Článek
17. díl - přesahy
Skutečná obtíž moderní výchovy a vzdělávání spočívá v tom, že přese všechny módní řeči o novém konzervatismu je v naší době krajně nesnadné dosáhnout alespoň toho minima konzervatismu, bez něhož výchova a vzdělání nejsou prostě možné. Existují pro to dobré důvody. Krize autority ve výchově a vzdělání velice úzce souvisí s krizí tradice, tj. s krizí našeho vztahu k minulosti. Právě s tímto aspektem moderní tradice se vychovatel těžko vyrovnává, vždyť zprostředkovávat mezi starým a novým je jeho úkolem; jeho vlastní profese od něho tudíž vyžaduje mimořádný respekt před minulostí.
Po dlouhá staletí, tj. po celé období římsko-křesťanské civilizace, nebylo třeba, aby si vychovatel tuto zvláštní hodnotu uvědomoval, neboť úcta k minulému byla podstatnou součástí římského duchovního obzoru, což nezměnila ani neukončila křesťanská éra, tuto úctu pouze převedla na jiné základy.
Považovat minulé za vzor jako minulé, zastávat stanovisko, že předkové jsou pro své potomky příkladem k následování, věřit, že veškerá velikost spočívá v tom, co bylo, a že tudíž tím nevyzrálejším lidským věkem je stáří, že přestárlý člověk, který je takřka již předkem, může sloužit živým za vzor, to bylo postatou římského postoje. V žádném případě to však neplatí o každé civilizaci, dokonce ani ne o západní tradici jako celku. Je to v protikladu nejen vůči našemu světu a novověku, počínaje renesancí, ale na příklad i vůči řeckému životnímu postoji. Když Goethe označil stárnutí za „postupný ústup ze světa fenoménů“, vyřkl tuto poznámku v řeckém duchu, pro nějž bytí a zjevování spadají v jedno. Římský postoj by spočíval v tom, že právě stárnutím a pomalým vytrácením se ze společenství smrtelníků dosahuje člověk charakteristického způsobu bytí, i když přitom ze světa zjevů ustupuje; jen tím totiž, že stárne, se přibližuje takovému způsobu bytí, kdy se stane autoritou pro jiné.
S neporušeným pojetím takové tradice, v níž výchova a vzdělání má politické funkce (a to byl jedinečný případ), je poměrně snadné zvládat záležitosti výchovy a vzdělání a není ani nutné zamyslet se z odstupu nad tím, co vychovatel vlastně koná; specifický étos výchovného principu je v dokonalém souladu se základními etickými a morálními přesvědčeními společnosti vůbec. Vychovávat a vzdělávat znamenalo podle slov Polybiových prostě „nechat nahlédnout, že jsi vůbec hoden svých předků“. Vychovatel mohl v této věci být „spolubojovníkem“ nebo „spolupracovníkem“, neboť i on prochází životem s očima upřenými do minulosti, byť s mírným náskokem. Spoluúčast a autorita byly v tomto případě strany téže mince a autorita učitele byla pevně zakotvena ve všeobecné autoritě minulosti jako takové. Dnes však již v této situace nejsme; proto nemá valný smysl jednat tak, jako bychom v ní ještě byli, jen náhodou sešli z cesty a bylo pouze na našem rozhodnutí, kdy se vrátit. Znamená to, že kdekoli se v moderním světě objevila krize, tam již nelze jednoduše pokračovat, ani se jednoduše vydat zpátky.
