Vyvrácené mýty o husitech aneb Kališníci jako krutí fanatici i přesvědčení bojovníci za boží ideály

Nejprve si ujasněme jednu věc, o níž není sporu. Husité byli zatraceně dobří válečníci, kteří dokázali porazit prakticky kohokoliv a kdykoliv, dokud zůstávali alespoň jakž takž jednotní. Ostatně pouze na základě vojenské převahy se mohlo v Čechách husitské hnutí tak dlouho udržet. Jen díky ní tu mohli lidé na dlouhých 17 let (1419–1436) fungovat prakticky bez vládce. Toho nahradily husitské svazy založené převážně na vojenských principech.

Těch pár drobných porážek či neúspěchů, které husité utrpěli před rokem 1434, se dnes sice uvádí jako příklad toho, že nebyli neporazitelní, ale v podstatě šlo z hlediska celého hnutí pouze o maličkosti vyvážené daleko většími úspěchy. Problémovou pověst si však „boží bojovníci“ vysloužili především činy, kterými svá vítězství doprovodili. To už se však dostáváme na půdu kontroverze.

Husité nebojovali jako gentlemani. Okázale ignorovali zásady rytířského zápasu i pravidla o čestném boji. Bez jakýchkoliv skrupulí používali lsti, léčky a přepady ze zálohy. Nicméně ke konci středověku už se takto bojovalo i jinde v Evropě, kde žoldnéřské kompanie pomalu získávaly navrch nad rytířskými družinami. Jenže husité naprosto nerespektovali urozenost svých protivníků a po vyhrané bitvě často bezohledně pobíjeli všechny přeživší nepřátele. Pod Vyšehradem roku 1420 zahynul výkvět české a moravské katolické šlechty. O šest let později u Ústí nad Labem bez skrupulí pobili německé šlechtice z Lužice a Saska, protože Němci před bojem odmítli dohodu o tom, že se zranění nebudou dobíjet. Z hlediska rytířské kultury šlo o neodpustitelnou krutost, protože v rytířských bojích se urození šlechtici brali téměř vždy do zajetí a jejich příbuzní zaplatili výkupné. O totéž se často snažili i žoldnéři kvůli zisku. Ale husité bojovali pro své ideály, takže výkupné pro ně nehrálo takovou roli.

O další příklady krutosti se postaral nekompromisní hejtman Jan Žižka. Při jednání o kapitulaci Německého Brodu 10. ledna 1422 nerespektoval on ani jeho muži vyhlášené příměří. Ti vpadli do města a rozpoutali zde naprostý masakr, při němž zahynulo asi 1 500 místních ozbrojenců i civilistů. Příštího roku Žižka po bitvě u Strauchova dvora ve zlosti roztříštil umírněnému husitskému knězi hlavu palcátem. Údajně prohlásil, že „musí pražským kněžím vyholit lysiny.“ Tato příhoda však není stoprocentně doložená.

Tvrdost byla potřebná proti nepřátelům, kteří si sami také nebrali servítky. Mezi sebou proklamovali rytířský boj, ale proti vesměs neurozeným husitům bojovali bez milosti a nijak je nešetřili. Ostatně při způsobu boje polních vojsk ani nebylo možné nějaké rytířské zásady dodržovat, protože zde zkrátka neválčili rytíři na koních. Masakr v Německém Brodě byl ostatně odvetou za podobné předešlé chování uherského vojska krále Zikmunda, které při ústupu zapálilo Kutnou Horu, přičemž při následném požáru zahynula řada měšťanů.

Jan Žižka sice nevynikal smířlivostí, ale právě svými tvrdými postoji dokázal sjednotit velkou část ideologicky zapálené husitské obce. Díky zásluhám na válečném poli dosáhl postavení, které ho k tvrdému jednání opravňovalo. Většina králů nejednala ve středověku milosrdněji. A příhoda s rozbitou hlavou kněze ostatně není prokázaná.

Excesy husitů na válečném poli lze vysvětlit nízkým původem husitských bojovníků a jejich bezohledným fanatismem. Ne nadarmo zůstával předtím boj především v režii šlechty se znalostí etických principů. Kališníci jednali jako vzbouření poddaní proti svému legálnímu vládci i církvi, jejichž „přisluhovačům“ se s gustem mstili. Na jednu stranu vystupovali jako ochránci mravnosti a křesťanských hodnot, ale na druhou stranu se neštítili nejodpornějších zločinů, zrady ani porušení daného slova, třeba při vyhlášení příměří. Uvedené příklady jasně dokládají, jak si přestavovali nový boží řád, který chtěli pomocí svých sudlic a cepů nastolit. Jan Žižka prostě zneužíval své vojenské převahy, aby si mohl dělat, co se mu zrovna zlíbilo.

Husité prosluli jako obrazoborci, kteří dokázali jen ničit, zatímco sami vyprodukovali jen minimum uměleckých hodnot. Pověst získali už ve své době a katolická propaganda ji hojně přiživovala. Ideální cíl představovaly kláštery jako symbol nenáviděného katolického papeženství, který navíc skrýval značné bohatství. Vzpomeňme namátkou třeba dvojí vyplenění jihočeské Zlaté koruny roku 1420, když vojska kořistníků vedl sám Jan Žižka. Jiné husitské houfy dobyly a do základu vypálily sedlecký klášter nedaleko Kutné Hory roku 1421.

Ale kališníci neušetřili ani jiné umění mimo kláštery. Když Žižkovi vojáci dobyli roku 1420 Rábí, nechal prý hejtman shromáždit všechny cennosti na hromadu a pak je zapálit. Měla to být takzvaná celopalná oběť Hospodinovi po starozákonním vzoru.

Husitská vojska si nemůžeme idealizovat. Žila především z kořisti, a tak plenila u nepřítele. Kláštery byly skutečnými centry bohatství a mnohé z nich i symbolem zkažené církve, protože zbohatly na desátcích a různých církevních poplatcích. Osobní chudobu mnichů často převážila zpupná moc mnišských řádů jakožto organizací. Ostatně plení se v každé delší válce. Uveďme si pro příklad situaci před bitvou u Ústí nad Labem roku 1426, kdy zdivočelá soldateska katolických Němců vyplenila ženský klášter u Teplic. Znásilňovalo se a rouhačsky se zacházelo se svatými předměty.

Chudí husitští vesničané nerozuměli zjemnělému přepychu povzneseného středověkého katolictví, a když pronikli do dosud skrytých pokladnic, měli chuť ničit. A co se týká husitského umění, tak bylo bohatší, než se dnes zdá. Většina kališnických výtvorů (výtvarných i stavebních) byla totiž zničena z ideologických důvodů v pozdějších staletích, takže se jich do dneška moc nedochovalo. Proto je pohled na husity jako na nekulturní barbary poněkud zkreslený.

Uvedené příklady plenění klášterů jsou kapky v moři dalších podobných akcí. Z toho důvodu neobstojí argument o tom, že se rabuje a kořistí ve všech válkách. Zatímco zničení kláštera v jiných případech bylo jakýmsi ojedinělým excesem jednotlivců, tak u husitů šlo o programovou záležitost. Je logické, že nenáviděli kvůli své ideologii vše katolické, ale to přece ještě nemusí znamenat, že zničí veškeré svaté symboly! Vždyť se také hlásili ke křesťanství.

Co se týká onoho údajného nedochovaného husitského umění, tak v každém případě okolní svět nijak neobohatilo, protože si z něj nikdo nebral moc vzory. Tím pádem šlo o umění okrajové, jehož kvalitu už dnes nemůžeme posoudit.

Označení spížovacích (zásobovacích) nájezdů husitů do okolních zemí v letech 1427–1433, za „spanilé jízdy“ mají na svědomí Staré letopisy české a tohoto názvu se chytili obrozenci v 19. století i marxistické dějepisectví. Dává totiž najevo, že se husitům nejednalo jen o kořist, ale snažili se šířit svou ideologii i za hranice Čech a Moravy, k čemuž využívali propagandistické materiály – například „husitské manifesty“ rozesílané nejen do Polska, Uher a německých zemí, ale i do vzdálenější Francie, Anglie či Španělska. Za jejich vznikem stál vynikající stratég Prokop Holý, kněz a nový hlavní husitský vůdce po smrti Jana Žižky. Ten také podporoval i ony výjezdy do zahraničí, přičemž se sám několika z nich zúčastnil.

Sami husité říkali jízdám rejsy a mísily se při nich oba hlavní cíle – získat kořist a šířit husitské myšlenky. Druhý účel totiž neznamenal jen samotné kázání a šíření slova božího, ale z čistě strategického hlediska měl husitům zajistit spojence v Evropě, jež se vůči nim dosud stavěla jako celek výhradně nepřátelsky. Je tedy obtížné rozlišit, který z cílů byl hlavní, ale nejspíš oba. Táhlo se skutečně na všechny strany – do Uher (především do horních, tedy dnešního Slovenska), do Slezska, do Bavorska, do Rakouska, do Horní Falce, do Lužice i do Saska. Tažení provázelo logické plenění, vypalování, dobývání měst i inkasování výpalného. Boží bojovníci se vraceli s plnými vozy kořisti. Nicméně ani jedna země se nepřipojila k jejich boji a přesvědčili pouze jednotlivce či menší skupiny.

Rejsy byly logickou odpovědí na neustálé útoky ze zahraničí. Prokop Holý zvolil ideální cestu, jak o sobě dát vědět a přitom doplnit zásoby do země, kde zoufale chyběly. Po letech husitských válek byla totiž země zbídačená neustálým pleněním vojsk a to nejen husitských, ale především těch cizích invazních, která tu neměla co ztratit. Proto jim husité museli oplatit stejnou mincí, jinak by tu zahynuli hlady.

Jakkoliv bylo šíření ideologie až druhotným cílem rejs, tak ho nelze opomíjet. Vojenské svazy ho potřebovaly kvůli zmíněnému získání spojenců a mnozí husité se vnitřně stále považovali za boží bojovníky. Pokud chtěli dostát svému svědomí, museli zkusit využít příležitosti získat pro svou víru další stoupence. Prokopovy manifesty nebyly žádný prázdným pokusem ani zastíracím manévrem pro kořistění, ale skutečnou snahou o šíření víry.

Jestliže chtěli husitští kněží skutečně šířit svůj pohled na víru, pak mohli klidně zvolit mírumilovnou formu lidových kázání. Vnucování náboženství podpořené výstřely z děl nesvědčí o čistých úmyslech. Je logické, že po letech válek byla země vyčerpaná, ale za to mohli především vzbouření poddaní proti zákonnému králi a zažitému společenskému řádu. Omlouvat tímto důvodem následné rabování v cizině je čistý alibismus.

Vůdci výprav do ciziny sledovali především praktické a materiální cíle, takže ideologická nadstavba už byla pravděpodobně součástí husitské propagandy. Kališničtí hejtmani i kněží takto chtěli své krutosti očistit v očích veřejnosti nejen v cizině, ale především doma v Čechách, kde stále potřebovali probouzet náboženský zápal.

Husité při vší své krutosti hodně dbali na správnou křesťanskou morálku. Byl to logický požadavek, když sami kritizovali zhýralost katolické církve. Z toho důvodu zavřeli po ovládnutí Prahy všechny nevěstince, trestali hazardní hry a obecně nepovažovali za vhodné dávat příliš najevo své bohatství. Podobně přísná pravidla platila i ve vojsku. Kořist se snášela na hromadu a teprve následně se dělila. Prvotní byla obec, druhotný jednotlivec. Bratrství ve zbrani a víře.

To vyvolávalo posměšky na tvářích protivníků. Mnozí husity považovali za zapšklé rigidní fanatiky, kteří se ani neumí správně bavit. Pochopitelně se však zásady občas porušovaly. Kališničtí šlechtici se většinou shromažďování bohatství nebránili včetně Jana Žižky (ostatně bývalého lapky), který si pro sebe vybudoval hrad Kalich. I Prokop Holý byl znám svou láskou k pohodlí – pod kněžskou sutanou nosil prádlo z drahých látek a v Praze si vydržoval luxusní dům. O běžných mravnostních přestupcích řadových vojáků pak nemusíme pochybovat.

Husité to se svou náboženskou „revolucí“ mínili vážně a skutečně chtěli reformovat církev, aby se vrátila k zásadám prvotního křesťanství. Když je pyšní katolíci odmítli, dodržovali kališníci alespoň zásady mezi sebou. Přirozeně při tom docházelo k občasnému porušování z řad jednotlivců. Nábožensky vlažní šlechtici, kteří chtěli kalich použít jen k vlastnímu obohacení na úkor církve, od něj brzy odpadli – například Oldřich z Rožmberka či Čeněk z Vartemberka. Tak se oddělilo zrno od plev.

Nevelký hrad Kalich pro největšího vojevůdce českých dějin se dá jen stěží považovat za hamižnost. Prokop Holý se svou pohodlností jistě trochu provinil, ale nedával své bohatství nijak zvlášť najevo, právě v souladu s vírou. Ve srovnání se zlatem ozdobenými arcibiskupy a kardinály z toho vychází dobře.

Proklamovaná husitská přísnost mohla sloužit pro některé z kališníků jako pokrytecká zástěrka, ale u většiny šlo jistě o důkaz fanatismu a víry ve vlastní pravdu, pro kterou zabíjeli a umírali. Zásady se snadněji dodržují, když se založí něco nového a je tam nadšení. Prvotní křesťané také žili v chudobě a odříkání, ale za 1400 let prostě církevní organizace odhalila i slabá místa.

Je ovšem třeba uznat, že mravní čistota mnohých husitů je do velké míry chvályhodná. Nedostatek zábavy či zákaz kostek a prostitutek nelze kritizovat – to je každého osobní věc. Že pak v důsledku vedla čistota k provozování fanatického násilí, to už je druhotný efekt, k němuž nemuselo dojít.

____________________________________

Další literatura:

Matuška, Matěj – Syka, Jan: Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci. Praha 2016

Šmahel, František: Husitská revoluce 3. Praha 1996

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka. Praha 1992