Článek
1. díl - cíle
1. Pohled člověka: uvést novou generaci do světa
Smyslem vzdělávání bylo a zůstává poznat svět a uvést do něj novou generaci tak, aby za něj byla ochotná převzít odpovědnost. Nejde jen o přenos znalostí, ale o mezigenerační předání světa – jeho jazyka, hodnot, paměti, konfliktů i nadějí. Vzdělávání v tomto smyslu není technický proces, ale kulturní a etický úkol: dospělí říkají dětem „tento svět stojí za to znát, chápat a předávat dál“.
Zásadní funkcí vzdělávání je sociální soudržnost. Škola vytváří sdílený jazyk, společné pojmy a schopnost vést spor bez destrukce. Bez tohoto sdílení nefunguje demokracie, instituce ani důvěra. Vzdělávání proto není pouze individuální investice do budoucího úspěchu, ale veřejné dobro, které brání rozpadu společnosti na izolované bubliny.
Vzdělávání dnes není jen individuální investice do budoucího úspěchu, ale veřejný statek – ochranný integrovaný nástroj, který brání, aby se společnost nerozpadla na bubliny nad vodní hladinou.
Neméně důležitý je existenciální rozměr vzdělávání. Škola doprovází dítě v přechodu do dospělosti: pomáhá mu pochopit, kým je, kde je jeho místo, co má smysl dělat a co už ne. Smysluplné vzdělání nedává hotové odpovědi, ale učí žít s otázkami, aniž by před nimi člověk utekl. V tomto smyslu vzdělávání formuje charakter, nikoli jen výkon.
Cílem vzdělávání je vychovat mladé lidi, kteří budou svět znát natolik, aby jej měli rádi – a právě proto za něj chtěli nést odpovědnost, případně měli odvahu jej proměňovat.
2. Pohled AI: optimalizace jednání v nejistotě
Z perspektivy současných rámcových vzdělávacích programů a digitálních technologií je vzdělávání chápáno především jako proces změny chování a myšlení, který vede k lepší adaptaci v nestabilním světě. Učení je definováno jako měřitelná proměnná – „splnění očekávaného výsledku učení“ – tedy schopnost jednat efektivněji, flexibilněji a správně reagovat na proměnlivé situace.
V pozadí tohoto pojetí stojí přesvědčení, že ve světě bez pevných autorit, s rychlými technologickými změnami a s nástroji, které předbíhají etiku, už nestačí „něco umět“. Důležitější je umět se rozhodovat v nejistotě, rychle zpracovat informace, přizpůsobit se a nést odpovědnost za vlastní učení. Z tohoto hlediska vzdělávání nepřipravuje člověka na svět takový, jaký je, ani na svět, který teprve přijde, ale na svět, který je nepředvídatelný.
Pro AI je vzdělávání optimalizační úloha s cílem minimalizovat chybu, maximalizovat adaptivitu, zvyšovat efektivitu generovaných informací. Smyslem není porozumění světu jako celku, ale schopnost fungovat v chaosu. Znalosti jsou prostředkem, nikoli cílem; hodnoty jsou proměnná, nikoli základ.
3. Napětí mezi oběma cíli
Zásadní napětí dneška spočívá v otázce: má vzdělávání pomoci svět pochopit, nebo v něm obstát? Pohled člověka zdůrazňuje porozumění, paměť, kontinuitu a odpovědnost za svět. Pohled AI zdůrazňuje adaptaci, výkon, flexibilitu a zvládání nejistoty.
Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto cíle zamění, a od dětí se očekává odpovědnost za svět, který dospělí sami přestali chápat nebo chránit. Když se po nich chce, aby se rozhodovaly samy a kompetence se jim staly náhražkou za poznání. Když se sociální a existenciální rozměr vzdělávání zredukuje na individuální „kompetence“.
4. Cíl, který nelze delegovat ani outsourcovat
Smyslem vzdělávání dnes by mělo být uvést mladé lidi do světa tak, aby se v něm dokázali orientovat, myslet, rozhodovat a jednat odpovědně – nikoli pouze obstát v jeho tlaku. Adaptace je nutná, ale bez porozumění se mění v pouhé přežívání. AI může být nástrojem vzdělávání, nemůže však být jeho cílem.
Cílem vzdělávání zůstává člověk, který svět zná natolik, že za něj dokáže nést odpovědnost – i tehdy, když je nejistý. Pokud tuto odpovědnost dospělí nepřevezmou, nelze ji spravedlivě přenášet na děti, či ji od nich vyžadovat.
