Článek
2. díl - cíle
Základní omyl: lineární vazba „vzdělání - profese“
Jedním z nejhlubších omylů moderní vzdělávací politiky je představa, že existuje přímá, lineární vazba mezi vzděláním a profesí: že škola má „připravit“ žáka na pracovní uplatnění, které ho v dospělosti čeká. Tento model funguje stále u tradičních profesí - lékař, právník. Tvrdí se, že tento model mohl ještě fungovat ve stabilním prostředí společnosti 20. století, kde se profese měnily pomalu, znalosti a dovednosti měly dlouhou životnost a sociální role byly relativně předvídatelné. V podmínkách dnešního světa je však tato představa iluzí.
Svět práce se fragmentuje, profese vznikají a zanikají v horizontu několika let, technologický vývoj proměňuje povahu práce čím dále rychleji, a školství se vyčítá, že není schopno reagovat. Je a vždy bylo jasné, že to ani není možné, ale dnes podléháme iluzi, jako by škola dokázala kdy „dodávat“ hotové pracovníky pro trh. Jakmile se o to pokusí, vždy reaguje se zpožděním. Z toho plyne zásadní otázka: jaká má být role školy? A jaká má být role především základního vzdělávání. A zde se ukazuje paradox, že škola musí být současně konzervativní i liberální.
Konzervativní v tom podstatném
Škola musí chránit to, co má dlouhou trvanlivost: schopnost číst, psát, počítat, vybudovat pracovní návyky. Poté uměním vyjadřovat se, rozvíjet matematické myšlení, historickou paměť, chápat přírodní zákonitosti, logické myšlení, rozlišovat a soustředit se, rozumět světu. Tyto prvky nejsou „zastaralé“ a nikdy nebyly. Jsou právě tím, co umožňuje člověku orientaci v měnící se realitě. Konzervativnost zde neznamená odpor ke změně, ale vědomí, že bez pevných základů se žádná adaptace neobejde.
Liberální ve vztahu k budoucnosti
Zároveň musí být škola liberální v tom smyslu, že neuzavírá budoucnost žáka do předem daných drah. Nemá ho formovat jako nástroj pro konkrétní ekonomickou funkci, ale jako svobodného člověka, který je schopen se v průběhu života znovu učit, měnit směr, nést odpovědnost a činit rozhodnutí. Liberálnost školy spočívá v tom, že neříká: „Toto budeš dělat“, ale: „Toto je svět, do něhož vstupuješ – nauč se mu rozumět.“
Chyba současného diskurzu
Když se vzdělávání redukuje na „uplatnitelnost“, „kompetence pro trh práce“ a „přenositelné dovednosti“, vzniká falešná naděje, že správně nastavené kurikulum (systém RVP-ŠVP) vyřeší ekonomické i sociální problémy společnosti. Ve skutečnosti se tím na škola přenáší břemeno, které nemůže unést, škola je nucena k převzetí odpovědnost za něco, co nemůže kontrolovat: strukturu trhu práce, dostupnost kapitálu, vyrovnávání regionálních nerovností či zvýšit sociální mobilitu. Vzdělání není investicí s garantovaným výnosem, je to kultivační proces, který zvyšuje šance – neposkytuje však jistoty. A právě proto je nebezpečné slibovat rodičům i žákům, že „správné vzdělání“ automaticky povede ke správné profesi a blahobytu.
Škola by měla být konzervativní i liberální zároveň. Konzervativní v ochraně kulturní a intelektuální kontinuity. Liberální v respektu ke svobodě lidského života, který nelze naplánovat jako kariérní schéma. Jakmile se vzdělávání podřídí logice „vstup–výstup“ a proces učení se stane cílem, který ruší základní znalosti, přestává být vzděláváním a stává se jen opožděným tréninkem pro svět, který už neexistuje. Je přesným opakem toho, co proklamuje.
