Zle matičko, zle, Braniboři zde aneb Léta po pádu Přemysla Otakara II., kdy v Čechách chyběl král

Už poslední dvě léta před osudovou bitvou na Moravském poli (u vesnice Suché Kruty) poznamenaly Čechy rozsáhlé rebélie mocných panských rodů, především jihočeských Vítkovců, a následné kruté represe Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278) proti nim. Koneckonců i tyhle události přispěly k Přemyslovu tragickému konci v rytířské bitvě proti římskému králi Rudolfovi Habsburskému, který se tím stal pánem situace. Měl rozhodující slovo v tom, co se bude v Českém království dít. Nicméně moudře usoudil, že si ho nemůže jen tak zabrat pro sebe, protože takový náhlý vzestup moci by už říšská knížata „neskousla“. Během pěti let od svého zvolení už si toho totiž nahrabal až dost.

Král Přemysl padl 26. srpna 1278 a už na podzim se v Čechách objevilo několik významných hráčů, kteří chtěli hájit své zájmy. Jedním z nich se měla stát vdova po Přemyslovi, Kunhuta Uherská, jenže to byla horkokrevná dáma, která se vždy řídila více emocemi než rozumem. Nicméně poměrně logicky chtěla zajistit bezpečí pro sebe i své děti – a taky právoplatné následnictví českého trůnu pro sedmiletého syna Václava.

Poslala tedy žádost o ochranu k Přemyslově sestře Boženě, která se provdala do Braniborska a tam jí říkali vznešeně Beatrix. Její manžel Ota III. byl už v té době 11 let mrtev, takže v Braniborsku vládl její syn Ota V. zvaný Dlouhý. Přesněji řečeno spíše spoluvládl, protože braniborských markrabat bylo tehdy více. Ota V. patřil dlouhá léta k věrným Přemyslovým spojencům, jenž stál po jeho boku i v nejtěžších chvílích, kdy jej všichni opustili a bojoval pravděpodobně i u Suchých Krut. Královna Kunhuta mu proto věřila, že svého malého bratrance Václava ochrání před zvůlí českých pánů, z nichž mnozí Přemysla Otakara nenáviděli. Mimochodem poměrně oprávněně, protože s nimi i s jejich majetkem často zacházel hodně svévolně a nespravedlivě.

Každopádně Ota Dlouhý nepatřil k žádné šlechtické frakci, takže se dalo předpokládat, že bude nestranný a spravedlivý v řešení sporů. K Praze přitáhl v čele poměrně silné družiny 400 až 500 jezdců. Musel svůj nárok totiž bránit, protože do království mířil i další „kandidát“ na regentství Jindřich IV. Probus, vratislavský vévoda, který byl po matce rovněž Přemyslovec, a tak si činil nárok.

Kunhutu však nepříjemně překvapil Otův hrubý vojácký způsob jednání. Přemyslovi zůstal pravda dlouho věrný, protože uznával jeho sílu, ale ve chvíli, kdy padl, nebral žádné ohledy. Tento sebevědomý pán z rodu Askánců měl dobrodružnou povahu, rád vyhledával konflikty a nedělal si žádné skrupule s jejich násilným řešením. A logicky toužil na nich co nejvíce získat a vydělat. Kořist z oslabených Čech se mu přímo nabízela a uvědomoval si, že když si ji chytře pohlídá, nemůže mu ji vzít ani římský král Rudolf. A ten se o to náležitě snažil!

Po zklamání z Otova jednání se Kunhuta obrátila na Jindřicha Vratislavského a nabídla poručnictví malého Václava jemu. V té chvíli stáli ještě oba uchazeči se svými voji před Prahou a zdálo se, že by mohlo dojít ke střetu. Jenže dilema za vystrašenou královnu vyřešili pražští měšťané, kteří o boje před svými hradbami nestáli, a tak otevřeli brány Otovi Braniborskému. Podobně učinila i jiná královská města v Čechách a Jindřich logicky neměl sílu na to, aby se pustil do jejich dobývání.

V té chvíli se rozhodl zasáhnout římský král Rudolf, který se po vítězné bitvě přesunul se svými vojsky na Moravu, kde si nechal složit hold od četných moravských šlechticů i zdejší nejsilnější osobnosti – olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Tomu někdy historici vyčítali až „vlastizrádcovství“, ale ve skutečnosti reálně usoudil, že v dané chvíli nemá smysl stavět se síle římského krále na odpor.

Začátkem října, tedy necelé dva měsíce po bitvě u Suchých Krut, Rudolf zareagoval na situaci před Prahou tak, že sebral své vojsko (v té chvíli ovšem už značně zmenšené oproti bitvě) a vytáhl s ním do Čech. Kolem 17. října se pak potkal v sedleckém klášteře (nedaleko Kutné Hory) s královnou vdovou Kunhutou, která s sebou přivedla i své děti (vedle malého Václava ještě dvě dcery) a vložila jejich i svůj osud do Rudolfových rukou. Ani třetí proklamovaný ochránce během krátké doby jí však štěstí nepřinesl. Proč? Už o tom byla řeč – každý z nich zkrátka hájil své zájmy.

Ota vytáhl Rudolfovi vstříc a jeho vojsko zřejmě posílily i oddíly některých českých pánů, kteří se chtěli vymezit vůči nenáviděnému Habsburkovi, jemuž oprávněně kladli za vinu pád Přemysla Otakara a ním i očekávaný rozvrat země. Nicméně k dalšímu boji nedošlo – namísto toho si oba sokové určili smírčí komisi asi pěti relativně nezávislých soudců (včetně olomouckého biskupa Bruna), která vynesla kompromisní verdikt. Otovi měl být svěřen do péče sedmiletý následník Václav, a to na pět let, než dospěje a sám se ujme vlády. Po tu dobu měl Ota Dlouhý spravovat Čechy, zatímco Rudolfovi byla na stejný čas svěřena Morava. Nejslabší stranu, Jindřicha Vratislavského, odškodnili dočasnou správou Kladska a Broumovska, s čímž se slezský kníže spokojil.

Tak začala doba oficiální cizí správy nad českými zeměmi, které se říká interregnum, tedy bezkrálí a nad kterou všechny dobové prameny těžce naříkají. Vznikl dokonce spisek neznámého autora nazvaný Vyprávění o zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II. Ani Zbraslavská kronika onu dobu nešetří a barvitě popisuje bědy, jimž byla země vystavena – řádění vojsk, loupení, plenění, lokální války, hlad – jedním slovem chaos.

Pojďme se podívat nejprve na osudy chlapeckého krále. Než se ho „ujal“ Ota Dlouhý, konala se ještě jakási předčasná dětská svatba (takzvaně pro futuro), již dříve dohodnutá, mezi ním a Gutou Habsburskou, dcerou římského krále ještě v listopadu 1278 v Jihlavě. Poté se hošíka ujali pražští měšťané, až si ho od nich vyžádal podle platné smlouvy Ota Braniborský a převezl ho na Bezděz.

O pobytu následníka na královském hradě poblíž Prahy vznikly hrůzostrašné zkazky založené na zmíněném Vyprávění o zlých letech. „… (markrabě) nezalekl se toho, že vzbouřil ze spánku nejjasnější paní královnu českou i jediného jejího útlého synáčka Václava za hluboké noci, kdy všechno spalo, poručiv svým rytířům a služebníkům, aby ji i s hošíkem, ač tomu nechtěli a vzpírali se, jen chatrně oděné naložili na vůz a dovezli na hrad Bezděz po příkrých cestách a tmavých úvozech. […] usídlili ji podle rozkazu markraběte na pevném hradu Bezdězi v těsném vězení pod stráží přeukrutných Němců cizozemců, zakázavše naprosto všem Čechům přístup k nim s výjimkou málo, sotva tří osob, jež jim donášely stravu a jiné k živobytí nezbytné věci.“

Ve skutečnosti musel markrabě Ota bezpochyby dbát na bezpečí a do jisté míry i pohodlí svých svěřenců. Věděl, že na životě mladého krále závisí jeho poručnictví a s ním spojená moc. Bez něj by se musel z Čech stáhnout. Nicméně převoz na Bezděz proběhl v únoru 1279 a cesta během mrazivé noci mohla být opravdu „strašidelným“ zážitkem pro malého hocha a citlivou královnu. Další věc je, že pohyb kralevice na hradě byl jistě střežený a kontrolovaný na každém kroku, protože Ota si nemohl nechat vzácného ptáčka uletět.

Naproti tomu královna Kunhuta měla relativní volnost a mohla si dělat vyjížďky, jak se jí zachtělo, byť je musela hlásit. Třikrát si takto vyjela na několik dnů a vrátila se zpět na Bezděz, až ze čtvrté vyjížďky už se nevrátila. Prohlásila, že chce jet do Znojma, aby byla přítomna ukládání ostatků svého padlého manžela, ale místo toho jela na Opavsko, odkud jí král Rudolf Habsburský vyměřil takzvanou vdovskou apanáž ve výši 3 000 hřiven stříbra.

A jak si vedl Ota Braniborský při správě Čech? Kronikáři si výslovně stěžují na řádění braniborských vojáků. Nejkřiklavějším se stal dle Vyprávění o zlých letech případ ostrovského kláštera, který Otovi muži bezostyšně okupovali na podzim 1278 asi šest týdnů a poničili přitom mnoho okolních vsí, odkud poddaní prchali. Podobné hrůzy líčí i Zbraslavská kronika: „…počali se obyvatelé Českého království bouřit proti Sasům (tak nazývá kronikář Branibory)… Strojí tedy lid úklady a celá země, vydaná nebezpečenstvím, se hubí ohněm a loupežemi; vesničané se utíkají do tvrzí, protože ti, kdož chodí mimo hradby, zakoušejí rozličná protivenství a hynou. Ale i v opevněných místech může zřídkakdo bydlet v míru, neboť ježto ďábel rozněcoval vnitřní války, ti, kdož svorně tu již spolu pijí a hodují, brzo se v náhlé jakési zběsilosti vzájemně pronásledují a zabíjejí, loupežné útoky a drancování se většinou opětují a náhle se celá země stala pustou a neschůdnou. Království „kvílilo a zemdlelo“ a sotva bylo možno najít jednoho z tisíců, kdo by žil v míru.“

Můžeme tomuto sugestivnímu líčení věřit? Je třeba si uvědomit, že kronikáři v líčení běd a utrpení rádi přeháněli. Navíc se na bídě podepsal i hladomor roku 1281, který přišel po mimořádně tuhé zimě a pole pak v létě nevydala téměř žádnou úrodu. Nicméně historik Josef Žemlička zabývající se mimo jiné i hospodářskými dějinami 13. století píše, že propad v české ekonomice byl po Moravském poli patrný i kvůli řádícím vojskům, nejen vlivem počasí. Je tedy zjevné, že Ota se minimálně nechoval k Čechám s péčí řádného hospodáře.

Markrabě dosadil do Prahy jako správce nejprve braniborského biskupa Geberharda, který údajně prohlásil poté, co si u něj probošt Gotfried stěžoval na plenění svých vsí a polí: „Nejen statky probošta Gotfrieda budou popleněny, ale i ostatních kanovníků, především těch, kteří se drží královny Kunhuty a jí kaplanují.“ Braniboři tedy cíleně loupili na statcích osob, které se vůči Otovi chovaly nepřátelsky. To zažehlo požár drobných lokálních válek a naprostou nedůvěru v právo a spravedlnost. Jednotliví šlechtici se pak hájili s pomocí ozbrojených družin a někdy šlo jen těžko rozeznat, kdo je loupeživý rytíř a kdo jen brání své území.

Na podzim roku 1280 už se situace stala natolik neudržitelnou, že proti Otovi znovu vytáhl s vojskem římský král Rudolf, který mezitím spravoval Moravu. Rudolfovo tažení skončilo opět bez bojového střetnutí, ale znovu se vyjednávalo o podmínkách. Rudolf reagoval na stížnosti českých pánů a vytýkal Otovi špatný stav země, ale velkých změn nedosáhl, protože nechtěl riskovat vážnější střet. Markrabě sice slíbil odvolat všechny Němce, kteří přišli do Čech plenit a pohrozit jim potrestáním na hrdle, když se do tří dnů nestáhnou. Je ovšem otázka, jak rychle se to uskutečnilo.

Jediný skutečný ústupek učinil Ota v tom, že odvolal ze správcovství země braniborského biskupa Geberharda a nahradil ho nedávno zvoleným pražským biskupem Tobiášem z Bechyně, který měl do té doby problém i s přístupem do svatovítského chrámu na Pražském hradě. Tobiáš pocházel z mocného rozrodu Benešoviců a stal se postupně vůdcem jedné z nejmocnějších šlechtických frakcí, která vyjednávala o návratu krále Václava a vytvořila zásadní opozici vůči Závišovi z Falkenštejna a Vítkovcům.

Případnému zklidnění situace v Čechách však zabránil zmíněný hladomor, který přišel následujícího roku. V jeho důsledku prý pomřela až třetina obyvatel Prahy (což mohlo být kolem deseti tisíc osob). Jejich těla prý skončila v osmi hromadných hrobech, přičemž do každého se vešlo 1 000 až 2 000 obětí. A zbytek Čech na tom byl podobně, stejně jako Morava. K hladu se přidružily epidemie a pod tíhou bídy ani loupeží, násilných přepadů a vražd neubylo. Na rozvrácené království se valily další těžké zkoušky. Docházelo i k případům kanibalismu.

Není divu, že se zraky většiny Čechů upíraly s úzkostlivou nadějí k návratu mladého Přemyslovce, od nějž si všichni slibovali nápravu bezpráví a konec chaosu. Václav ovšem už od konce roku 1279 nepobýval na Bezdězu, ale Ota Dlouhý ho dal převézt přes Žitavu až na hrad Špandavu nedaleko Berlína přímo v centru Branibor. Ani tam Václav zřejmě netrpěl nějakým výrazným nedostatkem a dostalo se mu tam výchovy v duchu rytířské kultury, což později vedlo k jeho básnickým pokusům a rozkvětu Prahy coby kulturního centra. Psychiku neduživého mladíka přesto poznamenalo vytržení ze známého prostředí, přítomnost mnoha cizích lidí, na něž si musel zvykat i omezení pohybu, setrvávání na jednom místě i neustálé hlídání.

Na žádosti českého panstva o vrácení krále odpověděl Ota Dlouhý s bezskrupulózností sobě vlastní, že za ně žádá 15 000 hřiven stříbra, protože ubytování královského hosta je nákladné. Pak své požadavky ještě stupňoval, až se dostal k závratné částce 35 000 hřiven, které musely být částečně uhrazeny pomocí zástav bohatých měst Žitavy, Děčína, Ústí a Mostu. Teprve pak se po dalších dvou letech vyjednávání vrátil ve slavnostním průvodu do Prahy se vší pompou dvanáctiletý Václav II., aby se ujal vlády. Uvítal ho zde nejen biskup Tobiáš a spřátelení šlechtici, kteří se o jeho propuštění především zasloužili, ale brzy k sobě povolal i matku Kunhutu a jejího milence Záviše z Falkenštejna. Trvalo ještě sedm dalších let, než se z jeho vlivu zcela vymanil a mohl skutečně vládnout dle vlastní vůle.

_________________________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Království v pohybu, Kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy. Praha 2014

Jan, Libor: Václav II., král na stříbrném trůnu. Praha 2015

Žemlička, Josef: Konec Přemyslovců. Skladba a fungování jejich pozdní monarchie. Praha 2014