Článek
Na území někdejší Franské říše po smrti Karlovců vycházelo zformování nových společenských elit ze struktury společnosti původních germánských kmenů. V době plné krutosti a násilí se prosadili do čela lidé, kteří ovládali umění války a boje. Nemuseli být nutně fyzicky nejsilnější – spíše se hodila jistá válečnická moudrost, dovednosti a získané zkušenosti. „Barbarské“ společnosti (ať už germánské, keltské či slovanské) bývaly válečnické, což znamenalo, že téměř každý muž dokázal bojovat a hlas v kmenové radě měli právě jen bojeschopní muži. Pokud mladíci respektovali moudrost stáří, tak především proto, že stařec byl třeba bývalým schopným bojovníkem a vůdcem.
Velmoži se vzmáhají
Zatímco na počátku středověku se vrstva farmářů a bojovníků prakticky překrývala, postupem času se začaly vydělovat skupiny elitních válečníků, kteří vytvořili ozbrojené družiny významných velmožů – ať už ve Franské říši, anglosaských královstvích na Britských ostrovech či na slovanské Velké Moravě. V případě posledně jmenované země je ostatně krásně vidět, jak jsou sice ještě všichni muži připravení bojovat, ale už se výrazně rozlišuje mezi bojovým vybavením velmože a obyčejného vesničana. Velmož, který si mohl dovolit dobrého jezdeckého koně, kroužkovou zbroj, normanskou přilbu a ti nejbohatší dokonce i meč, začal výrazně převyšovat obyčejného sedláka v prošívanici se sekerou. A ti nejbohatší velmoži si rychle uvědomili, že když dobře vyzbrojí i své nejbližší schopné druhy, získají výrazně navrch ve společenské hierarchii.
Ne vždy jim museli toto vybavení darovat doživotně. Běžná praxe spočívala v nějaké knížecí zbrojnici, která se otevírala pro účely válečného tažení, a po jeho skončení tam bojovníci propůjčené vybavení zase vraceli. Podobně to mohlo být i s hřebčíny, jak se to dělo v uvedené karlovské Franské říši.
Ozbrojená moc
V době transformace kmenové společnosti na feudální, tedy v 9. a 10. století, se musely křesťanské státy bránit nájezdům téměř ze všech stran. Ze severu připlouvali plenící vikingové chtiví kořisti, z východu přijeli Maďaři na svých malých rychlých koních a z jihu tlačili sílící Saracéni. Pokud se chtěli křesťanští vládci udržet u moci, museli organizaci vojska věnovat klíčovou pozornost. Svou družinu věrných bojovníků vyznamenávali všemožnými privilegii a čím dál tím více se z nich stávala elita společnosti ve všech možných smyslech (válečném, politickém i ekonomickém) kromě kulturního. Oblast kultury si podržela křesťanská církev, která později kulturně ovlivnila i nově se formující šlechtu. Obyčejní vesničané byli čím dál více odstrkováni do pozice pracujících poddaných, zatímco boj a vláda zůstávaly vyhrazeny vznikající vrstvě velmožů.
Ještě nešlo o šlechtice v pravém smyslu toho slova, jak jsme na ně zvyklí z vrcholného středověku. Nedrželi totiž pozemek dědičným právem. Vládce jim pouze zapůjčoval úřady, s nimiž byla často spojena správa určitého území. Pak záleželo na tom, jak daný velmož správu pojal. Pokud si tam vybudoval sídlo, dlouhodobě tam přebýval a přejímal odpovědnost i za obranu, pak si potřeboval vybudovat vlastní družinu ozbrojenců. A tady se právě dostáváme k několikastupňové feudální hierarchii, která se postupně v západní a střední Evropě vytvořila. Šlechtic byl vazalem svého krále, ale zároveň měl ještě vlastní vazaly. Takže když pak král povolával své věrné do boje, počítal s tím, že k němu dorazí i s početnou družinou vazalů.
Bojovník pracující na poli
Nicméně v onom přechodném období ještě všechny vrstvy pořád trochu splývaly. Jestliže knížata už samozřejmě na poli nepracovala, pak někteří členové jejich družiny mohli mít svěřený jen nějaký malý statek, který museli normálně spravovat. Takže se po většinu roku věnovali zemědělským pracím a pouze na zavolání odjeli sloužit svému pánu, když si s sebou vzali svůj štít, meč, přilbu, zbroj a koně (nebo si půjčili jeho). Ostatně tato vrstva drobných šlechticů (manů či zemanů) se na mnoha místech včetně Českého království udržela hluboko do středověku. Nebylo vyloučeno ani to, že šlechtic povolal do zbraně obyčejné sedláky, kteří prostě popadli sekeru, oštěp či kopí a vytvořili pěchotu na podporu dominující rytířské jízdy.
Při vzniku nové bojující a vládnoucí vrstvy se ovšem začal projevovat zásadní rozdíl mezi těžkooděnými jezdci a pěšáky nejen v kvalitě vybavení, ale především ve schopnostech. Velmož (i třeba drobný) byl od mládí cvičen v ovládání jezdeckého koně, čemuž od konce 9. století výrazně pomohly třmeny, v boji s mečem a štítem i v pohybu v těžké zbroji. Dosáhnout skutečného bojového umění vyžadovalo dlouhá léta tvrdé dřiny, což mnozí velmoži podstupovali již od chlapeckých let (teprve v pozdějších staletích se ovšem ustálily instituce pážat a panošů), takže obyčejný vesničan se s nimi při nejlepší vůli nemohl rovnat.
Feudální anarchie
I velká vévodství a markrabství (původně marky) uděloval původně Karel Veliký svým družiníkům, ale mocní vládcové či jejich potomci po smrti velkého císaře pak nezřídka využili krizi ústřední moci a počali vládnout na svěřeném značně autonomně a postupně zcela nezávisle. Tak se zformovalo Sasko, Bavorsko či Švábsko na německém (východofranském) území a Flandry, Akvitánie, Bretaň či Normandie (se svým vlastním specifickým příběhem odvozeným od potomků vikingů) na území francouzském (západofranském).
Na českém a moravském území převzali Přemyslovci vládu poněkud jinou cestou, ale ve výsledku se pak česká knížata v podstatě postavila na roveň knížatům říšským. V každém případě i tito menší vládci (menší ve srovnání s bývalou karlovskou říší) rozdělili pozemky mezi své věrné, což prospělo nejen nástupu lenního systému (v západní Evropě se prosadil asi 100 až 200 let dříve než v českých zemích), ale také upevnění vrstvy bojovníků, kteří sami sebe čím dál více vnímali jako nadřazené, tedy urozené. Zatímco dřívější kmenová společnost se dělila zejména na svobodné a otroky, nová feudální společnost zahrnovala vlastně trojí lid – pracující poddané, modlící se duchovní a bojující šlechtice.
I na nižším stupni územní správy si velmožové nárokovali stále větší práva a vliv. To přirozeně vedlo k tomu, že na všech úrovních mezi nimi vypukaly spory přecházející ve války. A tak kromě zmíněného vnějšího tlaku (vikingové, Maďaři, Saracéni) musely být ozbrojené družiny v pohotovosti i kvůli těmto vnitřním sporům. Mnozí moderní historici si v tomto případě pomáhají pojmem „feudální anarchie“, který vystihuje období zmatků a poněkud živelného přechodu na nový společenský systém.
_____________________________
Literatura:
Francisco Cardini: Válečník a rytíř. In: Středověký člověk a jeho svět. Praha 2003.
Philippe Contamine: Válka ve středověku. Praha 2004.
