, kteří už měli válčení plné zuby. Proto přetáhli na svou stranu (snad úplatkem) i velitele místní posádky Zdislava Mnicha a přinutili kněze Ambrože k útěku. A tak zbyl Jan Roháč na Sioně jako poslední ozbrojený protivník císaře.

Ale jak vlastně mohla posádka Sionu čítající několik desítek ozbrojených mužů uškodit mocnému císaři Svaté říše římské? Jednoduše lapkovstvím. Přepadávali obchodní karavany, důležité královské zásilky, a když to bylo potřeba, dovedli i plenit vesnice v okolí. To v zásadě nepředstavovalo až tak velký problém, jenže Zikmund potřeboval upevnit v Čechách svoji čerstvě nabytou vládu – obnovit v zemi mír a pořádek. Navíc od uznání basilejských kompaktát si spousta pánů i měst začala uvědomovat, že král své sliby tak úplně neplní a možná je nehodlá splnit nikdy. Proto se začali obracet proti němu a Jan Roháč jim k tomu poskytoval vhodnou záminku.

Zikmund poslal proti Sionu východočeského šlechtice Hynce Ptáčka z Pirkštejna, kdysi dobrého Roháčova přítele a snad i příbuzného. A ten přitáhl na jaře před hrad, rozložil vojsko, děla, dobývací stroje a zahájil obléhání. Historici si dlouho lámali hlavu, jak mohl malý hrádek, navíc ne úplně dobře opevněný, vydržet téměř půl roku dobývání. Nedávno našli odpověď – Hynce prostě dobývání jen předstíral. Neměl zájem zlomit poslední odpor proti Zikmundovi. Král se zprvu domníval, že jeho síly jsou nedostatečné, proto mu chtěl poslat posily. Jenže narazil na to, že v zemi už vlastně nikdo nemá příliš zájem Roháče zničit. Potřebovali proti Zikmundovi nějakou páku. Dokonce i Oldřich z Rožmberka usilovně hledal výmluvy, když mu král přikázal poslat jednotky proti Sionu. Ani tento mocný katolický šlechtic neprozradil císaři pravý stav věcí.

Zikmundovi se podařilo záhadu podivně dlouhého odporu rozkrýt až koncem srpna. Vyslal tedy proti Sionu svého uherského oblíbence Michala Országha, kterému byly zájmy české šlechty úplně ukradené. Když se to Hynce Ptáček dozvěděl, pochopil, že je konec hry na schovávanou a 6. září 1437 dobyl Sion na jeden zátah ještě předtím, než mohl Országh s armádou dorazit na místo. Podle jedné kroniky prý Roháč právě obědval a byl útokem natolik překvapen, že se ani nepokusil o odpor. Zajali ho na valech jako jednoho z prvních. V podstatě šlo o takové setkání starých přátel, přičemž útočníci se obráncům možná za svůj čin i opatrně omlouvali. O ztrátách na životech se v žádné kronice nepíše a zřejmě ani k žádným nedošlo.

Král ovšem neměl shovívavou náladu. Sužovala ho už dlouho těžká bolestivá nemoc a cítil, že brzy umře. To se ostatně všeobecně očekávalo a Hynce Ptáček na to možná i trochu spoléhal, proto hrál před Sionem o čas. Leč Zikmund nehodlal dělat s trestem žádné průtahy. Zemský škůdce musel být potrestán příkladně a krutě. Roháče odvedli do Prahy a tam ho prý 8. září krutě mučili. Snad mu pálili boky (podle kroniky mu „střeva plula“), ale zjevně to nebylo zase tak hrozné, protože už příští den mohl asi šedesátiletý stařec sám bez pomoci kráčet k pražské šibenici. Jeho poprava měla být exemplárním trestem. Byl oblečen do honosného červeného šatu připomínajícího urozený původ, ale potupná smrt oběšením měla každému šlechtici připomenout, že i on se ze své urozenosti může rychle zhoupnout do propasti nicoty. Císař Zikmund ho následoval na onen svět o tři měsíce později. Vynořily se i pověsti o božím trestu, ale vzhledem k dlouhé Lucemburkově nemoci neměly příliš opodstatnění.

___________________________________________

Další literatura:

Čornej, Petr – Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993

Šmahel, František: Husitská revoluce 3. Praha 1996

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka. Praha 1992