Článek
Milé žákyně, milí žáci,
myslím, že jste už pochopili, že svět není úplně jednoduchý. Minule jsme mluvili o liberalismu, dnes se podíváme naopak na konzervatismus.
V kontextu školství se konzervatismus (ať už v levicovém, nebo pravicovém balení) obrací k prověřeným hodnotám, stabilitě a řádu. Zatímco liberálové chtějí „osvobozovat“, konzervativci chtějí „uchovávat“. Dnes si probereme, v čem jsou tyto přístupy liší ohledně názorů na školství.
1. Pravicový konzervatismus (Tradice a Standardy)
Tento směr vidí školu jako instituci, která má předávat kulturní dědictví a udržovat společenskou hierarchii založenou na historických zásluhách (šlechta, církev, armáda) a bohatství, tradičních nerovnostech ve společnosti. Proto je zde kladen důraz na kánon vědomostí s jasným vědomostním jádrem (např. studium klasické literatury, dějin národa, přírodních věd, matematiky), které by měl znát každý kultivovaný člověk. Experimenty s „objevováním“ jsou brány s rezervou. Autorita a disciplína je samozřejmá, učitel je nezpochybnitelným odborníkem. Škola má jasná pravidla, řád a strukturu (frontální výuka, známkování, ubytování na koleji). Selektivita je zajištěna přísnými přijímacími zkouškami: podpora víceletých gymnázií a výběrových tříd. Konzervativci věří, že talentované děti by měly být odděleny co nejdříve, aby mohly být plně rozvíjeny a budoucí elita byla kvalitně připravena na převzetí např. politické odpovědnosti. Tradičně se pravicový konzervatismus opírá o národní identitu, klade důraz na vlastenectví, církev, národní tradice a historii vnímá jako na tmel společnosti.
2. Levicový konzervatismus (Sociální jistota a státní regulace)
V zemích bývalého východního bloku i v západních zemích existuje silný levicový konzervatismus, který brání změnám v systému a chrání status quo (silná pozice státu). Má odpor k privatizaci školství a zavádění tržních prvků do vzdělávání. Škola má zůstat v rukou státu, který je garantem bezpečí a rovnosti. Školství má být jednotné, mít silné koherentní kurikulum, aby měli všichni co nejdéle stejné šance. S tím také souvisí snaha děti neselektovat, ale udržet je v jednotné škole v kolektivu, přičemž se používají velmi tradičními metodami výuky, které usilují o objektivitu a spravedlivý přístup pro všechny žáky. Je zde patrná nedůvěra k inovacím: obava, že digitální technologie nebo „měkké dovednosti“ rozmělní vážnost vzdělávání a a poškodí disciplínu potřebnou k získání hlubokých znalostí.
Olafův a Plagesův pohled na konzervatismus:
Olaf: „Takže konzervatismus je jako když chceme, aby v Arendelle byla zima vždycky přesně od listopadu do března, protože tak je to správně a všichni vědí, co si mají obléct? Žádné nečekané tání uprostřed ledna?“
Plagés: „Přesně tak, Olafe. Konzervativci se bojí, že když budeme pořád něco měnit (třeba ty osnovy z roku 1963), ztratíme půdu pod nohama. Říkají, že škola má být pevným hradem v nejistém světě. Výzva pro nás je najít rovnováhu – uchovat to, co funguje, ale nenechat školu zamrznout v čase.“
