Článek
43. díl - přílohy
Jindy však chyba zasáhne něco mnohem cennějšího než samotný proces – důvěru. A právě důvěra je jedním ze základních předpokladů fungování vzdělávacího systému.
Nedávné problémy spojené s testováním České školní inspekce nebyly pouze otázkou technických komplikací, metodických nedostatků nebo organizačního selhání. Mnohem závažnější je skutečnost, že podobné události postupně oslabují důvěru veřejnosti v instituce, které mají vzdělávací systém spravovat, kontrolovat a rozvíjet.
Důvěra přitom nevzniká tím, že instituce nikdy neudělá chybu. Důvěra vzniká tehdy, když instituce jedná předvídatelně, dodržuje vlastní pravidla, přiznává chyby, vyvozuje odpovědnost a dokáže veřejnosti srozumitelně vysvětlit své kroky.
Pokud se však chyby opakují a současně není zřejmé, kdo za ně nese odpovědnost, začíná se měnit způsob, jakým lidé na instituce nahlížejí. Místo respektu nastupuje skepse. Místo spolupráce obrana. Místo důvěry podezřívání.
Právě v takové atmosféře se objevují hlasy, které tvrdí, že české školství je chaotické a že jedinou rozumnou strategií je nedůvěřovat nikomu. Rodičům a dětem se doporučuje nic nesdělovat navíc, chránit své děti před institucemi a nastavit si pevné hranice toho, co budou říkat a co nikoliv. Takové rady mohou v konkrétních situacích působit pragmaticky. Ve svém důsledku však vedou k něčemu mnohem závažnějšímu: k rozpadu společenské důvěry.
Demokratický stát totiž nemůže fungovat bez určité míry důvěry mezi občanem a institucemi. Škola nemůže plnit svou roli, pokud rodiče nabývají dojmu, že je třeba se před ní chránit. Učitel nemůže budovat vztah s rodinou, pokud každá komunikace probíhá ve znamení podezření. A stát nemůže efektivně řídit vzdělávací systém, pokud jeho vlastní instituce ztratí důvěryhodnost.
Historická zkušenost české společnosti je v tomto směru velmi citlivá. Starší generace si dobře pamatují období pozdního komunismu, kdy bylo běžné rozlišovat co se říká doma, co se říká mezi přáteli a co se smí říct ve škole nebo v zaměstnání.
Lidé tehdy nevěřili institucím, protože nevěděli, kdo jejich slova uslyší, jak budou interpretována a zda proti nim nebudou použita. Vznikala kultura opatrnosti, dvojí řeči a skrytého přizpůsobování. Veřejný prostor se oddělil od soukromého. Oficiální prohlášení a skutečné názory se staly dvěma různými světy.
Demokratická společnost po roce 1989 usilovala právě o překonání tohoto stavu. Smyslem demokratických institucí není pouze spravovat stát, ale také vytvářet prostředí, v němž občan nemusí žít v permanentní obraně vůči vlastnímu státu.
Proto je třeba brát narušení důvěry na všech úrovní společnosti velmi vážně, nejcitlivější je vztah rodiče a dítěte, učitele a žáka; tam vznikají primární vazby důvěry, které si pak člověk nese do dospělosti a své okolí poměřuje předeším z perspektivy důvěry, či nedůvěry.
V případě konkrétního selhání státu, v tomto případě ČŠI, není řešením vyzývat k všeobecné nedůvěře ve školství. V konkrétních školách denně pracují učitelé, kteří potřebují podporu a důvěru rodičů, a v neposlední řadě spolupráci na společném díle. Nedůvěra totiž sama o sobě nic neřeší, vytváří pouze další zmatek. Pokud se každý uzavře do svého soukromého prostoru, začne jej bránit a automaticky předpokládat špatné úmysly druhé strany, rozpadá se možnost společného jednání.
Skutečnou cestou je naopak obnova odpovědnosti institucí.
Ve školství to znamená jasně definovaná pravidla, transparentní postupy, veřejnou kontrolu, otevřenou komunikaci a ochotu přiznat chybu (nestalo se jich málo, o to je větší jejich dopad).
Důvěra nevznikne z kampaní ani z nových sloganů. Nevznikne ani z dalších dotazníků o spokojenosti. Vznikne teprve tehdy, když rodiče uvidí, že instituce dodržují stejná pravidla, která vyžadují od ostatních.
Pokud škola požaduje odpovědnost od žáků, musí být odpovědná sama. Pokud stát požaduje důvěru občanů, musí být schopen prokázat svou důvěryhodnost. A pokud vzdělávací instituce chtějí získat respekt veřejnosti, musí být připraveny nést důsledky vlastních rozhodnutí.
Největším rizikem pro české školství totiž není jedna nepovedená zkouška ani jeden nepovedený projekt. Největším rizikem je stav, kdy lidé přestanou věřit, že instituce jednají předvídatelně, spravedlivě a ve veřejném zájmu. Jakmile se totiž důvěra jednou rozpadne, její obnova trvá mnohem déle než oprava jakékoli technické chyby.
