Tisíc padlých Čechů v bitvě na Lechu aneb Jak Maďaři napadli zálohu v zadních řadách

Ale vraťme se k Maďarům. Na svých hubených konících se dokázali pohybovat tak rychle, že taktika těžce obrněných západních rytířů v kroužkových zbrojích proti nim naprosto selhávala. Teprve roku 933 je porazil saský král Jindřich I. Ptáčník na řece Riade u Merseburku. Vyjednal s nimi dvacetileté příměří a myslel si, že tím problém vyřešil. Maďaři se rychle vzpamatovali, ale dohodu ctili, proto zaměřili své loupežné výpravy více na Itálii a Francii, případně okolní slovanské země.

Přemyslovský kníže Boleslav I. (vládl 935–972) vešel do legend jako vrah svého bratra svatého Václava a dostal přízvisko Ukrutný. Historici mu však dnes přiznávají, že měl zásluhu na vytvoření českého státu, který díky němu začal hrát významnou roli v politice střední Evropy.

Ona nešťastná bratrovražda se stala roku 935, tedy krátce po Jindřichově vítězství u Riade. Namísto prosasky orientovaného Václava nastoupil Boleslav, který se Sasům nemínil podřídit, protože se chtěl orientovat na Bavorsko (viz Nová říše pod vládou Otonů). Od roku 936 vedl dlouhou čtrnáctiletou válku proti Jindřichovu synovi Otovi I., který právě toho roku nastoupil po smrti svého otce na trůn. O průběhu bojů toho mnoho nevíme, ale v té době Boleslav k Maďarům vyloženě nepřátelský. Občas jim dokonce povolil průjezd Čechami, když se mu to hodilo.

Teprve roku 950 už ho asi válčení přestalo bavit, a přestože neutrpěl žádnou velkou porážku, uzavřel s Otou I. mírovou dohodu, která mimo jiné obsahovala slib vzájemné pomoci ve válečných záležitostech. Z bývalých nepřátel se tak téměř přes noc stali spojenci.

Roku 953 vypršelo zmíněné dvacetileté příměří s Maďary. Člověk by skoro řekl, že při tehdejším stavu maďarské kultury a civilizace to snad tihle divocí nájezdníci ani nemohli zvládnout spočítat, zvlášť když mezitím musela vyrůst úplně nová generace válečníků. Jenže ouha, Maďaři využili příležitosti a hned následujícího roku 954 vyjeli tam, kde je po dvacetileté pauze už snad ani nikdo nečekal. Ze svých sídel v Panonii (dnešní Maďarsko) projeli proti toku Dunaje do Bavorska, odtud přes Švábsko do Lotrinska a zpátky to pak vzali opět přes jižní Francii a severní Itálii. Netřeba dodávat, že všude plenili, pálili, rabovali a ničili, na co přišli.

Saský král a budoucí římský císař Ota I. zvaný Veliký se rázně rozhodl, že to tak nenechá. Kdyby nechal Maďary řádit, podkopal by tím svoji vlastní těžce vybudovanou autoritu. I díky uzavřenému míru s Boleslavem I., tehdy nejmocnějším slovanským knížetem střední Evropy, měl relativně volné ruce a dostatek prostředků, jak svolat armádu, která by se mohla Maďarům postavit. Navíc mohl požádat o pomoc i samotného Boleslava.

Maďaři se skutečně i roku 955 vydali po stejné trase jako loni proti proudu Dunaje. Tehdy Ota začal svolávat své leníky a spojence ke společnému zásahu. Svolání armád však nějakou dobu trvá, takže vojska se scházela jen pomalu. Je možné, že by rychlonohé Maďary Ota nikdy nedohonil, kdyby ti neučinili zásadní chybu. Ač se běžně vyhýbali opevněným hradům a městům, tentokrát je zlákaly poškozené hradby biskupského města Augsburku v Bavorsku u řeky Lech.

Maďarské hordy tehdy čítaly přes 12 000 mužů (dle moderních odhadů) a vedl je zkušený a uznávaný náčelník Harka Bulcsu spolu s Lélem a Súrem. Bulcsu v čele největšího voje odhadl, že částečně poškozené hradby Augsburgu může zdolat a dělal si zálusk na bohatou kořist. Proto je oblehl a zahájil dobývání, zatímco Lél (jinak též Lehel) zatím s menším oddílem „rutinně“ plenil obce v jižním Německu. O Bulcsuovi se traduje, že byl chtivý moci, agresivní, krutý a hrabivý. Augsburg však bránila silná biskupská posádka vedená samotným biskupem Ulrichem (Oldřichem), která odolávala tak dlouho, že dala Otovi I. čas sešikovat svá vojska a přesunout se s nimi k Augsburgu.

Ota I. dorazil k Augsburgu 8. srpna s vojskem, které stihl posbírat. Přidaly se k němu tři šiky Bavorů, kteří byli vlastně doma a bránili tedy svoji zem. Pod vedením vévody Konráda přijel oddíl Franků a s nimi také dva šiky švábských jezdců. Dohromady to mohlo být kolem 7 000 těžkých jezdců, před nimiž nechal Ota nést nejsvětější relikvii své říše, kopí svatého Longina, v němž byl i hřeb z Kristova kříže. S požehnání Ježíše Krista měli porazit pohanské Maďary. Ota I. měl k dispozici i svůj stálý sbor elitních říšských jezdců, ale jinak jeho saské sbory nestihly dorazit stejně jako Lotrinčané.

K Augsburgu přijela také tisícovka českých jezdců, po zuby ozbrojených v těžkých kroužkových košilích. Kronikář však později zaznamenal, že „jejich zbroj byla lepší, než válečné štěstí“. Sám Boleslav I. Ukrutný s nimi ovšem osobně nebyl (viz Bojovali proti Maďarům Přemyslovci?), ale svému spojeneckému závazku dostál.

Během 9. srpna se obě armády šikovaly na opačných březích řeky Lech. K oběma vojskům navíc ten den zřejmě přibyly posily. Zatímco k obléhajícím Maďarům se přidal Lél dorazivší z jihu, tak Ota I. asi právě vítal české oddíly. Saský král rozmístil své šiky tak, aby byly připraveny překročit příštího dne řeku a udeřit na nepřítele. Nechystal žádnou lest, ale prostě přímý útok a doufal, že převaha těžkých zbraní a zbrojí vyrovná mírnou početní nevýhodu v poměru 2:3 – asi 8 000 jeho mužů proti zhruba 12 000 Maďarům.

Nazítří, 10. srpna, v den svatého Vavřince probíhala ranní mše už v seřazených útvarech, při níž se Ota I. zavázal, že v případě vítězství postaví svatému Vavřinci chrám. V prvním sledu byly připraveny tři bavorské oddíly a vedle nich jako záloha Frankové v čele s vévodou Konrádem. V druhé řadě měly udeřit švábské šiky a za nimi pak královská elitní jízda se samotným králem Otou. Zálohu v poslední řadě tvořili čeští jezdci, kteří tak vlastně měli podle původního plánu zasáhnout do bitvy až nakonec, kdy už by bylo buď rozhodnuto, nebo by král potřeboval zvrátit poměr sil.

Ne nadarmo se však říká „chceš-li pobavit Boha, řekni mu o svých plánech“. Zatímco se křesťané modlili na ranní mši, dal Bulcsu příkaz svým maďarským jezdcům, aby rychle a nenápadně překročili řeku kus po proudu. Spoléhal na svou početní převahu. Ranní mlha přikryla úskočné a pohyblivé Maďary, kteří tak udeřili překvapivě zezadu přímo proti nepřipraveným českým jezdcům. Ti nemohli nápor proti dvanáctinásobné přesile ustát ve zdraví. Navíc celému vojsku krále Oty chvíli trvalo, než zjistilo, co se vlastně děje. Češi se bránili, jak mohli, ale drtivá většina jich skončila v krvi na bitevním poli, než se přihnaly první posily z řad Švábů. Lépe řečeno Maďarů bylo tolik, že se útok přelil i na ně. Ani švábských jezdců nebylo mnoho, takže většina z nich zůstala rozsekána vedle svých českých spolubojovníků.

Nemáme zprávy o tom, jak dlouho se čeští a švábští jezdci bránili proti maďarské přesile. Mohly to být desítky minut, ale také třeba hodina. Teprve potom dorazil do bitevní vřavy francký vévoda Konrád a drtivý nápor jeho jezdců poprvé Maďary rozkolísal a zastavil jejich zdrcující útok. Podařilo se mu dokonce snad osvobodit některé české a švábské zajatce, ale při tom sám nalezl v bitvě smrt. To už se však stihl zasáhnout do boje i sám král Ota se svými elitními jezdci a za ním konečně přijeli i Bavoři z předních řad.

Taková síla těžkých jezdců zatlačila Maďary do defenzivy a podařilo se jim dokonce obrátit na bitevním poli tak, že Maďaři stáli zády k řece Lech, takže nemohli využít své rychlosti a zmizet ze špatně se vyvíjející bitvy. Ve vzrůstající panice se o to ovšem mnozí pokusili, ale většina z nich zahynula ve vlnách. Boj se změnil v masakr, z něhož se jen málokterým Maďarům podařilo uniknout. Náčelníci Bulcsu, Lél a Súr padli do zajetí a posléze je nechal Ota I. demonstrativně pověsit.

Podle legendy zůstalo z celého maďarského vojska naživu jen sedm mužů, kteří byli zbaveni cti a po celý zbývající život museli jako „zvěstovatelé porážky“ putovat po vlasti a živit se žebrotou. O Lélovi, jenž měl být něco jako princ, vnuk bájného maďarského vůdce Arpáda, se zase vypráví, že před popravou vytáhl naposledy svůj oblíbený roh a zabil jím vítězného krále se slovy: „A teď mi budeš na onom světě sloužit!“ Pro sílu legendy není podstatné, že ho ve skutečnosti Ota o 18 let přežil.

Drtivá porážka Maďarů měla znamenat konec hrozby divokých kočovných hord. Tradiční výklad historiků zní, že po bitvě na Lechu se Maďaři poučili, přijali křest, usadili se v Panonii, postupně vytvořili stát a posunuli se tak od kmenové společnosti k době feudální. Pravdou je, že Maďaři byli jediným kočovným národem, který něco takového dokázal, na rozdíl třeba od Hunů a Avarů, jejichž říše zmizely v propadlišti dějin. Jenže moderní maďarští tvrdí, že bitva na Lechu byla spíš jakýmsi symbolem, než skutečným zlomem, který by Maďary přinutil k proměně. Prý šlo o dlouhodobější probíhající proces, který události u Augsburgu jen posunuly vpřed. Náčelník Bulcsu byl ostatně až třetím nejdůležitějším maďarským vůdcem, takže nešlo o žádné nenahraditelné ztráty.

Ať tak či onak, nově vznikající Svatá říše římská pod vládou dynastie Otonů porazila svého obávaného nepřítele, jehož se přestali obávat i jejich čeští spojenci. Ti položili na oltář lešského bojiště nejvyšší oběť, když tam většina z nich padla a odměnou za svou pomoc mohl Boleslav I. nerušeně budovat přemyslovskou říši v české kotlině.

___________________________________

Další literatura:

Lutovský, Michal: Po stopách prvních Přemyslovců, I. Zrození státu (872–972), Praha 2009

Čornej, Petr; Bělina, Pavel a kol.: Slavné bitvy naší historie, Praha 1993

Lendvai, Paul: Tisíc let maďarského národa, Praha 2002