Článek
17. díl - přílohy
Sama pracuji od roku 1989 v mateřské škole. Poznala jsem spoustu báječných žen a pracovitých kolegyň, které nikdy svou prací děti nekazily, ani nepřetěžovaly a naopak děti byly zabavené a přitom i uměly.
Jenže v současné době se bohužel stává, že důležitější jsou papíry, vycucávání něčeho z novodobého ničeho, a hlavně taky „ať děti nenutíte, chudáky“ a mnohde zase „cvičení nepreferujeme“ apod. Takže si nakonec každé dítě může „dělat, co zrovna chce“, „pobíhat, protože si jako vybírá aktivitu“ a je z toho akorát chaos. Ale vše se zdá být v pořádku, když se pak nafotí, jak dělají děti třeba vafle. Protože mít hezké fotky je důležité.
Přitom děti potřebují pohyb, zpěv, rytmus, říkadla, hry v kruhu, rozpočítadla i pohádku před spaním. Někde však místo cvičení učitelka pije kafe, před spaním místo knížky vezme mobil nebo dokonce na děti řve, protože ji práce nebaví. To si pak připadáte jak blázen, když vy naopak s dětmi denně cvičíte, společně se nasvačíte, pak děláte třeba loutkovou pohádku a další věci… prostě to, co sytí duši… a ven na procházku jdete třeba i v mírném dešti.
Nějak mi nakonec došlo, že tady dnes jde hlavně o lenost. Pak slyšíme v médiích, jaké ty děti dneska jsou, a v dalším věku to pokračuje různými psychickými potížemi a nenasyceností duše. Jenže když vidíte, jakým směrem se v posledních letech ubírá vzdělávání, tak se tomu nakonec vůbec divit nemůžeme.
Říkala jsem si: Kam jít? Kde se to dá změnit k nějakému řádu a harmonii? Protože děti jsou v chaosu a nicotě úplně rozjeté. Mluvila jsem s ředitelkou, zřizovatelem i inspektorkami - a nic. Začnete jim být spíše trochu trnem v oku. A to nejsem jediná. Na vyšších postech však dnes mnohdy dělají takoví lidé, co dostali funkci, ale vlastně by tam vůbec být neměli.
Konečně se dostávám k jádru problému. Řešení vidím v tom, že se vrátí plány a osnovy, které byly kdysi perfektně rozpracované. Všechny výchovy na sebe navazovaly, všechno se prostřídalo a muselo se pracovat. Děti měly dvacet minut pohybu před svačinou a patnáct minut soustředění vždy také zvládly úplně normálně. Vyřádily se, ale zároveň něco poznaly, uvolnily tělo rytmizací, pohybem, zpěvem i obyčejnou hrou. A budoval se tím u dětí i vztah k češtině, malebnosti, kráse apod. Toto děti vítají.
Jenže dnes se to všude hemží „moderními“ metodami. Jsem vystudovaná, mám roky praxe, ale najednou vám začnou říkat, že to nemáte dělat tak, jak to děláte. Jezdíte pak po různých seminářích, které stojí spousty peněz a na základě nichž se pak pracovní výchova tak, jak ji znáte z dřívějška, přejmenuje na polytechnický seminář, ve kterém však učíte děti stejně jako dříve ovazovat třeba šišku drátkem.
Děti by mohly jít do školy tak pěkně nastartované, protože jsou v jádru nastavené na stálý rozvoj a ne na věty typu: „Oni nechtějí, tak my je nenutíme.“ Naštěstí stále ještě existují učitelky, které jsou skvělé, což je potom vidět i na samotných dětech, když se jim vyučující věnuje. A to by nemělo být nikomu jedno. Takových pracovitých lidí si nesmírně vážím, jen to holt někdy mohou mít v rámci své profese o něco těžší.
Děti jsou naše budoucnost, je to tak. Tak věřím, i když nevím jak, že se to jednou srovná a změní k lepšímu. Že možná zanikne i NPI či jiné organizace vytvářející ne vždy zcela smysluplné věci. A že už nebudu muset poslouchat samolibé řeči typu: „Děti nemusí být připravené na školu, škola má být připravená na děti.“ (učitelka MŠ)
