Článek
11. díl
Škola je v tomto ohledu nepochopitelně nepraktická instituce. Jejím „produktem“ totiž není balíček. Není to ani aplikace, ani certifikát, ani výkon v tabulce KPI (key performance indicator). Jejím produktem je vzdělané dítě, a to je z hlediska moderního managementu velký problém.
Dítě nemá čárový kód, nelze jej opatřit štítkem „kompetence 4.2 splněna“, nevejde se do krabice s logem „výstup roku 2026.“ Nedá se vrátit ve čtrnáctidenní lhůtě. Výstup školy je abstraktní a přitom bolestně konkrétní. Je to člověk, který se naučil myslet; nebo nenaučil. Mladý člověk, který se naučil nést odpovědnost; nebo si zvykl, že odpovědnost má informační systém.
Ekonom by se zeptal: „Jaká je přidaná hodnota?“ Pedagog odpoví: „Podívejte se do očí tomu, kdo odešel ze školy před deseti lety.“
To je bilanční rozvaha. Škola produkuje něco, co nelze nacenit, protože to není komodita. Její „output“ chodí po světě, mluví, volí, miluje, pracuje, rozhoduje.
Její „výsledek učení“ má hlas. A někdy svědomí.
A právě proto je škola tak neefektivní podle logiky trhu. Protože dítě není balíček s cenovkou. Je to bytost, která si jednou položí otázku, zda se ve škole naučila vládnout sama sobě – nebo jen vyplňovat formuláře.
A to je produkt, který se nedá vyrobit sériově.
