Zikmundova cesta k moci aneb Opovrhovaná Liška ryšavá jako pravý dědic Karla IV.

Poslední Lucemburk byl natolik složitou osobností, že se jen těžko rozplétají jeho osobní motivace, cíle a touhy. Kde vede tenká hranice mezi lstivostí a diplomatickým umem, mezi intrikářstvím a politickou zdatností, mezi tvrdohlavou neústupností a cílevědomou vytrvalostí?

Abychom pochopili celou hloubku jeho osobnosti, nemůžeme se omezit jen na české dějiny, ale musíme se na Zikmunda podívat i jako na úspěšného uherského krále, obnovitele císařské tradice a přiznat mu jeho zásluhu na vyřešení církevního schizmatu. Tím vším se totiž Lucemburk nesmazatelně zapsal do evropských dějin, ale na mnohé další cíle musel rezignovat a uznat porážku. I to však patřilo k jeho silným stránkám. Nenechal se zlomit a dokázal svůj neúspěch proměnit ve výhodu a využít v příštím jednání. V tomto článku se podíváme, jak složitou cestu musel absolvovat, aby se stal uherským králem, což pro něj znamenalo zatím vlastně jen předstupeň k vyšším cílům – vládě nad Svatou říší římskou a císařskou korunovací. Navíc zatím potřeboval pomoc svých lucemburských příbuzných, a tak s nimi zatím neválčil, ale spolupracoval.

Druhorozený syn Karla IV. si už od malička musel vybojovat každý kousek svého vlivu. Na rozdíl od staršího Václava, který dostal českou a římskou korunu v podstatě na podnose, aniž by pro to musel hnout prstem, byl Zikmund pouze zasnouben s Marií Uherskou, dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. z Anjou. Ten sice neměl žádného mužského potomka, a Zikmund měl tedy šanci na zisk obou korun, ale zatím jen velmi mlhavou a neurčitou. Zasnoubení nezletilých dětí mocných panovníků bylo totiž ve středověku oblíbeným politickým aktem, který sice znamenal určitý příslib, ale dal se kdykoliv snadno zrušit. Karel IV. zemřel roku 1378, kdy bylo Zikmundovi pouhých deset let. A tak se musel při dalším uplatňování svých nároků spolehnout především na nevlastního bratra Václava IV., což byla vzhledem ke známé Václavově lenosti a nerozhodnosti podpora hodně slabá.

Další problém spočíval v tom, že král Ludvík I. sice neměl žádného syna, ale zato dvě dcery, takže Zikmundovu pozici mohl ohrozit manžel Mariiny mladší sestry Hedviky. Ta byla od dětství zasnoubená s Habsburkem Vilémem Rakouským, který se v pravý čas o svá práva přihlásí. Zatím však malý chlapec Zikmund přijel už roku 1379 do Trnavy, kde proběhly oficiální velkolepé zásnuby s Marií, a král Ludvík si vzal svého budoucího zetě na výchovu k sobě do Budína. Dal tím najevo, že s ním jako se svým nástupcem počítá.

Pravá zkouška nastala pro mladého prince v roce 1382, kdy jeho potenciální tchán zemřel. To bylo Zikmundovi 14 let. Iniciativy se chopila královna Alžběta, vdova po Ludvíkovi. Jejím hlavním cílem bylo zajistit oba trůny, polský a uherský, pro své dcery. Počítala sice i se Zikmundem, jenže zatímco si měl mladý princ zajistit práva v Polsku, jeho snoubenka Marie byla mezitím korunována na uherskou královnu bez něj. Polští šlechtici odmítli Zikmundovi holdovat a Alžběta dostala strach, že by mohly její dcery o trůn přijít, tak Zikmunda prostě obětovala a nechala za polskou královnu prohlásit mladší dceru Hedviku.

Příznačné pro Zikmundovu povahu bylo, že vůči potenciální tchýni nezahořkl, a naopak dál plnil její vůli, protože tušil, že jen tak má šanci získat alespoň uherskou korunu. Když se v roce 1383 pokusil zmocnit polského trůnu piastovský vévoda Semovit, postavil se patnáctiletý chlapec do čela uherského vojska a jeho povstání potlačil. To byl ovšem jeden z mála Zikmundových vojenských úspěchů, protože jinak se mnohokrát projevil jako mizerný vojevůdce. Ostatně i tehdy bylo jeho velení vzhledem k věku asi spíše symbolické. Každopádně svým zásahem si vydobyl důvěru u Maďarů a těžkou nenávist od Poláků. Polským králem se nakonec stal litevský kníže Jagello, jehož si Hedvika vzala namísto Viléma Rakouského. Ten o trůn hodně stál a vývojem situace byl rozhořčený, ale nemohl nic dělat.

V Uhrách se mezitím vzmohla opozice vedená záhřebským biskupem Pavlem Horvátem. Zvedla se vlna protestů proti tvrdé politice Alžběty i Marie a biskup Horvát vyjednal uherskou korunu pro neapolského krále Karla Malého. Zikmund se rozhodl pro rychlou akci. Koncem roku 1385 si vynutil svatbu s Marií Uherskou, nechal se prohlásit „ochráncem“ Uher a pak urychleně spěchal do Čech, aby získal podporu bratra Václava a svých moravských bratranců Jošta a Prokopa. Zejména Jošt sehraje ještě v Zikmundově rodové politice významnou roli, snad proto, že se mu svou ambiciózní a tvrdohlavou povahou hodně podobal.

Lucemburští příbuzní s vojenskou podporou souhlasili, ale ne zadarmo. Zikmund jim musel zastavit nějaké uherské statky. Jenže mezitím Karel Malý vstoupil do Budína a poslední den roku 1385 byl korunován na uherského krále za přítomnosti obou královen, které se nezmohly na odpor. Ovšem pouze dočasně. Následovala série vražd a zajetí, které jsou jako vystřižené z nějakého akčního středověkého románu. Královna-matka se tvářila loajálně a poslala Karlu Malému vzkaz, že s ním potřebuje něco soukromě probrat ohledně Zikmundova tažení. Ten na její pokyn poslal pryč své strážce a v té chvíli vstoupil uherský palatin (v Uhrách nejvyšší úřad, v podstatě správce království a zástupce krále) Mikuláš Gara s dalším mužem, který vytáhl nůž a Karla bodl do oka. Ten se však ubránil a přes těžká zranění přežil. Ne na dlouho; když se jeho rány téměř vyhojily, nechali ho Gara s Alžbětou pro jistotu zardousit.

To mohl být pro Zikmunda šťastný konec, ale královnu Alžbětu rozzlobilo, že si dovolil zastavit uherské statky dalším Lucemburkům, takže odjela i s dcerou a palatinem Garou na jih. A tam je zajali Horvátovci. Mikuláši Garovi srazili hlavu a královnu matku po půl roce věznění nechali v lednu 1387 před očima její dcery zardousit. Marie zůstala nadále v zajetí, a tak se musel Zikmund obejít bez její podpory. Naštěstí pro něj se však proti Horvátovcům zvedla v Uhrách silná vlna nevole, proto se mu podařilo najít pro svou kandidaturu dostatek příznivců. A tak byl Zikmund 31. března 1387 konečně korunován ve Stoličném Bělehradě na uherského krále. Bylo mu 19 let.

V té době se začaly projevovat Zikmundovy výrazné osobnostní rysy, které mu pak vydržely celý život. Vynikala především jeho požitkářská záliba ve víně a bujarých oslavách. Tím se nelišil od svého bratra Václava, ale na rozdíl od něj Zikmund neutíkal k vínu od panovnických povinností. Naopak to považoval za součást své výsady jako panovníka, přičemž součástí oslav bývaly i krásné ženy, což se ovšem netýkalo jeho manželky.

Královna Marie ostatně zůstala i po korunovaci ještě několik měsíců v zajetí a Zikmund nijak nespěchal ji vysvobodit. Nakonec se o její propuštění zasadil až benátský velvyslanec. Je ovšem zřejmé, že při předchozích dobrodružstvích tohoto manželského páru chyběla jakákoliv romantika, naopak v nich byla spousta donucování, zloby a nedobrovolného podřizování. Jejich vztah už potom zůstal oboustranně chladný. Pro Zikmunda bylo manželství jen politický kalkul. Marii zkrátka potřeboval, aby legalizoval svůj nárok na uherskou korunu. O to hůře se mu udržovaly pozice v neklidném uherském prostředí pod tlakem magnátů poté, co Marie roku 1395 náhle zemřela. Těžce se zranila při jízdě na koni, když jí bylo pouhých 24 let. S ní zahynulo i předčasně narozené dítě, možný dědic trůnu.

Další krutou ranou, která Zikmundovou pozicí otřásla, byla potupná porážka od Turků u Nikopole roku 1396. Nebyla to však jen Zikmundova chyba. K Nikopoli dotáhla velká křížová výprava západních feudálů, kteří se nedali přesvědčit, že nejsou neporazitelní a že není dobrý nápad vrhat se do bezhlavého útoku proti početnější a dobře organizované turecké armádě. Zikmund se je opravdu snažil přemluvit k promyšlenějšímu postupu, ale páni rytíři si nedali říct. I to byl zřejmě důvod, proč potom uherské voje nepodpořili lámající se křesťanský útok. Namísto rázného zásahu Lucemburk zpanikařil a prchl z bojiště. Vtipné bylo, že utekl k byzantskému císaři do Konstantinopole a prohlašoval, že tam s ním potřebuje uzavřít spojeneckou smlouvu. A kdyby prý tam nepřitáhl, tak by Konstantinopol padla do rukou Turků. Snažil se tím zakrýt svůj trapný útěk a proměnit ho v chytrý strategický tah, ale ve skutečnosti se tak styděl, že zůstal u byzantského císaře dlouhé měsíce, aby nemusel čelit doma v Budíně nepříjemným otázkám. Štěstí bylo, že turecký sultán musel pak odtáhnout na východ, když v oblasti dnešního Íránu vypuklo protiturecké povstání.

Přes všechny těžkosti a zvraty dokázal Zikmund uherský trůn uhájit, i když proti němu vypuklo do roku 1403 několik velkých domácích povstání. To poslední vedl dokonce sám ostřihomský arcibiskup Jan z Kaniszy, kdysi velký Zikmundův zastánce. Lucemburk si však vždy udržel dostatek příznivců, aby dokázal povstání potlačit. Mnozí z nich mu zůstali věrní až do konce života, což je mimo jiné důkazem, že ryšavý král přes svou intrikánskou povahu dokázal ocenit loajální spojence a vybudovat s nimi svým způsobem přátelský vztah.

A k tomu všemu Zikmund ještě zvládal vést aktivní zahraniční politiku, zejména ve vztahu ke svým lucemburským příbuzným. Na jeho kontroverzní vztahy s bratrem Václavem a cestu k římské koruně se podíváme v některém z příštích článků.

_____________________________

Další literatura:

Kavka, František: Poslední Lucemburk na českém trůně, Praha 1998

Baum, Wilhelm: Císař Zikmund, Praha 1996

Čechura, Jaroslav: České země v letech 1378–1437: Lucemburkové na českém trůně II., Praha 2000